autor: LadyKay
„Děkuji Vám za rozhovor, pane Kaulitzi,“ zazubí se na mě Chris jako aligátor a pomalu vstane. Za sebe říkám, že jsem neuvěřitelně šťastný, že je to za mnou. Ta ženská je neúnavná a ty její všetečné otázky… Pokoušela se ze mě vymámit i nějaké pikantnosti z mého soukromí, ale neuspěla. Odbyl jsem ji, že jak v soukromém tak v pracovním životě se mi daří víc než skvěle a tím jsem považoval vše za uzavřené. Slečna Arpová sice nebyla mou nesdílností moc nadšena, ale co měla dělat. Další důvod, proč jsem rád, že je interview u konce, je její ustavičné flirtování s mojí osobou. Očividně se nevzdala naděje, že mě jednou dostane. Její pohledy, nenápadné doteky a občas i poznámky, mě v tom jen usvědčují. Komplimenty na moji adresu taky zrovna nešetří. Sice mi to dělá svým způsobem dobře, ale všeho s mírou.
„Já děkuji vám,“ oplatím jí úsměv a doprovodím ji ke dveřím. Nemůžu se dočkat, až odsud zmizí. Potřebuji se věnovat práci a už tak mě dost zdržela. Chris mi ještě potřese rukou, přidá pár obdivných frází, a konečně opustí místnost. Jen, co se zaklapnou dveře, zmizí z mých rtů můj až moc umělý úsměv. Nechápu ty lidi, že si nevšimnou, jak křečovitě se na ně usmívám. Jen slepý by si toho nevšimnul! Usednu za stůl, obličej si skryji do dlaní. Je teprve dopoledne a už mám dost. Ze všeho nejraději bych to tu zabalil, odjel domů, padl do postele a spal. Jenže nemůžu. Tom mi svým odmítnutím udělal čáru přes rozpočet.
Musím buď sehnat někoho, kdo mi pomůže navrhnout molo, výzdobu a vše kolem, a pomůže mi vybrat hudbu, a nebo to budu muset udělat celé sám. Což by znamenalo další práci navíc. Do přehlídky mám ještě nějaký čas. Ale čím víc se to blíží, tím vytíženější jsem. Makám na tom už dlouho, nesmí to skončit fiaskem. Jak modely, tak podoba mola musí všem vytřít zrak! Potřebuji Toma a nejen kvůli přehlídce… Zoufale zakňučím. Copak tohle můžu zvládnout? Nevím, jestli jsem zoufalejší z toho, že mi nic nevychází podle plánu, a nebo z toho, že mě bratr odmítá. Pokud se mi vykašle na tu spolupráci, budu muset vymyslet něco jiného. Něco, čím ho k sobě dostanu. Dokonce už i…
Moje myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Už už se chystám zařvat, kdo za mnou zase leze, ale když uvidím Petovu blonďatou hlavu mezi dveřmi, zmůžu se jen na slabý úsměv. On je poslední, kdo by si zasloužil, abych si na něm vylíval vztek.
„Už vypadla?“ zavře za sebou dveře a kráčí směrem ke mně.
„Jo, před pár minutami,“ povzdychnu si a skryji obličej do dlaní.
„Chudáčku, ani na chvilku ti nedají pokoj…“ ucítím jeho horké dlaně, jak začínají masírovat můj ztuhlý krk. Zavrním jako kocour. Zbožňuji ho. Vždycky přesně ví, co právě potřebuji.
„Jak bylo v Miláně?“ optám se jej, když dokončí masáž a posadí se na stůl.
„Ušlo to…“ pokrčí rameny. „Akorát jsem utahanej jak pes. Pořád práce, práce, práce. Skoro jsem nespal. A co nevidět mě ten kolotoč čeká znovu. Odpočinu si a hurá znovu do světa.“
„Jak znovu? Vždyť jsi mi tvrdil, že pak už nic nemáš a že se mnou budeš doma…“
„Já vím, zlato. Ale…“ Pete se zarazí. Na chodbě se totiž ozve divný hluk. Co je zase tohle?
„Tady nemůže být pět minut klid?! Ne, nemůže. Tady se pořád musí něco dít!“ vstanu ze židle a chystám se jít zjistit, kdo je narušitelem ticha. Než ale stihnu otevřít dveře, vběhne do kanceláře Marion. Je celá udýchaná a řekl bych i vyděšená nebo spíš šokovaná.
„Promiňte mi to, pane, ale je tu nějaký pán a chce s vámi mluvit.“
„A kvůli tomu je tu takový povyk? Nemám čas. Nějak se ho zbavte,“ mávnu rukou a otočím se k ní zády. Kvůli nějakýmu chlapovi mě otravuje.
„Ale pane Kaulitzi…“
„Řekl jsem, že nemám čas. Něco si vymyslete.“
„Ale on…“
„Marion, rozumíte tomu, co jsem říkal?“ otočím se znovu čelem k ní a výhrůžně se na ni podívám. Jindy by kývla a odešla, tak proč ne dneska. Místo toho tu stojí jak solný sloup.
„Ale on tvrdí, že je váš bratr…“
„Bratr?“ vyjeknu.
„No, mně se to taky nezdá… Nevypadá na to. Ale za každou cenu s vámi chce mluvit. Prý jste mu sám řekl, že za vámi může kdykoli přijít.“
„Ženská, proč to neřeknete rovnou, že je tu Tom?! Pusťte ho sem…“ usednu znovu za stůl. „No co stojíte?“
Marion ještě chvilku stojí, třeští na mě oči. Asi nechápe, jak to, že jsem najednou tak otočil. Nakonec se ale sebere a opustí místnost. Za několik málo okamžiků se znovu otevřou dveře.
„Prosím…“ naznačí rukou směr moje asistentka, a hned na to se ve dveřích skutečně objeví moje dvojče. Na očích má sluneční brýle, na hlavě kapuci a nevypadá zrovna dobře naladěn. Asi mu moje asistentka hnula žlučí. Tom mě ani nepozdraví, dokráčí ke stolu, sundá si brýle a zírá na mě pohledem, kterým mi dává najevo, abych tu ženskou poslal pryč.
„To je v pořádku, Marion. Děkuji vám.“
„Já půjdu taky… Stavím se za tebou později, Billy,“ ozve se vedle mě Petův hlas. Když přikývnu, pohladí mě po rameni. Asi nechce být netaktní a uznal, že by bylo lepší, kdyby odešel a nechal nás dva o samotě. Věnuji mu úsměv a nespouštím z něj oči. A nejsem jediný, Tom ho rovněž s přimhouřenýma očima sleduje a šklebí se.
„Kdo to byl?“ vypálí na mě hned, co Pete odejde. Ani nečeká, než ho vyzvu a dřepne si na židli naproti mně. Pohodlně se na ni rozvalí a prohlíží si mě.
„To byl Pete.“
„Jak to, že ti tyká a ještě ti říká ‚Billy‘?!“ zavrčí.
„To jsi přišel proto?“
„Ne, ale jako tvůj zaměstnanec by k tobě měl mít úctu…“ opáčí mi bratr.
„Můžeš mu to zkusit navrhnout…“ zasměji se. Nevím, jak Toma napadlo, že Pete je můj podřízený, ale budiž. Dle něj zřejmě každý, kdo se tu pohybuje, pro mě musí pracovat. Tedy i můj přítel… V podstatě není daleko od pravdy. I Pete pro mě občas pracuje jako model a fotí do katalogů. „Jsem rád, že jsi přišel…“ přiznám se.
„Fajn. To ti sem poslali z CIA, ne?“
„Cože?“ musím se zasmát. A když mi dojde, o kom mluvím, rozesměji se ještě víc. „Myslíš Marion?“
„Jestli je to ta agentka, co mě sem dovedla, tak jo. Tu myslím.“
„Proč jsi přišel, Tome?“ nechám Marion Marion. Rád bych se dozvěděl, čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu. „Teda neber to tak, že musíš mít důvod, abys za mnou přišel… Ty máš u mě dveře dokořán vždycky. Ale překvapil jsi mě.“ To překvapil. Možná bych spíš měl říct, že mě šokoval. Sice jsem čekal, že za mnou jednou přijde, ale že to bude takhle brzy, by mě nenapadlo ani v těch nejodvážnějších snech. Od mojí návštěvy u něj uplynuly jen dva dny. Spíš jsem počítal, že si s ním budu moct promluvit až na té zítřejší oslavě. Dokonce jsem si i připravoval přesvědčovací argumenty. Tom mi ale znovu dokázal, že je nevyzpytatelný.
„Proč? Pokud vím, škemral jsi o pomoc, ne? Tak jsem tady.“ Jistě, nečekal jsem, že řekne, že by měl zájem pomoct mi. Ale nechám to tak, jak to řekl. Prostě jsem se doprošoval, a on byl tak hodný, že se nakonec uráčil pomoci svému neschopnému sourozenci. Pro oba to bude lepší. Tom bude mít pocit, že má navrch a já budu mít jednak zaručeno, že ta přehlídka bude vrcholem sezóny a jednak budu u sebe mít brášku.
„Ty mi pomůžeš?“ vydechnu a upřu na něj oči. Tenhle pohled mám osvědčený. Vždycky na něj zabral.
„Co mám dělat? Nemysli si, že mi jde o nějakou tvou maškarádu. Nechci, abys mi dělal ostudu… Bůhví, co by ti tvoji kámoši vytvořili.“
„Chápu, kdy můžeš začít?“
„Záleží na tom, kdy ten karneval bude.“ Prý karneval! Říct to někdo jinej, tak už letí ze dveří. Jenže u Toma se musím ovládat. Sice mě ty jeho poznámky a to, jak mě sráží, štve, ale můžu být rád, že tu vůbec je. Strávím s ním nějaký čas a nějak to mezi námi dám do pořádku.
„Tři týdny…“
„Čím dřív začneme, tím dřív to budu mít z krku. Mám ale pár podmínek… Zaprvé,“ zvedne ruku se vztyčeným palcem, „nebudeš mi do ničeho kecat a necháš mě pracovat. Zadruhé, nebudeš moji práci vydávat za svou a všem hezky řekneš, kdo ti pomáhal. Každý to bude vědět, jasný? Zatřetí, chci odměnu…“
„Kolik?“
„Já nemluvím o penězích. Ještě si rozmyslím, co za to budu chtít.“
Tom
„Dobrá,“ Bill kývne hlavou, předkloní se a opře se lokty o stůl. Jak on to jen dělá? Vždycky vypadá dokonale. Sice ten jeho účes… Ne že by se mi nelíbil, ale je to nezvyk. Bill na mě působí moc dospěle. Vždycky vypadal tak divoce, nespoutaně. Teď je moc uhlazený, elegantní. Ale pořád mu to sekne.
„Ani jsem se tě nezeptal, jestli si něco nedáš… Kávu? Čaj? Džus? Minerálku?“
„Dík, nechci.“ Zavrtím hlavou. To tak… To kafe by jistě dělala ta semetrika, co sedí přede dveřmi a nerad bych riskoval svoje zdraví. Náš kratičký rozhovor nebyl moc přátelský.
„Nebo mám lepší nápad.“ Mrkne se na hodinky a vstane. „Co kdybychom si společně zašli někam na oběd?“
V první moment mám nutkání poslat ho do háje i s jeho pozváním na oběd, ale když se nabízí, byl bych blbej, kdybych ho odmítnul. Oběd s ním mě nezabije. Stejně ho budu vídat teď často, tak si musím zvykat. Moc dlouho mi to moje předsevzetí být bez něj nevydrželo, ale to je vina Georga. Kdyby do mě v kuse nehučel, nešel bych sem ani za zlatý prase. Jenže on naléhal a naléhal, až jsem teda svolil. Bill by byl beze mě stejně namydlenej. Je sice kreativní, ale svoje nadání uplatní tak možná na ty hábity, co navrhuje. Vytvořit vizuální stránku mola by nedokázal.
„Oběd a pak mizím. Jasný?“ Bill mi neodpoví, ale zřejmě mou poznámku vzal na vědomí a začne si balit věci. Nechápu, proč nosí tak obrovskou tašku, když do ní hodí jen mobil, diář, peněženku a ještě něco, co nevím, k čemu slouží.
„Můžeme,“ narazí si na nos brýle, vezme nějaký kus hadru, který si přehodí přes ruku a vykročí ke dveřím. Loudám se za ním a ať se snažím ovládat, pořád mi pohled sklouzává k jeho zadku. Když procházíme kolem agentky, zašklebím se na ni za bratrovými zády. Bill jí oznámí, že odchází a že neví, kdy se vrátí a dá jí přesné instrukce, co má dělat, kdyby se po něm někdo sháněl. Cestou k výtahu potkáme další lidi, kteří se div před Billem neplazí. Ten Georg měl pravdu, každý mu leze do zadku! To je hnus tohle!
Bill přivolá výtah, nechá mě nastoupit a sám si pak stoupne vedle mě. Na můj vkus až moc blízko vedle mě. Mlčí, nic neříká, ale naprosto jasně cítím, že se na mě dívá. Cítím na sobě jeho pohled. Očima se snažím popohnat čísla pater, která se nám střídají nad hlavou. S cinknutím se výtah zastaví, a když z něj vystoupíme, ocitneme se v nějaké tmavé díře. Tipoval bych to na podzemní garáž.
Bratr jde kousek přede mnou a asi je mu chladno, protože si přes sebe přehodí ten svůj super model. Těžko říct, co to má být. Vypadá to dost divně. Tvar to nemá, na jedný straně je to delší než na druhý, vepředu to má jakési cípy, po kterých si Bill div nešlape. Pan návrhář by mi to jistě s radostí objasnil, ale nebudu se ho ptát na takový kraviny. Je to prostě hadr s rourami na ruce.
Vlastně celkově je zvláštně oblečený. Skoro ho ani nepoznávám. Pamatuji si, když po pódiu běhal v roztrhaných džínech, tričku a teniskách. Osoba, co kráčí přede mnou, s tím divochem nemá nic společného. Úzké bílé kalhoty obepínají Billovy nohy a zadek, čímž mě přivádí k šílenství. Vrchní polovinu jeho štíhlého těla zakrývá černé tílko, které by se dalo považovat za normální, kdyby na něm nebylo našité to druhé, co volně plandá a akorát podtrhuje, jak je dvojče vyzáblé. A ve finále už zmíněný hadr. To je styl, proboha! Jen ty boty jsou v pohodě… Takové vyšší černé tenisky, do kterých má nacpaný kalhoty. Rozčiluje mě to, jak jde a kroutí boky. Začínám na sobě pociťovat něco, co mi začíná dělat obavy. Možná to nebyl dobrý nápad… Spíš jsem se měl sebrat a vypadnout.
„Lotus???“ vyhrknu šokovaně, když se Bill konečně zastaví u jednoho z aut. On má sporťáka, no to je gól. Tipoval bych ho spíš na nějakého Hummera nebo něco podobného tanku při jeho řidičských dovednostech.
„Nelíbí se ti?“ položí mi zcela zbytečnou otázku. To auto je dokonalý, jen mi k němu nesedí. Ke mně by se hodilo mnohem víc.
„Ujde,“ odfrknu si a otevřu dveře. Přece mu nepřiznám, že jsem z jeho auta vyplesknutej. Bill mrskne tašku někam za mě, usadí se za volant, strčí klíčky do zapalování.
„Ehm…“ odkašlu si a ukážu na bezpečnostní pás. Sice mě štve, ale stejně ho strašně moc… Dost! Prostě si ho nevezmu na svědomí. Pokud vedle něj sedím já, připoutá se.
Bill se ušklíbne, ale natáhne se za sebe a začne se na sedadle vrtět. Chvilku pozoruji, jak zápasí s pásem, který se mu sekl a nemůže s ním hnout. Sice je už dospělej, ale nemehlo je to pořád stejný. Nakonec se mi ho zželí, natáhnu se přes něj a pokusím se jej připoutat sám. Ta mrcha ale drží a nechce se pohnout.
„Co je?“ zavrčím naštvaně a znovu škubnu s pásem.
„Já nevím, Tomi…“
„Neříkej mi…“ vrhnu pohled jeho směrem a sklapnu. Moje oči okamžitě přitáhnou jeho rty. Vůně jeho těla mě udeří do nosu, díky ní pomalu ztrácím kontrolu nad svým chováním. A to jsem si myslel, že je to za mnou. Omyl! Pořád je to ve mně a bohužel je to silnější než já. Kolem nás je ticho, nikde nikdo a on je tak blízko, nebezpečně blízko…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Miluju, jak Tom mluví a přemýšlí, se u toho musim věčně gebit, to je dokonalost 😀
ale jsem ráda, že zatim nezjistil, kdo ve skutečnosti Pete je…
ještě musím poděkovat Georgovi…:D a už se těším na další dílek.
Postava Toma, jak je tady vymyšlená je prostě perfektní, úplně ho miluju ♥ A chudák, zase je v tom až po uši…=)
Chudák Tom, ten to má blbý.
Přesně tak: chudák Tom!
Úžasná povídka!
Kopíruju od tebe z blogu xD Už ani nevím, co jsem tam psala.
uh… tak jako… Se docela divím, že Tom se dál nevyptával na toho "zaměstnance", co si neváží Billa a jen tak mu tyká. Mhm… nevím. Zase mi přijde divný, že by mu nedocházelo něco. Třeba to tuší, ale nic si nepřipouští, prostě chce mít zatemněný mozek, jít mu pomoct a snažit se ho neřešit víc. Třeba mu to doma s Absíčkem bude šrotovat a bude si dělat svje dedukce.
A jsem zvědavá, co za to bude chtít. Napadlo mě, že jeho. Billa. Ale to se mi zdá docela riskantní, ujetý… Bill by byl v šoku a zase by se sobě vyhýbali.
To, jak šli do garáže. Mě docela rozsekávalo. Jo, Bill se hold umí navlíknout do všeho možnýho xD Tom si jede pořád v hopérským stylu, ale s přidáním dospělosti. Elegance. Jeho kabátky a bundy… xD
A v tom autě. Se mi líbilo, jak si začli pomáhat a najednou se chovali tak hezky. Uvolněně 😉 A Toman… jeho zásek a schopnost se ovládat. Přesně… prostě… ale myslím, že ho nepolíbí. Ucukne sám, že si to uvědomí, bo se pás uvolní a Bill se nervózně usměje a nebo… nebo uhne Bill. Ale neměli by se ještě líbat a jak tě znám, Humanoidíčku, určitě… možná… to ještě nenapíšeš 😉