autor: Cinematics
V kočáře bylo hrozné horko další den ráno, dusno a ulepeno. Bill měl obličej zabořený do Tomova krku, dech se mu zadrhával na bratrově krku. Tom se stěží vyspal, vzbudil se jen o pár minut později, co usnul a slepě zíral ven z okénka. Měl jedno oko otevřené, když slunce olizovalo probouzející se svět a skenovalo jeho pohled na Billův ošklivě oteklý kotník. Cítil, jak se mu stáhl žaludek, když viděl, jak zraněný jeho bráška byl činy někoho jiného.
Dal prsty pryč z Billova kotníku, opatrný, aby nevzbudil spícího anděla ve svém klíně. Oteklá část Billova kotníku byla fialová a modrá a byly tam patrné pohmožděniny. Oteklá kůže klesala, i když se ho jen lehce dotkl, měnil se z tmavě fialové do žluté. Bill tiše ze spánku vypískl a Tom rychle uhnul rukou, uvědomil si, že nejspíš přitlačil až moc. Mladší z dvojčat stiskl rty k sobě a začal se probouzet z bolestivého až narkoleptického spánku.
Tom dal ruku pod Billovo zvednuté koleno a držel ho blízko u sebe, druhou rukou se opíral o zeď kočáru a držel Billovu hlavu; konečky prstů byl něžně zabořený do Billových vlasů, tahal ho za ně trochu a masíroval ho. Bill se usmíval ve svojí skoro vědomosti a Tomovi se zachvělo srdce, věděl, že může svého bratra tak sladce vzbudit.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Tom, když Bill lehce otevřel oči, víčka se mu chvěla, než oči otevřel úplně.
„Ani jsem nesnil, tak moc jsem potřeboval odpočinek.“ Zazíval Bill do Tomova hrudníku a letmo se nadechl, vůně Tomova přírodního odéru byla po ránu tak příjemná.
„Jak cítíš svůj kotník? Můžeš s ním hýbat?“
Bill se pokusil kotníkem pohnout, ale vykřikl namísto toho bolestí. Tom se okamžitě nakrčil a podíval se na Billa s obavami v očích. Bill našpulil rty a pokrčil rameny, cítil se naprosto příšerně, že spal v Tomově náručí a cítil se ještě hůř za to, že si zničil kotník.
„Dobře. Tak to já potom teda Arthura poprosím, aby ti dal den volna. Můžeš sedět na poli, zatímco já budu sázet jahody, jestli chceš.“ Řekl Tom a Bill se lehce usmál, miloval ten nápad, že by mohl Toma sledovat při práci. „Najdu ti krásný stinný koutek, nebo poprosím o slunečník. Jsi perfektní oběť pro sluneční spálení.“ Zasmál se Tom a pohladil stranu Billova porcelánového obličeje.
„Mm.“ Začervenal se Bill a přiložil ruku na Tomovu, držel si jeho dlaň na své tváři. „Pomůžeš mi se namalovat? Nemám zrcadlo.“
„Nemůžu slíbit, že se mi to povede,“ usmál se hřejivě Tom a Bill protočil trochu oči. „Ale samozřejmě, že se o to pro tebe můžu pokusit.“
Tom se naklonil přes Billa na zem a vyndal jednu z tašek, ve které byl matčin make-up, a dal se do práce. Byl si jistý, že ho to muselo obtěžovat, když si oči nemohl tak dlouho omýt; ale Bill si nestěžoval, takže si Tom nebyl moc jistý. Trochu doufal, že se Billovi v make-upu nedělalo špatně.
„Co když Arthur řekne ne?“ zeptal se Bill, snažil se moc nehýbat obličejem, aby nezničil Tomovu práci.
„Budu se snažit, aby neřekl. Tvoje noha je ve špatné kondici, nepotřebuješ být genius, abys to viděl. Je velmi oteklá a zhmožděná, Arthur by musel být šílený, aby nenechal ženu v takovémhle stavu odpočívat.“
„Je stále těžké dostat se do myšlenky, že jsem těhotný,“ zasmál se Bill. „Je to pro mě mnohem těžší, než být ženou.“
„Taky to musí být těžký zvyknout si na to, abys předstíral, že jsi moje manželka, co?“ mrknul na něj Tom a Bill se začervenal, zavrtěl hlavou.
„Ne, to je v pořádku. Připadám si k tobě moc blízko a tak mi nevadí předstírat, že jsme spolu.“
„To rád slyším. Taky se k tobě cítím velmi blízko. Až moc.“ Políbil Tom Billa na tvář a sledoval, jak Arthur jde k jejich vozu, určitě proto, aby je vzbudil. Tom se rozhodl, že nedá Arthurovi to potěšení, aby se dozvěděl, že jsou vzhůru; kdyby ano, Arthur by určitě hned odešel jako včera. Tentokrát Tom potřeboval, aby Arthur přišel k nim blízko, aby ho Tom mohl přesvědčit, že Bill potřebuje den volna. Doufal, že oba pracují dost dlouho na farmě proto, aby mohli dostat den volna, Arthur ale bude stejně určitě souhlasit kvůli Billovu stavu. Ti dva tak moc doufali, speciálně Tom.
Arthur zabušil na dveře od kočáru, navzdory tomu, že se mohl podívat dovnitř a vidět, že jsou oba vzhůru. Tom se naklonil přes Billa, jak jen to šlo a otevřel dveře od kočáru. Arthur je pozdravil a pak se očima zastavil na Billově ošklivě vypadajícím kotníku a zašklebil se.
„Předpokládám, že jste si všiml kotníku Bell,“ poznamenal Tom. „Kvůli tomu nás zajímalo, jestli by mohla mít den volna a sedět se mnou na poli, až budu sázet.“
„Nemůže se na to postavit?“ zeptal se Arthur, natáhl se, aby se mohl dotknout Billova kotníku, ale Tom mu dal tu ruku pryč, než ještě vůbec měl šanci.
„Pane, je to ošklivě vymknuté a jako důsledek těhotenství nosí ještě váhu navíc. Kdyby prosím mohla mít den volna…“
„Vím, že jsme tu teprve začali pracovat, ale den volna bych tak moc potřebovala, prosím.“ Řekl Bill tiše a Arthur si povzdychl.
„Jak sis ho vymkla?“
„Já, já jsme zakopla o koště v kuchyni a vymkla si to.“ Zalhal rychle Bill a Tom ho jemně pohladil po boku. Arthur zapřemýšlel, jestli Billovi dát nebo nedat den volna, nakrčil trochu obličej, po chvíli se ale usmál.
„Myslím, že vzhledem k jejímu stavu bych mohl dát den volna. Nikdo nemůže nutit těhotnou ženu chodit po vymknuté noze.“
„Děkujeme moc,“ řekla dvojčata unisono, šťastně se na sebe podívali.
„Mohla by Bell se mnou sedět na poli, jestli by vaše žena měla slunečník? Nechce být sama, ale já jí nechci nechat na slunci. Vím, že žádáme o moc, ale hodilo by se nám nejvíc pomoci, jak jen to jde.“ Řekl Tom Arthurovi a starší pán přikývl, řekl jim, že může sehnat slunečník pro Billa, aby mohl sedět na poli, až Tom bude pracovat a nepřehřát se tak od sluníčka a těhotenskými návaly teplot.
Arthur odešel, aby došel pro slunečník pro Billa, a Tom opatrně pomohl svému bráškovi ven z kočáru. Tom se Billa ptal, jestli nemá dojít pro Ruprechta, aby ho tam mohl odvést, namísto aby chodili, ale Bill nesouhlasil, říkal, že chce zkusit chodit. Chtěl na Toma jen udělat dojem, ukázat mu, že není tak slabý, jak oba věděli, že je.
Bill se posadil na mokrou zem, bylo mu jedno, jestli si ušpiní šaty nebo ne; mohl se pak večer převlíknout do jiných, které si přivezli s sebou. Sluníčko vypadalo neuvěřitelně žhavě, i ze stínu pod slunečníkem, po Tomově krku stékaly potůčky potu a po obličeji také. Slunce líbalo kůži jeho staršího bratra a Billovi se z toho chvělo srdce, Tomova kůže se leskla.
Tomovy velké svaly na rukou se natahovaly a povolovaly, jak pracoval a ryl do země, dělal ďolíčky do země pro semínka jahod, která zde budou zasazena. Bill rád sledoval Tomovy ruce, dlouhé a štíhlé, ale i přesto vypracované s perfektním množstvím svalů, Bill měl pocit bezpečí už jen z pohledu na ně. Tom měl silné ruce, které Billa mohly nosit a lehce ho držet v bezpečí.
Fyzická síla, kterou Tom měl, Billovi připomínala i bratrovu duševní sílu, jeho schopnost dát všechen strach pryč, aby mohl mít situaci pod kontrolou, a splnit mu každé přání a potřebu. Byla to dobrá vlastnost, kterou Tom měl, vyhodit zábrany z okna nebo je zamést pod koberec a zapomenout na ně, dokud nebylo potřeba to stoprocentně udělat; byla to jedna z vlastností, které taky Billovi přiváděly pocit bezpečí, protože Tom se o nic nestaral, dokud to nebylo potřeba. Byl si jistý, že dokonce i když Tom řekl, že vymyslí plán, když se něco špatného stane, Tom to myslel tak, že se s tím vypořádá, až se to stane, a řekl, že to naplánuje, jen aby Billa uklidnil.
Billovi se líbilo, jak se Tom na slunci potil, jak se leskl a jak tiše nadával, když se protahoval a předkláněl se, aby svou práci dělal lépe než kdokoliv jiný; alespoň Billovi to tak přišlo. Tom se na Billa každých pár minut díval, aby se ujistil, že je v pořádku a šťastný, jak v tichosti sedí. Bylo to tak, dokud nepřišel večer a jeho krevní tlak se zvyšoval a krev se mu v žilách málem vařila.
„Koukáš, jak si tvůj manžel musí málem zlámat záda, abyste mohli mít peníze?“ zeptal se Paul ošklivě od Billova boku, čímž ho ohromně překvapil.
Tom byl ihned u Billova boku, posadil se na hlínu vedle Billa a pevně ho chytil svou svalnatou rukou kolem pasu. Paul protočil oči a klekl si na jedno koleno, chytl Billův obličej do své dlaně. Bill ucuknul hlavou do opačného směru, koukal na Toma.
„Co jsem ti říkal o tom, ať na ní nešaháš?“ probodl ho Tom pohledem, postavil se a šel k Paulovi. Strčil ho do hrudníku, čímž staršího chlapce složil na zadek.
Bill vypísknul, ale nechal si hlas pro sebe. Nechtěl, aby se Tom s Paulem prali, to byla ta poslední věc, kterou by kdy chtěl; ale nemohl ze sebe dostat slovo, nechtěl Tomovi říct, aby se uklidnil a Paula ignoroval. Paul vyskočil na nohy, obličej rudý zlostí a ponížením.
„Opravdu si na mě právě šáhnul?“ zavrčel Paul, vzal Toma za triko a přitáhl si ho k obličeji; zlomyslně ho probodával pohledem.
„Opravdu sis myslel, že ti projde, když budeš šahat na mou drahou?“ opáčil Tom, snažil se, aby Paula nekopnul do nejcitlivějšího místa. Tom by to udělal, ale nejspíš jen tehdy, kdyby tu Bill nebyl. Nechtěl se ukazovat svému bráškovi jako násilník, nechtěl, protože nebyl, ale to, že se mu někdo snažil ukrást to, co už jednou ztratil a miloval, ho udělalo tak rozzlobeným, jako ještě nikdy. Nejen, že se mu Paul snažil Billa vzít, ale Tom se ještě nevyrovnal s tím, že zničil jeho drahouškovi kotník; Tom neměl pocit vůbec žádného odpuštění.
„Vyvrkls jí kotník, snažil ses jí zneužít, a myslíš si, že s tím nic nebudu dělat?“ odsekl Tom, málem se začal smát do Paulova rudého obličeje.
„Jsi na mém pozemku, takže od tebe není chytré s tím něco dělat. Nehody se stávají, děcko.“
„Vyhrožuješ mi?“ zavrčel Tom, nechal ruce u boků, nechtěl vyjet a vymlátit Paulovi ten úšklebek z obličeje.
Bill seděl na zemi, v křeči; oči pevně zavřené a tělo rozechvělé. Chtěl se zvednout a utíkat, utéct někam a zmizet ode všeho, dokonce i od Toma. Nebyl na Toma naštvaný, že ho bránil, ale bylo mu těžko z toho, že je tak milován. Nikdo za ním takhle nikdy nestál, lidé se moc báli jít proti vévodovi a ochraňovat Billa, ale to, co Tom neustále dělal, bylo ohromující; ne, že by se mu to nelíbilo, ale děsilo ho to.
„A kdyby jo?“ odporoval Paul, zakroutil límcem Tomovy košile a málem ho začal dusit. Tom zaúpěl a protočil oči, snažil se Paula neuhodit; snažil se pro Billa.
„Myslíš si, že by se tohle tvému otci líbilo, Paule? Možná, že ho dneska navštívím a povím mu, jak mu tady pomáháš.“
„Udělej to a uvidíš, jak násilný dokážu být, ubohý dítě.“
„Nerad jsem na obtíž, ale vůbec mě neděsíš. Jen hodně mluvíš, ale nevidím žádné činy. Moc se totiž bojíš na někoho šáhnout.“
„Vyvrknul jsem jí kotník, nebo ne?“ mrknul Paul a Tom cítil, jak se v něm začíná ohřívat nenávist a znechucení, spalovalo ho to jako láva. Tom zvedl ruku a loktem uhodil Paula do ruky, zlomil tak držení a Paul vykřikl bolestí.
Bill vypískl a vyskočil na nohy, kotník ho bolel, ale byl plný adrenalinu a strachu, že Paul nepřestane, a že ho Tom už neudrží na místě. Přeběhl přes pole až do stáje, schoval se v boxu pro koně a snažil se uklidnit tím, že si hrál s koňským ocasem, česal mu i hřívu a zaplétal copánky.
Tom s Paulem se venku malinko neshodli; Tom Paula držel, dokud ho Paul neuhodil pěstí do čelisti. Díky bohu, Paul byl celkem slabý, a tak Tomovi neudělal moc velké zranění, ale bylo to dost na to, aby ho rozčílil ještě víc. Strčil Paula na zem a rychle couvnul, nechtěl na Paulovi udělat žádné důkazy, aby se na něj Arthur nezlobil. Tom měl důkaz na svém obličeji, roztržený ret; jediné, co měl Paul, byla špína na oblečení a rozzlobený výraz.
„Můj otec o tomhle uslyší.“ Vyhrožoval Paul a Tom teatrálně zalapal po dechu, protočil oči.
Tom viděl, jak Bill utekl, a bolelo ho, že svého brášku tak vylekal, že dokázal běžet na svém oteklém kotníku, ale Tom tu nemohl jen tak stát a nechat Paula ho takhle ponižovat. Musel si zastat svou pozici, ať už se Bill cítil jakkoliv, i kdyby z toho měl mít strašný pocit.
„To jsem si jistý.“ Řekl Tom.
„Si myslíš, že seš tak chytrej, co? Pamatuj si, kdo vlastní tuhle farmu. Jsi jen nějakej chudáček z farmy, kterej se ukázal na mým prahu. Neznamenáš tady vůbec nic.“
„Fantastický. Teď, jestli bys mě laskavě nechal a mou ženu taky, myslím, že všem bude líp.“ Odpověděl Tom extrémně znuděným tónem a odešel pryč, aby našel Billa, nechal Paula špinavého na zemi, protože se ještě nezvedl na nohy.
Nelíbilo se mu, že Bill utekl, aniž by mu řekl kam. Byl si jistý, že se ale nemohl dostat daleko, když viděl, že se bál pomalu svého vlastního stínu, ale stejně mu to vadilo. Když Bill nebyl v kočáře, začal Tom panikařit. Jestli musí hledat, aby Billa našel, co když Paul dělá to samé? Toma napadlo, že se Bill možná schovává ve stáji, když věděl, jak šťastně se Bill choval, když si mohl hrát s koněm na Schmidtově farmě.
Tom tiše nakoukl do stáje, podíval se uličkou na boxy. Neslyšel nic, jen tiché zpívání, skoro tak tiché, že ani nebylo slyšet. Byl to zlomený hlas, chraplavý a skoro mužský, až na to, jak sladce zněl. Tom byl celkem rád, že byli ve stáji o samotě, žádné znamení života, který by chtěl Billa chytit. Žádná známka toho, že by tu byl Paul.
„Bille?“ řekl Tom tiše, nakoukl do boxu a viděl, jak Bill malinko nadskočil; udělal koni v ocase dlouhý copánek.
„Och, Tome. Vystrašils mě.“ Řekl Bill, aniž by se na bratra podíval.
Tomovi bylo hrozně, věděl, že Billa znepokojil tak, že se na něj ani nepodívá. Přešel do boxu, kde stál Bill, trošku bez rovnováhy, jak se snažil nestát na kotníku. Tom Billa objal kolem ramene, aby ho podepřel.
„Zvládnu to sám,“ řekl Bill slabě, odtáhl se. Tom ho nechal, věděl, že Billa zklamal.
„Omlouvám se, že jsem se tak choval, já jen…“ vydechl Tom. „Nemohl jsem jen sedět a koukat, co dělá. Potřebuje vědět, kde je jeho místo. Nezlob se na mě, prosím.“
„Nezlobím se na tebe.“ Bill se rozhodl, že využije Tomovu pomoc, oba z toho měli pocit uspokojení, že byli tak spojení. „Jen jsem se vylekal.“
„A já se omlouvám, že jsem tě vylekal. Já jen… on mě tak moc rozzlobil. Jak se na tebe dívá a jak na tebe mluví a ubližuje ti… nikdo si tohle nemůže dovolit. Nejsi něčí majetek. Nejsi na prodej, nikdo tě nemůže vlastnit.“ Zavrtěl Tom hlavou, cítil se ještě víc rozčilený, než si myslel, že byl, když přemýšlel o tom, jak se Paul choval k jeho bratrovi; choval se, jako by Bill byl dobytek, který může být prodáván a kontrolován.
„Ty mě můžeš vlastnit, jestli chceš.“ Začervenal se Bill a Tomovi přišlo, že z něj ten svádivý vtip vystrčil trochu té zlosti.
„Opravdu?“
„Ano.“ Přikývl Bill a přitulil se pevně k Tomovu hrudníku.
„Chci tě odsud dostat.“
„Tak odjedeme, prosím? Můžeme odjet, až zajde slunce.“
„To není tak lehké.“ Tom byl frustrovaný, snažil se rychle vymyslet plán, aby se mohli dostat z farmy, do jiného města, pryč od Paula. „Chci říct, ano, máme ještě peníze. Dost na to, abychom se dostali z města, ale co když v dalším neseženeme práci?“
„Poradíme si. Vím, že ano.“ Billovy oči byly veliké a zářily nevinností a naivitou.
„Můžeme skončit tak, že budeme trpět hlady, Bille.
„Můžeme skončit v hodně způsobech, ale to nikdy neuvidíme, dokud to nezkusíme.“
„To už jsme udělali a podívej, kde jsme skončili. Ne nějaké farmě s obtěžujícím chlapem, který na tebe sahá v těch nejhorších způsobech. To se mi nelíbí.“
„Jsi celkem okouzlující, když jsi tak ochranářský a naštvaný.“ Řekl Bill, slova se uschovávala za tou červení, jak se červenal na nose a tvářích.
„Opravdu?“ otřel se Tom nosem o Billovu tvář, usmál se, když Bill vydechl a naklonil hlavu na stranu, položil si ji na jeho rameno.
„Mhm.“ Zamručel Bill, přitulil se k Tomovi víc a cítil se slabý v kolenou, když ho bratr lehce políbil na jeho dlouhý krk.
„Jak se daří kotníku?“
„Strašně.“ Zamračil se Bill a podíval se dolů na svůj rudý nateklý kotník. „Ale to je v pořádku, už mi to tak nevadí.“
„Chceš, abych tě odnesl do kočáru a přinesl nějaké jídlo?“
„Odnesl mě? Myslím, že to bude těžké s tím velkým chuchvalcem šatů pod mým korzetem.“ Zasmál se Bill a Tom si odfrkl.
„Tady,“ odtáhl se Tom a klekl si, jednou rukou chytl Billa pod koleny a druhou nahoře na zádech. Bill vypískl a chytil se kolem Tomova krku, když byl zvednut ze země a přitulil se blíž k Tomovu svalnatému hrudníku.
„No, teď je mému kotníku určitě lépe.“ Zabořil Bill hlavu do Tomova krku, nebyl si jistý, jestli se mu vůbec mohla nelíbit vůně Tomova potu z celého dne práce. Sladkost čerstvého sena s tvrdým kontrastem potu mu zamotala hlavu.
Tom naklonil hlavu, aby se podíval na svého bratra, ten měl na svém porcelánovém obličeji svůdný úsměv. Tom nakrčil zvědavě obočí, než se mohl zeptat, nad čím Bill přemýšlí, dal mu jeho bráška velmi rychlou a zbrklou pusu na rty, pak se odtáhl, skousl si ret a začervenal se jako rajče.
„Za co to bylo?“ zeptal se Tom, opravdu zvědavý, a Bill se schoval za svou ofinu; připadal si nadšený a vyděšený a vzrušený najednou.
„Bylo… To bylo špatně?“
Billovo srdce bušilo jako o závod; znal tyhle polibky, ať byly krátké, jak chtěly, a sladké, byly stvořeny pro den svatby a ne nikdy předtím. Co ho ale děsilo víc, bylo, že nevěděl, jestli líbat Toma a být přitom jeho bratr, je lepší nebo horší, než kdyby s ním Tom vůbec nebyl příbuzný. Mohlo to jít lehce opačnou stranou; mohlo to být méně riskantní, protože Tom byl rodina, takže nebyl cizinec ani svobodný muž, se kterým by Bill mohl být vidět a být tak považován za děvku, nebo to mohlo být strašlivě špatné, protože Tom byl příbuzný a ještě k tomu jeho vlastní dvojče.
„Ne, jen bych to od tebe nikdy nečekal.“ Otřel se Tom nosem o Billův a bylo mu hned horko po těle a celý se chvěl.
„Už to neudělám, jestli-„
Tom pocítil Billův strach a obavy, a rychle se přitiskly rty na ty bráškovy, pár delikátně hebkých a vláčných rtů, které se lehce chvěly, které byly lehce popraskané a více něžné, ty které byly tak panenské, ale odvážnější než jakékoliv ostatní.
Starší z bratrů velmi jemně sál Billův horní ret do svých úst, přejížděl mu po nich jazykem. Bill zalapal po dechu a našpulil své polštářky proti Tomovým, čelist se mu stále chvěla, i když o hodně méně než předtím. Tom si opatrně přitáhl Billa blíž, jak se sehnul na jedno koleno a položil Billa do čerstvé kopy sena. Bill se červenal, vlasy rozevláté do zlatavých stébel slámy. Nejspíš to byl špatný nápad, líbat se a mazlit v otevřené stáji, ale v této chvíli se ani jeden z nich nechtěl ptát, jestli zmizet nebo ne z veřejnosti, a schovat se v jejich kočáru. Stejně by na ně někdo přišel, a Bill si v koňských stájích připadla tak nějak bezpečněji; i když kůň byl jen pár kroků od nich a mohl na ně lehce šlápnout.
„Tome? Cítím se všude… Jako tu noc v hostinci…“ zašeptal Bill zadýchaně, cítil se neuvěřitelně trapně a nebyl si jistý, co má ohledně této situace dělat. Dokud mu Tom nepomohl. Teď Bill věděl, že to Tom nemohl jen tak udělat, ale tělo ho začínalo bolet, pulzovat a hořet pro tyto doteky. Vinil za všechny své pocity Toma. Kdyby mu nic Tom neukazoval, nebyl by teď tak zapálený.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Tom sladce, pohladil hřbetem ruky Billovu čelist, když ho Bill stáhl do slámy, aby si na něj mohl vylézt.
„Na tom nezáleží. Jen tě mám rád u sebe.“ Roztáhl Bill kolena, jak jen to v jeho šatech šlo, a Tom mu dal koleno mezi nohy, rukama se oba zabořili nad Billovu hlavu do slámy a sena.
„Jak blízko je až moc blízko?“ zeptal se Tom láskyplně a Bill se začervenal, nervózně se pod Tomem posunul.
„Nikdy se to nezdá dostatečně.“
„Nemůžu se dostat až moc blízko, ne tady.“
„Tome?“ Bill se chtěl zeptat na otázku, která ho trápila nejvíc, rozhodl se dát pryč všechny hloupé pocity a zeptat se.
„Mhm?“ nakrčil Tom na Billa obočí.
„No, není moc ušlechtilé, víš, být s mužem, aniž by byla svatba, a to je… Pořád si ale připadám, že je to správné, víš? No, myslím…“ Bill nemohl najít správná slova a frustrovalo ho to. Jediné, co chtěl, bylo zachumlat se do sena a zmizet, ale Tom na něj koukal tak zamilovaně, že se prostě musel zeptat.
„Je to nějak méně špatné, pro mě a tebe, že jsme u sebe tak blízko, protože jsi můj bratr? Kdybys byl cizinec a nebyli jsme příbuzní, bylo by to horší, že ano?“
„Co cítíš ty?“
„No,“ skousl si Bill ret a pevněji stiskl Tomovy ruce. „Cítím to tak, že to není tak špatné, protože je od nás očekáváno, že si budeme blízcí, že? V rodinách to takhle má být?“
„Možná ne až takhle blízko,“ ušklíbnul se Tom a Bill se rozechvěl. „Ale ano, rodiny jsou si blízké a já myslím, že my jsme si ještě blíž, protože jsme byli bez toho druhého tak dlouho.“
„Taky to tak cítím,“ vydechl Bill a zavřel oči, nosem se otřel o Tomův. „Takže když si myslím, že to není špatné, tak je to v pořádku?“
„No, já si myslím, že to je v pořádku, a jestli si to myslíš taky, tak to musí být v pořádku, protože nám to dává smysl.“
„Ale svět kolem nás s touto logikou nesouhlasí. Obzvláště pro mě, jako pro ženu.“
„Kdyby ses měl pořád ohlížet na to, co si o tobě myslí ostatní, nebyl bys oblečený jako těhotná žena. Kdyby ses staral o pravidla ostatních, nebyl bys teď se mnou.“ Řekl Tom tiše, jen pro případ, že by je někdo poslouchal.
„Takže je to v pořádku?“
„Koho se ptáš? Mě nebo sebe?“
Bill si skousnul ret a jemně otevřel oči, řasy se mu třásly, jak mu bušilo srdce. Ať už byl blízko k Tomovi nebo k Paulovi, v obou případech se mu krev vařila a adrenalin stoupal. Bylo mu jasné, že nemůže pořád plýtvat čas tím, že nad tím bude stále jen přemýšlet. Mohl si dělat starosti o to, že je Paul najde a co jim udělá, nebo se mohl strachovat, že se rozplyne v těch něžných a až moc opatrných dotecích. Rozhodl se, že na to přijde později, nechá se naprosto rozplynout.
Bill si pořád nebyl na sto procent jistý, jestli to, co cítí, je v pořádku nebo ne, ale opravdu se mu zdálo, že mu to už dává mnohem větší smysl, a že je mu to už skoro jasné, to k čemu byli stvořeni; aby byli spolu. Byli spolu počati, pak rozděleni a drženi jako dva rozdílní lidé s jednou duší. Proč by si nemohli být tak blízko? Bývali si tak blízko, jak jen dva lidé mohli být, byli součástí jednoho velkého obrázku, který se rozdělil uprostřed a oddělil se, a Bill si byl jistý, že je tu ještě větší rozdíl a jasnější než to, na co on mohl přijít. Stali se z nich dva lidé jednoduše proto, v jeho očích, že se navzájem potřebovali. Tom potřeboval někoho, koho by mohl učit a starat se, a Bill potřeboval někoho, kdo by ho miloval ne pro jeho bohatství, ale pro to, kým byl; člověkem, kterého znalo jen opravdu pár lidí.
„Je to v pořádku.“ Řekl Bill a Tom přikývl, oči zavřené. „Je tady v okolí nějaký hostinec?“
„Já nevím, Bille. Nikdy jsem tady v tom městě nebyl.“
„Odjedeme dnes v noci, prosím? Budeme ve městě hledat klidně hodiny, jestli budeme muset, abychom našli hostinec, nebo si můžeme najít místo, kde se na noc schováme…“ podíval se Bill na Toma, který vypadal nejistě. „Neříkej, že nemůžeme. Prosím, neříkej, že nemůžeme.“
„Ne, ne,“ chytl Tom Billovy prsty pevněji. „Mohli bysme, ale… Bille, nic, co uděláme, nebude stoprocentně bezpečné, víš to? Už teď někdo špehuje, co děláme, i tady. Co si myslíš, že se stane, když se na noc usídlíme venku a někdo povolá hlídku? Na kolik otázek se budou ptát.“
„Ano, ale jsme Alistair a Bell… jsme manželé a jsme v očekávání a jsme na cestě začít nový život v novém městě a… Nekoukej se na mě takhle, prosím.“
„Nekoukám. Snažím se být optimistický, stejně jako ty, ale dělám si o tebe starosti. Je mi jedno, jestli mě najdou, nic by si o mně nemysleli, ale tebe lidé hledají, Bille. Je to jenom otázka času, než ty zprávy dojdou sem a bude tady vyhlášená odměna.“
Tom si začínal být míň a míň jistý s každou další minutou. Celou dobu byl nejistý, ale byl schopný to schovávat před Billem mnohem lépe než teď; ale teď už si nedokázal držet svůj sladký výraz toho, že má všechno pod kontrolou. Mohl Billa přesvědčit, že je v bezpečí, když mu tohle Paul všechno udělal? Nechtěl lhát a říkat, že může Paula zvládnout, a že už je nikdy nebude obtěžovat, ale mohl Billa ochraňovat, to byla jeho nejlepší schopnost, a bude to dělat, i kdyby ho to mělo zabít.
„Už tady nemůžu dál být…“ řekl Bill tiše a Tom ho jemně políbil do koutků rtů.
„Já vím, a proto mě to tak zraňuje, že tě z té situace nemůžu vytáhnout pryč.“
„Byl to nápad nás obou sem přijít, Tome. Neobviňuj se.“ Zalomil se Bill lehce do Toma, beze slova toužil po tom, aby na sobě cítil Tomovu váhu; nechal ho zavřít oči a cítit tu blízkost ještě víc, než měl otevřené oči.
„Nemůžu si pomoct, musím se vinit, když přijde na to, že ti někdo ubližuje.“
„To se stává, tak nás nech hrát za běhu. Prosím, noc se blíží, zmizíme pod pláštěm setmění.“
„Jsi si jistý?“
Tom si nebyl jistý, jestli si Bill myslel, že jejich životy budou lehčí tím, že budou žít přes noc na ulici; kdyby něco, mohli se jednoduše dostat do kontaktu s mnohem horšími lidmi, než byl Paul, s loupežníky například. Další věc byla, že když budou jen tak venku, tak budou na ráně. Kdyby jeden z mužů jejich otce cestoval kolem, byli by jednoduchý cíl, mohl by jim zkontrolovat kočár, určitě by Billa poznal a odvezl je k jejich otci.
„Stojí to za ten risk, nebo ne?“
„Nechci tě riskovat, Bille. Jsi něco až moc skvostného na to, abych tě riskoval.“
„Taky tě nechci riskovat, Tome. Bůh ví, co by nám náš otec udělal, tobě… mamce… ale nezáleží na tom, kam teď půjdeme, nejsme v bezpečí tady s Paulem, takže bychom možná všechno ztratili, kdybychom tu ještě pár dní zůstali.“
„Jsi si jistý, že chceš opustit farmu, až vyjde měsíc?“ zeptal se Tom a Bill přikývl, zvedl kolena, šaty se mu vyhrnuly k bokům, jak něžně narážel svým kolenem do Tomova boku.
„Tak potom tě odsud dnes v noci odvezu.“ Bylo rozhodnuto a Bill se musel usmívat, objal Toma kolem krku a zabořil si do něj obličej; líbal ho. Tomův krk byl teplý a chutnal po špíně, která tam přes celý den vznikla; chuť, kterou Bill nemohl nenávidět.
„Budeme muset být tiší a rychlí,“ zamyslel se Bill nahlas a Tom souhlasně přikývl.
„Vymyslím nejjednodušší cestu pryč z pozemku, aniž by nás někdo viděl, když se vrátíme do kočáru, ale musíme jít brzo, nebo bude už moc pozdě na to, aby to bylo vidět.“
Ti dva se k sobě ještě chvíli tulili, jen nadechovali vůni toho druhého, kdyby sem náhodou měl někdo přijít. Oba se tiše báli, že budou rozděleni, když se pohnou. Hrudníky se jim společně zvedaly, srdce oproti sobě tloukla, a rty se tak nejistě a nově třely. Jejich něžné polibky říkaly slova, která se báli vyslovit; dávali tomu druhému najevo svou paranoiu, jestli někdo poslouchal jejich konverzaci nebo ne.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
To je tak strašně sladký ♥ Jsem z tý povídky nadšená a už teď se těším a jsem zvědavá, co všechno se tady v tom bude dít. Mám docela strach i z toho jejich otce, takže jsem napnutá ♥
Tohle je jedna z mích nejoblíbenějších povídek.. Jen tak tak přežívam tu dobu, než tu bude další díl. Je to neuvěřitelně krásně napsaný a roztomilý. Spekám před autorkou i překladatelkou…♥
No tak doufám, že se dostanou do dalšího města/vsi v pořádků
perfect♥
Ach ne, snad to nedopadne špatně…. T___T
to je tak krásná povídka :)) bože, miluju to, jak se tam líbaj v tý stáji… ♥♥ doufám, že jim útěk úspěšně povede noo
OMG! Love this story, really. It´s so cute 🙂 Tom is a good protectionist 🙂 Please next episode!!! :)))))
to odjedou bez tech penez co si tam vydelali? nebo uz jim je dali?:D
Ach, konečně další díl…♥
Musím přiznat, že jsem očekávala Tomovu reakci na Paulovo chování. Nedivím se mu, sama bych mu asi natáhla ještě víc za to, jak o Billovi mluvil.
Jejich nápad odjet se mi líbí, zároveň se ale bojím a jsem napnutá, jak bude jejich příběh pokračovat. Arthur by jim mohl dát nějaké peníze za práci… ovšem bůhví, na koho natrefí, až pojedou dál…
Nádherná povídka, miluju jí a smekám před autorkou. Tak moc zabraná jsem do něčeho už dlouho nebyla…♥