autor: Neilinka
„Ty… ty… stojíš, chodíš, ty…“
V ten okamžik už ale Billovy ochablé svaly povolily a Tom ho musel posadit na postel. Ale stejně to bylo neuvěřitelné. Bill se začal smát, a když už smích nestačil a jemu to došlo, rozplakal se. Nevěřil, že se mu tohle ještě někdy podaří. Bylo to jako rána z nebes.
Tom si ho jemně přitáhl a nechal ho uklidnit se ve svém náručí. I pro něj to byl šok, ale určitě ne zdaleka tak velký jako pro Billa. On přece viděl, jak hýbe prsty a mlčel jako hrob. Věděl proč.
„Nechceš to zavolat rodičům? Nechceš doktora?“ Ale černovlasý chlapec jen zakroutil hlavou.
„Teď tu chci být s tebou.“
Další slova už nepotřebovali. Znovu se přivedli do nálady a dnešní intimnosti vyvrcholily vzájemným orálním uspokojením. Víc emocí by už Bill dnes neunesl. Navíc nebylo kam spěchat.
Dvě mladá těla se přitulila a přetáhla přes sebe teplou peřinu. Usnuli téměř okamžitě. Hlavně Bill. Tu noc se mu zdály zatím snad nejkrásnější sny od doby, co se stala nehoda.
Příštího rána, nebo spíše dopoledne, je vzbudil čerstvý, teplý vzduch kolující sem z pootevřeného okna. Chlapci se podívali ven. Obloha byla jasně modrá, bez jediného mráčku a slunce příjemně hřálo. Uslyšeli zařehtání koní z výběhu a usmáli se jeden na druhého.
„Dnes máš hodinu dopoledne, víš o tom. Měli bychom sebou hodit.“ Pronesl Tom a oni zrychlili tempo. Za necelou hodinu už byli v hipoterapickém centru. Uviděli trenérku jak si to rychlým krokem míří do kanceláře.
Houkli na ni a zamávali. Dívka poplašeně nevěděla, kterým směrem se vydat nejdřív, a tak přešlapovala z jedné nohy na druhou, nakonec jim ale vyběhla naproti.
„Bože, moc se omlouvám, úplně jsem vám zapomněla v tom zmatku zavolat.“
Tom s Billem se na sebe významně podívali a nechápavým pohledem sjeli také hnědovlásku.
„Maggie dnes nemůže na hodinu, Bille. Něco s ní je.“
V Billovi hrklo. Jeho oblíbená kobylka je nemocná? Dostala snad koliku, nebo něco ještě vážnějšího?
„Jak něco? Co tím myslíš?“
„To nevíme přesně. Už od včerejšího večera je protivná. Nenechala mně ani dát jí krmení. Pořád jen chodí dokola po boxe a veterináře z něj málem vykopala.“
Taková Maggie nebyla. Byla to ta nejmírnější kobylka, jakou kdy Bill poznal. Milá, laskavá, chápavá. Vůbec ne agresivní, jak jim teď popisovali. Nechtělo se mu v to věřit. Něco bylo špatně.
„Ale to je hloupost. Můžu jí vidět?“
Na dívce bylo znát, že to nepovažuje na nejlepší nápad, ale chápala, co pro Billa Maggie znamená, a tak svolila.
„Ale jen na chvíli.“
Společně prošli prázdnou stájí k poslednímu boxu. Nejspíš pustili ostatní koně do výběhu, aby měla Maggie klid. Ale i poslední box Billovi připadal prázdný. Neměla Maggie chodit kolem dokola?
Tom nahlédl dovnitř. Kobylka ležela na boku a divoce frkala. Byla celá zpocená a měla vykulené oči. Také celé nafouklé břicho, jakoby nenormálně zformované.
„Lehla si hned jak odvedli koně, ale pořád je dost ostražitá.“ Pronesl veterinář.
Bill trochu pootevřel dvířka boxu, aby na Maggie taky viděl. Vypadala hrozně.
„Chuděrko moje. Copak je ti?“ V jeho očích byl ustaraný výraz. Za ty týdny ježdění si na kobylku zvykl, neuměl si představit, že by se jí něco stalo.
„Včera byla ještě v pořádku, vůbec to nechápu.“ Zakroutila hlavou cvičitelka.
„Myslím, že vím, co jí je.“ Všichni se na Toma zvědavě podívali.
„Ona rodí.“
„Rodí? Ale to není možné, k hřebci puštěná nebyla. Leda, že.“
„Leda co?“
„Před necelým rokem utekl z vedlejší vesnice jeden hřebec. Přeskočil plot u pastviny, kde byla Maggie a několik dalších klisen. Ale když jsme tam přišli, cenila na něj zuby a ostatní klisny byly na druhém konci výběhu. Nepředpokládali jsme, že se něco stalo.“
„No, očividně ano. Bože, to jste to na ní nepoznali? Musela přibrat.“ Veterinář si pro sebe lamentoval. Bylo už jasné, proč Maggie tak vyvádí. Hříbě bylo přetočené opačně a jí to nesmírně bolelo. Pomoc veterináře byla na místě, ale nejdřív jí museli trochu uklidnit.
Asi po dvou hodinách se Maggie naprosto otevřela a veterinář i ostatní museli pomoct vytáhnout hříbě za správná kopýtka. Nebylo to nic snadného, Bill mezitím Maggie držel hlavu a hladil ji po zpocené šíji.
Po neuvěřitelně dlouhé době bylo hříbátko na světě. Byl to nádherný hřebeček, celý po mamince, akorát postavu měl štíhlejší, jelikož tatínek nebyl tak mohutného rázu. Na to, s jakými obtížemi přišel na svět, byl nesmírně čilý a zvědavý. Po necelé čtvrthodince už stál na nohou, které byly k jeho tělíčku legračně neúměrně dlouhé. Hříbátka totiž mají 75% délku nohou jako dospělí koně, aby stačili stádu.
Všichni nadšeně pozorovali tu novou malou rodinku. Hnědovláska se ale trochu zamračila.
„Nevím, co teď budeme dělat. Nemáme tu tak velký box, aby tu mohli být oba, a hříbě rozhodně nezapadá do plánu v hipoterapickém centru. Nejspíš je budeme muset prodat, nebo alespoň vyměnit za jiného koně. Maggie teď nemůže vozit pacienty, určitě ne s tímhle prckem za zadkem.“
Tom okamžitě reagoval.
„To teď nechte na později. Jak se ten prcek bude jmenovat?“
„Co třeba… Merlin? Museli jsme přece skoro čarovat, aby se narodil v pořádku. Je to bojovník.“
Navrhl Bill.
„To je moc pěkné jméno. Hodí se pro něj. A .. když jste si ho už pojmenoval.. nechtěl byste ho koupit, hmm?“ Dívčina se zatvářila jak nejroztomileji uměla.
„Byl by v podstatě zadarmo, koupili byste si jen Maggie. A ta vám může klidně sloužit dál.“
„Já myslím, že to není vůbec špatný nápad, když se teď tvůj stav tolik zlepšil, co Billi?“ Usmál se Tom.
Povyprávěli, jak se Bill postavil na nohy, samozřejmě bez těch detailů okolo, a nadšeně odjeli s podepsanou smlouvou.
Byl to nový začátek.
autor: Neilinka
betaread: Janule
wohouuuu!!!!!!to to krásně pokračuje xD♥
Dnešní díl mi přijde trošku zvláštní, nejdříve Bill chodí, jako by se nechumelilo, vždyť by bez rehabilitace a cvičení neudělal krok, natož někam dál šel a že veterinář nepoznal, že kobylka rodí, je teda síla, to musel být doktor Cvach…xD Ale scéna, kde se narodío hříbátko je krásná ♥