I’ve been dying to save you 6.

autor: Clarrkys

Toma ráno vzbudila nepříjemná  melodie budíku na mobilu. Byla to jeho oblíbená písnička od Samyho Deluxe, ale protože oznamovala, že je čas vstávat, postupně  ji začal nenávidět. Byl až moc líný na to, aby si ji v nastavení telefonu změnil.

Poprvé spal ve svém novém pokoji u Billa a celkem se lekl, když poprvé otevřel oči, aby ten otravný zvuk vypnul. Neuvědomil si hned, kde se to nachází a byl trochu v šoku. Celý pokoj byl pořád temný a ještě více tomu přidalo to, že i venku ještě byla téměř tma. Tom se podíval na mobil, bylo 4:30. Povzdychl si, ještě snad nikdy nemusel vstávat tak brzo. Na to si uvědomil, proč vlastně vstává. Bill mu nakázal, aby ho ráno přišel vzbudit, protože v sedm hodin už musí být v nemocnici. Tom trochu nechápal, proč Bill potřeboval dvě hodiny na přípravu, ale kvůli jeho smutným očím to nakonec rád udělal.  

Vyhrabal se tedy z černých přikrývek, a když stoupl na studenou podlahu, projela mu skrz celou páteř neuvěřitelná zima. Posadil se a nazul si smradlavé ponožky ze včerejška. Jen kvůli tomu, že byly teplé samozřejmě. Nic jiného si neoblíkal, protože doufal, že po vzbuzení Billa si může jít zase lehnout a aspoň na hodinku ještě spát.

Přešel tedy jen v boxerkách k Billovu pokoji. Uslyšel šustění, tak si myslel, že už je Bill možná vzhůru. Zkusil lehounce zaťukat na jeho prosklené dveře, skrz které rozmazaně viděl poházené polštáře po celé posteli a Billa mezi nimi. Avšak žádná reakce. Proto tiše otevřel a vešel dovnitř. Přistoupil blíže k posteli a prohlížel si toho křehkého chlapce. Jeho obličej jako by svou bledostí zapadal mezi všechny bílé polštářky. Tom se ale podivil, proč má Bill šátek na hlavě i při spaní. Víc mu vidět nebylo, byl až po krk přikrytý. Najednou se Tom zamyslel nad Billovým černým šátkem. Styděl se, že nemá vlasy? Možná je měl, jen někdy viděl v televizi děti s rakovinou a byly bez vlasů. Moc tomu nerozuměl a o to se potom cítil hůř. Chtěl se podívat pod tu tenkou vrstvu látky, ale jakmile se dotkl Billova čela, Bill otevřel oči. Tom se až zalekl, bylo to jako výjev z nějakého hororu, kde najednou mrtvý člověk otevře oči. Sakra, Bill přece není mrtvý.

„Eh, dobré ráno. Přišel jsem tě vzbudit, jak jsi chtěl.“ Zašeptal tiše Tom, připadalo mu, že by mohl krásné tiché ráno narušit svými slovy.

„Děkuju,“ odpověděl Bill trochu naštvaně. Tom se ani nedivil, neudržel se a asi by se taky cítil divně, kdyby byl na Billově místě. Bill se vyhrabal ze spousty sněhobílých peřin a polštářků, a když vstával, opřel se o Tomovo rameno. Neměl to v plánu, ale cítil, že jsou jeho nohy slabší než kdy dřív. Tom ho ihned chytl za ruku, ale on se od něj odtáhl a pomalu odcházel z ložnice pryč. Tom sledoval jeho tělíčko ze zadu. Byl opravdu jako kost a kůže, jenom kostra potažená tenkou vrstvou bílé látky značící nevinnost. Nemohl si nevšimnout, že se Bill snaží vrtět zadečkem, když už se mu po jeho ranní strnulosti šlo lépe. Pousmál se a taky vyšel na chodbu.

„Půjdu si ještě lehnout, jestli ti to nevadí.“ Tom čekal na odpověď a pořád sledoval Billa, jak odchází. Bill se zastavil ve dveřích do koupelny. Opřel se bokem o futra a trochu se na Toma pousmál.

„Dělej, jak chceš, ale já tě pak budit nepůjdu.“ A odešel.

Tom zašel zpátky do svého pokoje a zahrabal se do postele. Přemýšlel, proč je Bill hned ráno tak otrávený a moc s ním nemluví. No, asi je to kvůli tomu, že musí jet do nemocnice.

Tom jen ležel a ležel a po chvíli, když se podíval na mobil, si uvědomil, že leží už  skoro hodinu a jenom přemýšlí. No, tak to už asi neusne.

Ležel ještě nějakou tu chvíli a potom se vyhrabal z teploučké postele. Usoudil, že ty včerejší ponožky jsou ještě fajn, protože v botách cítit nepůjdou. Natáhl na sebe nějaké kalhoty a dlouze se zamýšlel nad výběrem trička a mikiny. Taky přemýšlel, co si obleče Bill, protože ho ještě oblečeného na ven neviděl, jenom v teplácích nebo kraťasech. Nakonec zvolil černé triko a šedou mikinu. Připlácl si odstávajících pár vlásků z copánků na hlavu a nasadil si černou čepici. Přešel do koupelny, kde čekal, že potká Billa, ale ten už tam nebyl. Vyčůral se, opláchl si obličej a odešel do obýváku čekat na Billa.

Když už bylo půl sedmé, konečně ze své ložnice vyšel Bill. Tomovi málem spadla čelist při pohledu na toho chlapce. Vůbec nevypadal jako on. Měl na sobě uzoučké bílé rifle, které mu jen tak mimochodem až velice moc zvýrazňovaly rozkrok, a nějaké šedé tričko, na kterém měl černý pletený svetřík. Boty s podpatkem, v ruce kabelku a na očích sluneční brýle. Vypadal prostě úžasně, jen Tomovi nešlo do hlavy, proč se tak strojí zrovna do nemocnice.

„Wow, moc ti sluší.“

„Díky, já vím.“ Bill se samolibě usmál a ještě se prohlídl v zrcadle, kde věnoval úsměv i sobě.

Tom se jenom trochu zasmál a zakroutil hlavou, když vstával. „Poveze nás Albert, ano?“

„Kdo je Albert?“

„Ten ufuněný stařík, co pracuje pro otce.“ Bill se trochu zašklebil a rázných krokem s klapáním podpatků si to vykráčel ven, kde už za dveřmi poslouchal jejich rozhovor komorník Albert. Který asi sloužil i jako řidič, jestli to Tom pochopil správně.

***

„Hele, támhle jsem chodil do školy. Tam, jak je ten starej barák!“ Bill nadšeně z okýnka auta ukazoval Tomovi nějakou honosnou budovu, pravděpodobně nějaké architektury 19. století, kterou Bill nazval ‚starej barák‘. Tom se jenom usmál a na vše Billovi přikyvoval. Hlavně, že se už trochu rozmluvil.  

„Tak, už jsme tady. Dělej, vystup.“ Zastavili na parkovišti u nemocnice a oba chlapci vystoupili, zatímco Albert zůstával v autě.

Tom se jenom rozhlížel, když  následoval Billa do výtahu a potom do dvanáctého patra, které  nese název ‚Onkologie‘.

„Dobrý den,“ usmála se postupně na Billa a pak na Toma nějaká sestřička. „Už vás tady čekám, Bille, pojďte.“ Bill si sundal svetr, odložil kabelku a odcházel do nějaké jiné místnosti.

„Bille, mám jít taky?“

„Jak chceš, můžeš počkat venku.“ Pousmál se Bill a odešel. Tom přišel ke dveřím a skrz malé okýnko v nich ho sledoval. Posadil se na nějaké lehátko, skoro jako u zubaře. Usmíval se a mluvil s tou sestřičkou, která mu do ruky napíchla nějakou kapačku. Chvíli si k němu sedla a mluvili. Pak otočili oba najednou hlavu k Tomovi ve dveřích a zasmáli se. Bavili se o něm? Posmívali se mu? Tom si raději odešel sednout do čekárny naproti dveřím, kde byl Bill. Seděl tam pár minut, když ta sestra vyšla ven a šla k Tomovi.

„Tak prý jste Billův ošetřovatel.“ Posadila se k němu.

„Jo, bavili jste se o mně?“ 

„Tak trochu. Znám se s Billem už několik let, celou tu dobu, co sem chodí.“

„To už sem chodí tak dlouho?“ Tom trošku vykulil oči.

„Jo, asi před čtyřmi lety mu doktoři přišli na nádor na mozku. Byl na několika operacích, chodil na dlouhodobé chemoterapie, ale nakonec jeho doktor, pan doktor Müller, uznal, že jeho onemocnění bude pravděpodobně přetrvávat. Ale to jistě víte, nemýlím se?“

„C-cože? On… on mi nic neřekl. Jak bude přetrvávat? Co to znamená?“

„Nevím, jestli bych vám to měla říkat, pokud Bill nechce, abyste to věděl.“

„Jsem tu od toho, abych se o něj staral, musím vědět, co mu vlastně je.“

„Tak dobrá,“ povzdychla si. „Další operace by v Billově případě byla velice riziková, nemusel by ji už přežít. Myslím, že i tak už si vytrpěl hodně. Teď už jenom rok a půl, samozřejmě s přestávkami, dochází na paliativní chemoterapii.“

Tom se snažil všechny ty informace vstřebat. Chápal to, až na jedno slovo.

„Jakou t-tu… chemoterapii?“

„Je to léčba, která má za účel zmírnit příznaky choroby.“

„T-takže… to se toho jako nikdy nezbaví? To mi tím chcete říct?“ Zachrčel Tom vyděšeně.

Sestřička pokrčila rameny. „O tom si promluvte s Billem.“ Zašeptala a odešla.

Tom hodnou chvíli vstřebával všechny ty informace. Nechtěl uvěřit tomu, že Billův život může každou chvíli skončit. Ne, určitě je to nějaký  omyl. Nemůže být pravda, že by se z toho Bill nevyléčil. Vždycky jde všechno vyléčit, sakra! Tom se naštvaně zvedl a mířil ke dveřím, kde byl Bill, aby si s ním o tom promluvil. Zarazil se však, když ho uviděl přes okýnko, jak se usmívá s knížkou v ruce. Bill se podíval na nějakého náctiletého kluka a oba se něčemu zasmáli. Tomovi poskočilo srdce a vehnaly se mu slzy do očí. Sledoval ho, jak se usmívá, jak je spokojený. Jak takový může být, když ví, že to jednou skončí bolestivou smrtí? Pořád se něčemu chichotal. Tom si setřel pár slz z tváří a vrátil se zpátky do čekárny. Posadil se a čekal, až pojedou domů, jenže to nevěděl, že tam budou několik hodin…

***

„Bille, počkej!“ Vbíhal Tom dovnitř bytu za Billem, v rukou jeho kabelku a svetřík. Zahodil to v obýváku na zem a doběhl za Billem do koupelny, kde se mu zastavil dech. Zůstal zaraženě stát ve dveřích a uviděl Billa na zemi. Klečel u záchodu a zvracel všude možně, jen ne do mísy. Byl celý zarudlý a zpocený, vypadal strašně. Toma přepadla neskutečná lítost, ale taky obrovitý strach. Nevěděl, co udělat, aby mu pomohl, ale přece tu nemohl jen tak stát a dívat se na něj.

Rychle vešel dovnitř, kde k němu ještě víc dolinuly dávící se zvuky. Namočil v umyvadle do studené vody ručník a přiklekl k Billovi.

„Jak ti mám pomoct? Co mám udělat?“ první větu zašeptal a druhou zoufale vykřikl. Byl tak vyděšený, nevěděl. Snažil se nějak Billa chytit, ale jakmile ho chytil kolem pasu, Bill ho od sebe odstrčil a pozvracel se i na něj.

„Vypadni!“ vykřikl.

„Bille, nech toho, musíme něco udělat!“ Tom si sundal svoji mikinu a hodil ji za sebe. Chytil Billa a nenechal se od něj odstrčit. Přitáhl ho blíže k záchodu a Bill ho rukama objal. Tom chtěl sundat Billův šátek, ale Bill si dal pozvracené ruce na hlavu a bránil se.

„Ne, ne… prosím, Tome, ne…“ šeptal zoufale a do toho vzlykal. Tom ho nenechal a černý šátek mu z hlavy stáhl. Je pravda, že ho zpočátku pohled na hlavu naprosto bez vlasů trochu šokoval, ale čekal to. Začal Billovi otírat čelo namočeným ručníkem, potom i celou hlavu a krk. Bill na chvíli přestal zvracet a místo toho se rozbrečel.

„Tome…“ Zasýpal roztřeseně mezi vzlyky.

„Ano? Řekni mi, co mám udělat, Bille.“ Tom byl taky zoufalý, těkal očima po Billovi, když ho přidržoval.

„S-sundej mi to… to trič-…“ Nestihl Bill ani doříct větu a už znovu zvracel. Tom ho přistrčil blíže k záchodu. Když se zase na chvíli uklidnil, vysvlékl mu Tom tričko.

„To-tomi… moje hlava… Tak moc to bolí!“ Chytil se Bill za hlavu a s pláčem se sesypal na zem. Tom pozoroval jeho slzy velké jako hrachy a uvědomil si, že jemu po jeho tvářích stékají taky.