autor: Cinematics
Od překladatelky pro vás:
Milé slečny a chlapci,
Tímto bych vám chtěla říct, že jsem se rozhodla, že takhle už to prostě dál nejde. Normálně jsem vážně milý, hodný a přátelský člověk, ale teď mám opravdu chuť někomu vyškrábat oči. Kdybych to měla počítat, strávím přibližně 28 hodin týdně překládáním povídek pro vás, abyste si i vy, kteří neumíte anglicky dostatečně dobře na to, abyste si mohli přečíst povídky v originále na THF, mohli takhle v češtině přečíst i to něco málo z toho nejlepšího, co je na THF zveřejněno. Myslím si, že 28 hodin opravdu není málo času, když k tomu vezmete v úvahu, že mám školu a jiné věci. Věnuju vám svůj volný čas, a že ho nemám zrovna moc.
Snažím se, abych přeložila 13 stránek Lace, abyste měli každou sobotu co číst, 15 stránek Signed in, abyste se mohli zasmát, a konečně And baby, abyste věděli, jak to je dál s malou Zoe.
Takže jsem vám chtěla říct, že tohle je vaše poslední šance, ty komentáře nejsou ani tak pro mě, jako pro autorky, které povídky píší. Já prostě jen nechápu, jak na THF může mít povídka u jednoho dílu 45 komentářů a tady jen 5, a ne, není to tím, že sem na blog chodí míň lidí, protože podle statistik a anket to opravdu čte víc lidí než jen 5! Víte, jak si pak člověk připadá, když překládá 5 komentářů a posílá je autorce? Je mi skoro až trapně jí takhle malý množství poslat, je mi to líto, opravdu je. Takže, jestli nezačnete komentovat, kašlu na vás.
Díky vaší lenosti jste tu nemuseli třeba ani And baby mít, a dosáhli jste toho, že Majestrix začala odmítat překládání dalších jejích povídek. Můžete být naštvaní akorát tak na sebe, lidi.
Jak říkám, tohle je poslední šance, buď si prostě najdete pár vteřin na to, abyste napsali prostě jen třeba jednoslovný komentář a zmáčkli odeslat, nebo se můžete rozloučit s povídkami, které pro vás překládám.
S pozdravem, LilKatie
***
„Co když říkal pravdu, Tome? Co potom?“
Dvojčata seděla na nábřeží řeky, smáčela si nohy v chladné vodě a umývala tak tu spoustu dní špíny a nepořádku, co se na ně nabalila. Bill seděl v Tomových kalhotách a v jedné z jeho košil s dlouhým rukávem, zatímco mu jeho bratr vypral šaty a přehodil je přes větev stromu.
„Co kdyby měl?“ zamumlal Tom. „Není tu nic, co bychom mohli udělat.“
Tom si sedl do tureckého sedu vedle Billa a vydechl, přiložil do malého ohně, co Bill hlídal; ohně, který měl usušit jejich mokré oblečení, aby se mohli vrátit na cestu co nejrychleji.
„Co kdyby se vrátil jen jeden z nás?“ řekl Bill tiše, věděl, že Tom řekne na tento směšný nápad ne. Proč by Tom souhlasil, aby se rozdělili? Nesouhlasil by a Bill to věděl.
„Bille…“
„Já vím, já vím. Ale vyslechni mě.“ Zastavil ho Bill a Tom přikývl, radši nechtěl vědět, o čem se ho Bill bude snažit přesvědčit. „Jsme dvojčata, že jo?“
„To je celkem jasné.“ Zasmál se Tom.
„No, proč to nevyužijeme v náš prospěch? Tome, zacuchej mi vlasy, jako to máš ty nebo něco, abych si někde mohl sehnat práci, a ty se můžeš vrátit domů a podívat se, jak je na tom mamka. Zjistit, jestli ten Lorenz mluvil pravdu. Já, tohle, tahle žena prostě zmizí. Lady Vilhelmina se prostě vypařila.“
„Odmítám tě nechat o samotě, Bille.“
„Tome, já vím, že si myslíš, že jsem naprosto slabá věc, která se o sebe nedokáže postarat, ale… Ale já se o sebe dokážu postarat, jestli ne pro mě, tak pro tebe ano.“
„Zaprvé, nemyslím si, že jsi neschopný se o sebe postarat, Bille… Podívej se na sebe, drahoušku. Nemáš žádné svaly na těle. Nemůžeš ani dělat práci na farmě.“ Skousl si Tom ret, letmo se na Toma kouknul, pak se zaměstnal tím, že vzal šaty z větve a dal oschnout druhou stranu.
„Můžu lidem prodávat věci…“ řekl Bill a našpulil rty, věděl, že mu Tom nevěří natolik, aby ho nechal samotného. Ale Tom Billovi věřil. To těm ostatním lidem ne.
Jak snadno by mohl Billa někdo vysledovat a prostě ho odvést pryč, protože vypadá jako Lady Vilhelmina? Jak jednoduše by někdo mohl vidět tu podobnost a myslet si, že dělá pro nějakého podvodníka? Až moc lehko a Tom nikdy nepřipustí, aby se to stalo. A stejně, i tak si Tom nepřipouštěl, že i on vypadá jako ten, kterého všichni hledají, až na to, že byl víc opálený a měl svaly.
„No tak, Tome. Udělej to pro mamku. Musíme.“
„A když nám Lorenz lhal jen proto, abychom tohle udělali? Co když si vymyslel celou tu historku, jen abys ty byl o samotě? Co když nás celou tu dobu sleduje?“
„Jsi paranoidní.“ Řekl Bill, ale věděl, že je Tom paranoidní jen proto, že musí. Bill byl také paranoidní, ale život jejich matky se mu zdál být důležitější než to, jestli ho najdou. Zas tak moc by mu neublížili, byl, přeci jenom, výhra v loterii jeho otce.
„A mám pro to dobrý důvod.“ Zakončil Tom konverzaci, snažil se vymáchat spodky v říčce.
Bill se začervenal, jak viděl Toma držet jeho nabírané a až moc ženské spodky. Vypadalo to tak hloupě a neznámě, k Tomovi se to nehodilo, a Bill si najednou sám sebou nebyl jistý. Co když si Tom myslí, že v nich Bill vypadá hloupě? Co když ho potají odsuzuje za to, že je nosí? Mladší z bratrů seděl a vážně přemýšlel, vyhýbal se jakýmkoliv pohledům, které Tom házel jeho směrem. Bylo až moc věcí, o kterých Bill mohl přemýšlet jako o tajné zradě z Tomovy strany. Byl muž v ženském oblečení, byl Tomův mladší bratr v oblečení pro holky. Smál se Tom tomu, že jeho druhá polovička nosí oblečení pro jiné pohlaví? Bill věděl, že on by se smál, kdyby je na sobě měl Tom.
„Prosím, Tome? Už jsem zapříčinil až moc problémů. Prosím, vrať se zpátky a zjisti, jestli je mamka v pořádku.“
„Bille,“ vydechl Tom a pověsil poslední kousek oblečení na větev. Starší dvojče vidělo ten smutek v Billově obličeji, a znovu si povzdychlo, kleklo si před Billa na kolena a vzalo ho za ruce. „Když to pro tebe udělám…“
„Pro mamku,“ upravil ho Bill.
„Pro tebe.“ Dělal to pro Billa. Byl si jistý, že je jejich matka v pořádku, ale ten strach v Billových očích ho nutil dokázat mu, že je všechno v pořádku, možná ne pro ně, ale pro jejich matku. „Slíbíš mi, že si vezmeš moje oblečení a budeš se chovat co nejvíc jako já? Nesmí ti vadit špína, žádné slušné a noblesní chování, a když potkáš jiného muže, nezvedej ruku, ale potřes si s ním rukama.“
„Já, jo, to zvládnu…“ Bill si začínal dělat starosti. Nikdy nemusel nikam zapadnout a najít si způsob jak se muži chovají ve společnosti. Vždycky se choval, jak by měla žena, žena z vysoké třídy. Bill si nijak nespojoval to, že tu roli musí přijmout, s tím, že ji musí také dobře zahrát. Ale bylo tu ještě něco, co bylo skoro jak ulička smrti, nebyl pracovník.
„Vůbec nevypadáš, že bys někdy pracoval, Bille.“ Řekl Tom s malým podrážděním v hlase. Vypadalo to, jako by jim všechno chtělo ztížit životy. „Jsi bledý, a nechci být ošklivý, ale taky slabý. Někdo, kdo by se koukal po pracovní příležitosti v jiném městě, by vypadal, že už někdy někde pracoval, vypadal by jako já, Bille. Opálený a silný a strhaný,“ zasmál se maličko Tom a Bill si skousl ret.
„Poslední dobou jsem byl hodně na sluníčku…“
„A stále jsi bílý jako duch.“ Stiskl Tom Billovi pevně ruce, nechtěl ho nikdy pustit a znovu čelit světu bez něj. Nechtěl, aby něčemu musel bez jeho přítomnosti čelit Bill. „Proč to musí vždycky takhle dopadnout? Nic pro nás nemůže být jednoduché, že? Nikdy? Dokonce ani barva tvojí kůže není dostatečně dobrá.“
Bill jen otřeseně seděl, připadal si naprosto zahanbeně a provinile. On byl příčina všech jejich problémů. Byl Lady, byl uprchlík, byl až moc bledý, a až moc křehký, přivedl na svou pravou rodinu tolik špatných věcí a bylo mu z toho až špatně. To, co si neuvědomoval, bylo, že Tom nese vinu stejně velkou jako on. Tom Billovi napsal dopis, Tom ho přesvědčil, aby se s ním setkal, a aby se setkal s jejich matkou, Tom ukradl vůz a unesl v něm Billa; ale to všechno z dobrého důvodu. Bill jen potřeboval slyšet, že on není ten jediný, který je příčinou špatných věcí, které se dějí jejich rodině, jejich mamce. Potřeboval, aby to Tom dal víc najevo, potřeboval slyšet víc než jen ‚ty nejsi problém‘.
„Omlouvám se.“ Odpověděl Bill bezmocně, opaloval větévku v jejich skromném ohništi.
„Hej, hej, no tak,“ řekl Tom rychle, zachytil Billovy ztrápené oči a jeho provinilý výraz. „Ty nejsi problém.“
„To říkáš pořád, Tome, ale kdo jiný může za všechny problémy? Ne ty, ne nikdo jiný. Jsem moc bledý, a až moc známý, a jsem až moc slabý a vychovaný, a taky jsem až moc… až moc zatraceně zmatený ohledně tohohle všeho, všeho!“
Bill vyskočil na nohy a otočil se k Tomovi zády, cítil, jak mu bratr propaluje očima díru do zad. Založil ruce na hrudníku a zíral na svoje bosé nohy. Jeho nohy pořád vypadaly tak divně v pánském oblečení, tak neznámě a cize. Připadal si naprosto zoufale se vším, co se stalo. Jeho útěk měl být zábava. Měl utéci s Tomem a žít šťastně až do smrti, jako ve všech pohádkách, které mu Lucia vyprávěla, když byl malý. Láska neměla být plná strachu a nejistoty. Měla být úžasná, a všechno, co si malá holčička nebo chlapec může kdy přát; láska, která překoná všechno. Jejich láska ale nepřekonávala naprosto nic, v jeho očích. Měla je postavené zády u zdi, chycené v pasti bez jakéhokoliv slibu, že všechno bude jednou v pořádku.
Bill cítil, jak ho za boky chytly dvě silné ruce, a trhl sebou, ten pocit doteku přes jednu vrstvu oblečení byl tak jiný od doteku přes vrstvy sukní a spodniček, že z toho byl nervózní, a i přesto plný nevysvětlitelného adrenalinu a vzrušení; kdyby jen proto, že to jsou Tomovy ruce.
„Jak může být tvojí vinou, že jsi byl celý život obelhávaný a zavřený? Jak může být tvoje vina, že jsi o mně nikdy nevěděl, protože já jsem byl ten problémový? Jak může být tvoje vina, že náš otec je krutý a hamižný muž, který tě držel naživu, jen abys byl dobrá postavička ve hře? Je to odporné, a já jsem si jistý, že tě to zraňuje, když si představím, že teď víš, že jsi v jeho očích byl jen balík peněz, ale Bille, musíš vědět, že se od toho může odbourat. Vnitřní nenávist je strašná, máš v sobě všechny ty ošklivé pocity a já je také cítím. Musíš dostat svůj hněv ven, ale prosím, nevybíjej si to na sobě. Nikdy na sobě.“
„Já… jen,“ vydechl Bill, opřel se zády o Tomův hrudník, ale nedokázal pokračovat v linii svých myšlenek. Jen prostě nevěděl, jak ty pocity dostat ven, nevěděl, jak se ohledně celé té věci cítit. Pro něj tady byly větší věci v sázce, a pak říct Tomovi, jak se cítí ohledně svého života od té doby, co ho potkal, pro něj nic ohledně ventilování emocí nebylo důležité. Jen se chtěl cítit v bezpečí, kompletní a naprosto svobodný a milován; ale i tohle bylo pro něj v jeho očích nemožné. Chtěl ten pohádkový konec a nechtěl se vypořádat s tragédií uprostřed jeho příběhu.
„Jsem si jistý, že máš pocit, že tohle je špatný čas, abys ze sebe dostal ty pocity ven, ale podívej na ty pocity, které jsme už přeprali. Pomohly nám víc, než si myslíš. Kdybych nevěděl, že mě miluješ, kdybys pořád ještě panikařil ohledně mého chování a choval se ke mně špatně, nedokázali bychom ani vyjít ze dveří domu, než by nás našli. Ty mi věříš a miluješ mě, a všechno jsi to vyjasnil, a já miluji tebe, ale… Musíš ze sebe dostat i tyhle pocity, nebo tě zničí, lásko.“
„Ty jsi nevyjádřil, jak se cítíš.“ Řekl Bill tiše, dal ruce dozadu a zahákl je Tomovi v pase. „Ohledně situace. Jak se cítíš ohledně našeho otce.“
„Bille, já jsem strávil celý svůj život dáváním najevo, jaký mám vztah k mému otci.“ Zasmál se Tom, jeho dech byl tak horký a sladký na Billově krku a Bill se musel usmát. Byla to pravda, celý svůj život všechno tak jistě věděl, a naučil se s tím vypořádávat, ale Bill chtěl prostě jen vědět, že je Tom stejně vystrašený, jako je on. Chtěl vědět, jestli se z Tomovy pohádky také stala noční můra. Jestli nikdy nějakou pohádku měl.
„Bojíš se někdy?“ zeptal se Bill, otočil se a zabořil si obličej k Tomovi do ramene.
„Jsem k smrti vystrašený, že tě ztratím, to víš.“
„Ale co z ostatních věcí? Jako že tě chytnou? Že mamka je vážně v nebezpečí?“
Tom přikývl, oči těžce zastřené, když se podíval do Billových tápajících. Samozřejmě, že byl vystrašený, ale Tom chtěl být ten, který je silnější, a který jim pomůže skrz zlé věci. On chtěl neukazovat slabost, aby mu Bill plně důvěřoval.
„Jaké věci?“
„Tohle se mě netýká, Bille,“ Tom se musel zasmát, jak jeho bráška rychle změnil téma. Bylo to okouzlující, ale to bylo všechno; na Billovi. „Ale všechno. Proč se neposadíme?“
Ti dva se cítili v bezpečí, když seděli. Obklopeni slabou peřinkou vždy zelených stromů, které je schovávaly před lidmi, kteří procházeli, byli si jistí, že je nikdo nesleduje; že je Lorenz nesledoval. Zvuk tekoucího potůčku vedle nich jen přidal na faktu, že jsou v bezpečí a v klidu. Bylo to dost, aby jim to ulehčilo mysl, jako by nebyli tak blízko útesu skály a tak blízko ke spadnutí z ní.
Sluneční svit na nebi slábnul; horký a lepkavý vzduch ztěžoval chlapcům dýchání. Tom toho chtěl tolik říct, měl toho na mysli víc, než co dokázala slova vyjádřit, chtěl, aby Bill věděl a nemusel se zaobírat detaily, ale věděl, že Bill toho chce vědět tolik jako on o něm. A tak Bill trpělivě seděl, nechával Toma sesbírat své myšlenky, a poslouchal, jak jeho starší bratr mluvil; všechno co říkal, pořád porovnával, a přemýšlel nad věcmi, ale pocity, kterým by chtěl doopravdy rozumět, aby pochopil, co Tom říká, ty nepadly. Seděl se svým starším bratrem po celé hodiny, jen se občas rukou dotkli, nosem na nos, jen poslouchali a porozumívali.
„Ty jsi můj největší strach, Bille. Všechno je to ohledně tebe. Bojím se, co si beze mě počneš, jestli se budeš pořád usmívat a přemýšlet, jestli se pro mě chováš dostatečně perfektně. Nemůžeš se prostě sebrat a odejít bez následků, ty jsi já a já se znovu chystám opustit tě, abych se vrátil k mamce.“
„Potřebuje tě.“
„A já potřebuju tebe.“
„Co budeme dělat, Tome? Nemůžeme se vrátit oba, ne spolu. Také nemůžeme být viděni cestujícími na dvou místech najednou. Jsme v háji.“
Bill se schoulil Tomovi do klína a sledoval, jak voda přeskakuje přes malé kamínky, malé vodopády a vodní víry. Tma se blížila a Bill pomalu cítil, jak denní vzduch jde spát.
„Ne, nemůžeme. A ty nemůžeš být ženou úplně o samotě v cizím městě. Podívej, co se stalo s Paulem a to jsme řekli, že jsme manželé.“
„Věděl, co jsem zač, Tome.“
„Ale stejně; nevěděl, že jsi muž a chtěl tě. Chtěl mi tě vzít. Podívej, jsi překrásný a nejde to nijak obcházet a tvrdit, že nejsi.“
„Teď mluvíš hlouposti, jsme stejní.“
„Myslíš, že jsem krásný?“ zeptal se Tom upřímně a Bill přikývl, znovu si připadal dětinsky a vystrašeně.
„Ale když se na tebe podívám, tak nevidím sebe, vidím jen tebe.“
„A já tebe. Ale když se někdo jiný na tebe podívá, vidí tu nejpřekrásnější ženu, kterou kdy v životě viděl, a je to zřejmé. Ty to možná nevidíš, ale já ano, a myslím si, že když to říkám já, tak už to něco znamená. Ty jsi naše lepší polovička. Jsi se mnou stvořený, protože mě potřebuješ a já potřebuji tebe. Vznikl jsi ze mě, protože jsem věděl, že nebudu schopný zvládnout svět sám. Ty jsi převzal všechnu křehkost a krásu a jemnost, o které jsme věděli, že bych já nezvládl, a tak sis ji nechal pro sebe. Šaty nebo ne, jsi, co jsi.“
pokračování
Nádherné! Opravdu nemůžu tuhle povídku popsat slovy, protože to ani nejde…na tuhle povídku ještě dostatečný uctivý slova nevymysleli! Prostě mě to dostává do kolen tohleto…a LilKatie…zase ti děkuju za překlad, bez tebe by to tu nebylo a máš naprostou pravdu a je mi líto, že si nikdo nenajde čas jen na ten blbej koment…teď už vím jaká je podpora mít pod povídkou komentáře…to je asi vlastně to jediný, čím ti můžou ostatní oplatit tvoji snahu…Prostě děkuju autorce za tuhle famózní povídku a i tobě za překlad 🙂
nádherné♥♥♥
júúúú ten konec byl krásný:)
ten konec byl krásnej :)))LilKatie moc děkuju za překlad velký dík tobe :))) doufám že budeš dál překládat tuto a i ostatní powídky :)) a hlavně veliký dík autorce která tuto powídku píše :))
Takhůe povídka je strasně pěkná. Je psaná tak květnatým jazykem. Strasne se mi líbíten styl psaní…jen tak dál 🙂
Super povídka líbí se mi 🙂 s tima komentama má překladatelka pravdu hrozně málo lidí komentuje já taky chci hodit koment ale někdy mi to opravdu nejde že se mi tam ani to okýnko neoběví asi mám nějakou poruchu newím .. pokusím se dál komentovat všechno povídky a zvlášt tuhle je opravdu krásná :))))
Ten poslední odstavec ze strany Toma byl naprosto nádherný, jdu na druhou část… skoro nedýchám…♥
naprosto úžasný těším se na druhou část!! miluju tu povídku , autorka je naprosto skvělá a obdivuji její fantazii!!