autor: Lucik
Milé dámy, posílám Vám svoji první jednodílnou povídku na téma twincest. V této povídce nejsou Bill a Tom bratři, ale naprosto cizí lidé a Bill je ke všemu kněz :o) Tak přeji pěkné počteníčko a děkuji za případné komentáře. Lucik.
Bill:
Nebylo to tak dávno, co jsem seděl na útesu u moře, přemýšlel o své situaci a myslel si, že není cesty zpět, ale nebudu předbíhat a vezmu všechno od začátku.
To, že jsem chtěl zasvětit svůj život Bohu, jsem věděl už odmalička. Obyčejný život nebyl nikdy pro mě, dívky, randění, vztahy a manželství… pche, v tom jsem svou budoucnost neviděl. Rodiče moje přání přijali, ale bylo vidět, že moje cesta zdrtila hlavně mamku. V očích jsem jí viděl smutek, že nikdy nebude mít vnoučátka. Tak rád bych jí toto jediné přání splnil, ale nedokázal jsem to. Něco ve mně mi radilo ‚jdi dál‘. A tak jsem po gymnáziu nastoupil na kněžský seminář do 200 km vzdáleného městečka Wolgast u moře. Nebylo jednoduché přijmout přísný kněžský řád, brzké ranní vstávání a několik modliteb za den, ale po půl roce jsem si zvyknul a život bez televize, mobilu a internetu mi naprosto vyhovoval. Čtyři roky utekly jako voda a já byl ve svých 22 letech vysvěcen na kněze. Pyšně jsem přijal dekret od biskupa a přemýšlel, kam mě osud zavane nyní. Na svou první příležitost jsem nemusel čekat dlouho, na severu se uvolnilo místo kněze v malé vesničce. Čekala mě vlastní farnost, vesnička čítající 200 obyvatel a příležitost ukázat vše, co jsem za ty čtyři roky pochytil. Neváhal jsem. Sbalil jsem si svých pár věcí a plný očekávání jsem vyrazil na svou životní cestu.
Budou to už pomalu dva měsíce, co jsem se zabydlel a začínám mít pocit, že jsem si nemohl vybrat lépe. Vesničané mě přijali s otevřenou náručí, do fary mi chodí uklízet a vařit paní Wolfgangová, a každé mé nedělní kázání je vřele přijato a účast je veliká. Dnes mám zpovědní den, takže se pomalu chystám do kostela. Zajímalo by mě, zda přijde nějaká ta ovečka ulevit si svému bolení a poprosí mě o radu a rozhřešení, jak tomu obvykle bývá.
Jenom jsem usedl do zpovědnice a zatáhl šarlatový závěs, zaskřípaly dvířka a za mřížkou jsem viděl stín mladého muže. Přes mřížku jsem mu neviděl pořádně do obličeje, ale zaujalo mě husté obočí, nad kterým byl pečlivě zavázán bílý šátek s ornamenty. Pln očekávání jsem čekal, co se bude dít dál.
„Otče, zhřešil jsem…“ promluví tichým, ale zároveň pevným hlasem.
„Ulev si svému srdci a pověz mi, co se stalo a zkusíme spolu najít řešení,“ odpovím mu jemně, abych ho nevylekal. Přece jenom nevím, co se stalo, a co mi chce svěřit.
„Toužím po něčem nečistém, zvráceném, jsem zrůda a nezasloužím si žít,“ vyhrkne na mě a já mám co dělat, abych své nervy udržel v klidu. Co mu na to mám říct, tohle nás v semináři neučili.
„Jak se jmenuješ?“ začnu neutrálně, chci se o něm prostě dozvědět něco víc.
„Tom… prostě Tom,“ pronese tiše a svůj zrak upírá před sebe na temně rudý závěs, který ho chrání před zvědavými pohledy ostatních „hříšníků“.
„Tak, Tome, a teď mi přesně vysvětli, proč si myslíš, že toužíš po něčem zvráceném, kdo ti řekl, že je to zvrácené?“ chci mu pomoct, ale nesmím na něj tlačit, cítím, že by mi mohl utéct.
„Už delší dobu se cítím zvláštně, otče, necítím se ve své kůži, mám divné sny, noční můry a pak představy a fantazie. Pronásledují mě celé dny a týdny. Nemůžu pracovat, nemůžu spát… nevím, co mám dělat.“ Zoufalost z jeho hlasu mě probere a já si uvědomím, že toto není téma na odpolední zpověď, ale na vážnou diskuzi, kterou by tento muž dozajista potřeboval. Promnu si oči a uvědomím si, že si nejsem jistý, jestli jsem ten pravý na to řešit jeho psychické problémy, protože ano, tak to zatím vypadá. Co když bere drogy, co když je to narkoman a pronásledují ho jeho temné přízraky, s tím já přece nic nezmůžu. Musím ale jednat rychle. Nevím, co mě to napadlo, ale toto moje rozhodnutí mi změní celý můj život od základu. Odhrnu dřevěnou mřížku a přímo pohlédnu do jeho tmavých očí, je tu šero, ale přesto vidím, jak mu světélkují, vlasy má spletené do černých copánků, které se mu plazí po hlavě jak maličtí hadi, nevím, co si o tom mám myslet. Ale na hodnocení jeho vzhledu bude času dost.
„Ach, Tome, to, co jsi mi svěřil, to vypadá na to, že máš nějaké větší problémy a já si nejsem jistý, že teď je ta pravá doba a dostatek času na to, je řešit. Myslím, že by bylo lepší tvé osobní problémy probrat u mě na faře u hrnku teplého čaje, třeba přijdeme na řešení, které by tebe samotného nenapadlo.“ S napětím čekám, co odpoví, ani nevím proč mi na tom tak záleží. Toho člověka neznám, kdo ví, kdo to je, a jestli pro mě není potencionální hrozba, že si ho pozvu k sobě do fary, ale jsem přece kněz a měl bych pomáhat svým bližním.
„Otče, já nevím, jestli je to správný nápad, nejsem si jistý, zda vy jste ten pravý, kdo by měl vyslechnout vše, co mám na srdci, nejsem si ani jistý, jestli to, co se mi děje, dokáži slovy popsat, jsem jak posedlý ďáblem,“ vydechne a s otázkou v očích na mě pohlédne. Na nose se mu perlí kapičky potu z toho, jak je nervózní. Vím, že čeká na záchranný kruh, a tak mu ho hodím, na řeči o ďáblu jsem již velký.
„Tome, nebudu s tebou smlouvat, přijď dnes k večeru, posedíme na zahradě, můžeme se jít projít na útesy a já ti slibuju, že společně najdeme cestu, jak z toho ven.“ Pronesu nekompromisně a udělám mu na čele malý křížek. S tímto jsem skončil. Zasunu dřevěnou mřížku a jen závan průvanu, který způsobil Tomův překotný odchod, mě přesvědčil, že se mi to všechno nezdálo. Že tu opravdu byl, a že jsem mu slíbil něco, co ani sám nevím, jestli dokážu.
Zbytek dne strávím v jakémsi polosnění o nadcházejícím večeru. S místním starostou proberu pár organizačních plánů ohledně následující pouti a jinak mě nikdo nevyrušuje v mém rozjímání o Tomovi. Něco na něm bylo opravdu zvláštní, ten přímý pohled, ta naléhavost v jeho hlasu. Sám nevím.
Když nastane večer, převléknu se z kněžského hábitu do pohodlných kalhot a mikiny, a sednu si na verandu na schody. Srdce mi bije, ani sám nevím z čeho. Vždyť tady se nebudou řešit moje problémy, ale ty Tomovy. Už z dálky ho vidím přicházet, má na sobě kraťasy a tričko, přece jenom je teprve půlka července a noci jsou ještě stále teplé. Když mě spatří, jak sedím na schodech, maličko zpomalí, ale pak si uvědomí, že tuto pouť musí dojít tak či tak. Mlčky ke mně dojde a po pár minutách pohledu z očí do očí si ke mně sedne na schody. Hlavu schová do dlaní a já cítím, jak mu buší srdce. Opravdu to cítím? Nepatrně se dotýkáme boky, ale já mám pocit, že mi shoří kůže. Prudce vstanu, až se sám leknu, co blázním. Bázlivě se na mě podívá a já vím, že mu pomůžu. Nemůžu prostě jinak. Od tohohle prostě nemůžu zdrhnout.
„Tome? Nechceš mi tedy konečně říct, co tě tak trápí, že nemůžeš dál? Celý den jsem o tobě přemýšlel a rád bych ti pomohl, ale musíš mi věřit a doufat.“ Pronesu co možná nejklidněji, ale moc mi to nejde, srdce mi začíná bít na plné otáčky a Tom to vycítí. Pomalu se narovná a zpocené ruce si otře o kraťasy.
„Otče, a vy mi budete věřit? Budete mi důvěřovat, tak jako já mám důvěřovat vám?“ odpoví a propaluje mě svým pohledem. Jeho oči mi nedovolí uniknout, začínám se v mikině potit, a tak si ji rozepnu, mám pocit, že se dostávám na tenký led. Ale teď už prostě nemůžu couvnout.
„Já ti, Tome, věřím a ty můžeš zase naprosto důvěřovat mně, to, co mi dnes řekneš, zůstane navždy jenom mezi námi,“ pronesu skoro obřadně a tato věta mi dodá síly.
„Dobrá tedy, otče, tak vás poprosím, zavřete oči a zkuste se vžít do mě a do toho, co vám teď svěřím,“ odpoví rychle a já nestačím zavřít pusu. Opravdu to chci udělat? Ale asi mi nic jiného prostě nezbývá. Pomalu zavřu oči a s napětím čekám, kde se na mě co přiřítí, čekám to nejhorší.
Chvíli se neděje nic, ale potom ucítím závan průvanu kolem mého ramene, Tomova ruka mě jemně postrčí a já si sednu zpět na schody, ze kterých jsem tak spěšně vstal. Cítím, že si sedne vedle mě. Jeho stehno se opře o mé a já cítím, jak se jeho živočišná energie přelíná do mého těla. Jsem jako v tranzu, nemůžu nic a do toho zavřené oči.
„Otče, jsem na cestě do pekla, vím, že není cesty zpět, ale i přes to bych si jinou cestu nevybral. Vzrušuje mě pocit, že to nejsem já, kdo ovládá moje chování, ale je to něco víc… pradávná síla lásky a touhy mě žene kupředu, i když vím, že je to cesta zatracení a nepochopení, nemůžu jinak…“
Toto nemůže dopadnou dobře, říkám si v duchu. Otevřu oči a přistihnu Toma, jak na mě hladově hledí. Vezme do dlaně mou pravou ruku a přitiskne si ji na svou hruď, a já přes tenkou vrstvu látky jeho trička cítím, jak mi jeho srdce buší do dlaně. Jako by mi chtělo něco říct. Ale co? Panebože!!! Je to to, co si myslím? Chce mi snad vyznat lásku? Ale já nemůžu… Nestačím zpracovávat všechny svoje myšlenky, problém mi dělá jen samotný nádech a výdech.
„Ach, Tome…“ je jediné, na co se zmůžu…
„Neubližujte mi, otče,“ zašeptá a skloní se ke mně. To je to jediné, co si pamatuji. To, že mě pak políbil na rty, že mě jeho rašící vousy zašimraly na bradě a jeho teplý jazyk si pohrával s tím mým, jsem prožíval už jako ve snu. Nemohl jsem se na nic soustředit, jeho teplé dlaně mě držely v pevném objetí a já jsem se propadal do hluboké propasti zatracení a zkázy. Ještě bylo dostatek času to vše zastavit, ale já jsem nemohl. Něco v tom spojení mi dodávalo odvahy bojovat s celým světem za to, co mezi námi pomalu vznikalo. Naše srdce se sladila ve stejném rytmu, a když jsem bázlivě otevřel oči, viděl jsem svět jinak. Už nic nebylo stejné. Rozpačitě se na mě usmál a odhalil své bílé zuby, jeho rty se pootevřely a chtěly mi něco sdělit, ale zvuk z nich nevyšel. Místo toho zakroutil hlavou, zvedl se a naposledy se na mě podíval. Pak už jsem viděl jenom jeho vzdalující se záda. Odcházel tak potichu, jak ke mně přišel. Nedostal jsem od něj žádné vysvětlení, nic. Zanechal mě zmateného a osamělého. Musel jsem si dokázat, že to nebyl sen. Jemně jsem si sáhnul na své naběhlé rty a věděl jsem, že to, co se stalo, si budu pamatovat do konce svého života.
autor: Lucik
betaread: Janule
…mno musím uznat, že na první povídku je to fakt moc povedený…hezky napsaný a originální nápad…jen tak dál…=)
Hodně zajímavé…takové originální téma…ale hezká povídka
Tak tohle bylo vážně nádherné!!! Krásný a originální námět, a celé skvěle napsané, i když trošku smutné, zakázaná láska zase trošku jinak. Krásná povídka, chválím ♥
:)) Krásný. Chtělo by to pokračování, dokonce se divím, že tohle je tvoje první povídka, protože je úplně krásná a se super nápadem. :)) WOW!
Díky všem!! No prvotně si myslím, že toto téma by si zasloužilo určitě více dílů, protože by se to dalo rozvést do titěrných detailů jak Bilova zápasu s vírou a láskou k Tomovi, provalení jejich tajemství a hon od vesničanů. Jenže, nechci se dostat do stádia, kdy bych nebyla schopna psát pravidelně ( jsem pracovně vytížená a do toho pár měsíců těhotná)… sama nemám ráda, když musím strááášně dlouho čekat na dílky něčeho co mě táhne jako magnet..a vím, že vy určitě taky ne. Takže jsem se rozhodla pro jednodílku, třeba mě zase chytne fantas a něco v budoucnu vyplodím.
Mno na to ze je to první povídka je fakt moc pěkná a povedená možná by mohla mít i nějaký pokračování.
Wow, tak tenhle nápad na povídku se mi vážně líbí 🙂 Jenom je škoda, že je to na konci takhle utlé. Ráda bych si přečetla, že jsou kluci nakonec spolu, ale tak alespoň že si to můžu představovat 😀
Moc se mi povídka líbila :))
Mohu si taky trochu ulevit? Mimo mísu. Panebože, to je vůl. Děkuji. Ale nevztahujte to na sebe, prosím.