autor: Rachel
Ahoj,
takže pátý díl je zde a má pro vás překvapení jak Tom, tak i já. Vrátím se k vám na konci tohoto dílu, zatím si ho užijte 😉
Bill:
Zavřu za sebou dveře mého pokoje a z posledních sil popojdu o pár krůčků dál. Tašky, přeplněné novými módními kousky, bez sebemenšího zaváhání odhodím někam na svou širokou, pohodlnou postel, na kterou se vzápětí vyčerpaně svalím. Tiše vydechnu a unaveně přivřu víčka, pod kterými se však okamžitě objeví obraz. Jeho obraz…
Prudce otevřu oči dokořán a upřeně se zadívám do prázdného místa před sebou. Není možné, aby se něco takového vůbec mohlo dít. Ovšem stačí jediná myšlenka a mé přesvědčení je rázně vyvráceno. Celý den, už od rána, mě pronásledují výčitky ze včerejší noci, už od rána se snažím zapomenout a odolat tomu zakázanému ovoci, které se mi v podobě lákavých, svádivých představ neustále nabízí, opakuji si v hlavě sliby, které slibuji sám sobě, vyháním z mysli hříšné myšlenky, které střídají má předsevzetí, podle kterých se mi daří správně přemýšlet a posilovat moji, už tak dost slabou, vůli.
A pak… Pak se na terasu našeho domu vyproducíruje on, svlečený do půl těla… a moje předsevzetí a sliby jsou tytam. Můžu začít znovu, od začátku, jako by mě už tak dnes výčitky dost nenatrápily. Jako bych se už tak dnes nenatrápil myšlenkami na Toma…
Tiše vydechnu a neodolám lákavé myšlence na to nádherné, vypracované tělo, která mě svádí už od chvíle, co jsem terasu opustil. Je to sice už pár dlouhých minut, stále jsem však ještě nestačil ten skvostný pohled vstřebat. Copak si doopravdy neuvědomuje, jak moc je dokonalý? Ta nádherná, opálená hruď a ty svaly… Pevné, vypracované bříško a zlatavá kůže, obdařena sluncem, přímo svádějící k tomu, aby se jí něčí prsty dotýkaly a aby byla hýčkána a rozmazlována těmi nejjemnějšími polibky…
Vím, zní to trochu fanaticky, ale nemůžu si pomoci. Každý, kdo by ten dokonalý skvost jen koutkem oka zahlédl, by pochopil mé rozpoložení. Ten pohled byl úžasný a nevím, jestli dokonalost je to správné slovo, kterým jej můžu vystihnout. V porovnání s tím, na co se mé oči ještě před chvilkou upíraly, mi totiž přijde jako úplné nic. Až příliš obyčejné slovo pro tu neobyčejnou nádheru.
Vyrazila mi dech. Doslova. Nohy mi úplně zdřevěněly a já zřetelně cítil, jak mi srdce buší až v krku. Vždycky jsem obdivoval Tomovu pevnou postavu, možná proto, že já sám jsem takovou nikdy neměl. Obdivoval jsem jeho výdrž, ty hodiny volného času, ve kterých dobrovolně dřel v posilovně bez jediné přestávky. Já bych tohle nikdy nedokázal, nikdy bych nevydržel na sobě pracovat tak moc a tak usilovně, ale Tom… Už když odjížděl, začaly se mu rýsovat výsledky jeho tvrdé dřiny, které si nadšeně prohlížel každý večer před zrcadlem. A polštářky, které jsem ještě před chvílí tiše obdivoval, mě jen ujišťují v tom, že ani v Americe nezahálel a zaplatil si toho nejpřísnějšího trenéra. Miluju kluky, kteří mají pevnou, vypracovanou hruď, na kterou tvrdě dřou i několik měsíců. Vždycky jsem jim všem tiše záviděl a obdivoval je… a Tom má můj obdiv dvojnásob.
Tím jediným gestem zmařil všechny mé plány a sliby, které jsem si celou cestu domů vtloukal do hlavy. Stačil jediný pohled na jeho odhalené tělo a já nebyl schopen jediného slova. Nedokázal jsem mu ani oplatit pohled a přijmout jeho nastavenou ruku, kterou mi nabízel spolu s přáním štěstí na nové škole. Jak bych se mu vůbec mohl zadívat do očí… když jsem se ještě večer ukájel nad představou toho, jak jej kouřím.
Jenom ta představa mi vyvolá šimrání v břiše a příjemný pocit, rozlévající se v mém, až doteď relativně klidném klíně. Bůhví, jak moc velký doopravdy je. Určitě je tam dole oholený, tím jsem si jistý. Tom o sebe vždycky pečoval a snažil se, aby vypadal dobře po všech stránkách. Nepochybuji, že právě tahle stránka je jeho nejlepší a nejopečovávanější…
Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnal všechny ty hříšné myšlenky dřív, než bude pozdě. Opravdu teď nemám čas zabývat se něčím takovým a i když na zbytek dne žádné jiné plány nemám, znám tisíce užitečných věcí, které by se daly dělat. Tak třeba úklid mé postele, na kterou jsem ještě před chvílí naházel všechny své nové úlovky.
Natáhnu se pro jednu z tašek a vysypu její bohatý obsah na postel. Měl bych si ty věci ještě zkusit, než je dám do skříně. V koupelně před zrcadlem se můžu nakrucovat, jak chci klidně i několik hodin a nebude přitom kolem mě slídit nějaká nadržená prodavačka, která mi strašně nenápadně kouká do kabinky. Taky jeden z důvodů, proč jsem si koupil jenom deset tašek.
Otevřu další tašku a zálibně si prohlédnu nové tričko s potiskem, které si chci ještě jednou zkusit… moji činnost však přeruší lehounké zaklepání a nato tiché cvaknutí dveří, ve kterých se vzápětí objeví usmívající se tvář mámy.
„Můžu k tobě na chviličku?“ zeptá se trošku nesměle, můj souhlasný úsměv ji však zbaví všech pochyb, že bych si na ni neudělal čas.
„Jasně, pojď,“ vybídnu ji a posunu se na posteli, aby se mohla posadit vedle mě. Jsem zvědavý, co má na srdci, moc často sem ke mně totiž nechodí. Všechno probíráme většinou u večeře nebo hned, když se vrátí z práce.
„Víš, já… Chtěla jsem se tě zeptat na ty nové lidi, kteří s tebou budou chodit na výšku,“ začne a mně okamžitě dojde, která bije. Pousměji se a něžně vezmu její teplou dlaň do té své.
„Já vím, vím, co myslíš, mami. Ale nemusíš se o mě bát. Zatím na mě nikdo žádné připomínky neměl, a i kdyby, nestojí to za to, pozastavovat se nad urážkami zaostalých jedinců. Můj vzhled mám rád a rozhodně si nebudu lámat hlavu nad nějakými hloupými poznámkami, které ani nedávají smysl. Je mi dvacet a dokážu se o sebe postarat sám. Už nejsem ten čtrnáctiletý, vystrašený kluk,“ ujistím ji a stisknu její dlaň na znamení mých slov. Netrvá dlouho a já můžu vidět úsměv, rozlévající se na jejích rtech. Úlevně si vydechne a zadívá se na mě tím typickým maminkovským pohledem, který jsme na ní s Tomem vždycky milovali.
„To jsem ráda, zlato. Jen… jen jsem ti chtěla říct, že se mi můžeš kdykoli s čímkoli svěřit, se vším, co tě trápí. Jsem a budu tu vždycky jen a jen pro tebe, ano?“ pohladí mě po tváři a pokývá hlavou. Vím, že jsou mi všichni ti naivní idioti úplně ukradení, přesto ve mně její slova vyvolají zvláštní pocit bezpečí. Tenhle pocit ve mně vždycky dokázaly vyvolat jen dvě osoby na světě. Mamka a…
„Ano,“ odvětím a usměji se. „Myslím ale, že to nebude potřeba. Sice se s nikým moc nebavím, ale to mi nevadí. Jsem tam přece sám za sebe a budu se snažit co nejvíc. Nelituju toho věčného učení, bylo mým snem se tam dostat a já si ho splnil. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tam opravdu jsem. Úplně mě nadchlo to prostředí, nemůžu se dočkat, až budeme zítra malovat. Jsem šťastný za to, že tam jsem,“ vydechnu přešťastně… a nato ucítím na své tváři malý polibek. Máma mě naposled pohladí po tváři a nato se pomalu zvedne z postele.
„To je moc dobře, zlatíčko moje. Ale teď už budu muset jít,“ dodá a na mé kývnutí hlavou zamíří ke dveřím.
Její kroky se však přeci jen na okamžik zastaví, když se otočí a vyhledá můj pohled tím svým.
„Ještě na něco jsem zapomněla, Bille. Tom dneska vaří speciální večeři,“ oznámí mi a vyvolá tak u mě údiv. A ne zrovna příliš malý.
„Tom bude vařit? Jak to?“ udiveně vykoktám první otázku, která mi přilétla na jazyk… odpovědí mi je však jen malý úsměv, pohrávající na mamčiných rtech.
„No… prý má pro nás oba nějaké překvapení. Okolo sedmé večer máme být dole v jídelně,“ dodá podrobnosti a nato za sebou zavře dveře, mizíc na chodbě.
Přemýšlivě zavrtím hlavou a nato mrknu na budík na mém nočním stolku. Přesně tři hodiny odpoledne. Paráda, alespoň mám do sedmi fůru času na to, přemýšlet o tom Tomově přísně tajném překvápku. A že jsem na něj opravdu zvědavý…
Zavřu za sebou dveře od pokoje… a s přivřenými víčky se nadechnu krásně vonící, vábivé vůně, která se line z kuchyně, po celém schodišti až ke mně do pokoje. Popravdě jsem si až do poslední chvíle myslel, že se mamka asi nějak překecla s tou Tomovou večeří… jediné nadechnutí té připravené dobroty mě však spolehlivě ujišťuje v tom, že si ten blázen opravdu stoupl za sporák. Rád bych ho viděl v mamčině zástěře, čím více však scházím po schodech dolů do kuchyně, tím více sílí to zvláštní ticho… a samozřejmě i ta neznámá vůně, které už mám plnou hlavu. Sbíhají se mi sliny na jazyku při každém dalším nadechnutí. Je mi už více než jasné, že tohle musel uklohnit opravdu Tom. Tohle by máma nikdy neuvařila. Že by nějaké nové americké jídlo?
Volným krokem zamířím do naší malé jídelny, kterou máme propojenou s kuchyní a zadívám se na nádherně prostřený stůl se svíčkami a k mému obrovskému štěstí i se všemi těmi dobrotami, které mi mé chuťové buňky dráždí už pěkně dlouho. Rozhlédnu se kolem a nato se posadím na své místo přímo naproti mámě. Po Tomovi však jako by se zem slehla.
„Tak, a kde je Tom? Nebo už můžeme jíst?“ optám se a plně se nadechnu vůně, linoucí se z jedné pootevřené mísy. Jestli ta Tomova specialitka bude i tak chutnat jako vonět, potom si nemůžu stěžovat. Máma si nervózně promne ruce.
„Tom šel před chvílí ven, prý si ještě něco zařídit. Máme na něj počkat,“ objasní mi celou situaci a totálně tím utne veškeré moje naděje, že se v několika dalších vteřinách konečně pustím do té dobroty. To snad není možné! Tak on mi nejdřív nadělá chutě na ten jeho kulinářský hokus pokus, a pak si jde klidně lítat někde po venku a ještě vzkáže, že na něj máme počkat! Bravo, Tome, tohle se ti opravdu povedlo!
Nechci nic říkat a ani nic přehánět tím, když řeknu, že mě pomalu začínají opouštět poslední zbytky mé, už tak dost chabé, trpělivosti. Nejen, že jsem od oběda nic nejedl a jsem strašně zvědavý na to Tomovo slibované překvápko, o kterém tak básnil, ale hlavně už hlady skoro ani nevidím tu mísu plnou jídla před sebou. Když mám hlad, jsem nervózní. A když jsem nervózní, není zrovna dvakrát dobré si se mnou zahrávat. To už by Tom mohl za těch dvacet let vědět.
„Tak co je, ksakru?! To se mám na to jen koukat a slintat jako hladovej pes?!“ odseknu podrážděně a naštvaně bouchnu rukou do stolu, div že si nezlomím prst. Máma jen smířlivě zavrtí hlavou a na očích jí vidím, jak mi chce něco říct… její slova však přeruší Tomovy tiché kroky, pomalu vedoucí z předsíně do kuchyně. A vypadá to, že nejsou samy…
Rychle se otočím, jakmile ho uslyším vejít do kuchyně a zhluboka se nadechnu, abych jej mohl zasypat snůškou nadávek a otázek, kde se až doteď flákal… zarazí mě však dřív, než stihnu spustit. Veškeré nadávky a uštěpačné poznámky, kterých jsem měl ještě před chvílí plnou pusu, se rázem vytratí někam do neznáma… a já jen vyjeveně zírám na Toma před sebou… a na štíhlou, černovlasou slečnu, stojící po jeho boku. Bez jediného slova či špitnutí sleduji každý jeho pohyb… i to, jak si nervózně skousne rty a s malým úsměvem popojde blíž ke stolu, zatímco se jeho ruka setká s tou její.
„Mamko, Bille… dovolte mi, abych vám někoho představil. Tohle je moje přítelkyně Caroline.“
Tak, Tom své překvápko už prozradil, teď přišla řada na mě xD
Musím přiznat, že tohle píšu nerada, ale bohužel mě nic lepšího, co by mohlo zabrat, nenapadlo. Týče se to vašich komentářů a celkového komentování povídky. Tohle bych si asi nikdy netroufla napsat, ale motivovala mě k tomu jedna autorka tady na blogu, se kterou jsem tohle taky probírala. To, že komentářů je málo všude, slyším v poslední době ze všech stran, hodně autorů si na to stěžuje a možná i to mě přimělo tohle napsat.
Komentáře, které mi čtenáři píšou pod mou povídku, si vždycky přečtu a někdy na ně odpovídám. Jenže i u konce mé předchozí povídky a i u ostatních povídek jsem si všimla, že to s komentáři silně zaostává. Mně upřímně by bylo jedno, kdybych viděla, že konkrétně Love & Death nikdo nečte, že anketa je netknutá a ani článek nikdo neohodnotí. Jenže tady jde o to, že vy ho hodnotíte a docela dost. Schválně jsem se jen tak zaměřila na tu anketu, jestli povídku čtete. Hodně z vás na ni kliká po každým díle, což vám nehodlám zazlívat, sama to občas taky totiž dělám xD Jde o to, že po každém zveřejněném díle tam přibude minimálně deset kliknutí. A já ještě opravdu nevěřím na zázraky, že se tam těch deset kliknutí vzalo jenom tak. Přibyly tam totiž díky vám, kdo povídku čtete.
Já nepíšu jenom pro komentáře. Píšu i pro sebe, pro to, že mě to baví a ráda vymýšlím zápletky a nové věci. A ráda se o to dělím s vámi. A když už se o to s vámi dělím, byla bych ráda, kdybyste se VY podělili o svůj názor se mnou. Volný čas, který strávím nad psaním a přepisováním (cca 5-6 hodin/1 díl), bych klidně mohla využít na své školní povinnosti. Neříkám, že mám špatný prospěch, ale rozhodně je co zlepšovat. Jenže já radši napíšu díl, aby bylo co číst a učení se našprtám ráno před hodinou, takhle to obvykle dělám.
Tímto si vůbec nechci stěžovat na to, že kvůli psaní zanedbávám školu a věnuju tomu svůj čas. Dělám to ráda… a osobně si myslím, že (a teď nemyslím jenom sebe, ale i ostatní autory) by to za špetku ocenění přece jenom stálo. Tímto chci taky poděkovat Janči, která povídku pravidelně komentuje;-) Nechci po vás sáhodlouhé romány, jak je povídka skvělá apod. Chci o vás jenom více vědět, ať už mi názory napíšete na mail nebo sem do komentářů. A vůbec není nikde napsané, že ty komentáře musí být kladné. Pokud se vám něco v ději nelíbí, klidně mi to napište, já se nad kritikou nepohorším, leda se jí poučím a vyšperkuju chyby, aby to bylo ještě lepší. Komentáři dáváte autorovi odezvu a nic nemůže autora potěšit víc než to, že o sobě, jako o čtenářích, dáte vědět. Neznám žádného autora, kterému by se komentáře protivily.
Zamyslete se trošku nad tím, co jsem vám sem napsala a zamyslete se nad tím i u ostatních povídek autorů. Chápu, že v dnešní uspěchané době nikdo nemá čas, ale myslím, že komentář, který napsat trvá minutu, maximálně dvě, ještě nikoho nezabil;-)
Budu se na vás těšit u dalšího dílu a doufám, že se situace nejen pod mou povídkou, ale i pod ostatními zlepší.
Pa, Rachel xD
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Upřímě, je mi Billa hrozně moc líto. Chudák. =((
Já NECHCI, aby měl přítelkyni! O____o
Ale vybral si hezky, slečna podobná Billovi… 😀 Mhm! 😀
já jen, abych se ospravedlnila…já tuhle povídku začala číst, až tu byl pátý díl. Mno, ale máš naprostou pravdu 🙂 Já osobně se snažím komentovat povídky i když tam toho moc nenapíšu…každopádně, fantastická povídka! Teda jako, tušila jsem hned jak řekl, že má překvapení, že to bude nějaká končena, ale doufala jsem, že to tak nebude, ale ono je…abych pravdu řekla, jsem zato i trochu ráda, jinak by to měl Billí víc snažší. Teď to teprve bude zajímaví 🙂 Fakt úžasná povídka, úžasnej dílek…těšim se na další 🙂
četla jsem dost povídek,ale ke kolikati jsem napsala kdy komentář,by se dalo nejspíš spočítat na prstě.ale pro autora jsou velice důležité,sama to vím.
chtěla jsem napsat,že mě Tom pěkně nakrknul.už od toho,tuším druhého dílu,kdy se jen tak okrajem o tom svém "překvápku" zmínil,jsem měla takové neblahé tušení…:/.
Rachel, neděkuj mi, tvoje povídky čtu a komentuju , protože se mi líbí a jsou jedním slovem skvělé =)
No, něco podobného jsem tušila, chudák Bill, myslím, že ho chuť na jídlo definitivně přešla, takový šok…docela mě zajímá, jaká ta Tomova přítelkyně bude, říkám si, chudák holka, nemá nejmenší šanci, nad takovým soupeřem, jako je Bill se vyhrát prostě nedá =) A ještě musím říct, že teda nevím, jak to děláš, že tvůj popis Toma je vždycky tak "hot", já jsem z něho více hotová než Bill xD Perfektní ♥
ja nevim proc,ale uz vidim tu jeho pritelkyni.Delsi cerne vlasy,dlouhe nehty,cerne linky okolo oci,dlouhe hubene nohy…Jinak Rachel mas pravdu ,musim se priznyt ja taky pokazne nekliknu na anketu a apokazde nenapisu komentar,ale povidky tvoji tvorby jsou naprosto dokonale,vazne nemaji zadne chyby a s tvejma povidkama jsi vazne dokazu v mysli vpredstavit jak dej v dane situaci vypada ,jsou vazne skvele
Tahle povídka se mi moc líbí
RACHEL JEN DO NICH! *nad hlavou ma zdizeny transparent: RACHEL DO TOHO!* xD Udelame vzpouru autoru xD
Tak! Dneska jsem zhtla vsechny dily, co jsou zatim zverejnene a musim rict, ze nelituju, ze me nuda prinutila si tohle precist. Rozhodne zustanu tyhle povidce verna hlavne proto, ze je hezky napsana a taky proto, ze me zajima Billovo zarliva reakce xD a k tem komentarum. Me se taky protivi, kdyz je malo komentaru pod povidkou. Hlavne kdyz je ta povidka naprosto skvela, a vidim tam treba jenom dva komentare. To me vcelku dokaze nastvat. Ja sama tady mam dve povidky, obe rozepsane, obe nepisu sama, ale i tak si rada ctu komentare, a kdyz jich tam je malo, taky me to mirne zklame. A myslim, ze nejsem sama.
[8]: Díky, přesně tak xD
A děkuji vám všem za komentáře, překvapili jste mě. Vidíte, že když se chce, všechno jde 😉 Jenom doufám, že vám to nadšení komentovat vydrží i do dalších dílů;-)♥
Ja som z toho, že si Tom priviedol ženskú snáď nešťastnejšia než Bill. Som zvedavá ako dlho si ju mieni nechať. Ach jaj toto neznášam. Do kelu a ešte sa k tomu všetkému tvári šťastne akoby sa mali tešiť s ním. Teda Simone sa možno bude, ale čo jeho bráška, to necíti ako mu ubližuje?