autor: Lenna W.K.T.
Takže lidi. Takhle by to dál nešlo. Stěžuju si na to já, Janule a i další autoři povídek… K tomu, aby povídka mohla být dobrá, autor potřebuje komentáře… takže uděláme dohodu, kterou napíšu na konci tohohle dílu. A věřte mi, že já jsem všehoschopná!!!! *Naštvaná* Lenna
Bill vzdychne. Projíždí prsty mezi mými břišními svaly.
„Za jedním z lidí, kteří si zaplatili smrt tebe i tvé rodiny…“ špitne. Zamrazí mě. Pořád se mi špatně poslouchá a špatně se mi vnímá fakt, že po mně jdou. Že mě mají zabít. Že mě chtějí zabít. Nebo spíš tenkrát chtěli, abych zemřel. Zároveň nebýt jich, tak se nikdy nepoznám s Billem.
„Za dalšími už budeš chodit se mnou. Chci, aby ses podíval do tváří těm zmetkům, co mě na tebe poslali…“ zabručí Bill, zní nasraně. Proto se skloním a konejšivě ho políbím na rty.
Bill se na mě hned otočí. Vpije se mi do rtů. Je úžasný.
„Takhle mě budeš uklidňovat pořád,“ pošeptá měkce. Zamotá se mi hlava, uculí se.
Najednou se ozve klepání. Bill něco zavolá rusky. Ježiš, asi bych se ten jazyk měl naučit taky. Tázavě se na něj podívám.
„Říkal jsem mu, aby je nechal za dveřmi, jsou to tvoje tašky.“ Mrkne na mě chápavě.
Vstane. Ne, ještě ne, prosím. Chci se ještě mazlit. Stáhnu ho za ruku k sobě do peřin.
„Buď tu ještě u mě, je brzo, můžeme si ještě zdřímnout, mazlit se…“ Bill se zářivě usměje. Ne, tenhle klučina neumí držet zbraň, a už vůbec by s ní nikoho nedokázal zabít.
„A jsi si jistý, že se nám to nevymkne kontrole?“
„To nevím…“ pohladím ho na vnější straně stehna a přilehnu ho. „Nějak se mi pořád nechce věřit, že jsi u mě, že tě zase hladím,“ a že mi zase neutečeš.
„To nevím…“ pohladím ho na vnější straně stehna a přilehnu ho. „Nějak se mi pořád nechce věřit, že jsi u mě, že tě zase hladím,“ a že mi zase neutečeš.
„Věř tomu, jsem tu u tebe. A už navždy budu…“ pošeptá a začne mě zase líbat.
*Konec flashbacku*
Jo, tohle mi sliboval. Sliboval mi, že bude u mě, navždy. Splnil to, nebo se o to alespoň snažil. Bože, nikdo z vás, komu to vyprávím, mi neuvěří, jak moc jsem byl vynervovaný, jak moc jsem se bál, že se to ráno zase probudím sám. Teď zařídím, aby až se probudí on, tak aby nebyl sám. Hladím jeho vlásky. Pořád ještě slepené krví, nestihli ho ještě umýt. Když si představím, že to není ani celý den. Ani dvacet čtyři hodin. Přivřu bolestně oči.
„Billy, otevři očka, prosím. Usměj se na mě. Miláčku!“ tohle se nedá vydržet. Přestanu zadržovat slzy. Vezmu ho za ruku a naplno se rozpláču. Bože, kdyby mě tak viděl třeba táta. Nikdy mě neviděl takhle slabýho. Nikdy mě neviděl plakat. Myslím, že by na mě byl pyšný, že jsem se za tak krátkou chvíli naučil vše, co mafián potřebuje. Jenže teď. Ke konci, když jsem ‚bojoval‘ o Billa s tou malou děvkou, tak jsem se snažil vypadat tvrdě, abych ji ‚zahnal‘. Aby jemu i mě dala pokoj.
Nevěděl jsem, čeho je schopná a nejvíc to kurva odnesl…
„Bille!“ vyhrknu. Slzy mě pálí. Mačkám jeho ruku, která mi stisk neoplatí. Jsem zase sám. Zase. A můžu za to já.
„Bille!“ vyhrknu. Slzy mě pálí. Mačkám jeho ruku, která mi stisk neoplatí. Jsem zase sám. Zase. A můžu za to já.
„Lásko, prosím. Nenechávej mě tu.“ Líbám ho na jeho krásnou ruku. Poslední, co držela, byla zbraň, kterou se mě snažil chránit. Jenže tentokrát jsem to měl být já, kdo měl někoho chránit. Měl jsem chránit já jeho!
„Pane Trümpere?“
„Kaulitz!“ nechci si přiznat, že se to nepovedlo, že stále nejsem jeho, že stále máme každý jiné příjmení. Doktor se zatváří zmateně. Mezi prsty hladím Billův snubní prsten, který dostal ode mě. Od té doby ho nesundal. Až když měl jít na operaci, tak mu ho sundali. Chtěl jsem, aby mi ho dali, až ho přivezou ze sálu, chtěl jsem mu ho dát znova. A taky jsem mu ho dal.
„Kaulitz!“ nechci si přiznat, že se to nepovedlo, že stále nejsem jeho, že stále máme každý jiné příjmení. Doktor se zatváří zmateně. Mezi prsty hladím Billův snubní prsten, který dostal ode mě. Od té doby ho nesundal. Až když měl jít na operaci, tak mu ho sundali. Chtěl jsem, aby mi ho dali, až ho přivezou ze sálu, chtěl jsem mu ho dát znova. A taky jsem mu ho dal.
„Pane Kaulitzi, měl byste jít domů. Tady mu stejně nepomůžete.“
„Slíbil jsem, že až se probudí, budu u něj.“
„Otok na mozku je ještě příliš velký na to, aby se probral,“ ježiš, jak hnusně to zní.
„Slíbil jsem, že až se probudí, budu u něj.“
„Otok na mozku je ještě příliš velký na to, aby se probral,“ ježiš, jak hnusně to zní.
„To je mi jedno.“
„Neměl byste dát vědět alespoň svatebčanům?“
„Kterým? Všichni jsou…“ mrtví. Úplně všichni. Ale mně to je úplně jedno. Stejně jsem skoro nikoho neznal.
„Neměl byste dát vědět alespoň svatebčanům?“
„Kterým? Všichni jsou…“ mrtví. Úplně všichni. Ale mně to je úplně jedno. Stejně jsem skoro nikoho neznal.
„Co policie?“
„Ta to neřeší, nechci, aby to řešila, vím, kdo to byl. Nemají šanci, a navíc… chci si to vyřídit sám.“ Doktor jen kývne. Tohle je výhoda mafiánkýho jména. Nikdo nezasahuje do vašich problémů. Nikdo se nestará. Nikdo se s vámi nechce jít do křížku.
„Ta to neřeší, nechci, aby to řešila, vím, kdo to byl. Nemají šanci, a navíc… chci si to vyřídit sám.“ Doktor jen kývne. Tohle je výhoda mafiánkýho jména. Nikdo nezasahuje do vašich problémů. Nikdo se nestará. Nikdo se s vámi nechce jít do křížku.
„Zavolám vašeho šoféra. Měl byste jet domů, prospat se…“ řekne. Nasraně na něj kouknu.
„Já jsem asi mluvil do tmy, říkám, že NIKAM nejdu, budu tady, ať se vám to líbí nebo ne!“ zaječím. Doktor poplašeně couvne. Tohle se mi líbí. Netušil jsem, že moje i Billovo jméno má takový vliv.
„Do- dobrá, nechám vám přivézt alespoň lůžko,“ tváří se, jako bych mu ke spánku přiložil bouchačku. Sáhnu ke svýmu boku, pohladím svou zbraň. Kolikrát už mi zachránila život. Mě. Můj. Ale Billův zachránit nedokázala. Ocel, ze které je vyrobena, chladí. Je ledová. Stejně jako lidé, co ji nosí. Vím už pěkně dlouho, že ji dokážu použít. Ač na to nevypadám, a ač jsem tenkrát odmítal svoji pravou identitu… naučil jsem se v tom chodit. Naučil jsem se vraždit se stejně ledovým klidem, jako to uměl Bill. Tak proč jsem sakra tak ztuhle stál a nic neudělal? Doháje!
„Já tu svini zabiju!“ zaječím na celý pokoj. Musí mě být slyšet všude. I na chodbách, kde se zastavovali lidé. Už jsou tu zvyklí na přítomnost mafie. Proto si dávají pozor na jazyk a pořád si hlídají záda. Ale jak jsem zakřičel, pár lidí sebou poplašeně cuklo.
Najednou se pokojem ozve pípání. Poplašeně vstanu. Najednou se do pokoje vřítí doktoři, vyhodí mě ven a zabouchnou dveře. Kdybych byl svině, vytáhnu bouchačku a dostanu se tam k němu takhle. Za chvíli se vyřítí i s Billem na nosítkách. Doktor mi jen vrazí do ruky prsten.
„Co s ním je?“
„Zástava srdce, praskla mu jedna tepna v břiše. Nemám teď čas vám to vysvětlovat, ale musíme ho opět operovat.“
„Počkejte, chcete mi říct, že mu jen tak praskla? To si děláte srandu, ne? To jste si toho nevšimli už předtím? Sakra! Koukejte s tím něco udělat, jinak budete mít šílené problémy!“ zaječím na něj. Jakmile řeknu, že bude mít problémy, tak se sebere a jde si za svojí prací. Alespoň, že tak.
„Zástava srdce, praskla mu jedna tepna v břiše. Nemám teď čas vám to vysvětlovat, ale musíme ho opět operovat.“
„Počkejte, chcete mi říct, že mu jen tak praskla? To si děláte srandu, ne? To jste si toho nevšimli už předtím? Sakra! Koukejte s tím něco udělat, jinak budete mít šílené problémy!“ zaječím na něj. Jakmile řeknu, že bude mít problémy, tak se sebere a jde si za svojí prací. Alespoň, že tak.
*Flashback*
„Počkejte, musím vám vzít znovu míry přes hrudník.“ Usměje se na mě postarší pán. Má dobrácký oči. Je to prý miláček všech mafiánů. Absolutně neutrální. Nikomu nepodává informace, jede si prostě sám za sebe, a proto ho všichni mají rádi.
„Dobrá, mám tu jednu se stejnými mírami, prozatím. Než se vám ušije tahle.“
„Bereme ji.“ Řekne Bill. Kouknu na něj překvapeně. „Je lepší mít jich víc.“ Usměje se sladce.
„Okay, teď ten pas. Už ho tu mám dýl, všechno je v pořádku, ale zkoušky byste si měl udělat co možná nejdříve.“
„To už zařídím, neboj,“ plácne Bill dědka po zádech. Zašklebí se.
„Tak tedy pojďte. Dáme nováčkovi základní lekci o zbraních a střílení.“ Vede nás kamsi dozadu za svůj krám, kde se nachází střelnice. Koukám okolo, všechno je pro mě tak neznámé.
„Fajn…“ řekne, prohrabuje se nějakými papíry. „Asi vám dám tohle na naštudování. Vsadím se, že u Williama se najde tolik zbraní a ochotně vám pomůže.“ Nahlídnu do papírů. Je tam podrobně popsaná zbraň, projektil, jak zbraň čistit a tak dále a tak dále.
„Pokud chcete být dobrý, měl byste to umět nazpaměť.“ Mrkne na mě dědek. Je to snad kromě Billa jediný člověk, co tu mluví německy. Je to původně Němec, je to na něm poznat. Mluví bez přízvuku a plynně.
„Jo, naučím se to.“ Nervózně přešlápnu. Čekám, co se bude dít teď.
„Co mu dáš, dědku?“
„Co asi? Klasika…“ vytáhne úplně normální pistoli. Bill k němu přejde.
„Klasika. Krátká kulová zbraň. CZ 75 Compact. S tím jsem se učil i já.“ Zahihňá se. „Máš ji v dobrém stavu.“
„Všechny moje zbraně jsou v dobrém stavu.“
„Ale tohle je snad ještě ta první, co tenkrát začali dělat, ne?“ Bill nahodí trochu výsměšný úšklebek, který doplní stejně výsměšným tónem.
„Jo, ale můžu si bejt jistej, že si s ní to pískle nevystřelí oko…“ usměje se dědek.
„Dědku, dědku. Ukaž mi ji… máš ještě nějakou takovou?“
„Hmm… pětasedmu asi ne, ale podívám se, měl bych tu mít něco podobného, hodně podobného.“ Na chvíli odejde kamsi pryč a Bill se zatím plně věnuje zbrani. Vůbec nevím, o čem to tu mluví.
„Hele mám tu italskýho Tanfoglia nebo od Švýcarů Sphinxa. Stejná ráže, stejná velikost, váha, přesnost. Jsou do skorem kopie pětasedmy.“
„A dělaj je ještě?“
„Jo, dělaj… kdo by čekal, že země jako je Česká republika vyrábí tak skvělý zbraně.“ Pokývá dědek.
„Jo, to je pravda. Nicméně ukaž ty ostatní.“ Bill si prohlíží další dvě pro mě absolutně stejné zbraně.
„Zkusím si z nich vystřelit. Doporučím Tomovi a ten si vybere.“ Usměje se.
Vloží plný zásobník do střenky (to jsem pochopil, protože jsem chvíli študoval ty papíry. Byl tam popis zbraně i s obrázkem) pečlivě míří a střílí. Papíry mi v tu chvíli vypadly z ruky. Ne, že bych se lekl. Ale v tenhle moment jsem opravdu přestal věřit tomu, že by si ze mě Bill s celou tou mafií utahoval.
Zbraň držel přesně, pevně. Rozhodně. Střílel bez jakéhokoliv zaváhání. Svým způsobem vypadal kouzelně, rajcovně. Ale začal jsem se ho bát. Poodstoupil jsem dva kroky zpět. To není pravda. Není to pravda. Teď se probudím a bude mi znova patnáct a pojedu s rodičema na Sardinii za příbuznejma.
„Tome?“ koukne na mě Bill. Tváří se vážně.
„No?“
„Jsi bledý, děje se něco?“
„Ne, v pořádku… nic se neděje.“
Teď ta zmiňovaná dohoda. Pokud jste si přečetli tenhle díl opravdu pozorně, tak vám došlo, že Bill je opravdu v nemocnici, že se něco stalo, a že Billův stav se zhoršil. A proto s vámi chci uzavřít obchod… Buď nebudete líný psát komentáře a já nebudu líná psát další díly a potom popřípadě i druhou (a MOŽNÁ i třetí řadu). Nebo dál budete líný povídku komentovat a já prostě a jednoduše nechám Billa umřít a tím zpečetím celý osud povídky. Nechce se mi to dělat. Ráda píšu, ráda se o to s vámi dělím. Janule si s tím dává práci, aby to bylo bez gramatických chyb, a vy pak nejste schopní napsat ani smysluplnej komentář, kde byste se se mnou podělili o vaše pocity nebo úvahy. Je to pro mě důležité, vědět, co si o tom myslíte, jestli má cenu to psát dál.
Já to nepíšu pro sebe, píšu to pro vás. Já bych místo psaní mohla dělat spoustu jinejch aktivit. Uvědomte si to, prosím. Nechci být na vás a ani na Billa zlá, ale pokud se to opravdu nezlepší, tak jsem nucena povídku ukončit tímto způsobem, protože bez komentářů nemám chuť psát dál!
Takže buďto komenty a Bill přežije, nebo budete líný a ten doktor, co se o Billa stará, bude taky línej, rozhodněte se, je to na vás! 😉
BTW. Toto se nevztahuje konkrétně na Janču a Rachel, které opravdu komentují každý dílek tím způsobem, že vím, že jsem to napsala ‚dobře‘ a že to pochopili tak, jak jsem to myslela. Moc vám holky děkuju, jste moje čtenářský zlatíčka! Kiss pro vás holky, jen tak dál!
autor: Lenna W.K.T.
betaread: Janule
tak tenhle díl se mi líbil je to první povídka kterou sem začala číst když jsem poprvé přišla na tenhle blog.A tak bych berada aby si to jen tak ukončila takže prosím pokračuj dál je to krásná povídka moc se mi líbí a myslim že nejsem jediná…
[1]: Ne nejsi jediná, komu se to líbí..:) Takhle povídka je vážně krásná a bylo by škoda jí ukončit, takže doufám, že všechno dobře dopadne. Moc pěkné..:))
je to doknalé. len to prosím neukonč Bilovou smrťou 🙁
waw tento diel som precitala jedným dichom a nikdy sa neviem dockat dalcieho dielu . perfektny diel.
Vidím, že se některé dobré dišičky lekly tvé dohody a musím přiznat, že jsem se lekla i já. Rozhodně nechci, aby to takhle zkončilo. To si Bill kvůli naší lenosti nezaslouží. Takže… díl byl dokonalý, stejně, jako všechny předešlé.
Moc se mi líbí styl, jakým píšeš. Vždycky se těším na tvoje povídky, protože mají tu správnou šťávu a každý díl je něčím zajímavý a pomůže nám poodhalit něco nového z toho příběhu.
A konkrétně k této povídce. Mě se strašně líbí, protože není nudná a běžná. Má, jak říkám, tu správnou šťávu a je i hodně napínavá. Moc pěkná vážně 🙂
úžasný ….. vždy netrpělivě čekám na dlaší a dlaší díl
No krásně jsi to napsala. Když jsi tenkrát říkala, že jsi napsala k dalšímu dílu výhružku, tak jsem si říkala, co to asi bude… ale že to bude mít až takový úspěchy, to jsem fakt nečekala, seš vážně dobrá *respekt*. Jojo, takhle se na ně musí, asi to taky napíšu ke svý povídce, aby čtenáři nebyli líní 😉
Jinak k ději… No, s Billem to teda není žádná sranda. Správně jsem pochopila, že se s Tomem nejspíš měli brát, ale "kdosi" jim to překazil (teďka jsem si matně vybavila ten trailer, co jsi dělala). Doufám, že jsem to pochopila správně.
Rozhodně je to zajímavé, jsem zvědavá, co se ještě stane, nebo se resp. stalo do té svatby. Tom se bude učit zacházet se zbraní… na to jsem děsně zvědavá. Tady je Bill ten drsnější, to se mi líbí ♥
Určitě piš dál!!!
tenhle dil se mi hodne libi… je to zajimavi..nejvic me dostalo jak Tom ustoupil o dva kroky dozadu xDDD…doufam ze se Billovi nic vic nestane a ze se uzdravi..Bill jak je tady ten drsnejsi tak je to hooodne zajimavi a hoodne se mi to libi…pokracuj dal je to totiz moooc hezka a zajimava povidka
úchvatné.
Rozumím, že ty komentáře vážně nase*ou. Taková úžasná FFka a skoro žádný vyjádření. Teď jsem zhltla díly a musím říct, že je to vážně výborný příběh a tak všechno. Chladný a vražedný Bill na mě působí děsně sexy. A jak je v další chvíli roztomilý a mazlivý. No…jak aprílové počasí.:)
okouzlující <3
právě jsem si přečetla celou tuhle ffku, bože, tak skvělou ffku už jsem dloooouho nečetla…ten Bill…když si ho představím…nejdříve jako přítulného, mazlivého…a pak…chladnokrevného zabijáka…dokonalé
No, vida, a najednou to jde, komentářů, že je ani nestačíš přelouskat =)
Dnešní díl byl teda dost depresivní, aspoň na mě tak působil, Tom je opravdu zoufalý, myslím, že je v takovém stavu, že je schopný ty doktory fakt postřílet…úžasná byla scéna se střílením, kde se Tom Billa skoro až bojí, u toho mi normálně naskočila husina, úplně jsem to viděla před sebou, fakt perfektní ♥ Tahle povídka patří mezi moje nejoblíbenější, tak doufám, že Billa přece jenom umřít nenecháš, to by jsi vlastně zároveň zabila i Toma…
fííha.. z tebe de normálně strach.. 😀
Chceš mi jako říct že Billa postřelili zrovna když se Bill s Tomem brali..?? Kterej hajzl něco takovýho moh udělat..?? hrůůza..
taky se mi nelíbí jak se Bill k Tomovi ve flashbacku chová.. to ho ani nenapdadne jak se Tom musí cítit prostě na ně vybalí spoustu věcí.. chvoá se k němu jak kdyby ani neexistoval.. vlačí ho za sebou jako kus hadru.. mno můj pocit je hrozný.. měl by se zamyslet že ten klučina co ho celé ty roky hledal se taky musí trošku rozkoukat.. ae je to moc hezuu.. 😉
zrova jsem na tvoji povídku narazila a úplně mě dostala moc se mi líbí doufám že brzo bude pokračování