autor: Neilinka & Cerike
Povídku píšeme dvě autorky, každý díl je na střídačku pohled toho druhého (Billa, nebo Toma). Neilinka píše Billa, Cerike píše Toma. Děje se v jednotlivých dílech prolínají, ale zároveň pokračují dál. Doufáme, že se vám naše povídka bude líbit a komentáře jsou víc než vítané 🙂 Děkujeme, Neilinka & Cerike
Tom – Změna
„Nádraží Magdeburg,“ to hlásily všechny cedule tam, kde právě stavěl můj vlak. Pohled z okýnka vlaku, mne ujišťoval o změně. Jediný pohled, bylo to tu o tolik jiné než mé rodné město.
Těžce jsem sesbíral všechny mé kufry, a dostal se na výstupní plochu, kde mi nevrlý průvodčí dost ostře naznačoval, že mi to trvá a vlak už tak má zpoždění. Jako by to byla moje chyba, sám jsem si v hlavě řekl něco o poslání do zadních ploch jeho těla a těžce se dostával ven z nádraží.
Město, tyčící se kolem mě, mi nic neříkalo. Naposledy jsem zde byl před deseti lety a to ještě autem s rodiči. Přemýšlel jsem, jakým směrem se vydat, ale s pohledem na hodiny a zjištěním, že je teprve šest ráno, jsem se rozhodl nikam nespěchat. V podchodu nedaleko od místa, kde jsem vystoupil, jsem našel malou trafiku.
Už je to dlouho, co jsem přestal kouřit, ale události posledních dnů a celých měsíců…
„Jedny červený LM-ka.“ Jen co jsem to dořekl, hledal jsem po kapsách peníze.
„Bylo ti už osmnáct?“ Prodavačka stojící za pultem na mě působila dost nepříjemně, už od chvíle, co jsem vešel do obchodu. Její arogantní a všechny hlídající pohled mi byl dost nepříjemný.
„Bylo,“ rozhodně jsem neměl náladu přemýšlet v jakým z mých zavazadel se nachází moje občanka, a ještě míň mě lákalo ji hrabat.
„Občanku.“ Řekla, jak kdyby nade mnou vyhrála milionovou sázku v pokeru, a dál sledovala chlapce vybírajícího si časopis o autech, co kdyby se pokusil něco odcizit.
Pomyslel jsem si něco o slušnosti žádosti a začal hledat peněženku, po probdělé noci jsem přeci jen alespoň jedno cigáro potřeboval, a bůh ví zda-li je tady ještě vůbec něco otevřeno. Po předložení mé občanky byla konečně ochotná mě nechat zaplatit a dopřát mi zmizení z jejího dosahu.
Konečně jsem mohl vydechnout ten nezdravý kouř z mých plic a pořádně se rozhlédnout.
Nikde ani noha, tenhle pohled mi v Berlíně nikdy nebyl dopřán. Bylo tam živo v jakoukoli denní a zvlášť noční dobu.
Kručení v mém žaludku mě upozornilo na to, že jsem nic nejedl. Můj pohled tedy padl na McCafé. Poté, co jsem všechny věci, co mám s sebou, přestěhoval k onomu místu, jsem usoudil, že mě tohle místo začíná dožírat. Mají od sedmi a hodiny uprostřed náměstí ukazovaly teprve něco málo po čtvrt.
Měl jsem pocit, že jsem na konci svých sil, už se odtud nehnu.
Došel jsem k lavičkám, kde jsem vykouřil další dvě cigarety, než jsem našel číslo na bratránka.
„Ahoj, to jsem já, Tom, hele jsem v Magdeburku na nádraží a nějak nevím jak dál.“ Pečlivě jsem ho poslouchal a pokoušel se zapamatovat si, kudy dál, nebylo to ale tak lehký, ještě od polospícího Georga, kterej třikrát špatně odbočil. Po chvíli jsem se v tom ztratil úplně, tak se raději nabídl, že pro mě přijede autem.
V době, kdy se Georg jistojistě probíral a oblékal, jsem stihl vykouřit další tři cigarety a ještě jednou se rozhlédnout po okolí. Najednou se to nejevilo tak strašně, byl to prostě novej začátek.
Pohledem jsem narazil znovu na McCafé a kino Cinemas, kde mě zaujal obří Spiderman na střeše, pár krámků, trafik, projíždějící tramvaje a malé holčičky s maminkou, spěchající na nádraží, které uzavřelo bránu za mým životem. Bylo to prostě klidné město, které určitě skrývalo mnoho krásy, kterou jsem chtěl objevit.
Nedaleko od tramvajové zastávky zastavilo černé auto značky Audi. Znělo to, jako by ztratilo převodovku zároveň s výfukem. Bezpochyby to byl právě Georg.
A taky že byl. Když jsem ho uviděl, bylo mi hned o něco lépe, dodávalo mi to určitou jistotu.
„Ahoj.“ Usmál se na mě a objal mě. Byl z něj cítit klid, vůbec se nezměnil, a to jsem ho naposledy viděl před deseti lety, kdy jsme ještě jako malí osmiletí kluci blbli ve skate-parku a doráželi na starší. Pomohl mi s mýma věcma, které jsme naházeli do kufru auta.
Až když jsem byl v autě, mi došlo, že venku bylo dost chladno a to i přesto, že kalendář ukazoval konec června.
Během celé cesty autem až k jeho bytu jsme oba mlčeli, jako by věděl, že se mi moc mluvit nechce, nebo snad jen tušil mou rozespalost či nervozitu. Věděl o mé situaci a chtěl mi pomoci. Hned poté, co mi padlo osmnáct a dokončil jsem třetí ročník, jsem se chtěl odstěhovat.
Ihned.
Nevěděl jsem, co budu dělat a kam půjdu. Jako by to snad věděl, nabídl mi, že mám zůstat u něj. Na jednu stranu jsem byl rád a byl mu strašně vděčnej, ale na druhou mi to bylo blbý, skoro jsme se neznali. Přijal jsem s tím, že mu vše zaplatím a hned jak bude možné se postavit na vlastní nohy, se odstěhuju.
Georg byl rád, že nebude v bytě sám a s placením neměl problémy, stejně jako moji rodiče, i ti jeho měli dostatek finančních prostředků, kterými pomáhali svému synovi.
Georg měl celkem velký dobře vybavený byt, přenechal mi celý jeden pokoj. Vděčně jsem se podíval na postel.
„Nevím, jak ti poděkovat Geo, moc jsi mi pomohl, a pokusím se ti co nejdřív to všechno vrátit.“ Přišlo mi, jako by vzduch v celém bytě zhoustl a všude nastalo ticho, jako by i ruch probouzejícího města věděl, o co jde, a tak všeho zanechal.
„Tome, já vím, že je to teď pro tebe těžké a chápu to, co jsi udělal. Pamatuj si, že u mě budeš mít vždycky střechu nad hlavou.“ Na Georgovi bylo vidět, že po tom, co mi řekl, se chce dozvědět přesně, co se stalo, nebyl se vším úplně obeznámen, ale to skoro nikdo.
Jen blízký okruh lidí věděl, co se té noci přesně stalo. Jednou mu to řeknu, ale teď o tom nemůžu mluvit. Vymluvil jsem se na strašnou únavu a ještě jednou poděkoval za jeho pomoc. Pochopil a tak bezeslova odešel. Osaměl jsem.
Rozhlédl jsem se pokojem, který mi byl stejně neznámý jako celý Magdeburg. Výhled z okna ukazoval jakýsi kostel, chrám? Nevěděl jsem, co to je. Nedaleko bylo vidět Labe, nějaké nákupní centrum a něco, co se mělo vzdáleně podobat pláži.
Opět se ozvalo kručení v žaludku. Z jedné z mých tašek jsem vyhrabal poslední zapomenutý rohlík.
Snědl jsem ho, napil se a položil se do měkkých peřin. Díval jsem se bezmyšlenkovitě do stropu, a přesto jsem měl v hlavě miliony myšlenek. Byl jsem tak unavený, že jsem nebyl schopen ani logicky myslet. Bylo to dlouhé, ale ne dost dlouhé, abych zapomněl na minulost, ta bolí ještě dlouho poté, co vás udeří. Přede mnou byly celé prázdniny a pak zpět do školy. Noví lidi, noví kamarádi, přátelé. Všechno, co jsem měl, jsem nechal daleko za sebou a snad jsem udělal dobře.
Musím si najít práci, na školu budu chodit s Georgem. Chci si udělat řidičák, až na to budu mít. Teď ale nechci na nic z toho myslet.
Z tašek jsem vyházel velkou část jejich obsahu, než jsem našel MP3 se sluchátkama. Vysvlékl jsem se a znovu si lehnul. Celej jsem se zachumlal do teplých bílých peřin a objal polštář. Vnímal jsem jen hudbu, slova. Během chvíle jsem nevěděl o světě kolem mně. Zase bude dobře.
Když jsem se probudil, pohled z okna prozrazoval, že je buď pozdě večer, nebo brzy ráno. Avšak televize hrající ve vedlejším pokoji prozrazovala mnohem víc. Ačkoliv jsem toho o Georgovi mnoho nevěděl, jedno ano. Velice rád spal, takže rozhodně nebyl ten typ, který by v pět ráno koukal na televizi.
Poslepu jsem nahmatal můj mobil. Poté, co jsem si částečně zvykl na oslepující světlo displeje, jsem se dozvěděl čas. Bylo půl dvanácté. Prospal jsem celý den a stále jsem se cítil unavený. V tichosti jsem došel do obývacího pokoje. Georg na mě jen kývl a dál se věnoval filmu.
Došel jsem si na WC, které jsem trefil až na potřetí, při příležitosti, že druhé dveře, na které jsem narazil, byla koupelna, jsem využil toho, že jsem věděl, kde je a rovnou jsem si dal dlouhou horkou sprchu. Bylo mi o poznání lépe, znovu jsem se najedl a zpátky do předehřáté postele.
Nedalo mi to moc práce a znovu jsem usnul.
Probudil jsem se až dalšího dne do krásného slunečného rána. Rána, jako předurčeného ke zkoumání nových míst. Oblékl jsem se, Georgovi napsal vzkaz a vyrazil ven. Po chvíli jsem narazil na to náměstíčko, kde jsem den předtím strávil dost času. S radostným zjištěním, že je osm, jsem zavítal do McCafé na snídani.
Dnes mi to městečko připadalo kouzelné. Po řádné snídani a kafi jsem konečně vyrazil na průzkum. Nemohl jsem nějak zvlášť daleko, tak jsem zkoumal jen nejbližší okolí. Ten chrám z výhledu okna byl Magdeburský Dóm, a ta pláž nevypadala tak hrozně jako včera. Vypadala jako skvělé místo na relaxaci, bohužel otevírala až později, s tím se budu muset smířit. Tady se holt v noci a ráno spí. Otočil jsem se k odchodu a…
„Ježiši promiň.“
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Skvělý začátek, líbí se mi =) Tom asi zažil něco ne zrovna příjemného, než se vrátil "domů", a do kohopak to asi vrazil na konci..=)))
…Woow…fakt skvelé…myslím, že takýto námet tu ešte nebol…ani si neviem predstaviť, že by Tom bol Georgov bratranec….:D…mazec…:D…to by ma nikdy nenapadlo…som zvedavá na ďalší diel…:D…predpokladám, že vrazil do niekoho čiernovlasého…:D…
Oh..je teprve první díl a mě už se to líbí !!! rychle dááál 🙂
krásný
super jen tak dal chce to pokráčko =)
Óóóóo…..:D do koho asi…:D
no na to že je to jen začátek se mi to opravdu moc líbí 🙂
Á červešné LMka…pán je gurmán…XD
Jsem zvědava co se Tomovi stalo.