autor: Cinematics
„Proč chcete, abychom tam šli? Nemáme s tou rodinou nic společného. Co vám řekli?“ zeptal se Tom slušně, snažil se, aby na něm nebyla vidět žádná známka strachu, který jím projížděl.
„Arthurův syn Paul za námi přišel, abychom mu pomohli najít Bell a Alistaira Tidingsovy. Říkal, že Alistair, což jste nejspíš vy, odvedl Bell s farmy s úmyslem požadovat za ní výkupné. To, čemu nerozumím je, že on říkal, že Bell je těhotná, ale jak vidím, tak to vy nejste ani zdaleka, paní.“
„To máte pravdu,“ opáčil Bill, čelist v křeči a srdce mu bušilo. „Naneštěstí nejsem schopna otěhotnět, i když jsme se s manželem neustále snažili. Jsem poněkud dotčena.“
„Nechtěl jsem se vás dotknout, paní.“ Řekl strážce rychle. „Bylo mi jen řečeno, že hledám někoho, kdo vypadá jako váš manžel a vy, ale ta žena měla být těhotná.“
„Ocenila bych, kdybyste přestal mluvit o dětech!“ zanaříkal Bill a Tom se snažil schovat svůj úšklebek.
„Opravdu se omlouvám, Paní Weissová.“ Ten muž zněl spíš, jako by tu byl, aby ochraňoval, než aby měl zraňovat, ale druhá strana jeho hlasu skrývala nevěřícnost.
„Odmítám navštívit tu farmu,“ řekl Bill rozhodně, choval se jako neskutečný spratek a Tom znovu musel schovávat úšklebek. „Neznám tyto lidi, a mám z toho nápadu špatný pocit. Není mi to příjemné.“
„Ano, nevezmu svou drahocennou ženu někam, kde to neznám.“ Vložil se do toho Tom. „Jestli jsou tito lidé tak zoufalí, aby našli toho, koho hledají, tak nám je sem přiveďte a ukažte jim, že nejsme ti, kteří chtějí vidět, ale já s vámi nepůjdu.“
„Pochopitelné.“
Strážce pro Billa s Tomem byl podivná postava. Přes jeho porozumění a slušnost vypadal přesvědčený Arthurem a zdálo se, že věděl mnohem víc, než říkal. Bylo to nervy drásající, jen na sebe koukali a čekali, až někdo řekne něco dalšího. Bill se zavřel do své mysli a nechal ji tápat, zatímco mu Tom dělal uvolňující kruhy na stehně; Tom se o něj v jakékoliv situaci postará.
„Velice rád bych věděl, proč na to tak naléháte.“ Řekl konečně Tom. „Proč od nás očekáváte, že s vámi půjdeme? Máte špatné lidi.“
„Pane Weissi, nechci vás urazit, ale není nikdo jiný v okolí, kdo by měl vlasy jako vy, a kdo by měl stejně nápadný vzhled jako vy, což bylo to první, co mi Arthur a jeho syn řekli o tom, koho hledají.“
„Nemyslím si, že jsme jediný muž v okolí, který nemá chuť starat se o své vlasy.“ Protočil Tom oči, byl si víc než jistý, že byl jediný s tímto účesem. „Ocenil bych, kdybyste nás teď nechal pokračovat v našich cestách.“
Tom vystoupil z vozu, nechal Billa, aby po něm natáhnul ruku, ale bez úspěchu. Tom zavřel dveře kočáru a stál tváří v tvář strážci, byl o hodně vyšší než cizinec. Oba dva si vyměnili pohledy, Tomův pohled byl zlý a ochranný a strážcův podezřívavý a přesto hodný.
„Poslední dobou se o tom hodně mluví,“ řekl hlídač, kouknul do okna kočáru a krátce se podíval na Billa. „Vévoda také někoho hledá. Slyšel jste o tom?“
„Ne, neslyšel. Moc se o drby nezajímám.“ Tom nechával ruku na dveřích od vozu, chtěl si být jistý, že hlídač nebude mít žádnou šanci dostat se dovnitř a Billa mu ukrást. „Teď, když dovolíte, potřeb-„
„Nejspíš se ztratila vévodova dcera. Což je podezřelé, když Arthur a jeho syn říkali, že hledají ženu, která byla až moc vévodově dceři podobná, a čím víc se dívám na vaši choť, tím víc podoby vidím, ale něco mi vadí ještě víc; Gabrieli.“
„Ano, jsem si jistý, že toho máte hodně na mysli, jak vidím, tak jste toho hodně slyšel. Ale mohu vás ujistit, že-„
„Ona není vaše žena.“ Řekl hlídač rozhodně a Tomovi kleslo srdce. „Ale je vám dost blízká, že?“
„Přál bych si, abyste odešel.“ Řekl Tom skrz semknuté zuby, ruce se mu třásly, jak se pokusil na vteřinu podívat na Billa. Bill se okamžitě podíval pryč, schoval obličej před hlídačem.
„Koho si myslíte, že oklamete, Tomasi?“ zeptal se hlídač a Tom měl dojem, že bude zvracet.
Dlaně ho pálily, necítil prsty a kloubky měl bílé, jak silně svíral kliku od dveří do vozu. Bill neměl žádné tušení, co se venku děje, a z toho bylo Tomovi ještě víc špatně. Hlídač nejspíš vycítil jeho nervozitu a jeho tvrdý hlas trochu zjemnil, oči méně plály.
„Pletete se.“ Vydal ze sebe Tom, stále chtěl věřit tomu, že hlídač uvěří jeho příběhu, i když věděl, že jsou až moc blízko odhalení.
„Poslouchej, Arthur a jeho syn vědí, kdo jste, a jelikož vidím, že se od nich chcete držet jak jen daleko je to možné, vím, že víte, že vědí, kdo jste. Paul a Arthur moc dobře vědí o tom, že Vilhelmina zmizela, a vědí, že je odměna pro kohokoliv, kdo ji najde.“
„Takže si teď půjdete vyzvednout odměnu, že?“ Tomovi se třásl hlas, jak se snažil nedat najevo, co cítí. „Prosím, neberte mi ho.“ Zašeptal Tom, cítil se tak slabě jako ještě nikdy.
„Nepůjdu si převzít žádnou odměnu. Hned jak jsem uslyšel, že Vilhelmina-„
„Bill.“ Opravil ho smutně Tom.
„Bill zmizel, musel jsem to být já, kdo ho najde. Tome… Váš otec ví, že vy také nejste k nalezení.“
Jestli si Tom myslel, že mu předtím kleslo srdce, tak teď muselo upadnout už přímo na zem; do špinavého bláta. Neměl nejmenší tušení, kdo je ten muž, co před ním stojí, proč mluví o Arthurovi a Paulovi, nevěděl, jak mohl znát jeho a Billovu pravou identitu, a už vůbec nevěděl, proč chtěl, aby s ním šli na Kunigundovu farmu. Měl tolik otázek, ale nechtěl hledat odpovědi. Jediné, co chtěl, bylo, aby mohl dát Ruprechtovi příkaz, ať utíká kamkoliv pryč; jen aby mohl dostat svého brášku pryč z této situace.
„Kdo jste?“ zeptal se Tom plaše, koukal do země.
„Lorenz De Vons.“ Odpověděl muž. „A jsem tak rád, že jsem vás našel. Rád vám zodpovím všechny otázky, co máte.“
„Nikomu moc nevěřím, a raději bych si nechal své otázky pro sebe a jen odjel. Takže pokud byste prosím odešel pryč od mého kočáru, abych mohl odjet…“
„Tome, přijel jsem do tohohle města úplně z jiného důvodu, než tu teď jsem. Dobře, ne tak zcela, ale přišel jsem, abych vás našel z jiného důvodu, než abych vám řekl, že vás Kunigundovi hledají.“ Propletl si Lorenz prsty, vypadal poněkud rozladěně. „Váš otec našel vaši matku, Tome.“
„Já, je mi líto. Nemůžu vám věřit, já… Snažíte se mě obelhat.“
„V žádném případě vám nelžu. Pár let jsem dělal hlídače ve vévodově domě, takže o Billovi vím všechno, všechno jsem to slyšel. Vím, že ty a on jste bratři a vím, jaké lži mu navykládali. Tome, vím, že jste teď v hrozné situaci, ale musíte mi věřit. Využívají vaši matku jako návnadu, aby dostali Billa domů. Abys ho ty přivedl zpátky.“
„Jak to myslíte? Co s ní dělají?“ Tomovi přes obličej přelétl strach a kliku stiskl ještě víc.
„Jestli se Bill nevrátí domů do týdne… Tome, chtějí ji pověsit.“
A najednou Tom sledoval, jak se celý jeho svět kolem něj zbořil jako kamenné stěny při zemětřesení. Svět se pohyboval poloviční rychlostí než normálně, barvy se měnily, jako by měl halucinace, a Tom obrátil svou pozornost k Billovi, který seděl ve voze a opíral se o zeď. Tom měl pocit, že má hlavu vycpanou vatou, připadala mu až moc přeplněná a lehká, a bolelo ho přemýšlet; nemohl na nic myslet.
Tom bez přemýšlení stiskl kliku od vozu a vyskočil dovnitř, přitáhl si Billa pevně k hrudníku. Bill vůbec nevěděl, co se děje, ale dokázal si to představit, ten strážce je odhalil, a teď si ho odveze domů. Pevně se ke svému bratrovi tiskl, vzlykal mu bolestivě do krku; malinko se dusil a škytal. Nevěděl, co se doopravdy děje, ale když viděl Toma takto zlomeného, mohl myslet na nejhorší. Tom mu předtím nikdy v sobě neukázal tolik strachu, a to Billovy slzy rozproudilo ještě víc.
„Vezme si mě, že ano?“ vykoktal ze sebe Bill, hlas měl slabý a roztřesený. Tom zavrtěl hlavou a Billovi trochu poskočilo srdce, přemýšlel, jestli to, co Tom dělal, třeba nebyla jen úleva namísto strachu.
„Bille, chtějí oběsit mamku, za to, že napomáhala tvému únosu, jestli se nevrátíš k našemu otci.“ Zavzlykal Tom a Bill pocítil ten samý pocit zbořeného světa jako Tom před chvílí.
Mladší z dvojčat dokázalo stěží vydat nějaký zvuk, jak moc se bálo. Spadl slabě do Tomova náručí, byl jako hadrová panenka, připadal si naprosto na dně. Teď stál Toma a jejich matku životy; jejich matka umře, protože byl sobecký a chtěl utéci ze života, který mu byl dopřán.
„Vezmi mě zpátky, Tome.“ Řekl Bill tiše, zamrkal pryč slzy a zadíval se na svého velkého bratra.
„Bille…“
„Vezmi mě zpátky!“ křičel Bill, cítil se jako zvíře v kleci, a i když byl zamčený v kočáře, přesně věděl, kde se jejich matka nachází.
„Bille, to by nic nevyřešilo,“ řekl Tom tiše a Bill se mu v náručí roztřásl ještě víc. „Kdo říká, že ji i tak nezabijí? Kdo říká, že Lorenz mluví pravdu… Já nevím. Prostě ne.“
Mohla to být klidně past. Lorenz mohl být naveden, aby dvojčatům řekl, že je jejich matka v ohrožení života, aby je dostal zpátky k vévodovi, a ten je tak mohl snadněji chytit, a zajistit si, aby mu zase neutekli. Nebo možná, že Lorenz byl jen upřímný muž a měl dobré srdce. Měli by mu věřit a riskovat, že je někdo chytí, nebo by ho měli ignorovat a pokračovat v cestě? Oba nápady byly naprosto opačné, a tak bylo rozhodování ještě těžší.
Ti dva měli spoustu přemýšlení, ale neměli čas, aby jen seděli a rozmýšleli se, neměli čas na to, aby zvážili své možnosti. V jakékoliv chvíli mohl hlídač vytáhnout Billa z kočáru, kdyby byl Lorenz podvodník, a odvést ho, aby dostal odměnu. V jakékoliv chvíli mohl přijet Paul a Arthur, protože používali Lorenze jako návnadu, která měla dvojčata jen chvíli zdržet na místě. Už dříve lidem důvěřovali a skončili s prázdnýma rukama; tak kdo jim mohl říct, že to teď tak nebude? Proti lidem měli hlubokou zahořklost a věděli, že kdokoliv by toho druhého mohl unést.
Lorenz zaťukal na dveře kočáru, očima těkal okolo, jak se snažil rozhlížet po okolí. Bill visel na Tomově ruce, ale natáhl se, aby otevřel dveře, věděl, že ať se děje cokoliv, bude se muset vrátit domů. Nenechal by svou matku zabít, protože chtěl svobodu. Nikdy by si to neodpustil, kdyby věděl, že je za to zodpovědný.
„Lorenzi?“ řekl Bill prázdně, oslovil stráže, jako by on sám byl nějak moc důležitý a dal tak Lorenzovi souhlas, že s ním může mluvit.
„Ano?“
„Chci, abyste byl vzadu v kočáře. Já s Tomem budeme vepředu. Půjdete s námi tam, kam vás zavezeme. Rozumíte?“ nakrčil Bill obočí, na obličeji se mu rozlil výraz naprosté rozhodnosti. Kdyby Lorenz souhlasil, že dobrovolně půjde kamkoliv ho Tom vezme, možná by mu mohli věřit.
„Samozřejmě.“
Tom nechápal, kam tím Bill míří, ale nechtěl se ptát na nápady jeho brášky. Přese všechno, on žádné vlastní nápady teď neměl. Takže skupina udělala, jak Bill žádal. Dvojčata seděla vepředu na kočáře, zatímco Lorenz byl v pohodlí zavřený uvnitř, otevřel okýnko, aby s dvojčaty mohl jednodušeji hovořit.
„Kam jedeme, Bille?“ zeptal se Tom tiše, když šlehl otěžemi, aby Ruprecht zrychlil.
„Jen nás dostaň co nejdál od tohohle místa.“ Odpověděl Bill, podíval se přes rameno na Lorenze, který na něj koukal skrz okénko vozu.
„Lorenzi,“ promluvil Tom, odmítal se mu podívat do očí, a namísto toho se raději koukal upřeně před sebe. „Nechci znít neomaleně, ale v případě, že nám lžete a nějak mi mého bratra vezmete…“
Nemusel dokončit svou myšlenku, a ani nechtěl. Tom nebyl násilný mladík, nesnášel myšlenku na fyzické násilí s lidmi, a nenáviděl lidem ubližovat, ale s každým nastávajícím dnem mu to připadalo možnější. Uvědomil si, že když bude krutý muž k těm, kteří by ho mohli zradit, čímž myšleno ukrást mu jeho bratra, mohl tuhle roli hrát opravdu lehce.
„Rozumím.“řekl Lorenz rychle. „Jen potřebuji, abyste mi důvěřovali, a jestli to neuděláte pro sebe, udělejte to pro svou matku. Tome, odpovím na jakékoliv otázky a dokážu, že mi můžete věřit.“
„Takže, Tom mi řekl, že jste býval u mě doma strážník. Proč si vás nepamatuji?“ zeptal se Bill a Lorenz se zasmál.
„Pamatuješ si jména všech strážníků, Bille?“ zasmál se Lorenz, zavřel své šedé oči a vydechl. Nebyl si jistý, proč se cítil tak klidně, protože byl právě odvážen někam, aniž by věděl kam, a riskoval, že mu Tom nějak ublíží, ale ti dva kluci vyzařovali čistotu z celého svého bytí; už jen to, jak se na sebe dívali.
Bill zavrtěl hlavou a cítil, jak se začal červenat, když si uvědomil, že ne, že opravdu nedokázal ke všem strážím přiřadit jméno. Lorenz byl stejně zařaditelný jako kdokoliv jiný, kdo v sídle pracoval, jen stín bez titulu. Připadal si špatně, teď viděl, jak sebestředný býval, když se nikdy nesnažil poznat ty, kteří pracovali, aby ho udrželi v bezpečí; ale teď u sebe měl člověka, kterého jako jediného chtěl, aby ho ochraňoval, a to byl Tom, o tom nebylo pochyb.
Mladší z bratrů cítil, jak se propadá do deprese, když si čím dál tím víc uvědomoval, jak byl sobecký; ale když se to vzalo kolem a kolem, být sobecký byla taktika přežití, ale tomu on zas tak dobře nerozuměl. S každou ubíhající minutou si připadal hůř a hůř, připadal si tak hrozně vinně za všechno, čím kvůli němu Tom a Simone procházeli. Bylo mu jedno, jak se lidé v sídle cítili, jestli byli rozčilení nebo jestli si dělali starosti, že zdroj jejich peněz zmizel, ale to, že věděl, že lidé, kteří ho opravdu milují, musí trpět, to mu zvedalo žaludek. Skoro jako to, že musel Toma přinutit, aby ho vzal zpátky.
„Nemyslím si,“ odpověděl za něj Lorenz. „Je to ale v pořádku, ale dělá mi to těžším vás přesvědčit.“
„Ano, ale když jste byl vévodův strážce, mohl byste být buď až moc ohleduplný a upřímný, podle toho že jste viděl, jak se k Billovi chovali, nebo byste mohl být manipulativní a potměšilý, protože víte, že vám náš otec zaplatí, jestli najdete jeho zmizelou dceru.“ Vydal ze sebe Tom polovinu svých myšlenek, dokázal tak Lorenzovi, že mluvil vážně o tom, že mu něco udělá, jestli je s nimi Lorenz jen proto, aby dostal odměnu.
„Máš naprostou pravdu, ale já žádnou odměnu nehledám. Říkal jsem, že jsem bývalý strážce nebo ne? Nenávidím vašeho otce, proto jsem odešel ze své pozice. Je to sobecký muž, chlapci. Opravdu si myslíte, že by dal někomu odměnu za to, že Billa chytí? Ne. Nabízí ji, ale nikomu ji nedá.“ Lorenz jim připadal tak upřímný, že si oba chlapci přáli, aby mu mohli důvěřovat, ale to nikdy nebylo tak lehké.
„Tak mě budete držet pro výkupné.“ Řekl Bill tiše, hlásek tak tichý, jako by opravdu věřil, že Lorenz něco takového udělá.
„Musíte mi věřit, chlapci.“
„Lorenzi. Teď už vím, že to, co jsem si myslel, že se nás jen snažíte zdržet na jednom místě, aby nás někdo chytil, nebyla pravda, ale to neznamená, že nemáte nějaký jiný plán. Je mi líto, že musím být tak krutý, ale mohl bych vás prostě někde vysadit. Abyste měl těžší říct lidem, kde se nacházíme. Rozumíte, proč to musím udělat, že ano?“
„Tomasi Trumpere.“ Prohrábl si Lorenz své šedivějící blonďaté vlasy, jako by je tím snad chtěl přesvědčit, že jim nijak neublíží. „Jestli to, že mě necháte uprostřed ničeho, odlehčí tvojí mysli, tak to udělej, stejně se nemám kam vrátit. Jen opravdu potřebuji, abyste mi věřili, že je vaše matka v nebezpečí a že vám o tom nelžu.“
„Řekněte mi, jak ji našli,“ sykl Tom, čímž Ruprecht zpomalil, Tom chtěl věnovat víc pozornosti tomu, co bude Lorenz říkat, než zatáčkám a výmolům v cestě.
„Nuže,“ odkašlal si Lorenz. „Je to dlouhý příběh a nevím všechny podrobnosti, jen to, co jsem slyšel skrz křoví, ale váš otec poslal nějaké lidi do domů, aby Billa našli, a předpokládám, že někdo prohledal váš dům a poznal, že je Simone vévodova bývalá žena, a že má dvě ložnice v domě, a tak si dali dvě a dvě dohromady a uvědomili si, že jsi její syn stejně jako Bill, a když tě nikde nemohli najít… no, nemusíš být génius, aby ti to došlo.“
„Vypadá to, že toho hodně víte.“
„Malé město, Tome. Všichni vědí všechno, a to ty moc dobře víš.“
Byla to pravda. Žili opravdu v malé vesnici. Mohli jste políbit svou družku a za dvě vteřiny všichni věděli, jak dlouho jste spolu, jak jste se potkali, a typ líbání, ke kterému došlo. Někdy žít v tak uzavřené komunitě bylo hezké, ale někdy to byl děs. Ulehčilo to tak strašně moc Tomovo a Billovo hledání, jestli někdo až moc mluvil, a oni určitě hodně mluvili, když věděli, že je Bill objektem obdivu z vyšší vrstvy.
„A jak tedy víte o Kunigundových?“
„Hodně jsem cestoval, snažil jsem se vás dva najít. Vaše matka byla varována o oběšení hned den po tom, co Bill zmizel, takže jsem to už nějakou dobu věděl. Ptal jsem se lidí po někom, kdo by měl kočár, který by se rovnal tomu, co pan Schmidt ztratil, a jednou mi uniklo popsání toho, jak vypadají ti, kteří byli uvnitř kočáru. Vím, že ode mne bylo hloupé se ptát, ale musel jsem to nějak zjistit.“
„Vy jeden zatra-„
„Tome,“ řekl Bill tiše. „Jestli je mamka v potížích, tak bys měl být zatraceně šťastný, že se po nás Lorenz ptal.“
Tom vydechl, věděl, že má jeho bratr pravdu, a tak poprosil Lorenze, aby pokračoval v příběhu. Starý šedivějící strážce přikývl na poděkování a pokračoval ve vysvětlování, že tím nikomu nechtěl ublížit, když popisoval detaily kočáru pana Schmidta, a že jako výsledek našel Kunigundovu farmu, a že věděl, že je na dobré stopě, jestli chce Toma s Billem najít. Taky zjistil, že Paul s Arthurem plánují, že Billa unesou, budou ho držet a chtít výkupné a prosili Lorenze o pomoc. Ti tři se všichni ušklíbli nad tím, jak hloupý Paul s Arturem jsou, že věřili, že jim Lorenz pomůže Billa unést, ale najednou to v kočáru ztichlo.
„Když vám tak lehce uvěřili…“ řekl Tom tiše. „Ty ulhaný zkurvysyne!“
Tom zatáhl za otěže, aby Ruprechta zastavil, kočár zabrzdil tak rychle, že Bill přepadl dopředu, málem spadl dolů z vozu a Lorenz tvrdě narazil hlavou do zdi kočáru, hned nad okýnkem. Tom byl na zemi rychleji, než Bill stihl zaregistrovat, že se něco děje, a otevřel dveře kočáru.
„Ven!“
„Tome! Poslouchej mě!“ prosil Lorenz, ale Tom ho chytl za límec a snažil se ho vytáhnout z vozu, než bude ještě protestovat, ale Lorenz byl jako kámen; seděl dál na lavičce v kočáru.
Bill si jednoduše schoval svůj frustrovaný obličej do dlaní a třásl se. Nechápal, co se právě stalo. Lorenz jim řekl, že obelhal Kunigundovu rodinu a pak najednou jako by všechno zapadlo a řeklo jim, že je dobrý lhář. Bill si dělal starosti, že Tom bude násilnický, bál se, že ho stres a nápor z toho, jak moc se snažil Billa chránit, už znavuje, a že vyjede ještě víc, než se to stalo s Paulem. Bill nechtěl utíkat pryč na svých bolavých nohách s bolavým kotníkem, ale nechtěl se koukat na to, jak se Tom rozzlobí a pak se bude nenávidět za to, že byl před Billem znovu tak hrubý.
„Myslíš si, že bych vám řekl tenhle příběh, kdyby si nemyslel, že se tohle stane?“ protestoval Lorenz, odstrčil pryč Tomovy ruce. Vylezl z kočáru a čelil Tomovi jako dospělý člověk, namísto toho, aby se dál schovával vevnitř. Tom se mohl pokusit mu ublížit, ale Lorenz byl silnější a oba to věděli. „Zeptal ses, řekl jsem odpověď. Neznamená to, že vám dvěma lžu.“
„Co je s vámi lidmi špatně? Jediné, co chcete, je nás zničit!“ rozčiloval se Tom, skoro se třásl svým strachem a zlostí.
Věděl, že se chová nelogicky, samozřejmě, ale když přišlo na Billa, nikdy nemohl být dostatečně opatrný. Bill byl jako ohrožený druh živočicha, něco tak unikátního, že by radši riskoval, že se chová krutě na všechny kolem, jen aby ho zachránil. Bylo to děsivé a bolestivé sledovat to, jak si Bill neustále dělal starosti a třásl se.
„Tome, půjdu pryč. Když tak učiním, chci, abyste zvážili to, že se vrátíte domů, nebo alespoň vymyslíte způsob, jak zabránit tomu, aby vaše matka byla oběšena.“ Zvedl Lorenz ruce, že se vzdává, a pomalu odešel od vozu. Tom přeběhl dopředu a chytl Billa za ruku, ochraně ho držel, zatímco Lorenz odcházel pryč, aniž by se ohlédl.
Bill si vykuleně koukal na nohy, absolutně nechápal, co se to ksakru právě přihodilo. Lorenz prostě odešel. Chtěl zvednout pohled a podívat se, jestli se nevrací, ale nedokázal se k tomu přinutit. Začínal věřit, že Lorenz nejspíš mluvil pravdu, možná pro ně opravdu chtěl jen to nejlepší, a jestli tomu taky bylo, znamená to, že jejich matka je opravdu v ohrožení života.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Na místě dvojčat, bych nevěděla co si myslet a jestli mu věřit. Je to matoucí, sama nevím co si mám myslet, jestli mluvil pravdu, jestli lhal. Na jednu stranu doufám že lhal. Doufám, že Simone nic tak hrozného nehrozí.
Jen ať ty dva nechají dohromady, bylo by špatné je od sebe oddělit, když mají k sobě tak pěkný vztah.
Stejně pořád nechápu toho týpka. Je celkem divný že všechno o nich ví, Mohl by mluvit pravdu, ale… No nevím.
Kdyby nebyli kluci samy, mohli by někoho poslat, aby zkontroloval, jestli je to, co o Simone říkal, pravda. Je to hold složitá situace…
Jinak… Pěkný díl, jako vždy 🙂 ♥
no to.. sakra! Taky bych nevěděla, co dělat… jestli mu věřit, když Bill si ho nepamatuje 🙁 Too je na nic…. snad to dopadne dobře
jejda…a je to v prd*li! Na jednu stranu mají dvojčata pravdu a na druhou stranu i ten strážce…mno já nevím, asi by to dopadlo ve všech případech stejně…o Billovi by nakonec věděli všichni a mohly by ho unést, protože by si pan Lorenz pustil hubu na špacír a nebo tedy věřit panu Lorenzovi a kdyby se dozvěděli, že jim lhal, tak by stejně skončil u otce tak jak tak. Takže bych asi volila věřit tady panu strážnému…a pokud tady ty moje hemzíky někdo nepochopil, tak se omlouvám, já jen, že by to vlastně skončilo stejně špatně, ať už by Lorenz odešel,protože toho ví až příliš, nebo jel s nimi.
Hajky,jakpak se máš? 🙂 Nemáš chuť se přihlásit do mojí new SOMB o nej blog?
Jestli jo,tak klikni sem:
http://breaking-dawn-kniha.blog.cz/1009/rozhodla-jsem-se-prihlas-se-hned
Budu moc ráda :).Když vyhraješ stoupne ti víc návštěvnost,o to se postarám a taky budeš mít na mém blogu reklamu,jak dlouho budeš chtít ;).
p.s.platí i pro ostatní!!!
Opravdu nevím jestli mu věřit nebo ne…každopádně je hrozně divnej a jak o nich všechno ví…snad se Simone nic nestane 🙁
No, tak to je konec srandy teda…
Upřímně si myslím, že Lorenz mluví pravdu, to, že o nich tolik ví je důsledek toho, že pracoval u Billova otce tak dlouho a ví, co se tam teď děje. Tomovo rozpoložení úplně chápu a Billovo taky… podle mě je ale chyba, že ho nechali odejít. Raději bych si ho nechala v kočáře, pro jistotu. Teď totiž může jít a všechno vévodovi říct v případě, že dvojčatům lhal, i když to si nemyslím. Ale jistota je jistota, měli se pro něj vrátit.
Jsem strašně moc napnutá, jak tohle celé bude dál pokračovat. Tohle už není sranda, pokud chce vévoda Simone oběsit, musí dvojčata co nejdřív přijít na to, jak tomu zabránit. Třeba aby se Bill někde ukázal před lidmi… ale to není zase dvakrát bezpečné. No, nechám se překvapit…♥
Omg! I haven ´t time so i read this today. It´s a interestin…poor twins and simone 🙁 but Tom manage it!