Liebe, du bist meine 6.

autor: Sch-Rei

Nenávidím tě!

„Bille!“ zalomcoval Gordon se spícím černovláskem, který sebou hned trhnul a rychle otevřel oči.

„C-co?“ zamrkal poplašně.

„Už jsme u penzionu,“ usmál se Gordon a otočil se směrem k penzionu. Pousmál se a přiběhl k Bett, aby jí pomohl s kufry. Bill si povzdechnul a vylezl z auta. Zabouchnul dveře a rozhlídnul se okolo. Byl to takový menší oranžovo bílý penzion. Nakrčil obočí a vykročil směrem k němu. Jeho pohled probodával zem. Najednou měl tak zvláštní pocit, klepaly se mu nohy, ale ne zimou. Šel po posněženém chodníčku až ke dveřím, před kterými si odupal boty, vešel dovnitř. Bylo tam příjemné teplo. Stěny byly sladěné i s nábytkem do světle zelené a bílé. Bylo to tam pěkné, všimnul si, že Bett, Gordon a Bonnie jsou u recepce. Poškrábal se na hlavě a přišel za nimi. Opřel se lokty o pult, pousmál se na mladou dívku, co stála za tím dřevěným pultem. Ona mu věnovala pár sladkých úsměvů a pohledů, zatímco dávala klíč od pokojů Gordonovi, který si toho nemohl nevšimnout.  

Bill od ní pohled odvracel, neměl na tohle náladu, chtěl si zalézt do pokoje a vyjít až zítra, nebo procourat křížem krážem celé město, hlavně přijít na jiné myšlenky nebo najít… Toma. Možná, že kdyby se domluvil s Gordonem a Bett, nechali by ho ve městě samotného. Slíbil by, že Toma hledat nebude, i když by to udělal. Nechtěl lhát, ale chtěl za Tomem, když teď věděl, že ho opravdu může vidět, že žije. Co ho hodně zajímalo, bylo taky, jestli Tomovi něco nalhali, nebo ho prostě od něj oddělili. 

„Bett?“ pípl černovlásek, když se odtrhnul od stolu a spolu s Gordonem, Bett a Bonnie odcházeli po schodech k jejich pokojům. Bill měl pokoj pro sebe, Gordon, Bett měli pokoj s Bonnie. Černovlásek byl spokojený, že bude mít větší soukromí, vlastně byl to nápad Bett, a on si ho nemohl vynachválit.

„Hm?“ broukla Bett. Vyšli do druhého patra a zastavili se u Billova pokoje, který  byl hned na kraji. Gordon mu dal klíč.

„Víš, chtěl jsem se zeptat, jestli bych se mohl projít sám po městě.“ Černovlásek si skousnul ret. Bett si povzdechla, probodávaly ji dva pohledy – Gordona a Billa, zatímco Bonnie docupitala k jejich pokoji, odemkla ho a vešla dovnitř i se svým batůžkem plným hraček.

„Vieš, zlatko… Toto je na Gordonovi,“ podívala se na Gordona, který nakrčil obočí.

„Bille, něco jsem ti řekl. Nechci, abys tady byl bez dozoru, já a tvá matka máme určitou dohodu, nechci to porušit.“ Bill měl opět slzy v očích.

„Proč nechceš, abych byl aspoň chvíli v životě šťastnej, Gordone?“ vzlyknul Bill a nechal, aby se mu z očí prodraly slzy.

„Bille, mně je to líto. Vím všechno, co sis prožil, vím, že mezi tebou a Tomem toho bylo hodně a je těžké opustit člověka, který je ti takhle blízký, ale nejde to.“ Sklopil pohled k zemi. Bett naštvaně zakroutila hlavou.

„Si slepý, Gordon?“ křikla na něj naštvaně Bett.

„Sama jsi řekla, že je to na mně.“

„Myslela som, že je v tebe aspon tochu súcitu!“

„Bett, nehádej se prosím se mnou.“

„Nie, Gordon! Ja chcem, aby bol šťastny,“ podívala se na Billa a pousmála se, což jí vrátil.

„Bille,“ vydechnul Gordon a podíval se na černovláska.

„Můžeš jít sám, jen… Pokus se vyhnout své matce, aspoň tohle pro ni udělej.“ Billovi se rozzářila očka. Objal Bett okolo krku.

„Děkuju, děkuju, děkuju,“ opakoval. Bett se zasmála a Gordon se pousmál. Bill se od Beaty odtáhnul a vděčně se podíval a usmál na Gordona, který mu jen přikývnul. Černovlásek odemknul svůj pokoj a i se svými věcmi zmizel uvnitř.  

Tom a Kristian dojeli společně  k velké budově s nápisem Golden Apple.

„Jdeme do kina?“ zvednul dredáč obočí. Kristian se zasmál.

„Ne, ne,“ zakroutil hlavou.

„Jdeme se přece najíst, zapomněl jsi?“

„Ahá,“ zazubil se Tom a společně vešli do velké budovy. Tom se rozhlídnul okolo sebe, chodíval jsem někdy do kina. Obešli jezdící schody a okolo pár obchodů se dostali až konečně do KFC. Tom se posadil ke stolu, zatímco šel Kristian pro něco k jídlu. Dredáč pohupoval nohama a koukal ven přes prosklenou stěnu vedle něj. Olíznul si rty. Už od rána měl takový zvláštní pocit, ale taky moc dobrou náladu. Bylo to hodně zvláštní, jenže nevěděl proč. Měl velkou potřebu udělat něco po dlouhé době, ale vůbec nevěděl, co to je.

Bill už byl připravený  vyrazit do města. Měl na sobě malinko volnější tmavé rifle a pod černou koženou bundou černé tílko. Doplňovaly to černé boty a černo bílý pásek. Jeho make-up byl dokonale upravený a vlasy taktéž. Cítil se opravdu dobře a myslel si, že tak i vypadá. Jestli Toma dnes opravdu potká, bylo nutné vypadat dobře. Zhluboka se nadechnul a vyšel z penzionu. Vykročil si to k zastávce. Padající vločky mu zdobily černé vlasy a padaly mu i na dlouhé černé řasy. Bylo krásně, on si přál být s Tomem, věděl, že se dnes potkají. Museli se potkat, bez toho, aniž by ho viděl, odsud neodjede. Zastavil se na zastávce. Poškrábal se zamyšleně na hlavě, když se zastavil před žlutým automatem na lístky. Moc mu to tu cestu neulehčuje. Měl v kapse nějaké peníze od Bett a Gordona, ale vůbec netušil, jak se s tou žlutou věcí pracuje.  

„Šest korun… Děti? To já asi nebudu,“ nakrčil nos.

„Děvět korun na dvacet minut, a nepřestupná?“ zvednu obočí. Vůbec to nechápal, nerozuměl tomu. Zoufale zakňučel. Třeba se dají lístky kupovat i u řidiče v autobuse. Rozhodl se tedy, že se až potom zeptá řidiče. Zeptal by se někoho tady, jenže byl na zastávce sám. Ale co bylo ještě horší, nevěděl, kdy jaký autobus jel, nevěděl, kam který jede, nevyznal se tady, dlouho tady nebyl a nepamatuje si to, byl hodně malý, když tady byl naposledy, a to sám autobusem ještě asi nejezdil. Rozhlédnul se okolo sebe, jeho pohled zachytila tabulka s rozpisem, kdy kam který autobus jezdí. Nejdřív se na to chtěl jít podívat, ale nejspíš by to dopadlo jak s automatem. Neví vůbec, kam se chce dostat, neví jak dlouho tam pojede, neví vůbec nic o svém menším výletě za účelem najít své starší dvojče.

Když několik minut nejel žádný autobus, a Billa málem nuda při sezení na lavečce zabila, vytáhl z kapsy od bundy mobil a vytočil Gordonovo číslo.

„Gordone?“ pípl do telefonu. Gordon byl zrovna se Simone na schůzce.

„Co potřebuješ?“

„Já jen… Nemáš na Toma číslo? Nebo adresu?“ kousnul se černovlásek do rtu.

„Něco jsem řekl, hm?“ Gordon se před Simone pokoušel nevyslovovat Billovo jméno.

„Gordone, prosím,“ zakňučel Bill zoufale. Gordon se podíval na Simone, která se mile usmívala.

„Ok, napíšu ti to číslo esemeskou, ale víc nic!“ zavěsil. Bill spokojeně vypískl, až měl skoro ze samé radosti slzy v očích, když mu v ruce zavibroval mobil s esemeskou, která obsahovala číslo Toma. Vytočil číslo, které mu Gordon napsal a s klepajícíma se rukama ho nechal vyzvánět.

Tom vylovil zvonící mobil ze své kapsy. Na displeji měl neznámé číslo. Nebylo české, ale slovenské. Třeba to je Gordon, pomyslel si a odložil na tácek rozjedené jídlo. Přijal hovor.

„Tom, ano?“

Bill se zachvěl, když  slyšel bratrův hlas, ruce se mu klepaly.

„T-Tom?“ řekl chraplavým rozklepaným hlasem. Tom zvednul obočí, znal ten hlas. Moc dobře ho znal, rozbušil mu srdce, ale nevěděl, kdo je na druhé straně.

„Ano, Tom.“ přikývnul.

„T-Tome, potřebuji po vás něco.“

„Co?“ Tom byl udivený  tímto rozhovorem. Ten člověk, se kterým mluvil, ten hlas. Srdce mu pořád bilo jako o závod. On nevěděl, proč to tak je.

„Chci se s vámi domluvit na jednou určitém místě, kde se můžeme do hodiny sejít,“ kousnul se Bill do rtu a semknul k sobě víčka. Jen si přál, aby Tom přistoupil na jeho návrh, tak moc si to přál.

„Co po mně chcete?“ Hlas člověka, se kterým Tom mluvil… Tom z něj poznal německý přízvuk.

„Potřebuji vám něco sdělit, něco, co vám změnilo život.“ Bill měl sto chutí zavěsit. Připadalo mu, že už ten rozhovor luxusně pokazil. Slyšel, jak si Tom povzdechnul.

„Něco, co mi změnilo život?“ zvednul obočí a podíval se na Kristiana, který na Toma celou dobu nechápavě koukal. Dredáč pokrčil rameny.

„To, co mi změnilo život, mi opravdu ukázat nemůžete,“ vydechnul a sklopil pohled. Do hlavy se mu nasáčkoval obraz Billovy tváře. Tak moc se mu po něm stýskalo.

„Ale já vám můžu zaručit, že je to něco, co vás potěší, tedy doufám. Je to něco…“ Bill se zaseknul. Proč takhle mluví? Proč neřekne Tomovi na rovinu, že je to on? I když… Věřil by mu? Věřil by, že je to opravdu Bill? Povzdechnul si.

„Je to něco, co?“ zeptal se Tom. Ten hlas mu přišel strašně příjemný, za normální  situace by už dávno hovor ukončil, ale ten hlas…

„Můžeme se prosím prostě  domluvit na místě a čase setkání? Potom uvidíte…“ Bill sklopil pohled k zemi. Byl šťastný, že mluví s Tomem. Po tváři mu jezdily slzy štěstí, ale zároveň ho něco zneklidňovalo. Měl strašný strach, že ho Tom odmítne, že už ho nebude chtít. Přivřel oči.

„Dobře, potkáme se přesně za hodinu před Golden Applem, okaj?“

„Okaj,“ přikývnul Bill. Tom hovor ukončil.