autor: LadyKay
Proboha, co je tohle za stvoření? Se staženým zadkem sleduji černého psa přede mnou… Co psa? Tohle je tele! Připomíná mi psa baskervilského a možná i ten byl ve srovnání s tím, co na mě výhružně cení zuby a vrčí, mazel. Tohle je krvelačná bestie a zřejmě si mě vybrala jako potencionální terč.
„Bille?“ hlesnu. Mám strach se pohnout z místa a i zvýšit hlas. Co kdybych tím náhodou bratrova domácího mazlíčka naštval a on mi skočil po krku? Pes udělá krok ke mně a nepřestává výhružně vrčet. „Kámo, v klidu, já tě nechci sežrat.“ Doufám, že jeho úmysly jsou stejné a že nemá v plánu si mě dát k pozdní snídani. „No, hodnej pejsek. Neboj, pána ti neukradnu. No, tak si sedni… Tak lehneš, potvoro?!“ Pes si ani nelehne a ani nesedne, místo toho udělá další krok ke mně a já couvnu. Což jsem asi neměl dělat, protože v tu ránu začne naštvaně štěkat. Lituji, že jsem překročil práh tohoto domu. V autě bych se sice sakra nudil, ale byl bych tam aspoň v bezpečí.
„Lehneš?!“ Na prahu se zničehonic zjeví Bill v černém županu, čapne psa za obojek a táhne ho pryč. Slyším jeho vzdalující se hlas, jak mu domlouvá, že se takhle hodní pejsci nechovají, a že on je přece hodný a hezký pejsek a že nesmí na všechny vrčet. Bože, děkuji ti, nesežral mě! Zajímalo by mě, z který strany je ten pes hodnej a hezkej? Takový agresivní odporný monstrum! Mám psy rád, ale tohoto teda ne a myslím, že je to vzájemné. Bůhví, jestli ten pes má vůbec někoho rád. Vypadá spíš na to, že by všechno živé nejraději zardousil.
„Promiň, zapomněl jsem na něj…“ Bill znovu vejde do místnosti. Když si všimne mého vyděšeného výrazu, přiběhne ke mně. „Neudělal ti nic? Nekousnul tě, že ne?“ Starostlivě si prohlíží moje ruce, nohy i obličej, zda na nich nenajde nějaké šrámy po setkání s jeho chlupatým přítelem. „Tomi, mrzí mě to. Omlouvám se za to. Jsi v pořádku?“ zeptá se mě znovu. Nejsem schopen jediného slova. Ne kvůli té bestii, ale kvůli bratrovi. Stojí přede mnou jen v županu, který přes sebe asi narychlo přehodil, když slyšel štěkot. Ani si ho pořádně nezavázal. Mně se tak odhalila jeho nahá hruď, která neuvěřitelně vábí můj pohled.
„Pojď sem,“ přitáhne si mě a obejme mě. Strnule stojím, nasávám jeho vůni, nakonec ale zvednu ruce a ovinu mu je kolem pasu. Bill mi ale nedopřeje svoji blízkost na příliš dlouhou dobu. Odtáhne se ode mě, okamžik mi hledí do očí, pak se rozhlédne kolem nás a vytasí se na mě s otázkou, kterou jsem víceméně čekal. „Co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že jsi v kuchyni…“
„No, nějak jsi nešel, tak jsem měl strach, jestli ses neutopil.“ Plácnu první, co mě napadne a hned si představím Billa, stojícího pod proudem vody. Se zavřenýma očima si vychutnává horkou sprchu, kapky stékají po jeho těle. Mám ten obraz před sebou… Jeho přivřené oči, chvějící se řasy, pootevřená ústa…
„Aha.“ Nevypadá, že by mi věřil. Odstoupí o krok dozadu a prohrábne si mokré vlasy. Jedna kapka mu po tváři sklouzne na krk a zamíří do míst, o kterých můžu jen snít. „Tak jdeme něco sníst?“
„Jo,“ prosvištím kolem něho. Vlastně jsem měl kliku, že jsem se nerozhodl jít ho šmírovat do sprchy. Netuším, co bych dělal, kdyby mě ta potvora našla tam, zaštěkala, Bill by vystřelil a našel mě před dveřmi.:. Uprostřed obýváku se zastavím. Nevím, kudy se mám vydat. Je to jak labyrint.
„Tudy,“ Bill mě předejde a v kraťoučkém županu si vykračuje přede mnou. V závěsu za ním se odštrachám do kuchyně. Celou cestu se rozhlížím kolem sebe. Zajímalo by mě, kam zavřel tu svou stvůru. „Neboj, je na zahradě.“ Bill mi fakt čte myšlenky. Otočí se přes rameno a zářivě se na mě usměje.
„Se nebojím!“ odfrknu si a vyhoupnu se na jednu z barových židlí. Kuchyň taky ujde, zařízená je moderně v černočerveném provedení. Bill tu podle mě moc času netráví. Maximálně si uvaří kafe a nebo udělá toust. Tím jeho kulinářské umění končí.
„Kde jsi k té bestii vůbec přišel?“ Vrátím se zpět k tomu čoklovi, co mi před pár okamžiky málem prokousl hrdlo.
„Není můj. Je Peta.“ Odpoví mi a zaklapne lednici, do které čučel jak bacil do lékárny, ale nic si nevybral. „Ber si…“ přistrčí mi pod nos croissanty. Vypadají čerstvě. Že by ten jeho pakoš byl ještě nakoupit?
„Taková bestie by vůbec neměla přijít do styku s lidmi.“ Pronesu a zakousnu se do sladkého pečiva.
„On je blbej…“ zamumlá Bill a do desky vyklepává rytmus asi nějakého songu, co mu asi uvízl v hlavě.
„Jakej pán, takovej pes…“
„Cože?“ otočí se na mě. „Říkal jsi něco?“
„Ptal jsem se, jestli si dáš se mnou?“ Zalžu. O tom slaďoušovi si můžu myslet, co chci, ale před Billem to radši říkat nebudu. Beztak by se urazil, že jsem se dotknul jeho miláčka. Brr! Jen z představy, že mu tak říká, je mi zle.
„Nikdy nesnídám…“ Vysvětlí mi a postaví přede mě jeden hrnek s kávou, obejde pult a usedne vedle mě. Mohl by se jít oblíct. Tenhle jeho outfit mě provokuje a bohužel nejen mě. I můj „kámoš“ v kalhotách se při pohledu na Billovy odhalené nohy hlásí o pozornost. Kurva, to ne! Stáhnu si tričko o kousek níž a nervózně si poposednu. Bratr si přehodí nohu přes nohu a napije se kávy. Dík tomuto pohybu látka sklouzne po jeho noze a mým očím se odhalí větší část jeho kůže.
„Co je?“ otočí se na mě, když si všimne, jak se vedle něj vrtím.
„Nic.“ Ztěžka vydechnu a otočím se na druhou stranu. Tohle se může stát jen mně. Co s tím teď mám dělat?
„Opravdu? Nevypadáš dobře…“ Bill se dotkne mého ramene, čímž vyšle další signál přímo do mého rozkroku.
„Ne, jsem v pohodě. Jen… Možná by ses měl jít oblíct. Je tu chladno…“
„Chladno?“ Vykulí na mě oči. „Mně je spíš horko.“
„No, ale měli bychom jet…“ Strčím mu pod nos hodinky, které ukazují půl jedenácté. Doufám, že se zvedne a odejde. Zkusím ho ještě popostrčit. „Rád bych s tím začal…“
„Už tě něco napadlo?“ Vyjekne nadšeně a otočí se celý ke mně. Zmiňovat se o tom molu asi nebyl moc dobrý nápad. „Povídej, jsem napnutý…“
„To se nedá popsat… Potřebuji si to hodit na papír.“ Nacpu si do pusy velký kus croissantu, abych mu nemusel dál odpovídat. Bill okamžik ještě sedí, prohlíží si mě od hlavy až k patě, ale nakonec se k mojí velké úlevě zvedne s tím, že se jde upravit, a že je co nevidět zpátky. Jen co vyjde z kuchyně, seskočím ze židle. Musím to rozchodit…
Bill
„Můžu?“ skloním se nad Tomem, který sedí u mého stolu a čmárá si na papír. Prozatím bude v mojí kanceláři, než pro něj najdu nějaké místo, kde by mohl pracovat. Bylo by fajn, kdyby tu se mnou zůstal. Vím, že ho módní průmysl nezajímá, ale rád bych ho měl u sebe. S ním po boku bych se cítil mnohem lépe. Jen pocit, že se můžu o někoho opřít, že je tu někdo, kdo mě vždy podpoří, by mi neuvěřitelně pomáhal. Bylo to tak už dřív. Během největší slávy Tokio Hotel se nám všichni vrtali v životě, snažili se vyhrabat nějaké pikantnosti, a když už nic nenašli, tak si prostě nějakou senzaci vymysleli. Občas jsem myslel, že už to nezvládnu, zpočátku jsem se z toho hroutil, ale pokaždé tu byl Tom. Zvedl mě a pomohl mi, se přes to dostat. Když se náš vztah zhoršil a začali jsme se sobě vzdalovat, už mi sílu nedodával slovy či objetím, ale pořád byl u mě. Stačila mi jeho blízkost. S Tomem bylo všechno snazší… Když se skupina rozpadla a bratr následně zmizel, zůstal jsem sám. Sám jsem se musel vypořádat s prvními neúspěchy, se závistí a nenávistí okolí. Tak nějak jsem se obrnil, ale stejně bych vedle sebe Toma potřeboval. Musím si pro něj vymyslet nějakou další práci.
„Je to jen koncept…“ Přistrčí mi papír pod nos. Věděl jsem, že mě nezklame. Na tyhle věci měl prostě vždycky talent. Jestli je tohle teprve koncept, tak finální podoba bude fenomenální.
„Nechceš si dát pauzu?“ posadím se na volné místo na stole. „Řeknu Marion, aby nám něco přinesla…“
„Dík, ale raději to dodělám.“ Tom se znovu skloní a udělá další tah na papír. Nechci, aby to dokončil tak brzy. Koncept měl hotový během několika hodin. Když budu přehánět, stihne to dodělat do poloviny příštího týdne, a pak zase zmizí. Možná se mi podaří přemluvit jej, aby přišel na přehlídku, ale to bude asi tak všechno. Potřebuji více času, abych ho k sobě připoutal. Tom zničehonic zaskučí a promne si krk. V tomhle několikavteřinovém momentu spatřím svoji šanci.
„Měl by sis odpočinout…“ seskočím ze stolu a postavím se za něj. Pomalinku mu přiložím ruce na krk a začnu jej pozvolna masírovat. „Uvolni se…“ vybídnu jej, když cítím, jak strnule pode mnou sedí. Tom se nadechne a chystá se mi něco říct. Hádal bych, že mě chce seřvat, ať se starám o sebe a jeho nechám na pokoji. Zvolním tedy tempo masírování, spíš ho teď hladím a všímám si, jak se postupně uvolňuje. Triumfálně se usměji. Pokud to takhle půjde dál a nic nepokazím, získám ho zpátky. Budu mít svého velkého brášku zase jen pro sebe. Snažím se rozmasírovat Tomův ztuhlý krk, svým způsobem na tom nesu vinu i já. Válel jsem se mu v posteli a on se kvůli mně musel uskromnit. Tom najednou sáhne po mojí ruce a stiskne ji. Přeruším svoji činnost a držíc jej za ruku se přemístím vedle něj. Zvedne ke mně pohled, v jeho očích je „to“ zase. Stejné oči měl i v těch garážích. Tiskne moji ruku a upírá na mě zrak. Co se to s ním děje? V těchto momentech mám dojem, že přede mnou nesedí můj bratr, ale někdo naprosto jiný… Zvláštní… Ani se nedovedu rozhodnout, jestli je mi to příjemné či ne. Část mě je ráda, protože v těchto chvílích po mně neštěká, dokonce bych si troufnul říct, že je šťastný, že jsme spolu, ale druhá část mě má strach… Pro tentokrát ale zvítězí ta první. Natáhnu volnou ruku a chystám se pohladit Toma po tváři. Když už se jej takřka dotýkám, přivře oči a…
„Broučku?“ ozve se ode dveří. Tom povolí stisk a téměř současně se podíváme na toho, kdo narušil tuhle ojedinělou chvilku. „Jsi tady…“ Pete za sebou zavře a přemístí se ke mně. Přivine si mě k sobě a políbí na tvář. Neujde mi, že si Tom znechuceně odfrkne. Je snad znechucený mnou? Vyvlíknu se z Petova objetí a přesunu se zpět za Toma, který se zase věnuje práci. Lehce se dotknu jeho paže, rád bych aspoň pohledem zjistil, co se děje. Dřív mi stačilo jen se na něj podívat a věděl jsem, co si myslí. Snad to funguje pořád. Tom ale ucukne a ani se na mě nepodívá.
„Kde jinde bych byl?“ Otočím se zpět na Peta, který se usadil do křesla opodál.
„Nemohl jsem se ti dovolat. Měl jsi vypnutý mobil…“ Vyčte mi. „Kde jsi byl celou noc?“
„S Tomem.“
„A proč jsi mi nezavolal? Měl jsem strach.“
Tom si pode mnou něco zahuhlá a klepe tužkou na papír. Myslím, že mu Pete do oka moc nepadnul. Proč to tak je, nemám zdání. Neměl jsem ani příležitost se ho na to zeptat a ani to v úmyslu nemám. Nerad bych se s ním pohádal.
„Věděl jsi, že za ním jedu.“ Odseknu. Nelíbí se mi ten jeho vyčítavý tón. Poslední, co bych si nechal od něj vyčítat, je čas, který trávím s vlastním dvojčetem. Sám jsem k němu tolerantní dost! Věčně je někde v trapu a nechává mě doma samotného.
„Okay, okay, klid. Hlavně, že jsi v pořádku. Ale příště mi dej vědět, že u něj přespíš. Celou noc jsem nespal…“
„Chudáčku…“ pronese Tom šeptem, k mým uším však jeho uštěpačná poznámka dolehne. Přejdu ji ale bez komentáře.
„Co focení?“změním téma hovoru, když si vzpomenu na Petův dopolední program.
„Ale jo. Docela fajn. Neměl bys chvilku? Mohli bychom zajít někam na oběd.“
„Zrovna jsem se to samé chystal navrhnout Tomovi.“ Usměji se na něj. Mohli bychom vyrazit společně. Třeba kdyby se ti dva lépe poznali, změnil by Tom na Peta názor.
„No, ale já s tebou potřeboval něco probrat… A nevím, zda by Tom chtěl jít s námi.“
Tom se otočí na židli, koukne nejprve na mě a pak na mého přítele. Ďábelsky se ušklíbne a s afektovaným úsměvem pronese: „Rád. Pokud ti tedy moje společnost nějak moc nevadí…“
Tom
Billův přítelíček se netváří moc nadšeně, že jsem se k nim přidal. Asi chtěl mít bráchu jen pro sebe. Co si myslel? Že si ho odvede a mě nechají trčet samotného v kanclu? Na to ať zapomene! Když jsem mu oznámil, že s nimi klidně půjdu, nešlo si nevšimnout jeho křečovitého úsměvu. Protestovat ale nemohl, bráška by asi nebyl moc potěšený, že proti mně něco má.
Výtah zastaví a Bill vykročí směrem k autu, za ním jde Pete a pak teprve já. Ten týpek se mi nelíbí a myslím, že mu taky moc sympatický nejsem. Ale mně je to jedno! On se mi hnusí čím dál víc. Je moc slaďoučký a nechápu, na co Billa sbalil?! Že by byl nějak extra krásnej, to se říct nedá. Inteligence taky moc nepobral… Na prachy? Těch má Bill dostatek, takže tuhle možnost zavrhuji. Sex nepřipadá v úvahu už vůbec. Kriticky si ho přeměřím pohledem. Ten nevypadá, že by odváděl v posteli nějaké mistrovské výkony.
Zanechám svých úvah a pohledem vyhledám postavu dvojčete. Pořád kráčí o hezký kus před námi. Štěstí, že v bráchově autě můžou jet jen dva lidi. Jen ať si ten otrapa jede ve svým Ferrari, ve kterým si přivezl zadek k jejich baráku. S Billem jedu já a hotovo. Když už jsme skoro u auta, předběhnu Peta a připojím se k Billovi.
„Chceš řídit?“ Věnuje mi úsměv a zamává mi klíčky před obličejem. Mrknu přes rameno a šokovaný výraz jeho Kena mě neuvěřitelně potěší. Asi nečekal, že by mi Bill dovolit usednout za volant jeho miláčka na kolech.
„Jasně,“ chňapnu po klíčcích a odemknu. Počkám, až si Bill sedne vedle mě a strčím klíčky do zapalování. Na tenhle oběd milej Pete jen tak nezapomene…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Bill v černém županu, chudák Tom xD A Peteho fakt miluje jak osinu v zadku, už se těším, jak ho Tom bude deptat na tom obědě =) Super =D
Nádhernej dílek 🙂
Pitomej Pete! :/:D chudám Tom :(:D
jaj 😀 jako tohle je…super 😀 todle miluju vazne 😀
..:)…táto poviedka patrí k jedným z mojich najobľúbenejších…:)…no teraz pôjdu moje citové výlevy bokom…ten pes…ach bože..by som z neho mala tiež bobky…:D..hm…Tom&Pete..v jednej miestnosti, s Billom pri TOM ISTOM STOLE….vražedná kombinácia…:D…
Zlato, kopíruju koment xD
Humanoidíčku, takže jsem se neopozdila ve čtení, vidím, že akorát další díl.
No heey, prostě… tenhle díl byl převelice zábavný xD Billovo objímání v ložnici, Tomanovo vzrušení v kuchyni… ty jeho dedukce jsou prostě nejlepší xD Pak jak ho Bill masíroval, to musel být úplně mimo. A Pete se moc na něj taky netváří… Jak se Toman tak zákeřně rozhodnul, že půjde taky xD no, ne asi. Taky bych šla, kdyby mi to navrhnul a navíc by tam šel můj jakože sok. Jsme prostě zlí 😀 a jak Pet kouká, že Toman bude řídit… no jo, však to je borec přece xD se mi líbilo, jak Bill říkal, že by nesnesl vyčítání ztrávenýho času s dvojčetem.
No, jsem zvědavá na ten jejich oběd, bo co to jdou dělat.
<3
Mne začína byť Peteho trošku ľúto 😀 ale len veľmi máličko.
Milujem tie chvíľky,keď sa Bill priblíži k Tomovi a atmosféra sa nabije erotikou 😀 akurát, že Bill netuší čo sa deje, ale snáď do konca príbehu na to príde. (dúfam)
tak to jsem zvědava na ten oběd jdu číst.