autor: Rachel
Tom:
Nepatrně zamrkám víčky a opět upřu svůj pohled na mámu, která jen sedí a překvapeným pohledem těká ze mě na Caroline a zpět. Na očích jí vidím, že hledá ta správná slova, milý úsměv, rozlévající se na její tváři však dovede leccos prozradit.
Usměje se a pomalu přistoupí ke mně a ke Caroline.
„Těší mě, Caroline, já jsem Simone, Tomova máma,“ usměje se a já jen z povzdálí pozoruji, jak jí Caroline podává ruku a taky se představuje. Trošku zamrkám, když se na mě upřou jejich pohledy… a až s mamčiným kývnutím hlavou někam za mě mi dojde, že jsem zapomněl ještě na někoho.
„A tohle je mé dvojče Bill,“ dodám rychle a otočím se čelem k Billovi stejně, jako i máma s Caroline.
„Těší mě, Bille, jsem ráda, že tě konečně poznávám. Tom mi toho o tobě moc vyprávěl,“ Caroline se zářivě usměje na mého mladšího brášku, který jen neslyšně něco zamumlá a stiskne její nataženou ruku. Takové překvapení určitě nečekal a máma taky ne. Ještě pořád vidím ten úžas v jejích očích, když se k nám pootočí a usměje se.
„Tak myslím, že bychom měli ochutnat tu Tomovu specialitu dřív, než nám vystydne,“ poznamená a vybídne nás tak ke stolu. Její slova však vyvolají v očích mé lásky neskrývaný úžas.
„To jsi opravdu vařil ty sám, Tome?“ optá se překvapeně, to už jí však gentlemantsky odsunuji židli vedle té své a pomáhám jí se posadit.
„Samozřejmě, kdo jiný. V tomto domě vařím nejlíp jenom já,“ odvětím sebejistě a odezvou je mi mamčin ironický pohled. Protočí očima nad mým, ne zrovna příliš malým, sebevědomím a nato se rozhlédne po stole.
„Ještě přinesu koření,“ dodá a nato rychle zmizí v kuchyni.
Využiju chvilky její nepřítomnosti a zadívám se na moji lásku, sedící po mém boku. Neustále se zvědavě rozhlíží kolem… netrvá však dlouho a její rozzářené oči se střetnou s těmi mými hned, jakmile ucítí na své ruce něžný dotyk mé teplé dlaně.
„Ještě jsem ti neřekl, že ti to dnes moc sluší,“ zašeptám a pousměji se, když mi pohlazení dlaně oplatí. Naše rty se setkají v malém, nevinném polibku… ovšem až do chvíle, než se k našim uším dolinou máminy kroky…
Blaženě přivřu víčka a jen velmi pomalu si vychutnávám tu jedinečnou chuť, která se mi pomalu rozpouští na jazyku a hýčká mé chuťové buňky, které po ní prahly už od poledne. Věděl jsem, že uvařím dobře, nejsem žádný antitalent, který nezvládne tak jednoduché jídlo. Jediný pohled na ostatní u stolu mě jen jasně ujistí v tom, že nejsem jediný, komu mé kulinářské umění chutná, a pozvedne mé sebevědomí. U stolu není ani na okamžik ticho, buď mluví máma, Caroline nebo já. Jsem rád, že si už při prvním setkání tak dobře rozumí. Popravdě jsem se bál a nebyl si jistý, jakou reakci mé překvapení vyvolá, teď však vidím, že jsem se bál úplně zbytečně. Ticho jak v kostele tu rozhodně není, u stolu panuje pohodová atmosféra a zdá se, že všechno běží jako na drátkách.
„Jak jste se s Tomem vlastně poznali, Caroline? Nevadí doufám, že ti tykám?“ mamčina otázka mě vytrhne z mých spokojených myšlenek a přinutí tak mě i Caroline pozvednout k ní pohled. To jsem opravdu zvědavý, jestli si to Caroline ještě pamatuje.
„Ne, samozřejmě, že mi to nevadí. S Tomem jsme se poznali na jedné párty, v Americe. Pocházím z Německa a bydlím tu s našima, nedávno jsme se přestěhovali sem do Berlína. V Americe máme vzdálené příbuzné, u kterých jsem žila dva roky. Dělala jsem babysitting několika rodinám, starala se o děti, domácnost a tak podobně. Až po tom, co jsem poznala Toma, jsem se rozhodla vrátit se domů. Jsem tady sotva dva týdny, přiletěla jsem dřív než on,“ dodá a svými slovy nevědomky vykouzlí na mé tváři úsměv. Přeci jen si naše první setkání na jedné z mnoha párty pamatuje.
„Opravdu ti není zima? Půjčím ti svou košili, jestli chceš,“ zimomřivě se otřesu a stisknu Caroline její ruku, která však příjemně hřeje tu mou. I přesto, že zářijové počasí a teploty se obvykle ještě podobají těm letním, nezdá se mi, že by dnes bylo nějak extrémně teplo. I když je mi zima jenom zřídkakdy, nepohrdl bych teď teplou mikinou, zvláště ne teď večer.
Zavrtím hlavou a starostlivým pohledem se zadívám na Caroline. Při pohledu na její tenký, krátký svetřík, přehozený přes ramena, pod kterým má jen letní, krátké šaty na ramínka, je mi ještě víc zima. Ze mě by už dávno byla kostka ledu.
„To je v pořádku, Tommy, není mi zima,“ hřejivě se na mě pousměje, přestože jí nevěřím ani za mák. Nabídl jsem se, že ji doprovodím alespoň k tramvaji, aby nemusela jít od nás sama. Bydlí tu v Berlíně ani ne dva týdny, nechci, aby se mi tady někde ztratila. Přišel bych o něco velmi krásného a výjimečného, a to nechci. Takhle to bude jistější. Má to odtud jen pár zastávek a tramvaj ji zaveze prakticky před dům.
Pomalu se zastavím pod rozsvícenou lampou a stisknu její dlaň v té své. Jsem si o tolik jistější, když cítím její teplo a mám ji u sebe.
„Děkuju ti za ten dnešní večer. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsi přišla,“ zašeptám a palcem něžně přejedu po její tváři, kterou zdobí jemný úsměv. Vím, že patří jenom mně. V tom jasném světle lampy vypadá ještě nádherněji než obvykle.
„Nemáš mi za co děkovat, Tome, já ti děkuju za to, že jsem mohla poznat tvoji rodinu. Jen…“ odmlčí se a její pohled se upře někam do neznáma, čímž ve mně probudí zvědavost.
„Jen co?“ zašeptám naléhavě a odpovědí je mi její pohled, který se vpije do toho mého. Pomalu zavrtí hlavou.
„Nic, jen… víš, zdálo se mi, jako kdyby byl Bill moc zamlklý nebo zakřiknutý. Skoro vůbec si s nikým nepovídal, všiml sis? Nevím, jestli jsem na něj udělala zrovna ten nejlepší dojem,“ zašeptá a sklopí pohled před tím mým. V duchu jsem tak trochu očekával, že se mě na Billa zeptá. A ani se jejímu podezření nedivím. Líčil jsem jí ho totiž jako nenapravitelného ukecálka, který nikoho nepustí ke slovu. Jenže po včerejšku a dnešku začínám i já nabývat dojmu, že se s Billem něco děje. Vždycky se stranil lidí a nemluvil, když něco nebylo v pořádku.
„Ne, chyba určitě není v tobě. Víš, Bill teď přestoupil na výšku, má plnou hlavu starostí a musí si zvykat na nové lidi a na nové prostředí, znáš to. Myslím, že za pár dnů bude zase všechno při starém, až se rozkouká,“ povzbudivě se pousměju a svými slovy se snažím přesvědčit i sám sebe. I přesto, že se pro tuto chvíli snažím na Billa zapomenout, myšlenka na něj mě bude pronásledovat ještě dlouho, tím jsem si jistý.
Záměrně proto stočím řeč na jiné téma.
„Chtěl jsem se ti omluvit za mámu, určitě sis musela připadat jako někde u výslechu. Máma je děsně zvědavá, a když přijde na otázky, neví kdy přestat,“ nervózně si promnu ruce, Caroline však mé přesvědčení okamžitě vyvrátí.
„Nemusíš se za nic omlouvat, Tommy, to je v pořádku. Naopak, bavilo mě si povídat s tvou mamkou. Je moc laskavá a příjemná. Děkuji ti za to, že jsem se s ní mohla poznat,“ zašeptá s úsměvem a dlaní něžně spočine na mé tváři.
Podvědomě se opřu do jejího měkkého pohlazení a na okamžik se vpiji svým pohledem do těch nádherných, rozzářených očí, které jen nesměle vzhlížejí k těm mým. Ještě nikdy jsem takové oči neviděl. Čokoládově hnědé, krásně rozzářené a podmanivě hluboké. I mě si podmanily… a dokázaly mi učarovat hned v první vteřině, co jsem se do nich poprvé zadíval. Dokázal bych se v jejich hloubce utápět celé hodiny a nikdy nepřestat, obdivovat jejich krásu a záři a hledat v nich ty malé, rozzářené jiskřičky, které na nich tolik miluji. Nic krásnějšího jsem ještě nikdy neviděl.
„Už ti někdo řekl, že jsi neuvěřitelná?“ zašeptám do večerního ticha, které teď nenarušuje nic, jen naše tiché výdechy a můj, téměř neslyšný šepot. Dívám se na ten nádherný pohled přede mnou, který mi za chviličku zmizí, a cítím, jak se mi tají dech. Odpovědí mi je však jen malý úsměv.
„Dneska ne,“ usměje se a zadívá se do mých očí, které teď určitě září stejně jako ty její. Nedokážu skrývat své štěstí, které teď cítím stejně, jako příjemný hřejivý pocit, který ve mně probouzí vždy jen její blízkost, jen její úsměv, oči, doteky… a rty, které se pomalu setkají s těmi mými v dlouhém, procítěném polibku. Nemůžu ani dýchat, ani normálně přemýšlet, když je líbám. Možná jsem blázen, ale najednou netoužím po ničem jiném, než být s ní. Asi jsem se opravdu zamiloval…
Zvuk blížící se tramvaje přeruší náš dlouhý polibek a přinutí mě se odpojit od těch dokonalých, naběhlých rtů. Poplašeně zamrkám, zatímco si v hlavě rychle dávám všechny myšlenky dohromady.
„Kdy tě zase uvidím? Máma jede zítra ráno na služební cestu do Hamburku a vrací se až v sobotu večer, mohli bychom spolu někam vyrazit. Ještě ti zítra zavolám,“ odvětím rychle a můžu vidět úsměv, který rozjasní Carolininu tvář. Nadšeně přikývne a nato věnuje mým rtům poslední, vášnivý polibek.
„Dobrou noc, Tommy. Uvidíme se zítra,“ zašeptá a naposled pohladí moji tvář.
„Pa, lásko,“ zašeptám, naposled stisknu její ruku a nato s úsměvem na tváři zamířím známou cestou k našemu domu.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
zatím se mi to nelíbí uvidíme dál
Tak to je přímo hrůza, Rachel, jak jsi jen mohla??!! Nechat mě číst, jak Tom miluje a obdivuje nějakou ženskou, to je nechutné…xD Chudák Bill, zatím to vypadá, že nemá žádnou šanci…teď se těším na další díl na Billův pohled, ten asi bude hodně zajímavý =)
Povídka je super ♥
A komentujte, lidi, to neplatilo jenom pro minulý díl!!!:-D
tyjo chudák bill :(( bojim se že si něco provede
samozřejmě,že na Billa Caroline neudělala zrovna ten nejlepší dojem…:D
co tomu asi Bill řekne…
ty jo.. jsem zvedava na pohled Billa xD to bude sama devka urcite xDDDD
Oh! ♥ Já jsem nadšená. Ta holka se mi tam moc nelíbí, ale … patří to k týhle povídce a já jsem napnutá, jak to bude dál pokračovat. Chudák Bill, tímhle mu to k tomu nástupu na vysokou moc nepomohlo, co? 😀 O__o
Těším se na další díly, vývoj celý týhle vzniknutý situace a … všechno ♥
omlouvám se že komentuju až teď, ale, nebudu tvrdit, že jsem na to neměla čas, ale já na tuto povídku zapoměla a jelikož jsem si ji začala číst nedávno, tak si nepamatuju její název páč mám rozečtený dalších 17 nedopsaných povídek xD omlouvám se a jinak moc pěkný díl 🙂
Je mi tak ľúto Billa a toho, že Tom má tú hnusobu. Neznášam to 🙁
Chudák Bill tohle nerozdějcha.