autor: Gia
Povídka napsaná v reakci na to, že Tom snad někde někdy možná řekl, že se ve skutečnosti cítí osamělý.
Poznámka: Upozornění pro ty, kteří v povídkách hledají sexuální scény. Tahle povídka je pro vás nejspíš ztráta času.
Zhluboka jsem se nadechl do toho studeného prázdna okolo. Přes tlusté a těžké dřevěné dveře hotelového pokoje ke mně jen na malou chvíli dolehl dívčí, docela cizí smích. Kraťoučké uchichnutí a pár vášnivých, tlumených slov. Jak dlouho už je to od doby, co jsem se smál opravdu a od srdce, aniž bych musel sám sebe přesvědčovat o tom, že je to pro dnešek snad už naposled? Proč jsem se musel cítit takhle? Proč ta bolestivě sevřená pěst narvaná v žaludku? Měl jsem od rána za to, že je celý den naprosto normální, v pořádku.
Tousty byly jako vždycky čerstvé a křupavé, silná vrstva rozpatlaného másla se mi líně rozpouštěla na jazyku. Nic zvláštního. Georg si mě trochu dobíral za to, že jsem vzdal noční tah příliš brzy, prý ztrácím formu. Věděl jsem, že to nemyslí ani trochu vážně. Často jsem ho přistihl, jak místo bujarého veselí sedí na pánských záchodech a snaží se, aby jeho dnešní další hovor s přítelkyní neslyšely žádné nechtěné uši. Přál si být úplně někde jinde, jediné slovo výčitky od něj nebylo myšleno vážně.
Gustav se trochu nesoustředěně přehraboval kovovou lžičkou v rozmočených cereáliích, oči zaujatě klouzaly řádek po řádku v tenkých, ohmataných novinách. Možná rubrika inzerce, možná počasí. Nic zvláštního.
Bill seděl jen kousek od mé pravé ruky a mlčel. Opuchlá a zarudlá víčka od nechtěného, brzkého vstávání skryly černé kouřové brýle, které mu zakrývaly bezmála polovinu obličeje. Cigareta jen tak ledabyle zastrčená v koutku oschlých rtů. Nezapálená. Byl to takový jeho docela hloupý zvyk. Prostě jen zkoušel, jak dlouho to vydrží, než podrážděně skočí po zapalovači. Odmalička ho děsila představa, že by byl na něčem nebo na někom závislý, a přitom, aniž by si to uvědomoval, měl mnoho drobných libůstek, kterým bezhlavě propadal. A ani s kouřením, tak jako s ostatním, nedokázal přestat. Nic zvláštního.
Pomerančový džus byl příjemně vychlazený, hltavě jsem vypil tři plné sklenice. Potom jsme se jako skoro každé ráno automaticky zvedli a šli za svými povinnostmi. Někdy se v denním programu objevilo cosi nečekaného, co mě na malou chvíli vytáhlo z té podivné letargie, ale většinou bylo všechno kolem až k uzoufání stejné. Příprava nové desky, focení do nějakého dívčího časopisu, pár rozhovorů. Nic zvláštního. Proč jsem to tedy udělal? Uměl jsem se přece vždycky tak perfektně ovládat, každý můj pohyb byl napůl mechanický, každá odpověď tak trochu naučená, stávalo se jen málokdy, aby pro mě sprcha otázek přinesla nějakou, kterou už bych někdy předtím neslyšel a neodpovídal na ni. Bill už zase sršel energií, Georg a Gustav mlčeli. Nic zvláštního. Ale proč jsem na tu otázku vůbec zareagoval? Proč jsem nenechal bratra, aby odcitoval obvyklou frázi, proč jsem prostě nebyl potichu? „Poslední dobou se cítím osamělý.“ Postřehl tu odpověď vůbec někdo? Co jsem si to namlouval? Kdo proboha?! Vlastně by na tom nebylo nic zvláštního.
K večeři těstovinový salát se zeleninou a moc mi chutnalo. Pár skleniček vína na dobrou náladu, aby byla další večerní akce o něco snesitelnější. Nic zvláštního. Seděl jsem na měkkém, tmavě červeném koberci, zdánlivě klidný. Chtělo se mi vstát a někam utéct, jedno kam, hlavně co nejrychleji. Místo toho jsem dál pozoroval bratra, který seděl před dlouhým, oválným zrcadlem a soustředěně omrkával navlhčenou maskaru.
„Něco se s tebou tam uvnitř děje, jen nemůžu přijít na to co,“ nebyla to otázka, spíš starostlivé přemítání, které jsem neslyšel poprvé. Nereagoval jsem. Jen jsem tam dál seděl a tiše se sám se sebou dohadoval, které oko mého bratra vypadá líp. Určitě to nenamalované, byl jsem si tím jist. „Proč mi to prostě neřekneš? Vždycky jsme to přece tak dělali, neměl si přede mnou jediné tajemství, vzpomínáš? I to, že ses ve čtrnácti u tety na letních prázdninách počůral strachy z té noční můry jsem věděl první. Vůbec ses přede mnou nebál a nestyděl. Proč tedy teď ano?“ Bože, dům tety a strýce. Malá, nenápadná vesnice. Vždyť tam to tehdy všechno začalo. Neměl jsem žádnou přijatelnou odpověď. Ne pro něj. Už zase se mi nekontrolovatelně roztřásly ruce. Proč? Horlivě jsem se snažil vyškrabat na nohy, málem jsem upadl, když jsem nervózním pohledem hledal dveře.
„Kam si myslíš, že zase jdeš?“ Bill už se mě ani nesnažil zastavit, tenhle scénář se nějak podivně a často opakoval. Jako když někdo zmáčkne jediné tlačítko a přehrává si znovu a znovu oblíbenou část písničky.
„Proč mi už nevěříš? Nepřeju si přece nic jiného, než aby bylo všechno jako dřív. Chci vědět o čem přemýšlíš, chci beze slova rozumět každému tvému pohledu, chci být s tebou, tam uvnitř ve tvém světě.“ Jen o maličko se ten podivný scénář toho večera pozměnil. O jednu jedinou větu.
„Proč mi tolik ubližuješ, Tome?“
Zarazil jsem se, zpocená dlaň křečovitě svírala kliku. Každý nerv mého těla se soustředil na tu vyčítavou větu, na slzy, které pálily v očích, když jsem se k bratrovi jako ve zpomaleném záběru otáčel. A přitom se to všechno stalo tak rychle. Ve dvou snad třech vteřinách? Jeho rozcuchané vlasy pod mým hlazením nečekaně zjihly, ten nejjemnější samet, který jsem kdy mohl hladit. Nové a nové potůčky slz se mi s obludnou pravidelností slévaly v jeden na špičce třesoucí se brady.
Věděl jsem, že Bill všechno sleduje v zrcadle, rty pootevřené v údivu. Bože, jak ten musí být vyděšený z toho, že mě nechápe; z toho, že mě ani při nejlepší vůli pochopit nemůže! Opatrně jsem se k němu sklonil a mokrými rty ho políbil na čelo. Bylo poddajné, horké a hladké bez jediné chybičky. Byl jsem si pevně jist, že i zbytek mého dokonalého bratra musí být takový. O pár okamžiků později jsem zbaběle utekl do svého pokoje, který byl hned přes chodbu. Pro jistotu jsem za sebou pečlivě zamkl, a teprve pak jsem si dovolil ten přepych, abych se naprosto dětsky zhroutil na podlahu a plakal nahlas. Přece jen něco toho dne bylo jinak.
***
I když to přiznávám nerad, dodneška rád vzpomínám na všechny ty svátky, víkendy a prázdninové dny, které jsem trávil s rodiči a bratrem v tom obrovitém domě na malé vesnici. Kdykoliv nám matka oznámila, že několik následujících dní strávíme ve společnosti tety, strýce a našeho povedeného bratrance a neméně šílených sestřenic, ochromilo mě nevysvětlitelné vzrušení. Na jedné straně se mě zmocňovala panika z toho, co všechno si na mě zase vymyslí, a já se nebudu schopen bránit, na druhé straně jsem se čistě z povahy dítěte těšil na všechna ta neuvěřitelná dobrodružství, která jsme spolu pokaždé zažívali. Příbuzní žijící na vesnici, to bylo přesně to, co jsme my zhýčkaní městští kluci potřebovali! Nutno dodat, že to můj bratranec či sestřenice nikdy nemysleli doopravdy, a mě i mého bratra měli skutečně rádi. Někdy to však dokazovali prazvláštními způsoby. Pomohli mi však nalézt jednu z nejzásadnějších odpovědí. A za to jim děkuji.
Nepamatuji si přesně, co to bylo za den, vím jen, že venku bylo natolik škaredé počasí, že jsme se pro jednou ukryli nahoře na půdě, jak jsme to dělávali ostatně vždycky, když se nadalo jít ven. Nakonec i tady byla spousta zajímavých míst, která sváděla k prozkoumání, k vymýšlení nových neokoukaných her.
„Tohle už já vážně strašná nuda!“ Zakvílel naštvaně Daniel a jediným rozezleným máchnutím zhatil celou, pro mě a Billa v celku dobře se odvíjející partii Člověče nezlob se. „Chce to rozhodně vymyslet nějakou zábavnější činnost.“ Dodal svým typicky velitelským tónem a nikdo z nás se neodvážil mu oponovat, nakonec byl z nás všech nejstarší. Dobře jsme s bratrem věděli, kam míří, a jeho plán s nadšeným zavýsknutím uvítaly i obě sestřenice – Marie a Matylda. Hru ‚Kdo poslední proběhne domem‘ jsme já a Bill moc dobře znali a připadala nám naprosto hloupá, ale ti tři jí z nám neznámých důvodů až fanaticky holdovali.
Než jsem se stačil vzpamatovat a posbírat všechny pobité zelené panáčky ze zašedlého koberce, stáli už dávno na nohou, a Daniel se jako vždy dohadoval s Billem. Nikdy to sice neřekl nahlas, ale už tehdy mým bratrem neskutečně pohrdal. Připadal mu divný, nenormální. Možná se ho trochu i štítil. Neměl zkrátka pochopení pro někoho, kdo nebyl stejně uniformní jako on, nezapadal mu ani do jedné z tabulek. Snad proto on i sestřenice často bratra doslova týrali, a až nemístně se v tom na svůj nízký věk vyžívali. A já jsem jim v tom neuměl zabránit. Nebo jsem to ani nechtěl? Já přece neměl nepřátele. Já nebyl ten ΄divný΄, neprovokoval jsem extravagantně učesanými vlasy a šminkami. Nikdo se mi neposmíval a tady na vesnici nebylo holky, která by si tajně nepsala do deníčku, že mě asi miluje. Proč bych měl tedy něco měnit? Proč jsem byl tak zbabělý? Úplně stejně jako jsem zbabělý dnes. Už mě to jejich postrkávání přestávalo tak akorát bavit, když Marie z ničeho nic vykřikla:
„Kdo poslední proběhne dům, políbí Billa!“ Chvíli mi trvalo, než jsem v té změti smíchu a chrčení pochopil správný význam věty, ale to už byli všichni mí protivníci v trapu. Nechápavě jsem mrskl pohledem po Billovi a ten se naprosto s lhostejným obličejem uvelebil na koberci, nohy zkřížené přes sebe. Nejspíš čekal, že se k tomuhle nesmyslnému zápolení postavím podobně, ale jen já jsem věděl, jak dokážou být sestřenice, a především Daniel suroví. A představa, že líbám vlastního bratra, se mnou zacloumala natolik, že jsem chtě nechtě na vratkých nohou vyrazil kupředu, jen se nepozvracet!
Snažil jsem se dohnat tu nepatrnou ztrátu a bylo by se mi to i podařilo, kdyby mě u sebe v pracovně nezdržel nasupený strýček, který byl ponořený do nějakých velice důležitých papírů. Své tři hulákající děti tiše strpěl, ale na mě už si klidně mohl schladit žáhu. Vůbec nerespektoval to, že nejsem malý kluk, přece jenom už nám bylo s bratrem třináct, a nevybíravě mě vykrákal za uši. Omlouval jsem se a celý zrudlý jsem se z pracovny vyšoural pozadu. Ti tři už jistě byli zpátky na půdě, nemělo cenu se snažit.
Když jsem se k nim připojil, opět jsem nestačil zírat nad jejich surovostí, která se sem a tam drala na povrch, a jako by pohltila jindy docela hodné a mírné děti. Mohlo za to snad venkovské prostředí? Dodneška tyhle jejich proměny nechápu. Danielovi se nějakým způsobem podařilo zpacifikovat Billa, a dokonce mu zavázal ruce za zády kusem jakési pevné, špinavé látky. Neurvale ho táhl ke staré vyřazené matraci, kterou tu teta odložila stejně jako všechny ostatní věci v domnění, že se někdy někomu budou hodit. A vlastně jen překážely. Zbaběle jsem se rozběhl zpátky k padacím dveřím a byl jsem zcela rozhodnutý k jednomu, žalovat. Cestu mi však zatarasily Marie a Matylda a já pochopil, že nemám kam uniknout. Přestože jim bylo pouhých dvanáct let, byly neuvěřitelně vyspělé, a mnozí jim hádali i šestnáct. Především však byla každá z nich přinejmenším třikrát těžší než já a neměly vůbec v úmyslu se se mnou mazlit.
„Tak pojď, ty náš hezounku.“ Smála se mi těsně u ucha škodolibě Matylda a já pořád nechápal, kde se v nich bere chuť na tuhle trapnou a pokleslou zábavu.
„Chtěli by šukat.“ Zhodnotil pak jednou později Bill situaci těch tří a nejspíš měl pravdu. Jen k tomu nejspíš neměli dostatek příležitostí, a tak nás sprostě obsadili do rolí pokusných myší. A vůbec jim nevadilo, že tohle byl vlastně incest! Ty dvě nadržené fúrie mě natlačily na vzpouzejícího se Billa takovou silou, že se mi jeho koleno zarylo bolestivě do stehna. Tlumeně jsem vyjekl a oni se mohli jako vždy počůrat smíchy. Mysleli si, že jsem díky své křehké tělesné schránce vhodná panenka na hraní, že si se mnou můžou pohazovat, jak chtějí, a bohužel jsem nebyl v postavení, kdy bych jim to mohl jakkoliv vyvrátit. Všiml jsem si těch zbožných pohledů Marie a Matyldy, věděl jsem, že i ony jsou do mě svým způsobem zamilované, ale protože nebyly hloupé a tušily, že je příroda neobdařila krásou, kterou by mě snad mohly upoutat, ukájely se tímhle dost zvrhlým způsobem. Víc už jsem o nich přemýšlet nedokázal.
„Přitlačte mu tu hlavu pořádně, bože, jak vy jste neschopné!“ Dirigoval je Daniel rozlíceně, zatímco ládoval do Billa jednu ránu za druhou.
„Na co si myslíte, že má asi ty dlouhé vlasy, vy káči? Dejte mu co proto!“ Cítil jsem neuvěřitelně bolestivé pálení, jak mě Marie doslova rvala dle instrukcí za vlasy, ale zařekl jsem se, že už nebudu křičet. Neplakat jsem ale nedokázal. Očima jsem hledal alespoň malou útěchu u mého bratra, vždycky ji pro mě měl. Z nosu mu vytékal pramínek husté krve, který se zastavil až na bolestí zkřivených rtech. Věděl jsem, že až tohle skončí, půjdu a Daniela jednoduše zabiju. Bez milosti. Bez výčitek. Naše hry vždycky bývaly takové, absurdní a na hranici všeho, a dokonce nás bavily, ale tohle překračovalo všechny meze. Tlak seshora na můj krk zesílil a moje rty se ač nechtěně přitiskly na ty jeho.
„Chci, aby se líbali jazykama!“ Vykřikla Marie vzrušeně a já, přestože jsem na ni neviděl, cítil jsem, že je ve stavu absolutního vzrušení, byla vážně padlá na hlavu. Všemi smysly jsem cítil nasládlou příchuť bratrovy krve, rty, i když byly nemilosrdně stažené do tenké, nepřípustné čárky, byly omamně poddajné a měkké. A cítil jsem mnohem víc, totiž svou vlastní erekci. No ano, tehdy to vlastně všechno začalo.
***
Stačila jedna zdánlivě nevinná dětská hra. Kdo z nás nebyl v dětství praštěný? Jenže najednou se pro mě vše kolem bez varování otočilo. Jako v nějakém hodně špatném filmu. Jenže ten můžete prostě vypnout a nevnímat. Bylo to pořád tak absurdní, i po těch letech. Najednou jsem byl já tím divným a nenormálním, nevěděl jsem, kam vlastně patřím, žádná taková kolonka neexistovala. Kdokoliv, kdo by to jen náznakem tušil, se mnou mohl cloumat, jak chtěl. Vydírat mě a pohrdat mnou tak jako tenkrát Daniel mým bratrem. Měl jsem však jednu nepatrnou výhodu. Byl jsem mistrem přetvářky.
Hra, kterou jsem rozehrál s nadějí, že se mi má role třeba natolik vryje pod kůži, že opravdu začnu být takovým, alespoň trochu normálním klukem. Hra na borce, který ohne přes stůl snad každou sukni, která se kolem něj jen mihne. Žádná nemohla odolat sebevědomému vystupování, dokonale padnoucímu oblečení a slušnému kapitálu na mém kontě. Co na tom, že mě ve snech noc co noc provázely ty hnědé pichlavé oči a útlé klučičí boky? Co na tom, že se každé ráno budím s mokrým prostěradlem a nepovolující erekcí? Nestačí, že musíš být všude vedle mě, nedáš mi pokoj ani ve snech! Bože, hnusím se sám sobě a nemám zdání, jak to zastavit. Za co mě vlastně takhle zrůdně trestáš? Za tu zbabělost tehdy? Za to, že jsem ho neuměl ochránit? Někdy jsem měl chuť skončit to všechno jednou pro vždy. Říct to všechno a všem, nechat se zavřít někam pod zámek a mít konečně klid. Ale copak jsem mu to mohl udělat?
Nikdy si ničeho nevšiml. Byl tak bezelstný, že opravdu uvěřil, že z jeho citlivého a vlastně docela zdrženlivého bratra vyrostlo tohle sexuální monstrum, které každé své oběti akorát ubližuje. Věřil mi úplně všechno. Byli jsme si přece tak blízcí, proč bych mu měl lhát? Jistě, byla to právě ta blízkost mezi námi dvěma, která mě utvrzovala v tom, že musím vytrvat. Nemohl jsem ztratit svého bratra, byl pro mě jediným pevným bodem v tom všem zmatku. Všechny ty bezesné noci, které jsme trávili hloupým povídáním, společný sen, který jsme si splnili, jeho stoprocentní důvěra a oddanost, to všechno pro mě mělo až příliš vysokou cenu.
Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že by se mě najednou začal stranit, že by se mě bál.
Tak proč ten dnešní výstup? Vždyť ano, chtěl jsem mu to říct!! Bylo mi úplně jedno jak mu to ublíží, prostě jsem se chtěl zbavit toho balvanu, té samoty. A to i přesto, že byl vedle mne, kdykoliv jsem ho potřeboval. Vždy měl nějakou radu, konejšivé slovo nebo pohlazení. Všechno bylo málo. Copak by mohl jen tušit, že si s nosem zabořeným na jeho krku představuji, jak se spolu milujeme? Byl jsem vlastně celý svůj život strašlivě ubohý, ubohý a sám.
***
Trochu nervózně jsem si poposedl na nepohodlné barové stoličce a zapálil další cigaretu. Očima jsem těkal po zakouřené místnosti sem a tam, automaticky jsem ho hledal pokaždé, když se mi na delší dobu ztratil z dohledu. Byl jsem neuvěřitelně nesvůj, když neseděl vedle mě. Vždycky tam přece byl. Na malou chvíli jsem se zarazil na kuriózní a značně podnapilé taneční dvojici. Gustav a Georg, ti se vždycky uměli nějak zabavit, když se mnou nebyla řeč. Mohli něco tušit? Všimli si, jak je Tom poslední dobou mimo? Jsou vyděšení stejně jako já? Nebo byli až příliš zahleděni do svých vlastních problémů?
Ani trochu jsem ho nechápal. Stejná situace, jako když máte pocit, že jste s někým nejlepší přátelé na život a na smrt. Nedáte jeden bez druhého ani ránu, máte i podobné sny. A ten někdo se najednou stáhne do ulity a úplně vás odstřihne. Postaví si hlavu a vy se k němu nemůžete dostat do takové blízkosti, abyste mu rozuměli. Má snad důvod k tomu, aby veřejně prohlašoval, že je osamělý? Copak si myslí, že jsem úplný trotl a sedím si na uších? Nikdy se neměl ani na chvíli cítit sám, měli jsme přece jeden druhého. Georga a Gustava. Měli jsme svůj svět.
A pak ten podivný výstup v mém pokoji. Myslel jsem, že vyskočím radostí až do stropu, když mě z ničeho nic objal. Říkal jsem si, že teď to musí přijít, musí ti říct, co se to s ním tam uvnitř děje. Snažil jsem se nemyslet na to, že pláče, říkal jsem si, že je to možná dobré znamení. Chce se ti s něčím hodně důležitým svěřit, trpělivost, Bille. Jenže neřekl vůbec nic. Ani slovo.
Jen ten studený polibek na čelo. Objednal jsem si dalšího panáka a vypil ho na ex, i když mi ani trochu nechutnal. Co si to tu sám sobě namlouváš? Alespoň sám k sobě bys mohl být upřímný. Ani toho nejsi schopný? Jen ten studený polibek na čelo. Polibek, ze kterého mi naskočí husí kůže po celém těle, kdykoliv na něj pomyslím. Podobných sladkých momentů s mým bratrem nebylo mnoho, schovával jsem si je hluboko v paměti snad na horší časy.
Časy, kdy se mi nekontrolovatelně vzdaloval a já jsem ho neuměl zavolat zpět. Některé z nich jsem si dokonce nakreslil. Nikdy jsem neuměl pořádně kreslit, ale tyhle okamžiky jsem chtěl mít na očích pořád a myslím, že se mi dokonce povedly. Mohli jste z nich cítit můj panický strach, když mi tenkrát Daniel svázal ruce. Bolest, kterou mi způsoboval svými ranami. To, jak jsem nenáviděl Toma za to, že se nedistancoval od té hloupé zábavy. Mohl se přece docela dobře posadit na koberec vedle mě a nic by se bývalo nestalo. Jenže se stejně jako ti tři ostatní přímo děsil představy, že by musel políbit svého zženštilého bratra, který byl všem okolo jen k smíchu. Nikdy to sice nedal najevo, ale byl jsem snad k smíchu i jemu? Ale kdybyste obrázku věnovali trochu víc pozornosti, pochopili byste, co se ve mně v tu chvíli, kdy mě políbil, odehrávalo.
Pocit, který se vracel znovu a znovu, když byl v mé blízkosti. Až fanatická závislost na jeho hřejivém hlasu a nakažlivém smíchu, na tom, jak uměl být spontánní a vždycky mi udělal něčím nečekaným radost. Závislost na jeho dlouhých, štíhlých prstech a drobných pihách v obličeji. Plných rtech a dokonalé pleti. Vlasech, které voněly heřmánkem a kterých jsem se chtěl tolikrát bezostyšně dotýkat. Tom měl ve všem, co se mých vlastností týkalo pravdu. Neuměl jsem se zbavovat svých závislostí. Neměl však ani tušení o mé největší závislosti, závislosti na něm.
***
Peřina se vzteklým zavrčením letěla do kouta. Za ní polštář i budík a kniha z nočního stolku. Byl jsem zoufalý a vytočený do nepříčetnosti. Přece musí existovat způsob, jak usnout. Jsem tak unavený, a i přesto tu o půl třetí ráno pro nic za nic čumím do tmy. Žádná další noc už nebude normální? Bez těch snů o něm, bez strachu, že už se jich nikdy nezbavím, neexistoval způsob? Usínat vždycky jen na pár okamžiků a hned se zase probouzet, unavenější než před chvílí. Jeden způsob existoval.
Pomalu a tiše jsem jen tak v pruhovaném pyžamu proběhl strašidelnou neosvětlenou chodbou. Věděl jsem, že Bill už na večírku nebude, zůstával vždycky formálně hodinu maximálně dvě. Jen když jsme tam byli oba dva a dobře se bavili, zůstával déle.
„Nemusíš se tady neslyšně plížit, já stejně nemůžu usnout.“ Poznamenal Bill hlasitě a já se s úlevou narovnal ze své shrbené pózy. Pousmál jsem se nad tím, jak jsme oba až žalostně stejní, Billova peřina i polštář se trochu vyčítavě povalovaly v rohu pokoje. On seděl velitelsky uprostřed postele, nějaký skicák pečlivě složený v klíně a pár pastelek poházených kolem dokola. Copak on někdy kreslil?
„Co večírek, stálo to dneska za to?“ Byla to naprosto zbytečná otázka, ale co jiného říkat? Hryzalo mě svědomí, že jsem je nechal jít samotné, zvlášť jeho.
„Budeš už konečně upřímný? Řekneš už konečně pravdu?“ Bill na mou otázku vůbec nereagoval, vypálil to, co se mu nejspíš celou tu dobu honilo hlavou, chudáček, vůbec na to nepřestal myslet?
„Proč pořád lžeš?“ Zase ten naštvaný, ublížený pohled. Byl si alespoň z části vědom toho, jak je nádherný?
„Ta poznámka, že jsi osamělý, to je nějaký zvláštní druh trestu, kterým si mě dobíráš? Já vím, že toho teď máme hodně a jedeme na sto dvacet procent, ale tohle jsme chtěli. Já, ty, Georg a Gustav, vzpomínáš si ještě vůbec? Co jiného jsi čekal? Já se s tebou nikdy necítím osamělý, nechápu tě, proč to říkáš? Proč se takhle chováš? Ublížil jsem ti nějak?“ Bill mluvil takovou rychlostí, že jsem sotva zachytával každé druhé slovo. Koktal a byl nervózní, možná se mu chtělo plakat, nevím.
„Jsem tvůj brácha, vzpomínáš si ještě?“ Na malou chvíli jsem si myslel, že je to jeho pofňukávání jen taková strategie k tomu, aby mě donutil mluvit, jenže teď už se rozvzlykal naplno. Srdce se mi sevřelo nad tím obrázkem, opravdu bylo tohle to, co jsem chtěl?
„Ty přece za nic nemůžeš,“ opatrně jsem se k němu přiblížil a chytil ho za ruku, která ještě pořád křečovitě svírala červenou pastelku, „jsi můj malý bráška a všechno mezi námi bude zase v pořádku, dobře?“ Všechno to asi znělo dost nepřesvědčivě, protože plakat nepřestával.
„Copak nechápeš, že už nikoho jiného nemám? Co mi zůstane, když ty odejdeš? Viď, že nikam neodejdeš? Nikdy, rozumíš, nikdy!“ Řval už jako posedlý, obličej mu červenal a drobnými pěstmi mi bušil do hrudníku. Byl ještě pořád jako malé dítě. Starostlivě jsem se k němu naklonil a vzal jeho mokrý obličej do dlaní. Políbil jsem ho do rozcuchaných a zpocených vlasů. Na horké a pulsující spánky a čelo. Na mokrá víčka, za kterými schovával ten nejsmyslnější pohled na světě. Na usoplený nos, když neustále trochu afektovaně popotahoval. Na slané rty, do kterých jsem jako smyslů zbavených pronikl jazykem. Jeho přivřená víčka se prudce otevřela a smyslnost z jeho pohledu se nikam nevytrácela. Žádný strach ani opovržení. Chutnal stejně tak, jak jsem si to představoval. Nadpozemsky.
Znovu jsem otevřel oči a nemohl uklidnit splašený dech. Jak to, že jsem zase usnul? A na jak dlouho? Proč jsem zase dovolil tyhle sny? Posadil jsem se do tureckého sedu a do kouta letěla i malá skleněná vázička, která se poslušně zhroutila v tisících střepech na peřinu. Plakal jsem jako už dlouho ne. A uvnitř jsem cítil prázdno.
Netuším, jak dlouho to trvalo, než jsem se donutil vstát, trochu se upravit a vylézt na setmělou hotelovou chodbu. Dělal jsem to tak skoro každý večer, proč ne dnes? Věděl jsem to přeci už dávno. Snů o něm se zbavím jedině vedle něho.
„Nemusíš se tady plížit jako nějaký zloděj, já taky nemůžu spát.“ Poznamenal Bill do tmavého pokoje a rozsvítil malou stolní lampičku. Usmál jsem se na něho a on na mě, řada bílých, dokonalých zubů jako antiperle, které jsem měl tak rád. Bill sebou rezignovaně plácl na jednu polovinu postele a plácl rukou o tu druhou. „Tak pojď. Věděl jsem, že přijdeš.“ Ještě než jsem se definitivně uložil k spánku, všiml jsem si pomačkaného skicáku spolu s barevnými pastelkami na bratrově nočním stolku. Copak on někdy kreslil? A neviděl jsem ho už někdy? Leželi jsme mlčky vedle sebe v domnění, že ten druhý už dávno spí. A přemítali uvnitř sebe sama.„Kdo z nás dvou je více osamělý?“
autor: Gia
betaread: Janule
Nádherná povídka… Dokonale napsaná a procítěná… nádhera…:)
Povídka byla skvělá, hodně k zamyšlení. Akorát jediné, co mi tam chybělo, bylo oddělení myšlenek, chvílemi jsem byla zmatená, kdo je kdo. U jednoho odstavce jsem myslela, že je to Tom a pak mi došlo, že to není on a jsou to zase myšlenky Billa. Jinak se mi to opravdu moc líbilo:) Škoda, že nemá víc částí…
tak tohle…dokonalý..to ve mně dlouho zůstane…krásně procítěné..smutná realita :(…bože..nějak mi nejde vyjádřit se vě větách…úžasný..úžasný
Bylo to moc pěkný, akorát sem se v tom chvílema taky nemohla vyznat
Nádherná povídka, vážně procítěná.
Byla to nádhera, opravdu. Takovéhle povídky čtu strašně ráda. Mohlo by jich tu být klidně více, moc se mi to líbilo!!!
Párkrát jsem se sice taky ztratila v postavách, ale stálo to za to!!
Moc vám všem děkuji za hezké komentáře 🙂
Bože, to bylo tak nádherné, tak krásně popsané pocity, ani jsem u toho nedýchala, prostě nemám slova, kterými bych dokázala popsat, co za emoce ve mě ta povídka vzbudila, nejlepší slovo by asi bylo smutek, pak beznaděj a nakonec naději…úžasné, úžasné, takhle krásnou věc jsem naposled četla na TH FIC, Obloquy od Raiju…♥♥♥
Pro Janču: Teda normálně se červenám 🙂 Moc děkuji, takový krásný komentář vždycky nakopne k další práci 🙂
[9]: Vůbec se nemusíš červenat, pochvalu si právem zasloužíš =)