autor: Therese von Loriette
Ráno jsem se vzbudil, vstal, ustlal si a šel do koupelny. Zase ten můj stereotyp, který tak nenávidím, ale nic s ním nedělám. Když jsem byl se svým vzhledem v zrcadle spokojen, vydal jsem se dolů na snídani. Vonělo to sice pěkně, ale já si vzal jen jogurt a jablko, teď si ty vajíčka nemůžu dovolit, musím se vejít do těch hadrů, co jsem si koupil.
Můj bratr se na mě zase podíval tím, ne soucitným, ale podobným, pohledem. Potom zakroutil hlavou. No jo, on takové problémy nemá. Jeho milují úplně všichni, bohužel ani já nejsem výjimkou. Jak dlouho už tohle cítím? Já ani nevím, už je to mou plnou součástí, nevnímám už tu bolest pramenící z jeho „zrad“. Ale on mě nezrazuje, on o tom neví; neví o tom, jak moc mě bolí i jeho pohledy na ostatní holky. Snažím se být jako ony, ale copak on si mě někdy všimne? Ano, všimne… když se mi díky mému vzhledu posmívá. Chová se jako dítě, ale přesto ho miluju. Nadevšechno na světě. A to vám řeknu, já jsem pořádnej egoista, on je pro mě ale pořád něco víc než já.
Jo a to jsem si říkal, že budu mít krásnou blonďatou manželku a jedno rozmazlený děcko, bydlet budu v paláci a budu mít Gallardo. Prd budu mít… No, to Gallardo si možná koupím, ale tu lásku nikdy mít nebudu, jelikož jsem se já debil musel zabouchnout do svého bratra, že… to se může stát jen mně. Od toho taky vypadají moje ruce, ale z toho už jsem se dostal, občas sice dostanu chuť zkusit to znovu, jenom trošku, ani ne moc hluboko, ale vždycky to zavrhnu. Nesmím to udělat, bylo by to to nejhorší v mém životě, co bych udělal. Teď už bych se z toho sám nedostal. Nesmím riskovat, jak to jen jde, se vyhýbám ostrým předmětům, opravdu se snažím.
Jdeme spolu s Tomem do školy. Můžu na něm oči nechat, na jeho rtech, těle… ale nejvíc miluju jeho oči. Všichni sice říkají, že je máme stejné, ale v těch jeho vidím něco víc než v těch svých. V těch jeho je život. Ty moje jsou pohaslé, mrtvé. Nemluvíme, jdeme spolu spíš z povinnosti, nebo aby to nevypadalo blbě, ani nevím. Nevím, jestli jsem rád, že jsme spolu, nebo jestli to nenávidím. Nevyznám se v sobě, nikdy jsem přece tohle neprožíval, nikdy jsem na tohle nevěřil. Až teď mi došlo, že jsem nikdy nepocítil lásku. Tu opravdovou, která bolí tak moc, že si říkáte: „Proč ji vlastně všichni hledají, když jim pak jenom ublíží?“
Já… taky jsem ji hledal, jako každý, i když si to nepřiznáme. Teď, teď s ní nemůžu žít, ale cítím, že kdyby najednou zmizela, chyběla by mi. Jsem divnej, já vím, ale kdo v dnešní době není?
Zase jsem se na něj otočil, střetl jsem se s jeho pohledem. Může být něco krásnějšího? On se na mě jen nepřítomně, z povinnosti usmál. Vrátil jsem mu letmý úsměv, ale tohle mi udělalo do srdce další díru. Už se na mě ani pořádně neusměje jako tehdy, když jsme byli malí, když jsme byli ještě bratři. Jsme jako dva cizí lidé na pracovní procházce, jako kdybychom už projednali vše, co bylo potřeba, a teď se jen potřebovali vrátit do kanceláře. Konečně jsme došli před tu nenáviděnou budovu, dřív jsem ji také neměl rád, ale dnes mi přináší vysvobození. Nemusím se, jako doma, přetvařovat, že jsme s Tomem nejlepší kámoši, tady všichni ví, že mě nemá rád, takže je to vlastně jedno. Hned jsme se od sebe odpojili, on si šel za svou partou pitomců a já šel rovnou do třídy.
Sedl jsem si k oknu a díval se ven, vůbec jsem nevnímal ty poznámky, už mě to nebaví. Nevnímal jsem ani zazvonění, ani výklad učitelky, ani když na mě volala. Prostě nic. Viděl jsem před sebou jenom jeho, nemohl jsem se ho zbavit. Všichni, kdo mi prošli výhledem, mi ho připomínali. Stačila i třeba podobná chůze nebo i sejná barva kalhot! Už z něj fakt magořím. No, takhle jsem prožil zbytek mého školního dne a šlo se domů, zase spolu, zase jsem z něj nemohl spustit oči. Snažil jsem se vypadat normálně, jakože mě vůbec nezajímá, že na něj kašlu jako on na mě. Párkrát jsme se pohledem setkali, ale mělo to stejný výsledek jako ráno.
Došli jsme domů a každý se hned vydal do svého pokoje, zapnul si svoji hudbu, lehl do svojí postele a kašlal na úkoly. Takhle jsme zůstali až do večera, já se utápěl ve svém smutku, než přišla mamka. Zavolala na nás, my tam vysmátí přiběhli. Zeptala se, jak bylo ve škole a tak, řekli jsme, že v pohodě.
„Bille, uvaříš brambory, ano?“ Dneska byla totiž řada na mě. Začal jsem je škrábat, jako obvykle. Když už jsem je rozřezával na kostičky, ujela mi ruka. Řízl jsem se do ruky, pro ostatní by to byla jen malá přítěž. Pro mě to ale znamenalo cítit ten vysvobozující pocit. Koukal jsem se na krev, vytékající z mé rány, teď už jsem věděl, že to nedokážu zastavit. Omámeně jsem přivřel oči a „vychutnával“ si ten pocit, po chvilce jsem se probral a dodělal ty brambory. Uvědomil jsem si, že jsem byl tak dlouho bez toho pocitu, a to naprosto zbytečně. Co by se mi přeci jen mohlo stát? Nic, nikdo nic nezjistí.
Po večeři jsem se už těšil do sprchy, nemohl jsem se dočkat a při pomyšlení, že už zase budu na tu chvilku „volný“, se mi skoro klepaly nohy. V koupelně jsem ze sebe shodil oblečení a vlezl si pod sprchu. S sebou jsem si nezapomněl vzít mou malou stříbrnou kamarádku. Pustil jsem si horkou vodu a opřel se o stěnu, vydýchával jsem a zvedal ruku k zápěstí na mé levé ruce. Prvně jsem udělal jen malinkou rýhu, nebyla ani hluboká, ani dlouhá… spíš jen taková zkouška. Podruhé jsem trochu přitlačil a usykl. Nejsem zvyklej, ale to se brzo změní, že Lily. Pomyslel jsem si směrem ke svému pokladu, tomu jedinému, který mě nikdy nezklamal. Při třetím pokusu jsem si to jen užíval, nechával jsem svoje problémy odplout se svojí krví někam pryč. Někam do kanálu. Počtvrté, popáté… při šestém už jsem se zastavil. Musím mít ještě „plochu“ na zítra, pozítří, příští týden…. Prostě stop, spustil jsem ruku a Lily položil na poličku.
Umyl jsem si hlavu, poté i celé tělo a vylezl jsem ze sprchy. Rány mezitím přestaly krvácet, super. Přešel jsem ke svému počítači, zapnul ho a pustil si hudbu. Se spokojeným úsměvem jsem si začal dělat úkoly, nevěřil jsem, že jsem bez toho mohl tak dlouho žít. Jak jsem měl hotovo, šel jsem si lehnout, usínalo se mi lehce. Myslel jsem sice na Toma, ale věděl jsem, že to zase zítra přejde.
Ráno jsem se vzbudil docela brzo, tak jsem šel do koupelny, umyl si obličej. Lily pořád ležela na poličce. Dychtivě jsem po ní sáhnul, je tak krásná. Chvíli jsem si ji prohlížel, jako dítě tu nejlepší hračku. Přiložil jsem si ji k zápěstí a táhnul. Zavřel jsem oči a vychutnával si ten pocit. Bylo to tak uvolňující! Potřeboval jsem to cítit znovu a znovu. Když jsem se zastavil, celé moje zápěstí bylo zalito krví, jen jsem se na to podíval a opláchl si to. Tohle spraví jedno potítko, bude to v pohodě. Krátce jsem se usmál. Namaloval jsem se, učesal a šel dolů na snídani. Vzal jsem si banán, Tom tady ještě není. Zajímavý… potom jsem se koukl na hodiny, do háje, už mám deset minut zpoždění. Vzal jsem si tašku a letěl do školy, no co, přijdu trochu pozdě.
Do školy jsem dorazil asi patnáct minut po zvonění, omluvil jsem se, že jsem zaspal a šel si sednout. Je mi to jedno. Všichni se smáli. Hm, oni asi nikdy nepřišli pozdě, ale mně už je to fuk, neřeším to. Mám přece Lily. Zase jsem se zahleděl z okna, pořád jsem ho sice viděl před sebou, ale teď to bylo s lehčím pocitem. Koukal jsem se docela i uvolněně, ne tak bolestně jako včera. Včera… ještě včera jsem se cítil hrozně. Ale dnešek je jiný, dnešek je zvláštní. Jo, vím, čím to je, Rob mi ještě dneska nepodkopl nohy! No, naši záhadu už jsme vyřešili, takže se můžu zase v klidu koukat z okna. Učitelé už mě ani nevyvolávají, nemá to cenu. Stejně neodpovím.
Konečně konec, šli jsme s Tomem domů. Celou cestu mlčky. Párkrát se sice naše pohledy setkaly, ale už se na mě ani neusmál, už mě opravdu nenávidí? Co jsem mu tak hrozného udělal? Nevím… opravdu si nemůžu vzpomenout, že bych mu jenom slůvkem ublížil. Nedokázal bych mu ublížit. Je to moje dvojče a já to cítím tak, že když se trápí on, nedokážu být já šťastný. Ale on na to nevypadá, ignoruje to, že jsme bratři. To, že jsme dvojčata snad ani neví, nebo se podle toho vůbec nechová. Je tak chladný, jako je chladný kov. Jako je Lily…
Došli jsme k domu a oba zapadli do svých pokojů. Já ale, hned po příchodu, zalezl do koupelny. Sundal si všechny náramky, řetízky, prsteny a v neposlední řadě i potítko. Sáhl jsem na poličku, ale co mě překvapilo, nemohl jsem ji nahmatat. Podíval jsem se tam, ona tam není! Začal jsem hledat po celé koupelně. Nikde tu není! Kde jsi?! Ptal jsem se v duchu. Obrátil jsem všechno naruby, ale opravdu nikde nebyla, sakra! Ještě ráno jsem ji tu nechával, byla moje oblíbená… Prohledal jsem celou kosmetickou taštičku a našel tam novou, ještě nepoužitou. Bude se mi po Lily stýskat, ale tohle bude Ema. S žalem ze ztráty mojí milované, jsem si udělal větší, hlubší rány. Bylo jich mnohem víc než kdy jindy. Když už mi ruka nestačila, pokračoval jsem na nohách. Po chvíli jsem se musel zastavit, už jsem měl na podlaze krev.
Položil jsem si Em na poličku a šel si to opláchnout do sprchy. Jak jsem si pustil proud vody, sesunul jsem se po zdi. Ani nevím jak, ale začaly mi téct slzy, jež se mísily s horkou vodou, dopadající na moje tělo. Už jsem skoro neviděl, přinutil jsem se zamrkat a s námahou jsem vstal. Vyšel jsem ze sprchy, utřel podlahu a šel si lehnout. Byl jsem docela unavený a byla mi zima. Po chvíli jsem usnul.
Nespal jsem snad ani pět minut a volala mě mamka, abych si šel vzít večeři. Koukl jsem se na hodiny, super, spal jsem asi 4 hodiny. Zavolal jsem zpátky, že nebudu jíst, že nemám hlad. Vylezl jsem z postele a šel si sednout k počítači. Dostal jsem opravdu velkej šok, když jsem se viděl v odraze. Radši jsem to šel zkontrolovat do zrcadla. Vypadal jsem hrozně! Děsně, příšerně. Měl jsem make-up rozmazaný po celém obličeji, opuchlý obličej a zarudlé oči. Šel jsem se odlíčit a namazat si nějaký krém na ten obličej, snad to do rána zmizí.
Hned jak jsem se vrátil, jsem si pustil písničky. Nedalo mi to a musel jsem si zpívat taky, ale ode mě v tom nebyla žádná radost. Pořád jsem přemýšlel, kam se mi ztratila Lily. To, že se neodnesla sama, jsem hned vyloučil. Nikdo mi do koupelny nechodí. Mamka tam neleze, má svoji, a Tom? Tom se mému pokoji vyhýbá obloukem. Prostě jsem ji asi někam dneska ráno zahodil, třeba někam zapadla, a proto ji nevidím. Jo, tak to bude. Ale pořád ve mně něco hlodalo. Co když mi na to opravdu někdo přišel? Mamka by to nepřežila, kdyby to zjistila. Už tak měla poprvé podezření, ale nějak jsem to ukecal. Teď už bych to asi nezvládl. Asi určitě.
Vypnul jsem hudbu, počítač a šel si zase lehnout. Zase jsem byl unavený. Ale nemohl jsem usnout, pořád jsem měl před obličejem vzpomínky z našeho dětství. Z časů, kdy mě měl ještě rád. Kdy jsme byli nejlepšími přáteli. Prostě z toho šťastného období. Nakonec jsem dokázal usnout, ovšem s tou nejhorší noční můrou. Viděl jsem Toma umírat v mém náručí.
Ráno jsem se probudil se slzama na obličeji. Bylo mi jasný, že je to kvůli tomu snu. Někdo si svůj sen třeba ani nepamatuje, ale já viděl Toma naprosto jasně. Byl celý od krve, ale usmíval se na mě, což bylo ještě horší. Byl to úsměv zamilovaného člověka, který se obětoval pro lásku. Nikdy jsem ho takhle se usmívat neviděl. Od něj znám akorát flirtovací a nezaujatý, pohrdlivý úsměv. Flirtovací k těm slepicím, ten druhý ke mně. Ale tenhle znám spíš z takových těch velice romantickým filmů. Prostě jsem se do něj zamiloval zase o něco víc, já už to takhle nevydržím.
Vrávoravě jsem se zvedl a došel do koupelny a šel do sprchy. Ještě předtím jsem si k sobě vzal Em, tolik mi to chybělo. Udělal jsem si pár ranek, ale ne moc hlubokých. Bylo jich ale mnohem víc, pokrývaly mi už celé levé předloktí. Sakra, nevím, jak to schovám! Triko s dlouhým rukávem a pod to náramky? Jo… vylezl jsem ze sprchy a usušil se, namaloval a oblékl. Byl akorát čas vyjít. Dole jsem se potkal se zjevně nevyspalým Tomem. Ty jeho houpačky pod očima nešly přehlédnout, já je aspoň schoval pod make-up. Zajímalo by mě, co v noci asi dělal. Prohlédl jsem si ho. Vypadá ale stejně skvěle! Zastavil jsem se na jeho rukách. Má tam víc potítek než obvykle! Pořádně jsem se díval, až jsem našel malou jizvičku skrývající se pod tím Nike potítkem. Co to…?
„Tome?“ neochotně se na mě podíval.
„Hm?“ bylo to jediný, co mi řekl.
„Co-co to je?“ ukázal jsem na jeho ruku mírně se třesoucím prstem. Nemůže být pravda, že by to taky dělal. To nejde!
„Nic a neřeš mě, řeš si svůj posranej život!“ zařval na mě, až jsem od něj ustoupil. Vypadal hodně vytočeně, ale to mě utvrdilo v tom, že to opravdu bylo to, co jsem si myslel. Ale nevím proč!! Co když to byl vážně on, co když mi právě on vzal Lily? To by ale musel vědět, že… Ne! On to neví, nemůže. A i kdyby jo, tak neví proč. Neví, nesmí to vědět. Nikdy se nesmí dozvědět, že ho miluju!
Takhle jsem přemýšlel celou cestu do školy, celé vyučování i cestu domů. Snažil jsem se ujišťovat, že neví nic, že je to třeba kvůli známkám. Nebo kvůli nějaké holce. I když tohle bolelo, bylo to lepší, než kdyby se to dozvěděl. Doma jsem se rychle zamkl do svého pokoje a doběhl do koupelny, kde jsem se svezl po dveřích a brečel. Ani nevím proč, spíš jsem cítil bolest někoho jiného. Vím naprosto přesně koho. Vzal jsem do ruky Em a začaly se mi na kotníku rýsovat hluboké rýhy, vydechoval jsem bolestí ale i úlevou. Ta bolest (myslím tu vnitřní) se stále zvětšovala, proč se takhle trápí?! Opláchl jsem si z nohy krev, a jak to přestalo krvácet, vydal jsem se k Tomovu pokoji.
Zaklepal jsem, ale nikdo neodpovídal. Proto jsem tam vešel. V pokoji nebyl, tak jsem šel do koupelny, neklepal jsem, hned jsem otevřel. To, co jsem uviděl, byl docela šok. Tom seděl se stejně poloze jako já před chvílí, ale on se opíral o vanu. Přesně z toho místa, kde jsem se pořezal já, mu tekla krev. Uviděl jsem Lily, vím, že to byla ona. Měl jsem na ní malé L.
„T-Tomi?“ vypadalo to, že si mě předtím nevšiml. Jak jsem ho ale oslovil, zvedl ke mně vystrašený a ubrečený pohled.
„C-co tady sakra děláš?“ dostal ze sebe přes vzlyky.
„Tomi… bráško… co to děláš?“ začaly mi taky téct slzy, bolelo to, když jsem viděl svého milovaného člověka, jak si ubližuje.
„Jdi pryč.“ Řekl. Nemohl jsem ho tam takhle nechat. „Vypadni!“ zařval na mě nepříčetně.
Svezl jsem se na kolena vedle něj, nedokázal jsem mluvit, jenom jsem popadl Lily a přirazil jsem si ji k pravé ruce, zatáhl jsem. To bylo snad nejhlubší, co jsem kdy udělal. Usykl jsem bolestí a tekly mi slzy. Tom vstal, vztekle se na mě podíval, vytrhl mi Lily z ruky a přelomil ji. Potom mi s bolestí v hlase řekl: „Prosím, nedělej to, neubližuj si. Bolí to i mě.“
„Vždyť jsem pro tebe vzduch Tome! Ignoruješ mě, nevšímáš si mě. Dokonce se na mě ani nepodíváš! A teď mi povídáš, jak moc tě to bolí? Přestaň mi lhát.“
„Vážně chceš vědět, proč si tě nevšímám? Proč tohle všechno dělám? Miluju tě, ale to nepochopíš. Byls uzavřenej jen do sebe, s nikým jsi nemluvil, a navíc, je to nechutný. Je nechutný a zvrhlý, že tě miluju, Bille. Snažil jsem se, aby to tolik nebolelo, proto jsme se odcizili.“ Zůstal jsem na něj nechápavě civět. Vážně mě miluje?
„T-Tome, já… nevím, co ti na to říct.“
„Neříkej nic.“ Vstal a odešel. Zrovna když jsem mu chtěl říct, že cítím to samé. Zase mi po tvářích klouzaly slzy. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale muselo to být víc jak hodina…
Zvedl jsem se a šel do svého pokoje, Tom nikde nebyl a mamka byla v práci. Byl jsem doma sám, a to mě znervózňovalo. Měl jsem strašnou chuť s tímhle vším skoncovat. Nemůžu to Tomovi udělat, to by ho zabilo. Nejsem takový sobec, nemůžu být.
Tom se mi celou dobu vyhýbá. Už spolu ani do školy nechodíme. Nepodívá se na mě, a když náhodou ano, tak má v očích slzy. Je mi to tak líto, ale nějak mu nemůžu říct pravdu. On mě ani nenechá s ním promluvit. Ničí mě to, ale nic s tím nedělám a nevím proč. Takhle to pokračuje už víc jak týden a já se cítím pořád víc zoufalej. Vždycky, když jsem si dodal odvahu, říct mu pravdu, tak po mně chtěla něco mamka, nebo Tom nebyl doma, nebo jsem to prostě nezvládl. Ale v pátek večer jsem si to naplánoval. Už mi to nic nepřekazí, nenechám se odpálkovat a řeknu mu pravdu. Počkal jsem do večera, bylo asi kolem půl jedenácté. Vzal jsem si jenom tepláky a nějaký triko. Ještě před dveřma jsem se zhluboka nadechl a otevřel dveře. Zarazil jsem se. Přede mými dveřmi ležel nějaký papír. Vrátil jsem se do pokoje a začal ho číst. Už po prvním slově mi začaly téct slzy.
Tom se mi celou dobu vyhýbá. Už spolu ani do školy nechodíme. Nepodívá se na mě, a když náhodou ano, tak má v očích slzy. Je mi to tak líto, ale nějak mu nemůžu říct pravdu. On mě ani nenechá s ním promluvit. Ničí mě to, ale nic s tím nedělám a nevím proč. Takhle to pokračuje už víc jak týden a já se cítím pořád víc zoufalej. Vždycky, když jsem si dodal odvahu, říct mu pravdu, tak po mně chtěla něco mamka, nebo Tom nebyl doma, nebo jsem to prostě nezvládl. Ale v pátek večer jsem si to naplánoval. Už mi to nic nepřekazí, nenechám se odpálkovat a řeknu mu pravdu. Počkal jsem do večera, bylo asi kolem půl jedenácté. Vzal jsem si jenom tepláky a nějaký triko. Ještě před dveřma jsem se zhluboka nadechl a otevřel dveře. Zarazil jsem se. Přede mými dveřmi ležel nějaký papír. Vrátil jsem se do pokoje a začal ho číst. Už po prvním slově mi začaly téct slzy.
Milý Bille,
víš, já… nevím, jak ti to říct. Myslel jsem, že ti napíšu jenom sbohem, ale cítím potřebu ti to všechno vysvětlit. Doufám, že se nebudeš trápit. Vážně jsem to takhle nechtěl, nikdy jsem to takhle nechtěl, ale stalo se a já se do tebe zamiloval. Nedokážeš pochopit, jak se nenávidím. Dělal jsem to, na co jsi už sám přišel, a to, co děláš i ty. Prosím, až tu nebudu, přestaneš kvůli mně? Musíš přestat. Všechny ty holky, které jsem dostal. Všema jsem se snažil vyhnat si tě z hlavy, ale nešlo to. Každá mi tě připomínala. Třeba i jenom hustotou tvých řas. Jsi tak dokonalý a nevíš o tom. Krásnější než já, krásnější než všichni na tomhle světě. Nepochopíš hloubku mých citů, opravdu tě moc miluju, a proto to musím udělat. Musím nás oba dostat od tohoto trápení. Ještě jednou se ti omlouvám, ale já věřím, že to překousneš. Že budeš beze mě šťastnější. Omlouvám se, Billi. Můj nekrásnější bráško, moje jediná lásko… Sbohem. Tvůj milující Tom.
Rozbrečel jsem se naplno a jako opařený zůstal sedět na posteli. Asi po minutě mi to všechno došlo. Rychle jsem vyrazil k jeho pokoji, otevřel dveře a běžel do koupelny. Už tam ležel ve velké krvavé louži. Klekl jsem si k němu a vzal ho do náruče. Bylo to jako v tom snu. Tom měl na tváři stejný úsměv, bylo to prostě takové deja vu. Začaly mi stékat slzy na jeho tvář, pořád se usmíval.
„Miluju tě, Billí.“ Řekl mi.
„Tome, Tome, proč mi to děláš? Kdybys mě nechal předtím domluvit a neodešel bys, dozvěděl by ses, že k tobě cítím to samé. Začal jsem to dělat kvůli tomu, že tě miluju. Ani nevíš, jak dlouho po tobě toužím, proč jsi to udělal? Prosím tě, neumírej mi, jinak půjdu za tebou.“ Obejmul jsem ho a přitisknul svoje rty na ty jeho. Cítil jsem, že už chladnou. Snažil jsem se ho udržet naživu a při tom zavolal záchranku. Řekli mi, že je 50% šance na přežití.
Tom upadl do komatu. Chodím za ním každý den, držím ho za ruku a šeptám mu, jak moc ho miluju a že už na něj doma čekám. Že budeme skvělý pár. Líbám ho na nehybné rty a doufám, že se probudí a otevře ty svoje nádherné oči.
autor: Therese von Loriette
betaread: Janule
…tvl, tak tahle povídka mi mluví z duše…hlavně teda konec prvního odstavce, ale to ostatní taky…to uvažování, že si musím nechat ještě kousek místa na ruce…to skrývání pod náramky a potítka…lhaní rodičům…ty sliby sama sobě, že už si nemůžu dovolit znovu do toho spadnout…jako by to bylo dneska…ale to už jsem se moc zasnila…ne, ta povídka je fakt nádherná, krásně napsaná…procítěná…nevím, co říct dál, protože se mi do očí hrnou slzy…nejspíš proto, že vím, jak se Bill a vlastně i Tom cítili…fakt dokonalé…moc velká pochvala autorce…
Krásné, škoda, že Tom nenechal Billa mluvit, mohli být spolu a šťastní… ♥
zlato prostě ta povídka je úžasná..měla sem jinej názor jak si mi to posílala ale je fakt úžasná x)
zlato… tvůj názor já znám, bohužel… naprosto tě chápu, ale prostě… ty víš…
[1]: no, asi se cítíme stejně.. je to psáno více méně z vlastní zkušenosti, řekněme.. je tam sice hodně pozměněno, ale odráží to moji osobnost… asi proto je to tak procítěný, je to, jako bych psala o sobě… a jinak moc děkuju…
a děkuju všem, kdo četli a komu se to líbilo x))
Twl já nemám slov, tak povídka je skvělá, úžasná, nádhrerná….nevím, jak víc vyjádřit to, jak moc se mi líbí. Tohle je opravdu hodně povedené….až mi málem vhrkly slzy do očí
Brečela jsem, fakt strašně moc, ještě ted si utírám slzy..krásně napsaný a procitěný x)
fnuk fnuk…proste no comment…je to tak krasny, tak strasne smutny…ja u cteni normalne nebrecim, ale tohle sem probrecela snad cely…nabrecela sem si do klavesnice…je to tak hluboky a prociteny…fakt nadherny… 🙂
Panebože .. brečím tu jako malá holka. Bolí mě jak byl lhostejný Tom k Billovi a jak mu později vyznal lásku,ale už nevyslechl, že Bill mu city opětuje.. Líbí se mi konec, že je otevřený. Káždý si může udělat závěr jaký chce, a ten můj končí happy endem .. 🙂