Život na prkně s kolečky 31.

autor: Pajule

Ze zahraničí jsem se už  konečně plně vrátila zpět domů  a teď (doufám v to i já) budu mít konečně dostatečně času na to, abych mohla psát. K tomu patří i omluva za tento díl, který přibývá až teď. Pajule

„Jsi šťastný?“

Sobota – večer

BILL

Všichni už z tábora odjeli a zbyl tu jen nepořádek. Stoly, židle, lavice, kelímky a podobné věci, co tu byly přichystané pro ty, kteří sem přijeli na návštěvní den. Všichni jsou na večeři. Jelikož já už jsem dovečeřel, vzal jsem si veliký odpadkový pytel a vše, co je na vyhození, sbírám. Když zajdu za budovu jídelny, abych tam dal pet lahve k velikým košům, kde se třídí odpad z celého tábora, uslyším za sebou pohyb. Igelitový pytel dám stranou a pet lahve začnu sešlapovat a házet do koše. Vhodím do koše poslední lahev a chvíli zůstanu nečinně stát. Dvě paže se obmotají kolem mého břicha a tělo se natiskne na má záda. Tom. Kdo taky jiný, že? Uculím se nad představou, co jsme dělali před nějakými… no, je to jen pár hodin zpátky. Tom mě zlehka políbí na krk. Z jedné strany a potom z druhé.

„Krásně voníš,“ zašeptá mi a pak, jakoby si náhle uvědomil, co řekl a udělal, se ode mě odtáhl a líčka mu zlehka zčervenala. Tentokrát jsem se neculil, tentokrát jsem se zlehka zasmál. Ta jeho stydlivost i přesto, co jsme si mezi sebou řekli a co jsme spolu už zažili, mě dostávala do kolen. Ťunťa.

„Pojď sem, hm?“ kývnul jsem na něj hlavou, nasadil jsem svůj pokřivený úsměv a paže jsem natáhl vpřed. Tom se ke mně přitulil. Bylo zvláštní cítit to teplo, když byl u mě. Doposud jsem to nepoznal. Nikdy nic víc než sex. Zdálo se možná, že jsem, co se tohohle všeho týká, otrkaný, ale jsem naprostý začátečník ve vztazích. Sex, tam je to o něčem jiném, ale vztahy? Až teď zjišťuji, co je to vlastně mít vztah. Co je to zamilovat se. A musím snad říct jen to, že se mi to víc než jen líbí. S Tomem. S mým Tomem. Ovšem ve vzduchu stále plave jakési ale. Ale, na které nechci ani pomyslet.

„Měli bychom jít uklízet…“ zašeptal mi Tom do ucha, odtáhl se ode mě a šel pryč. Když jsem se po chvíli také vydal zpátky před budovu, byli tady už téměř všichni a prostor s udusanou hlínou byl téměř celý perfektně uklizený. Kluci mezi sebou nadšeně o něčem debatovali a holky spokojeně kráčely po cestičce k chatce. Na dnešní večer jsem dal všem volno. Jen asi za hodinu máme malou informační schůzku. Dnes v odpoledních hodinách jsem objednal minibus a zítra bychom se měli jet koupat do nějaké té vesničky, kde by měl být bazén. Zítra mají být totiž opravdu veliká horka. A v táboře, kde je jen jakási sprcha, se to vydržet vážně nedá. Předpokládám, že kluci z toho, že se jedeme koupat, budou naprosto nadšení.  

Klukům jsem poděkoval, že pomohli s úklidem a společně jsme všichni dali pytle dozadu ke kontejnerům. Fabi to ve své dodávce odveze do vesnice, kde bydlí, protože tam jezdí popeláři, aby to moli odvézt. Do těchto končin popeláři opravdu nezavítají. Rozhlédl jsem se po klucích, kteří dávali pytle ke kontejnerům, ale Tom tu nebyl.

TOM

Po tom, co téměř všichni kluci vyšli z jídelny a pustili se do uklízení, jsem se nenápadně vytratil do chatky. Staré prkno u kraje vnitřku chatky, kam jsem si teď pokaždé dával svoje boty, jsem dal nahoru a vytáhl jsem ven tašku. Podíval jsem se do ní. Něco jsem vytáhl a řekl si, že bych to mohl vyzkoušet. Zavrhl jsem to a zase jsem to dal do tašky. Vytáhl jsem to… to modré. Rozdělal jsem krabičku a vytáhl vibrační vajíčko, nebo jak se to vlastně jmenovalo. Prohlédl jsem si to, ale potom jsem to dal zpět do krabičky a opět jsem to strčil zpět do tašky. Pak jsem narazil na pytlík, kde byly kondomy. V tu chvíli jsem si uvědomil to, že já vlastně neumím navléknout ani kondom. Při té představě se mi nahrnula krev do hlavy a já zrudl.  

Vytáhl jsem jednu krabičku obyčejných kondomů. Z toho jsem si jeden vyndal a položil ho na podlahu vedle nohy. Krabičku jsem dal zpět do pytlíku a pytlík zpět do tašky. Tu jsem dal zpátky dolů, když jsem náhle uslyšel kroky, jak někdo jde nahoru po dřevěných schodech. Rychle jsem přiklopil prkno a v tu chvíli, kdy se začaly otevírat dveře, jsem si strčil kondom do kapsy. Začal jsem si sundávat botu, aby nevypadalo divně, že jsem tu takhle na zemi. Byl to Bill. Vstoupil do chatky s tak širokým úsměvem, že to snad ani nebylo možné, jak dokázal roztáhnout ústa. Podíval se na mě a úsměv se mu objevil i v očích v podobě drobných jiskřiček. Byl jednoznačně dokonalý. Krásný, až mi to občas vyráželo dech.

„Ahoj, Tomii!“ výsknul, zatočil se dokola a hlasitě se při tom smál. Potom udělal pár kroků a plácl sebou na postel. Vyzul jsem si i druhou botu a šel jsem k posteli za Billem. Lehl jsem si vedle něj a našel jsem jeho ruku. V jednu chvíli jsme oba natáhli prsty, abychom je mohli proplést. Aby vznikl jeden uzel.

„Takže – jaký styl na skatu jezdíš nejraději?“

„Street style. Ale teď nemáme Čas otázek, ne?“ zasměje se opět Bill a já se tiše zasměju s ním. Užívám si jednu z našich pěkných chvil.

„A to vadí?“

„Asi ne, myslím. Taky – proč by mělo, hm?“ slyšel jsem, jak sebou Bill pohnul a o chvíli později jsem cítil jeho volnou ruku na své tváři. Jemně mi přejížděl po tváři a já se do jeho dotyku doslova opíral. Miloval jsem jeho jemné ruce s dlouhými, hubenými prsty.

„Yeah, přesně tak, proč by mělo…“ otevřel jsem oči a otočil jsem hlavu směrem k Billymu. Byl mnohem blíže, než jsem si myslel. Usmál se na mě. Dnes měl celý den na tváři úsměv. Byl šťastný. A já byl šťastný taktéž. S ním. Myslím…

„Tomi?“ zašeptal mi po chvíli do ucha. Přitulil jsem se k němu blíže. Bill mi dal pusu na špičku nosu a zase se usmál. Smíšek.

„Ano?“ zašeptal jsem mu nazpět. Tentokrát jsem to byl já, který dal tomu druhému pusu. Tentokrát na tvář.

„Jsi šťastný?“ tou otázkou mě překvapil. Hlavu jsem natočil do původní polohy, jak jsem si předtím lehl. Oči jsem ovšem nechal stále otevřené. Billova ruka mě stiskla o něco pevněji než před chvílí. Věděl o mně, že jsem stydlivý. Ovšem byla tu jedna věc… S Billem už jsem si tolik stydlivě nepřipadal. Znal jsem ho. A on znal mě. Avšak hledal jsem zbylý článek důvěry. Na to, aby zapadl poslední puzzlík, jsem ho znal ještě moc krátce. Alespoň podle mých měřítek. No, mohl jsem říct, že jsem šťastný? Myslím, že ano. Ovšem trocha důvěry stále chyběla. Ale ta důvěra na to, jestli jsem šťastný, neměla vliv. Nebo ano? Ne, neměla. Rozhodně ne. Takže jsem mohl tvrdit, že jsem šťastný.

„Jsem,“ odpověděl jsem popravdě. Potom jsem se odmlčel a čekal, jestli Bill něco řekne nebo udělá. Neudělal ani jedno z toho. Nadechl jsem se. Jednou, podruhé. „A ty?“ zeptal jsem se ho tentokrát já. Jeho palec, který mě hladil ze strany ruky, se najednou zastavil. Nastala chvíle ticha. Úplně stejně jako předtím, když se mě zeptal on. Asi měl taktéž o čem přemýšlet. Asi si stejně jako já potřeboval urovnat myšlenky v hlavě.

„Jsem. Nedokážeš si ani představit, jak moc jsem,“ jeho palec se opět rozpohyboval.

„Ale dokážu. Věř mi, že dokážu,“ zašeptal jsem víceméně jen sám pro sebe, i když jsem věděl, že mě Bill slyší. Potom už nepadlo ani slovo.

Devět hodin večer

BILL

„Takže… zítra je budíček o hodinu později, takže místo v šest bude v sedm. Ráno si dáme snídani, potom si vezmeme věci a na devátou sem do tábora přijede minibus, který nás odveze k bazénu. Předpokládaný návrat je kolem šesté večer, abychom stihli večeři. Do nějakého batohu nebo kabely si vezměte plavky, osušku, ráno dostanete pití a balíček se studeným obědem, a pokud si budete chtít koupit něco teplého k jídlu nebo nějakou zmrzlinu, vezměte si s sebou peníze. Jsou tu i věci na ochranu proti slunci. Něco jako sluneční brýle, opalovací krém a něco na hlavu. To byste si s sebou měli vzít taky, ale to nechám na vás. Až budete spálení jako rajčata, budu jen říkat, že jsem vám to říkal,“ ukončil jsem to, co jsem jim všem ve stručnosti potřeboval říct a dal jsem rozchod.  

Všichni se rozešli do svých chatek, takže jsem usoudil, že i já mohu jít do své chatky. Tom šel po mém boku a vyprávěli jsme si o smyslných i nesmyslných věcech. Nakonec jsme oba skončili v posteli, kde jsme se mazlili a povídali jsme si dál. Když už bylo po večerce, šel jsem zkontrolovat tábor a Tom řekl, že se mezitím půjde osprchovat. Po tom, co jsem všem oznámil, že zítra jedeme na celý den pryč, jsem Tomiho přistihl, že občas sedí a nevnímá. Pravděpodobně o něčem přemýšlel. Ale co, každý občas potřebuje čas na přemýšlení. Takže není důvod, abych ke všemu přemýšlel ještě já.