autor: Bubbly
Nespal jsem. Až do rozednění jsem klečel na posteli a díval jsem se z okna na hvězdy. Měl jsem strach a celou noc jsem provzlykal. Oči mě pálily od neustálých přívalů slz. A až když se nad obzor vyhouply první paprsky slunce, které ozářily slábnoucí temnotu prvními jasnými odstíny oranžové, červené a žluté, lehl jsem si na postel a stulil se do klubíčka. Přesto, že jsem byl vzhůru přes dvacet hodin, nemohl jsem usnout. Bál jsem se, že kdybych jen na chvíli usnul, oni by mi něco provedli.
Zase jsem si sedl a zaposlouchal se do ticha domu. Nebylo slyšet vůbec nic. Bylo ještě příliš brzo, než aby byl někdo vzhůru. Dům byl zřejmě do úplného východu slunce mrtvý. Vsadím se, že kdybych upustil špendlík na podlahu, znělo by to jako hlasitý výstřel.
Na nočním stolku vedle postele bylo pořád jídlo ze včerejšího večera a já si najednou uvědomil, že mám hlad. A pokud si dobře vzpomínám, nemusím mít strach, že by v jídle něco bylo. Vzal jsem si do ruky toast. Od včerejška byl chleba trochu okoralý, ale stejně mi přišel k chuti. Pomalu jsem ho snědl a dopil i zbytek vody ze sklenice. Bylo mi o trochu lépe, ale ne dost na to, abych byl klidnější. Lehl jsem si zpátky na postel a zůstal jsem se dívat na dveře. Čekal jsem, kdy se zase otevřou a kdo se v nich objeví. A jenom moje myšlenka dozněla, cvakl klíč v zámku, jak s ním někdo otočil, ale klika se nepohnula hned. Trvalo několik vteřin, než se dveře pootevřely. V tu chvíli jsem seděl skrčený v koutě a rukama jsem si objímal kolena. Do místnosti nakoukla Tomova hlava. Vypadal, že je vzhůru už dlouho, žádná rozespalost ani kruhy pod očima.
„Myslel jsem, že naše hvězda bude ještě spát,“ řekl potichu a vstoupil. Dveře za sebou zavřel, jako kdyby se bál, že mu snad uteču. Pravda, na vteřinu mě to napadlo, ale jaká je šance, že bych se dostal z domu, ve kterém jsou tři další, kteří by po mně šli jako hladové šelmy po kořisti? Žádná.
Tom si mě chvíli pozorně prohlížel. „Spal jsi v noci vůbec?“
Sklopil jsem oči a zavrtěl hlavou. Tom hlasitě vydechl a znělo to trochu podrážděně. Čekal jsem, že ke mně zase bude hrubý a tentokrát mě bude nutit do spánku. Ale on mlčel, jen se pohnul ode dveří k nočnímu stolku. Podíval se na prázdný talíř.
„No,“ podotknul. „Alespoň jsi něco snědl.“
Podíval jsem se na něho. I on na mě upřel tíhu svého čokoládového pohledu a snad čekal, že mu něco řeknu. Já jsem mlčel. Neměl jsem odvahu se ho na cokoliv zeptat, nebo mu cokoliv říct, protože jeho postoj pořád vyjadřoval druh někoho, kdo je jistým způsobem nebezpečný.
„Je ještě brzo, Bille. Vyspi se,“ sebral talíř a sklenici a šel ke dveřím. Pozoroval jsem jeho lehce houpavou chůzi, jak se ztratila za dveřmi. Zabouchl za sebou a cvaknutí zámku mě ujistilo v tom, že se odtud jen tak nedostanu. Nezbylo mi nic jiného, než si lehnout a pokusit se na chvíli spát. Upřímně řečeno, začínal jsem být unavený. Zavřel jsem oči a spal jsem téměř okamžitě.
„Probudíme ho,“ slyšel jsem kousek od sebe BJův hlas.
„Ne, nech ho spát. Celou noc byl vzhůru,“ zavrčel na něj Tom.
„No a co? Místo spaní byl celou noc vzhůru a kňoural. Jeho problém. Já chci, aby byl vzhůru. Vůbec si neužívám, že jsme ho unesli.“
Tom si odfrkl. „A co chceš dělat, až se probere? Hrát s ním slovní fotbal?“ zeptal se a zněl naštvaně.
„Ha, ha,“ odsekl BJ. „Já mu chci ukázat, že tohle rozhodně nebude příjemná dovolená.“
„Já jsem jasně řekl, že se mu neublíží. Nikdo z vás na něj ani nesáhne.“
„Tome, není to jenom tvoje hračka, jedeme v tom všichni,“ promluvil třetí hlas, který jsem si pamatoval ze včerejška, ale nedokázal jsem k němu přiřadit jméno.
„Tak hele, Mäxi“ zvýšil Tom hlas. „Chceš půl miliónu euro, nebo dvacet let za mřížema za únos a ublížení na zdraví?“
„Kdo řekl, že mu ublížíme? Když nás přestane bavit, rovnou se ho zbavíme, ne?“ pronesl BJ a zasmál se.
„Samozřejmě, až dostaneme prachy,“ dodal Mäx.
Všichni byli se mnou v místnosti a já jsem slyšel každé slovo rozhovoru. Nelíbilo se mi, kam se jejich řeč stáčí. Probral jsem se tak rychle, jak mi můj unavený mozek dovolil a sednul jsem si. Přikrčil jsem se v koutku postele a pořád trochu ospale jsem mžoural kolem sebe. Tom seděl na posteli kousek ode mě, BJ na židli vedle nočního stolku, a ostatní dva se opírali o skříň. Jeden z nich, jak jsem zaslechl, byl Mäx a poslední jméno jsem ještě ani neznal. A nebyl jsem si ani jistý, jestli ho chci znát.
„Aaa, Sněhurka se nám probrala ze stoletého spánku,“ ušklíbl se BJ a upřel na mě temně zelené oči.
„To byla Šípková Růženka,“ odvětil jsem potichu.
Tom se zasmál, zatímco BJ stáhl obočí. „Cos to řekl?“
„Šípková Růženka spala stoletým spánkem a ne Sněhurka,“ zopakoval jsem mu.
BJ nabral v obličeji vztekle rudou barvu. Zřejmě neměl rád, když si z něho někdo dělal legraci. A navíc, já jsem nevtipkoval, jen jsem ho opravil. A to se mu nejspíš taky nelíbilo. Prudce vstal a vyrazil ke mně. Cestu mu přede mnou zastoupil Tom. Já jsem se za nimi ještě víc přikrčil.
„Varuju tě – ani na něj nesáhneš, pokud nechceš, abych ti ublížil.“ Tomův hlas zněl klidně, ale z očí mu šlehaly blesky.
Oproti němu BJ naštvaný byl a nesnažil se to skrývat ani v obličeji a ani v hlase. „Nemůžeš ho hlídat pořád, Tome. Nejedeš v tom sám, jsme v tom všichni a nikdo z nás nebude dělat to, co ty řekneš.“
Tom nakrčil obočí. „Vysvětli mi, BJi, jak ho tu chceš udržet živýho, když ho chceš přizabít už druhý den?“
BJ se na mě podíval. Pohled jsem mu oplácel, ale ruce se mi znatelně třásly. Věděl jsem, že by bylo lepší, kdybych držel pusu, jenomže teď bylo pozdě něčeho litovat. Pro příště vím, na co si dát pozor. V první řadě na jazyk. Sklopil jsem provinile oči a hryzl se do rtu. Nevydržel jsem nápor jeho vzteklého pohledu. A už vůbec jsem nechtěl, abych ho vyprovokoval k něčemu horšímu, než se doposud stalo. Mohlo by to skočit mnohem hůř, než jenom nenávistným pohledem.
Naštvaně si odfrkl a odešel. Mäx s tím druhým klukem ho následovali, očima se při odchodu opírali do Toma, jako kdyby udělal něco bůh ví jak špatného. On mě jenom bránil. Jemu jde o peníze, ne o to, aby mě zmrzačil, nebo dokonce zabil, zatímco na ostatních bylo vidět, že je jim ukradené, jak se mnou bude naloženo.
Když se za nimi hlasitě zabouchly dveře, Tom se na mě otočil.
„Můžeš mi vysvětlit, proč si nedržel jazyk za zuby?“ zavrčel na mě. „BJ není zrovna ten, z koho by sis měl dělat srandu.“
„Nedělal jsem si srandu,“ špitl jsem potichu.
„Tím hůř pro tebe, Bille. Copak jsem ti včera neřekl jasně, jak se máš chovat? Chceš, aby tě někdo z nich zmlátil do bezvědomí? Věř mi, že oni by toho schopní byli,“ varoval mě.
Zvedl jsem k němu pomalu oči. „A ty ne?“ zeptal jsem se.
Zamračil se. „Sakra, Bille, nehraj si s námi, pokud nechceš skončit pod drnem.“ Sedl si zpátky ke mně na postel. „Chci, aby ses vrátil domů v pořádku, ale ty si to moc neulehčuješ.“
Pohled jsem znovu sklopil do svého klína. „Omlouvám se.“ Nevím, jestli mě slyšel, protože jsem to řekl na hranici slyšitelnosti.
Tom vstal. „Na to už je teď trochu pozdě,“ odsekl a odešel. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi a zamknout. Znamenalo to, že se zlobí, a stejně tak to znamenalo, že moji omluvu slyšel.
Znovu jsem se rozplakal. BJ byl na mě naštvaný a já jsem věřil, že mi teď udělá ze života peklo, a dokonce ani Tom už ho nezastaví. Mäx a jeho kamarád beze jména mu v tom jistě rádi pomůžou, jen aby mě shodili na úplné dno. Toma jsem se obával, ale z BJe jsem měl strach jako ještě nikdy z nikoho. Dokázal jsem si až příliš živě představit, jak z mého obličeje udělá svými pěstmi krvavou masku. A ta představa byla na mou slabou povahu moc. Prudce jsem se otočil a znovu jsem zkusil kličku na okně. Trhal jsem za ní vší silou, aby se otevřela, ale bylo to k ničemu. Odtud se prostě nedostanu, dokud mě oni sami nepustí. Mohlo by to trvat věčnost.
Vstal jsem a přešel ke dveřím. Taky byly zamčené. Nebylo odtud kudy ani kam utéct. Venku za okny se rozkládal les. Netušil jsem, kde jsem, ani jak jsem se sem dostal. Kdyby se mi přece jenom podařilo utéct z domu, ztratil bych se venku. Bylo to obojí stejně nesmyslné, a tudíž mi nezbývalo nic jiného, než sedět a čekat na zázrak.
Lehl jsem si zpátky na postel a hlasitě jsem se rozvzlykal. Slzy se mi kutálely z očí jako malé průsvitné perličky a měkce dopadaly na moje popraskané rty. Třásl jsem se po celém těle, bolestivé křeče mi stahovaly svaly. Srdce se mi freneticky rozkmitalo. Tep mi duněl v uších a cítil jsem ho i vzadu na jazyku, mohl bych ho v puse převalovat jako hořký bonbón. Strach mě pomyslně bodal v hlavě. Plakal jsem tak dlouho, dokud jsem měl slzy. A když oschly, ležel jsem na matraci, skoro jsem nedýchal a díval se do prázdna. Nikdy v životě jsem si tolik nepřál být doma, u svých rodičů, u svého psa a u svých přátel. Dokonce i svého manažera, kterého jsem neměl dvakrát v lásce, bych teď viděl rád. Celý můj život, ač byl náročný a strmý, byl lepší, než být tady.
Klekl jsem si a posadil se na paty. Podíval jsem se ven z okna. Stromy tu byly kolem dokola a do jejich větví se opíral slabý vítr. Nebyla tu žádná příjezdová cesta. Přemýšlel jsem, jak jsme se sem vlastně dostali. Autem? Nevím. Dokonce si ani nepamatuju, že bych BJ, Toma, Mäxe a toho čtvrtého potkal v noci venku a že by mě přepadli. Nejspíš jsem od nich dostal takovou ránu do hlavy, že ani nevím, co jsem ten den měl k obědu.
Povzdychl jsem si a podíval se nad obzor. Slunce se pomalu chýlilo k západu. Celý den jsem prospal, což znamená, že v noci zase nebudu moci usnout. Třeba ani nebudu muset. Třeba přijde BJ a zmlátí mě do bezvědomí za tu mou drzou poznámku. A třeba přijde Tom a bude mi do rána vyčítat, jak si sám dělám ze života peklo. Možná, že to jsem si přál víc. Aby přišel Tom, protože on mi nikdy nevyhrožoval, že mě zbije. Bylo to jako rozhodnutí mezi kobrou a hladovým vlkem. Pokud mám na výběr, volím kobru. Pokud neuděláte žádný prudký pohyb, kobra vám neublíží.
autor: Bubbly
betaread: Janule
Nemám ráda hady. Bojím se jich. Ale těch měkolik posledních slov mě ohromilo. Opravdu dokonalý závěr.
Ze slohové stránky mi tam chvilku vadilo neustále se opakující sloveso "být", neb jsem na něj od jisté doby strašně alergická a všude si ho všimnu, ovšem jinak tomu snad nemám, co vytknout. Všechno chce cvik =)
Jinak zmínka o Sněhurce a Šípkové Růžence mě opravdu pobavila. Zvlášť, když jsem si uvědomila, že bych mu řekla úplně to samé =D
Prosím, pokračuj,prozatím se to vyvíjí víc než slibně =)
chudák Bill prosím nech mu nikto neublíži a nech je čo skoro v bezpečí doma.
…jééé…sem měla hroznou radost, když sem viděla novej dílek…=) krása…=) miluju tuto povídku…jedna z mých velmi oblíbených…=)
Nádherný díl…poslední slova mi úplně vyrazyly dech..a to ani nevím proč..Billa je mi pořád strašně moc líto..ale jsem ráda, že tam má Bill někoho jako je Tom, který mu nechce ublížit…
Vážně se moc těším na další díl..:)
Povídka se mi taky líbí, jenom se bojím, že BJ nechce Billa jenom zmlátit… A pořád nemám jasno, proč Billa vlastně unesli, nejdříve to vypadalo, že kvůli výkupnému, potom aby se pobavili, jsem zvědavá, jak to teda bude, ale hlavně doufám, že Tom bude pokračovat ve své roli ochránce, a nejen to =)
jsem zvědavá jak to dopadne .. moc se mi to líbí .. tak doufám .. že příště to bude tak že celej dílek bude o Billovi a Tomovi
[5]: asi oboje 😀
Těším se na další díl 😀 🙂
fakt moc úžasné! hlavne tá veta na konci ma totálne dostala!
Hlavně at Bj Billa neznásilní, to bych nemusela přežít 🙂