autor: GingerBalletGirl
Setkání se starými přáteli bylo pro Toma po dlouhé době zase jedním velkým zábleskem štěstí. Už od rána se těšil, až svoje staré dobré „Géčka“ zase uvidí. Když tedy o den později vešel znovu do Davidovy kanceláře a viděl je tam sedět, neubránil se radostnému výkřiku a oba najednou objal. O to větší radost pocítil, když se rozhlédl a viděl jednu židli navíc volnou. Bill tedy opět nepřišel. Tím líp pro oba.
Seděli tam a popíjeli Red Bull skoro tři hodiny a Tom jim vyprávěl, co za ty tři roky zažil. Jak projel Francii od jednoho pobřeží k druhému, jak byl zklamaný, když zjistil, že Moulin Rouge je jen divadlo, jak si v Berlíně dělal řidičák, jak poslední půl rok strávil ve Švýcarsku a užíval si anonymity. Ale zamlčel jim, jak dva roky každou noc probrečel, jak se snažil přebít vzpomínky drahými prostitutkami a prostituty, jak sešrotoval tři auta, protože náraz do stromu všechny ty pocity na okamžik přehlušil, jak se snažil schovat před světem, protože měl pocit, že to na něm všichni vidí, že ví, co mu udělal, a že je jim pro smích. Neměli se to nikdy dozvědět, a on ani neměl v plánu jim to kdy říkat.
Tom se divil, proč tam Bill není, ale ptát se nechtěl. Byl rád, že nepřišel. A nechtěl si kazit tak dobrou náladu. Nevěděl ale, že brzy se tomu stejně nevyhne. Právě byl u historky se zkouškami v autoškole, když se za ním otevřely dveře. Nemusel se ani ohlížet, aby poznal, že je to jeho dvojče. Vůně jeho pánského parfému ho udeřila do nosu. Znal ji až moc dobře na to, aby na ni vůbec někdy zapomněl. I v obchodě se záměrně vyhýbal parfumeriím, protože věděl, že tam někde bude TA vůně, která mu ve vteřině vrátí všechny vzpomínky na bratra. Miloval ji a nenáviděl zároveň. Na rozdíl od Billa. Toho už jen nenáviděl.
„Promiňte, že jdu pozdě.“ Prohodil sladce Bill, jako by to myslel upřímně. Tom k němu stále seděl otočený zády. Nemohl se donutit podívat se na něj.
„Měl jsem doma ještě něco… naléhavého. No, však víte.“ Doklapal na svých podpatcích k jediné prázdné židli a s letmým pohledem na Toma se posadil.
„O co jsem přišel?“ přelétl očima přes Gustava a Georga a u Toma se zastavil. Ten se na něj taky podíval a chytil se jeho pohledu. Chvíli na sebe intenzivně hleděli a pak oba najednou uhnuli pohledem na ostatní.
„No, vlastně jsme zrovna končili…“ řekl sotva slyšitelně Gustav, přičemž hypnotizoval svou plechovku od Red Bullu. Georg se spěšně zvedl, jako by na tu větu čekal,
„A já už musím jít. A Gustav je bez auta, takže určitě bude chtít svézt domů. Že jo?“ Ani nečekal na odpověď a zamířil ke dveřím, v závěsu s Gustavem. Když se za nimi zabouchly dveře, Tomovi se sevřel žaludek. Zůstal tady s Billem o samotě. A to nikdy nebylo dobré. Vždycky to pak vedlo jen k jedné věci…
Bratr ho stále pozoroval, nyní s lehkým úlisným úsměvem na lesklých rtech. Tenkrát v jeho bytě mu Tom nějakým záhadným způsobem nepodlehl. To už se znovu nestane.
„Předevčírem si mi tak náhle utekl, bratříčku, ani jsme neměli čas si popovídat, jak ses měl a cos vůbec celou tu dobu dělal.“ Pořád mluvil stejně sladce a roztomile, jak to měl ve zvyku. Když zrovna nikomu nenadával a neporoučel, mluvil vždycky takhle. Snad aby si lidi zase pěkně rychle udobřil po tom, co jim nadal do neschopných idiotů. Tom ten hlas dobře znal. Vždycky, když chtěl sex, na něj mluvil takhle, a hned po tom, co ukojil své touhy, zase přepnul na svou obvyklou ignoraci a ostrý tón. Teď s ním byl zase, a na jeho smysly působil opět ten líbivý hlásek, který ho vždycky přinutil dělat věci, které pro něj byly utrpením. Ale jestli si Billi myslíš, že na nového Toma stačí pár slůvek, tak nejspíš odejdeš s prázdnou.
Na dnešek byl Tom připravený. První setkání s bratrem ho dostalo do kolen, emoce jsou mrchy. Ale když už to teď měl za sebou, je na čase mu ukázat, že to už není jeho malá děvka, kdo se vrátil.
„Neříkej, že by tě zajímaly moje turistické zážitky.“ Odvětil pohrdavým, ale stejně nasládlým tónem.
„Nechci vidět fotky památek, pohledy ani suvenýry. Chci vědět, jaké krásy Evropy mi odlákaly bratříčka až za Atlantik.“ A co mi dokázalo ukrást nejlepší děvku, jakou jsem kdy měl, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Doopravdy mu nikdy nedošlo, proč Tom utekl, a ten s ním zas neměl náladu mluvit, ani důvod mu to říkat. Vrtalo mu to hlavou, ale nebyl tak moc zoufalý, aby po tom začal pátrat. Měl všechno, co chtěl, až na Toma, a to naplno zaměstnávalo jeho mozek. Kdo by se v takovém vzteku zajímal, proč to tak je.
„Vždycky jsem byl impulzivní. Ani sám nevím, proč jsem to udělal, snad stesk po domově, snad se mi evropský holky zdály hezčí než ty americký plastový bárbíny.“ Odrecitoval naučenou odpověď, kterou vymyslel již dlouho předtím. Napadlo ho, že se na to Bill bude ptát.
„Americký holky nestojí za nic, ale… copak jsem ti jako alternativa nestačil já? Copak tě omrzelo tělo tvého dvojčátka, když je úplně stejné jako tvoje?“ Při těch slovech se Bill zvedl a přešel k Tomovi. Položil své koleno na židli mezi jeho široce rozkročené nohy a pomalu se sunul k rozkroku. Když narazil do míst, kde by měl mít klín (přece jenom to šlo špatně poznat v těch volných kalhotách, takže jen odhadoval), ještě víc přitlačil. Tom lehce sykl a položil své dlaně na Billovy boky. Ten mu prstem s dlouhým černým nehtem zvedl bradu tak, aby se mu musel podívat do očí. Sklonil se k němu a špičkou jazyka mu jemně obkroužil rty. Šel na to pomalu, tentokrát nechtěl udělat žádnou chybu, aby mu snad bráška znovu utekl.
„O to nešlo, bráško, snad jen…“ přitáhl si Billa blíž a zadíval se mu do očí, „…snad jsi nebyl tak dobrý, aby mě to tady udrželo.“ Ve chvíli, kdy ty slova dopověděl, jeho dlaně odstrčily Billa za boky tak silně, že udělal pár kroků dozadu a svalil se zpátky na židli.
Bill oněměle koukal, jak jeho dvojče mizí za dveřmi. Znovu mu utekl. Zlostně praštil pěstí do zdi, až mu rukou projela pálivá bolest a z jednoho z jeho prstýnku odletěl malý kovový odštěpek. Rychle se chytil za zápěstí a tlumeně zakňučel. Bolest teď však nevnímal. Vařila se v něm krev. Kdyby se něčeho dotknul, okamžitě by to shořelo na uhel. Tom byl vážně ta nejlepší děvka, co kdy měl – protože takhle s ním ještě nikdo nikdy nevyjebal.
Flashback
Tričkem si otřel mokrou tvář a rozešel se chodbou pryč od místa činu. Přál si odtamtud co nejrychleji zmizet, ale řezavá bolest ho omezovala v pohybu. Jeho oči se stále topily v dalších přívalech slz. Pomalu mu začínalo docházet, co se to před chvílí stalo v Billově šatně. Rozrazil dveře na konci chodby a vyklopýtal ven. Rychle seskákal tři schody přede dveřmi a tvrdě podrážkami dopadl na betonový chodník. Jeho tělem opět projela tak silná vlna bolesti, že se musel překlonit a zapřít dlaněmi o kolena. Chvíli těžce prodýchával svou agónii. Když se bolest uklidnila, ještě pár vteřin setrval ve své poloze. Ještě se nechtěl vzpřímit, bál se, aby se to náhodou nevrátilo, kdyby se neopatrně postavil. Upíral zrak na šedou zem pod ním. Svižně na ni dopadaly kapky slaných slz. Každá z nich se obarvila do černa, když narážela do chodníku, ale on byl přesvědčen, že černé byly už když mu stékaly po tváři.
Co nejpomaleji a nejšetrněji se opět pevně postavil na nohy. Otřásla jím zima, přece jenom bylo deset večer, a to ani v New Yorku teplota nestoupne nad dvacet stupňů. Udělal pár zkušebních kroků, a když zjistil, že se to už dá snést, vykročil směrem k neonovým světlům města. Postupně se přestával soustředit na každý svůj krok, aby byl co nejbolestnější. Až teď, deset minut po tom degradujícím zážitku, byl schopný nechat myšlenky proudit ve své hlavě. Stále nedokázal pochopit, co se stalo s jeho bratrem, s jeho mladším bráškou, kterého vždycky tak miloval. Kam se ztratily všechny jemné dotyky, sladké polibky, pohlazení ve vlasech, šťastné pohledy do očí? Copak zapomněl na všechno, co mezi nimi kdy bylo? Zapomněl, jak byli šťastní, i když je spojovalo hořkosladké tajemství jejich lásky, jak spolu jen tak vedle sebe lehávali na posteli s propletenými prsty a dívali si do očí, jak se drželi v extázi v náručí při milování – ještě tenkrát, kdy to ani jednoho z nich nebolelo a neponižovalo. Tiše zavzlykal a popotáhnul. Jeho myšlenky přerušil hluk silnice, ke které v zamyšlení došel. Postavil se k přechodu a čekal na zelenou, i když si říkal, jestli by nebylo lepší se prostě nechat srazit nějakým autem. Zahnal tu hloupou myšlenku a sledoval, kdy se rozsvítí zelené světlo semaforu.
Toulal se městem bez určitého cíle dobrých pár hodin. Nedokázal se vrátit do hotelu ke zbytku týmu, kapely a k němu. Dnešní nocí Bill zavraždil všechny zbytky bratrské i jakékoliv jiné lásky. Už se nemůže vrátit a tvářit se, že se nic neděje. Už nemůže snášet jeho nálady, manýry a bezohlednost. Ale kam teď? První, co ho napadlo, bylo domů. Zasmál se pošetilosti toho nápadu, ale pak se zamyslel. Proč by to nešlo? Proč by se nemohl vrátit zpátky do Německa? Peněz má na účtu dost, může si koupit letenku na nejbližší let do Berlína ještě během noci a než se po něm začne Bill ráno shánět, bude už tisíce kilometrů daleko. Byl to nápad šílený, ale v téhle chvíli by udělal cokoliv, jen aby byl co nejdále od něj.
Rychle kráčel po ulici směrem k metru. Bolest už skoro necítil, ale pěšky až k letišti jít nemínil. Zastavil se, když procházel kolem výlohy svého oblíbeného obchodu s oblečením. Neměl nic na sebe, z šaten vyběhl (vykulhal) jen v tom, co měl na sobě při koncertu, a pořád na sobě cítil Billův parfém. Malá módní zastávka neuškodí.
S poživačnou radostí se přehraboval v tunách oblečení. Strašně rád chodil nakupovat, zapomínal při tom na své problémy a z každého kousku, co si koupil, měl nesmírnou radost. Vybral pár obrovských mikin a zamířil ke kabinkám. Když se zahlédl v zrcadle, málem omdlel. Tváře měl strhané a vlhké od slz, oči malé a zarudlé, řasy slepené a vlhké, a obličej bílý jako stěna. Tak tohle z něj udělal? Takovou trosku? V Tomovi se probudily poslední zbytky hrdosti, kterou mu před pár hodinami jeho bratr roztříštil na atomy. Vzal do ruky mobil a vyfotil svou tvář zuboženou smutkem a bolestí. Kdyby náhodou někdy zapomněl na to, co se stalo tuto noc, kdyby náhodou jeho zlost polevila a on chtěl Billovi odpustit a vrátit se k němu, tahle fotka mu zabrání udělat takovou chybu. Vždycky, když se na ni podívá, vzpomene si. Tahle fotka ho bude držet nohama na zemi a připomínat mu, kdo jeho bratr ve skutečnosti je.
S taškami plnými oblečení si zavolal taxi, aby jej dovezlo na letiště. Byl pevně rozhodnutý. Musí odtud pryč.
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
Toma je mi celkově líto … T-T*
Ale nesmí se nechat nijak od Billa svést… E-e-e… Možná, kdyby se Bill změnil jednoho kráásného dne zase do ,,normálu" ale to pravděpodobně nehrozí.. Nebo spoň ne v blízké době… Teda, co si aspoň myslím 😉
Hlavně by se Tom už neměl už nijak extra trápit, Bill je hajzl… A líbí se mi jak nervuje z toho, jak o něj Tom zájem nemá… Ale aj tak se bojím, že mu Tom podlehne…
Pěkný díííl ^^:)♥*
[1]: Hahaaa, jedina Sch-Rei poctive komentuje kazdy dil x) 😀 Dekujiii moc, myslim ze ani dalsi dily te nezklamou x)
Chudák Tom. Bill je pěkná mrcha, nemyslím, že z něj bude "náš" člověk. 🙂
Wooooooow! Krása! Ha a máš to Bille…, takhle s Tomem nebude nikdo zacházet =D =p xD Supr čupr díííl =DDD