Our Business Is Life Itself 2.

autor: Lilly & Dead F4rt™ & Andullka

Bill

Tak rychle, jak se ke mně Andreas naklonil, tak rychle se ode mě vzdálil potom, co se tam objevil zbytek našeho týmu.  O co se to sakra pokouší. Kolovalo mi hlavou.

Svižně jsme procházeli ulicemi, naším cílem byl Wallmart kdesi v Brooklynu. Připadal jsem si jak v nějaké videohře, moje ruce ani nohy nedělaly to, co jsem chtěl.

„Tady se na chvíli zastavíme a nabereme si nějaký zásoby.“ Řekl Josh, velitel týmu. Procházel jsem krámem, neměl jsem sebemenší chuť na nic, čemu se dalo říkat jídlo, ale přesto jsem popadl nějakou konzervu a pár sušenek. Na konci za kasou byla úzká chodba a schody nahoru. Zvědavost mi nedala, a tak jsem pomalu schod po schodu šplhal do prvního patra. Bál jsem se, ale cítil jsem to nutkání jít dál, tak jsem uchopil zbraň a připravil se k případné střelbě.  

Chodba nahoře byla celá  jako byste ji vytřeli krví, sevřel jsem svojí 9mm kamarádku pevněji a vydal se naproti jediným dveřím, které tam byly. Byly pootevřené, pomalým pohybem ruky jsem je otevřel a vstoupil. Nic tu nebylo, naproti u zdi byl stůl se židlí s pár útržky papíru a v rozích již rozbité skříně.  Zbraň jsem tedy schoval, a když jsem se otočil s pohledem zabořeným do země, někdo mě chytil za ramena. Poskočil jsem a mírně vyjekl.

„Klid, klid, Bille, to jsem já, Andreas.“

„Sakra, tohle mi už nikdy nedělej!“ supěl jsem.

Podíval jsem se do Andreasových hlubokých očí plných pocitu viny. Vzal moji tvář do rukou. „Omlouvám se, ano?“ nespouštěl ze mě oči.

„To je v pořádku,“ nemohl jsem ho nadále trápit.

„A Bille?“ zaleskly se mu oči.

„Ano? “ přestával jsem chápat jeho chování, vypadal nějak nervózně.

„Promiň.“

„Ale Andreasi, vždyť…“ nestihl jsem to doříct a Andreasovy rty se přitiskly k mým. Nezmohl jsem se absolutně na nic. Ten pocit, že je mi najednou někdo tak blízko, když já jsem slabý, byl naprosto úžasný. Líbilo se mi to a oddal jsem se mu. Jazykem jsem obkroužil jeho rty a po chvíli se naše jazyky začaly proplétat. Pravou nohou jsem obtočil Andyho a tím si ho přitiskl blíže.

„Bille…“ Vzdychl Andreas a rukou pomalu sjížděl po mé hrudi směrem k mému rozkroku. Ucuknul jsem a podíval se Andreasovi opět do očí, ve snaze najít v nich odpověď na moji otázku. On však na nic nečekal, přitiskl mě ke zdi a nenechal mě odejít. Opět vložil jazyk do mých úst a pravou rukou se vracel k mému rozkroku. Z mých úst vyšel nevinný sten. Andy přiložil ústa k mému uchu.

„Bille, já tě…“ než však stačil cokoliv říct, zatřásl se stůl. Odtáhli jsme se od sebe a zírali na stále se klepající stůl.

„Co to kurva, je?“ vykřikl jsem. Stůl najednou odletěl směrem k oknu a naproti nám vyběhl malý chlapec. Oblečení měl celé od krve a jeho levá ruka byla od loktu níže odseknutá.

„Panebože!“ zaječel jsem a jen tak stále hloupě stál a koukal na chlapce, kterému nemohlo být více jak 10 let. Už byl těsně přede mnou, když mě Andy odstrčil a propíchl ho zlomenou tyčí od stojacího věšáku. Z ležícího chlapce vytáhl tyč, šlápl mu na krk a bez jakéhokoliv citu mu propíchl lebku skrz oko. A já tam seděl, klepal se strachy a nakonec se pozvracel…  

Andreas

Krev toho dítěte mi vystříkla na oblečení, to by ani nebylo tak strašný, jako to, že jsem to měl i na obličeji.

„Příště…si s sebou vezmu i hadr,“ podívám se na něj a koukám, že z toho taky není nějak v normálu a pozvracel se. Rychle tu krev v rukou oklepu a utřu do kalhot, není mi z toho nějak nejlíp, ale tak co, když už jsem nastoupil k nim, tak už tu zůstanu. Vytáhnu ho zpátky na nohy

„Radši jdeme, nebo tady ještě něco vyleze a… to já možná ani nepřežiju, kdyby to mělo na tebe skočit a bylo by to horší než tohle,“ podívám se zpátky z toho dítěte na něj, ani se nedivím, že se tak dívá a mlčí, taky by mi nebylo po tomhle moc do řeči. Zatáhnu ho k sobě a potom se na něj natisknu, nejradši bych ho na místě znásilnil, ale po tom, co zařval, tak už zase museli přijít.  

„O co jde, chlapi?“ přiběhl tam Bred.

„Ne nic se neděje!“ ihned jsem se ho pustil

„Tak ale co to děcko na zemi?“ ukázal na tělo bezvládného chlapce

„Už je MRTVÝ,“ řekl jsem

„Aha… ale já ti to nevěřím,“ odvede pohled od mrtvoly

„Bože můj, dej tu pistol pryč, je to mrtvý!“ zakřičím.

„Vážně ale, co když se to zvedne… hmm, co potom uděláš?“

„Já neudělám nic, ale ty by sis nadělal do kalhot,“ usměju se.

„No tak nic, ale pohněte.“

„A já myslel, že černoši mají větší inteligenci,“ protočím oči v sloup a chytím Billa za ruce. „Brede… VYPADNI,“ pak už jenom slyším, jak odešel ze schodů dolů.

„Tak a už je pryč… Konečně,“ začnu ho líbat, ale potom ho chytnu za ruku a jdu s ním dolů.

„Co jste tam dělali?“  řekne Josh.

„My? Nic, vůbec nic, co vás to zajímá?“

„A to ocucávání tam nahoře, to bylo co?“ všichni se tam začali smát, jenom já a Bill jsme se nesmáli.

„Tys jim to vykecal?“ podívám se na Breda vražedným pohledem, ten začal couvat za stůl. „Ty hajzle, proč jsi jim vůbec něco říkal?“

„Sorry, já nevěděl, že to vezmou hned takhle a budou se ptát.“

„TY! Ty budeš co nevidět mrtvý,“ uhodil jsem ho.

„Zemřeš mezi prvníma, chlape.“

Tom

Došel jsem do labotaře, a už se ke mně sesypali lidi v bílých pláštích.

„Myslím, že už to máme, pane,“

„Konečně po tolika letech se nám to podařilo.“ Sypalo se to na mě ze všech stran. Dojdu ke sklu, za kterým se nachází.

„Mutace netrvala příliš dlouho. Ale stále se vyvíjí. I když jsme mu virus píchli před pěti hodinami.“

„A máte ještě někde tenhle typ viru zachovaný?“ optám se a se zájmem si začnu prohlížet jednu z pracovnic. Všimnu si, že to zaregistruje a rozpačitě se usměje a odpovědi se mi stejně nedostalo.

„Každopádně pořád ho sledujte a výsledky mi přineste, kdybych nebyl v kanceláři, tak ho nechte asistentovi. A kdo byl ten muž, co jste mu dali tohle sérum?“

„Georg Listing,“ podívám se, kdo to řekl. Byla to ta, kterou jsem si před chvílí prohlížel. Usmál jsem se a kývnul.

„Dobře… k čemu jinému by nám byl, akorát se nám sral do práce.“ Jeden z těch spravedlivých vojáčků, který věřil, že nám to překazí… jo, vážně se mu to povedlo. Sedí tu zmutovaný za sklem. „Tak pokračujte.“ Naposledy vyhledám pohled té dívky.  Pak za sebou nechám zavřít dveře a dojdu do kanceláře. A už vidím, jak se ke mně hrne asistent.  

„Pane, opět vám volali lidé z Evropy.“ Jen kývnu a vezmu si útržek papíru s telefonním číslem. Počkám, až asistent odejde a vytočím ono číslo.

„Akorát jsem mrhal časem… Jestli ty peníze nesložíte do pár dní, tak čekejte menší ohňostroj.“ Byla moje poslední slova a položím to. Přejdu k oknu a zapálím si. Chvíli přemýšlím o atentátu na Evropu, když se mi najednou do mysli vrátí ta blondýnka. Jo, byla vcelku pěkná… to se musí nechat… Mohl bych se za ní vrátit… podívám se, kolik je hodin… za chvíli by měli končit, tak se tam můžu vrátit. Pomalým krokem se loudám do labotaře, když uvidím, že ta slečna tam ještě sedí. Sama. Bingo! Hezky mi to hraje do karet. Nasadím svádivý úsměv a přejdu k jejímu stolu. Zvedne hlavu od papíru a podívá se na mě.  

„Promiňte… vím, že jsem už měla jít…“ vstane a začne ty papíry uklízet.

„Ne…“ zastavím ji a chytnu za ruku, okamžitě se na mě podívá.

„Proto jsem nepřišel.“ Dokončím větu a začnu se k ní pomalu přibližovat… trochu se odtáhne.

„Ehm, Chantelle,“ usměje se a koukne se mi do očí… jako by mě její jméno zajímalo. Kývnu na souhlas, a konečně ochutnám její rty. Ve stoje ji neojedu, copak jí to nedochází? Pomalu s ní přejdu k něčemu, co vypadá jako stůl. Je mi jedno, co to je, hlavně když jí tam položím. Nepřestávám ji líbat a začnu jí rozepínat košili, když v tom si všimnu, že se začne sklo, kde se má nacházet projekt Georgeus, otevírat. Okamžitě nechám blondýnu blondýnou a začnu zdrhat. Po chvíli uslyším její křik. Jen se zašklebím a rychle nastoupím do výtahu. Slyším ho za sebou… ale nejsem tak hloupý, abych mu neutekl.