autor: Sušenka
Ahojky Twincesťácké dušičky. Tak tu zase jednou otravuju s jednodílovkou, která mě napadla, když jsem koukala na film Melodie mého srdce. Určitě jste ho aspoň někteří z vás viděli:) Více méně je to psané podle toho a dloho mi trvalo se rozmyslet, zdali to napsat jako jednodílovku nebo více dílku. Jak vidíte je to ta první možnost 🙂 Protože já své vícedílky nikdy nedotáhnu do konce. A tady u té jsem chtěla, aby byl a celá, a proto je jako jeden díl. Doufám, že se bude aspoň trochu líbit. Já osobně si ale myslím, že je možná špatně zakončená. Nějak mi to nešlo. Ale pokud se vám bude chtít, posuďte sami. Budu ráda za každý komentář, který napíšete. Děkuji
SušenkaxD
Poslouchej. Slyšíš to? Tu hudbu. Já ji slyším všude. Ve větru, ve vzduchu, ve světle…. Je všude kolem nás. Jediné, co musíš udělat, je otevřít se jí a poslouchat.
8.11.2005
Dredatý v celku ustrašený chlapec seděl v koutě jednoho z berlínských klubů a pomaličku popíjel panáka whisky. Tehdy měl se svou kapelou první vystoupení a tréma ho ovládla. Navíc měl už od rána zvláštní pocit. Byl si téměř jistý, že se ten den stane něco výjimečného. Ale říkal si, že opět zase jen sní a snažil se to přejít.
Úplně na druhém konci Berlína, v jednom z domů zazobané rodiny, seděl černovlasý chlapec u oběda se svým otcem a poslouchal jeho pokyny.
„Bille, budeš hrát v divadle před miliónem diváků. Tak se hlavně hezky usmívej a neudělej mi ostudu. Víš přece, že by mě to mohlo stát kariéru.“ Muž se napil ze své sklenice a káravě se na svého syna podíval. On v něj věřil, ale zároveň měl strach o sebe.
„Samozřejmě.“ Mladý chlapec kývl otci na souhlas. Nechtěl ho zklamat, a tak se rozhodl dát do toho všechno. Hudba je jeho život a on o ni nechtěl přijít a ani udělat ostudu svému otci.
„Tome, bráško, jsme na řadě. Potřebujeme to. Tak tě prosím, nepodělej to. Já v tebe věřím. A vím, že kdyby tu byli máma s tátou, budou na tebe pyšní.“ Dereck ochranitelsky obejmul svého mladšího brášku. Chtěl, aby ze sebe vydal maximum. Moc to pro něj znamenalo. Měl Toma rád, ale občas byl sobecký a myslel jen na sebe a nepřemýšlel nad tím, co si o tom jeho bratr myslí.
„Já vím.“ Řekl Tom s mírným úsměvem a vzal do rukou svou kytaru.
Urostlý muž ve smokingu poplácal naposledy svého syna po zádech a šel se usadit na své místo v divadle. Měl samozřejmě to nejlepší, které tam bylo.
Bill se s úsměvem usadil na připravenou židli na jevišti. Jemně uchopil své violoncello a nastavil smyčec tak, aby mohl začít hrát, až se opona vysune.
Tom se postavil s kytarou ke svému mikrofonu a začal vyhrávat první tóny své písně
„Tonight the sky above.“
„Reminds me how to love.“…
Přestal vnímat svět kolem sebe a naslouchal jen tónům, které právě slyší. Cítil se zvláštně. Za svou hudbou slyšel i jinou melodii. Takovou, kterou vídal ve snech. Byla nádherná. Jako by ji hrála ta nejjemnější ručka na světě.
Jeho srdce bušilo vzrušením a jeho tělem se rozlil příjemný pocit. Byl jako omámený.
„I get you off my mind. This time.“ Z jeho úst vyšla poslední slova písně a klubem se rozezněl potlesk a řev diváků.
Chlapec stál jako omámený a hleděl svýma čokoládovýma očima do davu. Jako by tam snad viděl zázrak. Mírně zatřepal hlavou a opustil i se zbytkem své kapely pódium.
„Dokázal jsi to, Tome.“ Dereck mu skočil kolem krku, ale Tom jeho objetí neopětoval. Počkal, až ho pustí, a utíkal ven. Pryč od všech lidí.
Chlapec v divadle, který hrál tak líbezně na violoncello, měl úplně stejný pocit. Nechápal, co se to v něm děje, a proč ho ten hlas pronásleduje na každém kroku. Pokaždé, když začne hrát, slyší ho. Ten sametový mužský hlas, který ho vždy omámí.
Každému připadal jako blázen, ale on věřil, že pokud bude naslouchat, najde osobu. Jeho spřízněnou duši. Stačí jen naslouchat správnému hlasu a hudbě.
Mladý chlapec seděl na střeše menšího věžového domu a pozoroval nebe. Miloval ten pohled na zářící hvězdy a na kulatý zářící měsíc. Bylo to něco magického, co v něm vždy vyvolalo radost.
„Je to nádhera, že?“ Zeptal se osoby, která stála za ním, cítil, že tam není sám. Osůbka s mírným úsměvem kývla a dlouze se na Toma zadívala. Ten hlas. Je to ten, který slýchává? Nebyl si jistý, a navíc… Je to hloupost. Jsou to jen jeho představy.
Tom cítil to teplo, které jím projelo. Spatřil ty nekrásnější oči. Nevinné a modré jako studánky, které se třpytily v měsíčním světle.
„Pojď sem. Sedni si. Buď odvážný.“ Tom poplácal jemně dlaní na místo vedle sebe.
Bill se pomalým ladným krokem rozešel směrem k Tomovi a usadil se vedle něj.
Oba chlapci tam jen tak seděli a pozorovali tu nádhernou oblohu nad nimi.
„Když jsem byl malý kluk, povídal jsem si s měsícem.“ Tom se zadíval na Billův profil a pootevřel ústa.
„Děláš to pořád.“ Hleděli si do očí. Jako by snad viděli svou duši. Říká se, že člověk pozná svou druhou polovičku během tří vteřin, ale bylo to u těchto dvou chlapců možné?
„Už dlouho jsem to nedělal.“ Dredatý chlapec položil svou ruku na Billovu „Měsíc nám připomíná, že i v těžkých časech je každý den krásný.“
Tom se zadíval chlapci, hluboko do očí a daroval mu letmý polibek na jeho ústa.
Chlapci o sebe jemně třeli nosy a mezi tímto krásným gestem se párkrát políbili. Tahle noc byla pro oba dva něčím výjimečná. Našli jeden druhého a přáli si, aby to nikdy neskončilo.
1.11.2009
Černovlásek seděl na parapetu okna svého pokoje a pozoroval měsíc. Vybavil si tu noc. Tu překrásnou noc, kterou strávil s tím nejdokonalejším člověkem, jakého kdy spatřil. Vybavoval si každičký detail jeho tváře a těla. Pořád ještě cítil jeho rty a doteky. Vybavil si jeho čokoládový pohled a vzpomínal na jeho krásný sametový hlas, který teď už neslyší. Netušil proč. Ještě dlouhou dobu po té noci pořád hrál a doufal, že ho opět uslyší. Ale nestalo se tak.
Možná už se ti dva neměli nikdy vidět. Nebo možná nebyla ta správná chvíle na to, aby se viděli.
Je ten svět ale nespravedlivý, když je nechá, aby se tak trápili…
Měsíc svítil a Tom to opět dělal. Od té noci si každou noc povídal s měsícem a doufal, že mu zase odpoví jako dříve. Dříve mu zodpověděl každou jeho otázku, ale teď? Neslyšel od něj nic. Ani žádnou nápovědu.
Tak moc ho chtěl znovu spatřit. Dal by celý svůj život za jeho polibek. Stačilo by i jedno jediné objetí, které by ho učinilo šťastným.
Možná, že už se to nikdy nestane, ale ani jeden z chlapců nepřestával věřit. Oba věřili v jejich lásku, a to je důležité.
Bill přiložil své prsty na okno a pomalinku s nimi přejížděl přes sklo po měsíci.
„Dobrou noc, Tomi,“ šeptl a z jeho krásných očí si našlo cestičku pár slaných slz.
„Dobrou noc, Billy.“ Řekl Tom a zavřel oči, aby se mohl ponořit do říše, kde je možné i to nemožné.
9.1.2010
Tom po roce od té noci. Přestal hrát. Už nemohl dál. Nemohl najít to, co potřeboval, nemohl najít tu hudbu, kterou potřeboval, a proto svému bratrovi zanechal jen omluvný dopis a odjel z města.
Pak ale dostal od Derecka dopis, že dostali nabídku zase hrát, ale pouze všichni. Tom se dlouho rozmýšlel, zda li tu nabídku přijmout, ale nakonec souhlasil a teď seděl v letadle a vracel se do města vzpomínek. Do města, kde se to všechno odehrálo.
„Ahoj, bráško.“ Přiskočil k němu Dereck a obejmul ho tak jako nikdy. Moc mu chyběl.
„Chyběl si mi, víš to.“ Plácl ho po zádech a zasmál se.
„Ty mně taky.“ Řekl Tom s nějakým nezájmem.
Měl strach zase hrát. Měl strach z toho, co uslyší. Měl strach z toho, že uslyší něco, co nechce, a jeho naděje se rozplynou jako pára nad hrncem.
Kostelem se rozléhaly varhany a dětský zpěv. Malé děti z fary se připravovaly na vystoupení v berlínském parku s doprovodem Billa Kaulitze na violoncello.
„Bráško, koukni.“ Dereck položil před svého bratra plakát, na který se Tom s nezájmem podíval a pročetl, o co jde.
Srdce se mu rozbušilo jako o závod a sevřel se mu žaludek, když přečetl to jméno. Měl šanci ho znovu spatřit. Vidět jeho oči, ústa. Jeho celého.
Ale on už ho určitě nebude chtít vidět. Určitě už má přítele a svou rodinu a na něj už zapomněl. Pár slz, které skapaly na plakát, si uvolnilo cestu. Ty pocity, které právě v tu chvíli cítil, nemůže doteď popsat. Byla to radost a strach zároveň, nebo jen strach?
Černovlasý chlapec zasedl na své místo a začal hrát. Měl pocit, jako by zase slyšel ten hlas. Pomalu se k němu začal vracet. Čím více ho slyšel, tím intenzivněji hrál. Potřeboval ze sebe dostat ty pocity úzkosti a radosti. Cítil se jako tenkrát. Když ho slyšel poprvé. Bylo to něco překrásného.
Dredáček běžel přes celé město, co mu nohy stačily. Ta hudba. On ji slyšel a běžel za ní. Věděl, že hraje on. Takhle líbezně nikdo jiný nikdy hrát neuměl.
Procházel mezi davem. Cítil se, jako by se najednou všechno zastavilo a on jediný se mohl pohybovat a jít kupředu. Čím více se blížil, tím více pociťoval strach a bezmoc. Šel pořád dopředu, až najednou ho spatřil. Viděl snad anděla? Zase viděl ty krásné oči. Byly pořád stejné. Modré jako studánky a také pořád tak smutné.
Hleděli do očí jeden druhému a ani jeden se neodvážil uhnout pohledem. Oba dva měli pocit, jako by to byl snad jen sen, který se za chvíli rozplyne.
Billovi vypadl smyčec z ruky a čelo letělo s ním. Postavil se na nohy a šel blíž. Nevěřil tomu, že je to on.
Dívali se na sebe a oba měli na mysli to samé. Že pokud se teď obejmou nebo políbí, už nikdy bez sebe nebudou moci být. Zůstanou spolu navždy…
Jediné co musíš, je poslouchat! Poslouchat melodii svého srdce…
autor: Sušenka
betaread: Janule
…ach jooo…*brečí*…to je nádhera…=) proč to takhle nemůže být i ve skutečnosti??? já vím, hloupá otázka….bylo to fakt krásné…nádherně popsané pocity a emoce…a konec??? ten byl nejhezčí…skvělá práce, jen tak dál =)
Moc pěkná povídka…. x)
*brečí* nádherný..fakt moc pěkný..myslim že vůbec nevadí že je to jenom jednodílka, i tak má svoje kouzlo a je nádherná..
jen tak dál 🙂
nádherný, moc povedený 🙂
Úžasná povídka, jdu si to přečíst ještě jednou x))
Moc hezký, 🙂 …Nádherný.
Přidávám se ke spokojeným čtenářům =), povídka je krásná, trošku zvláštně psaná, ale moc se mi líbila. A konec se ti povedl, nevím, proč si myslíš, že ne =) A mám takovou otázku, jak to, že má Bill modré oči?? Asi chyba v Matrixu xD A představa Billa, hrajícího na čelo je sexy =D
bože..to je tak NÁDHERNÝ ♥♥♥ pláču..:'))))
[7]:Líbila se mi představa Billa s modrýma očima:) Přišlo mi to kouzelné:)…Jinak děkuji za pochvalu