Our Business Is Life Itself 1.

utor: Lilly & Dead F4rt™ & Andullka

Andreas: Andullka

Bill

Opravdu jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co se se mnou stane, až mi bude 19 let. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem mamce seděl na klíně a básnil jí o kariéře popeláře, doktora, astronauta nebo rockové hvězdy. A teď? Teď sedím v letadle s dalšími třemi mladíky v uniformě směr New York. Pistol ráže 9mm u pasu a dva granáty v kapse. Ještě jsem svůj závod ani nezačal, ale strach mnou prostupující byl nezkrotný a stále se zvětšoval. „Jsem to ale kretén,“ sykl jsem si sám pro sebe.

„To sis měl rozmyslet dřív. Teď už není cesty zpět,“ pousmál se Andreas, chlapec jen o rok starší sedící vedle mě. Jediného jeho jsem znal a věřil jsem mu. To on mě sem dostal.

Co je mi sakra do Ameriky?? Ať je ta infekce dostane třeba všechny. Kdyby za to nebyly takový peníze, vysral bych se na to! běhalo mi hlavou.

Letadlo začalo přistávat, nakoukl jsem z okénka a spatřil totální chaos. Auta na střechách, výlohy obchodů rozmlácené, žádný pohyb naznačující, že by zde někdo žil. I když, podíval jsem se pozorněji. „Hoď po mně dalekohled!“ zařval jsem na Andrease. Přirazil jsem k dalekohledu oči a hledám to místo, kde jsem spatřil první lidi. Byli to dva nazí mladíci. Oba od krve, první nehybně ležel na zemi a druhý…

„Panebože, on ho…“ Zasekl jsem se.

„Jo, žere,“ potvrdil mi Andreas. „A bude hůř. Ale neboj. Jsme na ně tentokrát mnohem líp připravený.“ Snažil se mě uklidnit a chytl mě za ruku. Pokusil jsem se o úsměv, ale čím víc jsem se snažil, tím víc se mi svíral žaludek.

„Asi budu zvracet,“ vyhrkl jsem ze sebe a přidržel si ruku u úst.

„Chlapi, vsadim se s váma, že tamta holka chcípne jako první.“ Ozval se hlas sedící nejblíže pilotově kabince. Měl jsem zavřené oči, ale cítil jsem všechny ty pohledy visící na mně. „Držte hubu,“ okřikl je Andreas, položil mi ruku na rameno a dodal: „Neposlouchej je…“

Letadlo konečně přistálo…

Andreas

Nikdy, ale nikdy jsem nevěděl, když tu u nich budu jenom 2 měsíce, tak že mě už pošlou s nimi zabíjet ty… věci nebo lidi už to určitě nejsou. Vůbec se mi nechtělo z toho letadla ven, bál jsem se taky o Billa a podle jeho reakce v letadle netuším, jestli to tam dlouho vydrží, aniž by se pozvracel. Byl jsem už venku mezi prvníma, ale zato Bill šel až poslední, a ne moc rychlou chůzí. Usmíval jsem se na něj, ale jeho úsměv byl hraný. Šel jsem k němu a chytl ho kolem ramen, smál jsem se, abych ho nějak rozveselil, ale pak jsem přestal podle jeho vražedného pohledu. Nabil jsem si do mojí Colt Government M1911A1, jak já tu pistol prostě miluju. Jen co jsem zvedl hlavu od zbraně, tak kluci začali střílet, a než já byl schopen se vzpamatovat a něco vidět, tak už to bylo zabito. Vzteky jsem si musel dupnout… oni se tomu smáli, i Bill, což bylo v tuhle chvíli docela potěšující. Ostatní se tam začali vybavovat, tak jsem Billa zatáhnul pryč od nich, chtěl jsem být jenom s ním. Tu vzdálenost od nich jsem se snažil nějak nepřehnat, aby když už budou pokračovat, tak abychom tu nezůstali, to by byl potom už problém.  

Povídali jsme si spolu jenom my dva, to se mi líbilo, musel jsem ho nějak odreagovat od toho, jak pořád mluvil o tom, že nás všechny sežerou a on že je ještě mladý a nechce umřít. Sice mi to dalo nějakou tu práci, ale stálo to za to, pak už se usmíval tím jeho krásným úsměvem, který umí jenom on.

„No tak, vy milenci, jde se!“ Chtěl jsem ho políbit, ale to by nesměli být oni, aby zrovna teď nechtěli rušit.

Tom

Seděl jsem na střeše budovy a sledoval zbytky takříkajíc Ameriky, musel jsem být pyšný na to, že zrovna pod mým vedením se tohle stalo. Vždycky jsem měl slabost pro biologické zbraně, pokračuju v tom, v čem začal otec, a já tohle dotáhnu do konce. Wil Farma je pod mým vedením víc než spokojená. Přiblížím si dalekohledem osobu, která právě utíkala před minimálně stovkou těchto zbytků života. Zvířat, dá se říct. Chodí, jí… ale nemyslí. Jsou vlastně neškodní… nic se nezměnilo. Lidi zabíjejí lidi. Ať jsou nakažení nebo ne, tak to dělají. Takže věci jsou v pořádku… po pár domluvách s pár společnostmi, kterým co nevidět odevzdám nový virus… lepší než T-virus… stanu se bohatším a moje společnost bude lepší než předtím… je pravda, že na tohle máme i protilátky, ale proč se namáhat, když oni věří, že je zabijou sami, a ostatně… je to zábava je sledovat.  

Během pár sekund dívka spadne na zem a všichni se do ní pustí. Zasměju se a položím dalekohled… chudáci hladoví… někdo by jim měl přinést další jídlo… hmm… možná bych mohl najmout nové vojáky… opět bych se tady na střeše tím pobavil. Zapálím si cigaretu a kouknu se na nebe… jo… kdyby jenom lidi v Evropě věděli, že tohle co nevidět přijde i k nim… ale všechno je jenom o domluvě… buď tučná částka, nebo jim můžu zamávat a moji lidi jim tam zanechají hezkou památku.

Za chvíli uslyším zvuk letadla, podívám se nahoru… hm letadlo v Americe? Nevypadá to na letadlo, kterým lidi jezdí na dovolenou. Ale daleko nejedou, aspoň se nakrmí moje zvířátka. Hodím cigaretu na zem a dojdu do kanceláře. Všichni tu pracují, jak mají, jak vidím. Dojdu do kanceláře. Po chvíli mi zvoní telefon. Zvednu ho.

„Ano? Hned jsem tam…“ že by nový virus byl na cestě? Doufám, že tentokrát lidi v laboratoři nezklamou.