Me, Myself and Romeo 10.

autor: LadyKay

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Kde to jsem, panebože? Bleskově se posadím a zmateně  se rozhlížím kolem sebe. Vůbec to tu nepoznávám. Tohle přece není moje postel, moje ložnice a vůbec ne můj dům. Snažím se rozpomenout, kde jsem byl včera naposledy, a proč jsem se neprobudil ve svojí posteli vedle Peta jako obvykle. Včerejší den jsem skoro celý den strávil s Tomem. Oběd, dárek pro mamku, pak mě vezl domů. Po tom, co utekl, jsem se ho vydal hledat. Nemohl jsem jej najít, takže jsem se rozhodnul na něj čekat u jeho dveří. Poslední, co si vybavuji, je, že jsem seděl v křesle a pozoroval Toma ležícího na zemi a šuškajícího něco štěněti. A pak… Že bych byl u pořád u něj doma?

Spustím nohy z postele a pomalinku vstanu. Nezdá se mi, že by tohle byla Tomova ložnice. Je tu až moc uklizeno. Nikde ani smítko prachu, nepovaluje se tu žádné oblečení. Mé oči zkoumají místnost. Velká postel, noční stolek, skříň a v rohu křeslo. Na nočním stolku se povaluje nějaký časopis, který uchopím do ruky. Zajímalo by mě, co Tom čte. Zamžourám na písmenka a obrázky. Rozhovor se mnou? To je mi ale novinka! Hlavně že se mnou nechce mít nic společného, že? Vlivem tohoto zjištění se mé rty zvlní do úsměvu, který se ještě rozšíří, když zaregistruji, že o kousek dál stojí rámeček, v němž je naše společná fotografie. Naše devatenáctiny. Jako by to bylo včera… V hotelu nám během snídaně donesli dort, společně jsme sfoukli svíčky a oba jsme v ten moment byli šťastni. Měli jsme jeden druhého a víc jsme nepotřebovali. I větu, již Tom řekl, si pamatuji slovo od slova. „Nejlepší narozeninový dárek jsem dostal deset minut po tom, co jsem se narodil.“ Dojal mě tím k slzám. I dnes se mi chce brečet, když si na to vzpomenu. Jenže dnes je to jinak. Teď mě k pláči dohání fakt, že se mnou nechce být a pořád přede mnou utíká.

Vrátím fotku na její  místo, přejdu ke dveřím a opatrně stisknu kliku. Všude v bytě je klid. Zajímalo by mě, kde je Tom. Odpověď na moji otázku nedostanu, ani když se ocitnu v obýváku. Byt je prázdný. Bráška ani štěně tu nejsou.

„Tome?“ zkusím na něj ještě zavolat, ale bez odezvy. Podívám se všude možně, jestli mi nezanechal nějaký vzkaz, kam šel a kdy se asi vrátí, ale nikde ani lístek. Posadím se tedy na sedačku a rozhodnu se čekat. Asi šel Absíka vyvenčit…

Tom

„Jdeme domů. Pojď!“ křiknu na Absiho. Štěně se na mě nechápavě podívá, začne vrtět ocasem, a když se k němu rozejdu, abych ho odchytil a v náručí donesl dovnitř, začne kolem mě vesele pobíhat. Asi se domnívá, že si s ním chci hrát nebo co. Několik minut po něm chňapu, ale ta chlupatá koule mi pořád uskakuje pod rukama. Nakonec ale přece jen vyhraji a s pesanem v podpaží se vracím zpět domů. Jsem zvědav, jestli Bill ještě chrní, a nebo už mi šmejdí po bytě. To druhé bych mu zrovna nedoporučoval!

Stačí to, že se válí v mojí postele, do které jsem byl nucen jej uložit. Jeho Výsost si totiž klidně usnula v mém bytě, v mém obýváku, v mém křesle. Co jsem měl asi dělat? Budit se mi ho nechtělo, byl by totiž šíleně protivnej, a v křesle jsem ho taky nemohl nechat. Kdo by ráno poslouchal jeho kňučení, že ho bolí tady a tady? Proto jsem ho odnesl do ložnice. Zvažoval jsem možnost svléknout jej, ale neriskoval jsem to ze dvou důvodů. První byl, abych ho nenaštval, a druhý jsem byl já sám. Kdoví, co by mě napadlo při pohledu na bratrovo tělo jen ve spodním prádle… Takže jsem z něj stáhl jen ten hábit. Dlouho jsem pak klečel u postele, díval se, jak klidně oddechuje a uvažoval, o čem asi sní. Teprve když mi začala padat hlava, jsem se zvedl a šel si lehnout do obýváku. Bratrova záda jsem sice ušetřil, ale moje mě pekelně bolí. Celou noc jsem se krčil na sedačce a převaloval se ze strany na stranu. Když jsem vstal, připadal jsem si jako dědek nad hrobem. Skoro jsem se nemohl ani hnout. Dík Absimu jsem to sice trošku rozhýbal, ale stejně by mi bodla pořádná masáž.  

„Co myslíš? Chrní nebo ne?“ zvednu Absiho do úrovně svého obličeje. Nastraží uši a upírá na mě svoje kukadla podobná černým korálkům. „Ty myslíš, že nám tam leze? Na to se hned podíváme.“ Strčím do dveří, když výtah konečně vyjede do patra, kde bydlím. Jindy bych to vzal po schodech, ale dneska se na to opravdu necítím, a ještě se táhnout s Absinthem v náručí. Umřel bych v prvním poschodí.

Štěně postavím na zem, z kapsy vylovím klíče a odemknu. „Račte!“ se smíchem vpustím dovnitř nejprve chlupáče, teprve po něm vejdu já. Zaposlouchám se, nic není slyšet. Přiložím si prst na rty a mrknu na Absika. Ten na mě kouká a očividně nechápe, co jeho páneček zase blbne. Chvilku čeká, ale když zjistí, že z tohoto žádná nová hra nekouká, odcupitá pryč. Tiše si povzdechnu a s myšlenkou, že pes je den ode dne mazanější a drzejší, stejně jako on, zamířím do obýváku.  

„Ty už jsi vzhůru?“ Divím se, když najdu Billa sedět na pohovce v obýváku. Jde na něm jasně poznat, že před chvilkou vstal. Jeho super styling vzal za své. Vlasy má rozcuchané, prameny mu spadají do obličeje, po líčení ani stopy. Teď by v něm nikdo nehledal hvězdu, působí tak obyčejně, ale přesto je výjimečný. Aspoň v mých očích.

„Dobré ráno, Tomi,“ usměje se, vstane a s rozpaky na mě kouká. Řekl bych, že se chystal ke mně vykročit, ale rozmyslel si to.

„Vyspal ses?“ posadím se do křesla, v němž včera usnul, a vezmu si Absiho na klín. Aspoň že mi Bill ušetřil práci s jeho buzením. O starost míň…

„Skvěle. Ty jsi spal…“ Větu nedokončí, s pusou dokořán civí na můj prst mířící na pohovku, na niž znovu usednul. „Proč? Mohl jsi přece zůstat v ložnici. Se mnou.“ Ušklíbnu se. Kdybych tam zůstal, byl by velevážený módní návrhář zase na titulních stránkách všech novin v zemi. Už vidím ty palcové titulky: ‚Ikona módního průmyslu obětí trestného činu.‘ nebo ještě lépe ‚Bill Kaulitz znásilněn vlastním bratrem‘. No co, aspoň bych mu pomohl s reklamou. Negativní reklama je taky reklama.

„Co bych pro tebe neudělal, bráško!“ opřu si bradu o hřbet ruky. Mé oči pozorují ramínko Billova podivného trička, které pomalinku sklouzává z jeho ramene.

„Jistě.“ Odfrkne si a vytáhne ramínko zpět. Asi mu neunikla ironie v mém hlase. Radši změním téma, nemám chuť se po ránu dívat na jeho kyselý obličej.  

„Hele, ty nemakáš?“ Poklepu si na hodinky. Je chvilku po deváté. Měl by se sebou něco udělat a vyrazit do té své prestižní firmy plné patolízalů. Ta jeho agentka ho bude jistě shánět, a nebo spíš jeho milovník. I když ten ho nesháněl celou dobu… Bůhví, jak to mezi sebou ti dva mají!

„Jsem sám sobě šéfem.“ Zazubí se na mě. Takovej job by se mi taky líbil. Válet se do poledne, pak na chvilku skočit do práce, komandovat lidi kolem sebe a pak zase odtáhnout domů. Někdo si to holt umí zařídit. Bill akorát načmárá na papír ty hábity. Jiný výraz mě pro to, co navrhuje, nenapadá. Na zbytek má lidi. Jeho hlavní povinností je být krásný a reprezentovat. O tom, že to zvládá na jedničku, není pochyb, alespoň co se krásy týče…

„A ty do práce nejdeš?“ Zvědavě se mě zeptá a složí si ruce do klína. On se zcvoknul? O jaké práci to mele?

„Já?“

„Pokud mě paměť neklame, tak někdo včera prohlásil, že čím dřív začne, tím dřív bude hotov. Nevíš, kdo to byl?“ S přimhouřenýma očima se na něj zadívám. Pomalu mi dochází, o čem je řeč. „Vyžaduji dochvilnost. Už hodinu a jedenáct minut bys měl být v práci…“ Bill a můj šéf? Nikdy! Poslední, co mi schází, je, aby mě buzeroval můj mladší brácha. Horší, jak kdybych dřel na plantážích jako otrok.

„Pojedeme, ne?“ vyskočí na nohy. Sbalí si svůj hábit a tašku a čeká, až se zvednu i já.

„Kam jako?“ 

„No, vezmu tě s sebou. Jedeme stejným směrem. Akorát se upravím a někde se nasnídáme. Tak pohyb!“ Už je to tady. Už mě komanduje!  

***

„Pohni si!“ zamručím, když zastaví před svým luxusním sídlem a vypne motor.

„Pojď se mnou. Chvilku to potrvá…“ odepne si pás a chystá se vystoupit. „Pete není doma.“ Jako by četl moje myšlenky. Asi mi vidí do hlavy. Nechce se mi dovnitř, nerad bych se znovu setkal s tím manekýnem. Musel bych mu šlápnout do úsměvu.

„Mně je jedno, jestli tam je nebo ne. Počkám tady.“

„Samozřejmě. Vím, že ti na tom nesejde. Jen jsem poznamenal, že není doma. Od půl desáté má nějaké focení. Ale když se ti chce na mě čekat venku, tak prosím… Mohl sis dát mezitím kafe a něco sníst, než bych se převléknul.“ Otevře dvířka od auta a vystoupí. Nasupeně si odepnu pás a napodobím ho. Když tak touží, abych s ním šel dovnitř, tak mu vyhovím. Jak znám Billa, nebude se jen převlékat. Dopřeje si sprchu, pak se bude hodiny česat, líčit a vybírat vhodný outfit. Lepší se nudit uvnitř než venku. Loudavě se sunu za Billem, jehož kroucení zadkem se snažím ze všech sil ignorovat. Dělá mi to schválně! Trpělivě vyčkávám, než odkóduje dveře a otevře.  

„Až po tobě.“ Řeknu, když mi ustoupí, abych vešel dovnitř. Bill tedy vstoupí do domu, počká na mě a zabouchne.

„Tudy…“ naznačí hlavou směr. „Kuchyně je tam. Skočím si do sprchy, obléknu se a přijdu za tebou. Chovej se jako doma…“ Usměje se a zmizí. Okamžik stojím na místě a rozhlížím se kolem sebe. Georgův dům je nic ve srovnání s tímhle přepychovým barákem. Když takhle vypadá chodba, zajímalo by mě, jak vypadají ostatní místnosti. Třeba právě kuchyň a nebo ložnice… Není nic jednoduššího, než to jít prozkoumat. Ale nejprve využiji pohostinnosti dvojčete a něco sním, můj žaludek o sobě dává znát hlasitým kručením. Teď si jen vzpomenout, kterým směrem mi Bill ukazoval, že se dostanu do kuchyně. Doprava nebo doleva? Střídavě otáčím hlavou ze strany na stranu. Nakonec se rozhodnu pro pravou stranu.  

Hm, tohle asi nebude kuchyň. Pravděpodobně jsem v obýváku, nechutně luxusním obýváku. Moje oči neví, co obdivovat dřív. O tomhle si můžu nechat jen zdát. Sedíc na pohovce, jejíž pohodlnost jsem se rozhodl vyzkoušet, bloudím pohledem po zdech. Visí tu dvě obrovské čmáranice, jistě je vybíral Bill. Nikdo jinej by podobný kýče nevybral! Přede mnou je obrovská plazma, co mi připomíná velikostí plátno v kině. Po pravé ruce se až ke stropu tyčí obří police, v níž jsou vyrovnaná DVDčka a CDčka. Ani bych se nedivil, kdyby je měli seřazené podle abecedy. Obývák se mi docela líbí, až na tu hnusnou lampu, co ani nevypadá jak lampa, ale jak staré autosoučástky, a bambus v rohu. On to asi bambus nebude, ale v kytkách se nevyznám a je mi šumák, jakou rostlinu si tu brácha nebo ten exot pěstuje. A taky ty dva skleněné stolky… Moc praktické to není. Krásný možná, ale nepraktický! Člověk má strach se tu pohnout, aby náhodou něco nerozbil.

A co je zas tohle? Ani jsem si nevšimnul, že kousek ode mě je vyvýšené místo, na němž se nachází jídelní stůl a židle. Taky to mají tak blbě vyřešený! Než se osprchuje, mohl bych se tu trošku porozhlídnout. Stejně mi k tomu dal svolení. Říkal, že se tu mám chovat jako doma, tak to udělám. Obývacímu pokoji vévodila šedá doplněná sytě červenou, jsem zvědavý na zbytek.

Vstanu a zamířím k nejbližším dveřím, po jejichž otevření se ocitnu v ložnici. Soudím podle prostorné postele přímo přede mnou. Tady převládá bílá, která je skombinovaná s hnědou. ‚Ten Bill je ale narcis!‘ bleskne mi hlavou. Ozdobit si zdi sám sebou může jen můj bratr! Ale pořád lepší, než kdyby se na mě čuměl z fotek ten jeho trouba. Billovi by to slušelo, kdyby na sobě neměl ty příšerné hadry! Jestli tohle navrhuje on, tak se divím, že mu ta firma tolik prosperuje a že ještě nezkrachoval. Rád bych poznal toho blázna, kterej si to na sebe může dobrovolně oblíknout, když tedy vynechám mého kreativního bratra. Podle vzhledu fotografií bych hádal, že je nafotil Billův starej dobrej kámoš Karl. Dost se to totiž podobá té šílené s péry na hlavě. Dodnes jsem nepobral účel toho doplňku. Bill vypadal směšně, a když jsem mu to na rovinu řekl, urazil se. Sjel mě, že nerozumím módě a celý den se mnou nepromluvil ani slovo. Možná nerozumím módě, ale aspoň ze sebe nedělám šaška a nenavlíknu si na sebe všechno jen kvůli tomu, že je to in.  

Procházím se po místnosti, všechno si důkladně prohlížím, něčeho se i letmo dotknu. Billova ješitnost se promítla nejen ve fotkách, ale i v zrcadlech, které se raději ani neodvažuji počítat. Jako by mu nestačilo jedno! Ne, on jich tu musí mít stovky! Ale abych pravdu řekl, kdyby mi dal volnou rukou a mohl bych tu pár věcí změnit, byla by ložnice přesně podle mého gusta. Když za sebou uslyším podivný šramot a následně i funění, zastavím se a pozorně naslouchám. To asi nebude Bill… Otočím se, abych zjistil, kdo že mi tu dělá společnost. Panebože!!! Co to je?!

betaread: Janule