Homeless 19.

autor: S & Doris

Večer. Večer, kdy se Bill s Tomem vraceli z města. Venku vanul jemný letní vánek a laskal tyto dvě osoby na krku. Obloha se stmívala a frekvence aut byla již pomíjivější. Tom nesl dvě plné tašky oblečení a doplňků pro Billa. Značky Dior. A Bill nesl dvě tašky oblečení, bot a doplňků pro Toma. Kráčeli tiše vedle sebe a oba stejným způsobem kroutili hlavou, aby odpomohli bolesti krční páteře. Tom oblečen tak jak ráno vyšel z Billova bytu. Černé tepláky, volné červené tričko a malá mikina narůžovělé barvy. Spíš barva lososa. Tom ji měl rozepnutou. Nesnesl těsno. Líbila se mu. Proto si koupil úplně stejnou, akorát v XXL velikosti.
„Sakra, Tome, budeš sexy. Opravdu mi už přestaň děkovat. Zešílím z toho. Nikdo mi nepoděkoval tolikrát, co ty. A to se známe necelý měsíc asi.“

Tom zrůžověl a sklopil hlavu. Měl tendence Billovi děkovat neustále. Kdykoliv Bill přihodil do nákupního košíku další věc pro dredáčka.
„Když ty to nechápeš. Já musím. Nikdo pro mě neudělal to co ty,“ pípnul Tom a Bill s lehkým pobavením protočil oči.

„Dobře. Beru to na vědomí, ale už toho nechej.“ Zasmál se a koukl na hodinky. Trochu přidal do kroku. Ráno musel brzy vstávat, aby se dostal na letiště, a to ještě neměl zabaleno ani nic.

„Mám hlad…“ opovážil se říct Tom a loudavě se plahočil po chodníku. Byl rád, že mohl slyšet ruch města. Bylo mu to známé, domácí a příjemné.

„Objednáme si něco od Číňanů. Bohužel nemám čas vařit ani pizzu,“ zakopnul Bill o cosi na zemi. Tom se uchechtnul. Ne Billovu zakopnutí. Ale že pizza se vaří.

„Au… ještě si můžu zlomit nohu.“ Zalamentoval Bill, když tak tak stačil klopýtat, aby se nerozmázl úplně. „A nesměj se. To by byl vážně průser.“ Zamračil se přes rameno na Toma.

„Já se nesměju tomu, že jsi zakopnul. Ale netušil jsem, že se pizza vaří,“ zasmál se Tom. Bill jen otráveně mlasknul.
„No tak peče… to je to samý. Prostě nemám čas ani na jedno.“ Mírně rozhodil rukama plnýma tašek. „Tak prosím přidej trochu. Musím si ještě sbalit.“ Zaškemral Bill a lehce u toho našpulil rty.

„Jo… už jdu. Promiň.“
„Tome!“ vykřikl Bill. Zase se omlouvá. Tom raději mlčel a přidal dost na kroku. Dost hodně. On byl ležérní typ. Jeho chůze a způsob dělání věcí vždy byl až líný. Byl tak zvyklý. Ovšem když musel, proměnil se v pomalejší stíhačku.
„No pomaleji! Nebo si tu nohu zlomím úplně!“ klopýtal za ním Bill na svých vysokých, širokých podpatkách.

Tom se přes rameno otočil a zatvářil se trochu zmateně. Bill by si měl uvědomit, co teda chce.
„Ale říkal jsi, že…“ Počkal, až ho Bill dojde.
„Že máš přidat, ale ne utíkat.“ Žďuchnul do něj, když se konečně dostal na jeho úroveň. Tom se trochu ošil a přizpůsobil se Billovu tempu.

„Kdy vlastně odjíždíš?“ Ozval se po chvíli ticha Tom. Ne že by projevoval zájem o Billovu práci. Jen zkrátka nechtěl to tíživé ticho kolem nich, a taky chtěl vědět, kolik času mu s ním ještě zbývá.

„V půl šesté mi letí letadlo do Milána. Tudíž to znamená, že na letišti musím být už radši po třetí hodině. Teď je půl deváté. Zabalím, najím se a jdu psát. Budík si dám na půl jedné. Prostě nemám čas, nebudu skoro vůbec spát,“ házel Toma do obrazu. Byl protivný a neměl vůbec náladu, když si uvědomil tyhle věci. Nechtělo se mu vstávat.
„Uh,“ vydechl Tom. „To čas opravdu nemáš. Nevyspíš se vůbec skoro,“ a hlavně na sebe nebudou mít čas. To vadilo Tomovi hned po tom, že Bill bude zničený.

Bill pokrčil lehce rameny. Byl z toho otrávený.
„Budu spát holt v letadle. David je prostě kretén. Ví, jak nesnáším vstávání a naplánuje to takhle děsně inteligentně.“ Zakřenil se a do svého projevu přidal notnou dávku ironie.
„Jestli mi nedopřeje pár hodiny klidu na hotelu, tak ode mě nemůže čekat zázraky.“ Čertil se Bill a Tom to raději pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Nechtěl si představovat, co jeho přízrak bude dělat, ale nešlo to.

„Musíš si dupnout, no,“ bylo jediné, co Tom řekl. Zrovna vcházeli do panelového domu. Bill nevrle odemykal a Tom jej nechal vejít prvního. Bill chtěl zavolat automaticky výtah, ale když viděl, jak Tom míří ke schodišti, došlo mu, že trpí klaustrofobii. Vyšli několik pater a zmoženě zapadli do bytu. Hned za dveřmi se oba opřeli o dveře a zeď a stejným pohybem protřeli oči, když pustili tašky na zem.

Bill by něco namítnul ohledně dupnutí, že to je nemožné, ale musel počkat, až ho doběhnou jeho kuřácké plíce. Chodit tolik pater pěšky pro něj bylo vražedné. Pootevřel ústa a špičku jazyka ukotvil v koutku úst.

„Uf… tohle mě jednou zabije.“ Odlepil se od zdi a vlezl do koupelny. Dveře nechal otevřené. Otočil kohoutkem se studenou vodou a nabral si do dlaní. Potřeboval se napít.

Tom se zul, posbíral všechny tašky a odnesl je k sobě a k Billovi do pokoje. Shodil ze sebe mikinu a bos cupital krátkými kroky do kuchyně. Tušil, že bude mít Bill v telefonu seznam s čísly, kde bude zahrnuta i čínská restaurace, stejně jako pizzerie. Hned jak připravil dvě sklenice s džusem, bez optání sebral telefon a vytočil ono číslo. Chtěl Billovi pomoct. Dlouho nic nezařizoval, ale objednání jídla by nemělo být složité.

Projel seznam telefonních čísel, a když našel to, co hledal, vytočil číslo.

„Kam voláš?“ Ozval se za ním Bill a krčil čelo. Tom leknutím nadskočil.
„No… na tu čínu.“ Vysvětlil chvatně, aby si snad Bill nemyslel, že mu jen tak provolává peníze. Bill přikývl a usadil se do židle, pozorujíce Toma. Jeho hovor byl přijat.

„Oh… adresa…“ Zasekl se. Vždyť nevěděl ani adresu. Bill mu ji rychle našeptal do ucha a Tom ji zopakoval. Měl ze sebe radost, že něco mohl udělat. O to větší, když se na něj Bill usmíval.

„Bille, co si dáš?“ neznal Billova oblíbená jídla ani chutě. Když si to tak uvědomil, moc o něm nevěděl. Chtěl to ale napravit.
„Rýžové nudle a smaženou zeleninu s ananasem navíc,“ zašeptal znovu Tomovi do ucha. Rty se mu o něj otřel. Tom se zachvěl.
„Uhm, jo,“ žblebtnul a Bill si podepřel bradu rukama.
„Šo jsi šíkal, pane?“ ozvalo se na druhém konci. Tom sebou škubnul. Probral se.
„Rýžové nudle se smaženou zeleninou a ananasem navíc. A kuřecí na ananasu s rýžovými nudlemi,“ Tom nevěděl, zda Bill nechce nějakou polévku či salát, ale Bill nic neříkal. Jen se na něj díval.

Hravě si skousával svůj dlouhý pěstěný nehet a Toma to dosti znervózňovalo. Bill při tom vypadal naprosto rozkošně. Bosé nohy vyndal na židli a lehce nakloněnou hlavu si položil na kolena.

„Tak to bude všechno.“ Probral se opět po chvíli Tom, když Bill stále mlčel ohledně svých dalších přání. Nevěděl, jestli mu to Bill dělá schválně, nebo jestli si neuvědomuje jak kouzelně takhle působí. Urychleně se rozloučil a telefon odložil zpátky na stůl. Bill rozjařeně zatleskal rukama. Miloval čínu. Už teď se mlsně olizoval.

„Seš šikulka, Tomi,“ nahnul se k němu a lípnul mu malou hubičku na tvář. Neuvědomoval si, že tohle nikomu nedělal. Měl z Toma radost, že se snažil.
„No…“ Tom se podrbal pod nosem a zčervenal. Oslovení ´Tomi´ mu připomínalo matku. Nikdo jiný jej tak neoslovoval. Vstal a postavil před ně připravené nápoje. „Na, pij. Potřebuješ vodu do sebe.“
„Já se tak těším!“

Tom nespokojeně zamručel a sednul si vedle Billa. Bill asi nepochopil, že nemá o své pracovní náplni mluvit. Billovi došlo, na co Tom myslí, a urychleně odtáhl skleničku od svých úst a polkl osvěžující nápoj.
„Já myslím tu čínu.“ Usmál se. „Miluju čínu.“

„Ach tak…“ Přikývl Tom. Značně se mu ulevilo. „Upřímně… už si ani moc nepamatuju jak chutná. Ale měl jsem jí vždycky rád.“ Bill mu nehtem přejel párkrát za uchem.

„Můžeš si ji objednávat klidně každej den, když budeš chtít.“ Zasmál se černovlásek a druhou rukou si prohrábl svoje zlakované vlasy.

„Můžu?“ podíval se Tom nedůvěřivě.
„Samozřejmě, však ti to říkám,“ usmál se mile Bill a přisunul se k Tomovi blíž. „Klidně si objednávej cokoliv. Od italské kuchyně po indickou. V seznamu najdeš všechno,“ položil na Tomovo rameno svou hlavu a povzdechnul si. „Achjoo… jsem tak líný. Nechce se mi pracovat.“

Tom k němu natočil hlavu. Jeho rty se dotýkaly Billových vlasů.

„Nechci, abys jel.“ Vzdychnul Tom. Bill se pousmál.

„Musím, je to práce.“ Pokrčil mírně rameny. „Nechám ti tu druhý telefon. Můžeš mi volat. Pořád,“ zvedl k Tomovi svá čokoládová kukadla. Choval se teď tak jinak, než byl zvyklý. Dokonce se i jinak cítil. Jen si to neuvědomoval. Samovolně se k Tomovi tulil a bylo to snad poprvé, co se mu do práce nechtělo.

„Ale mně se bude stýskat,“ řekl umanutě Tom, jako malé dítě. „Nevydržím být bez Přízraka.“
„Vydržíš…“ šeptnul Bill a vlezl si Tomovi na klín. „Přízrak bude čekat tvoje hovory. Klidně i uprostřed noci. Kdykoliv. Když se budeš bát… bude ti smutno…“

Toma trochu překvapilo Billovo jednání. Ruce mu omotal kolem boků a čelo si opřel o jeho rameno.
„To bych ti musel volat nepřetržitě.“ Zakňučel Tom a nechal se od Billa hladit na šíji.
„Klidně.“ Usmál se Bill. Bylo mu jedno, jak moc drahý potom bude jeho telefonní učet.
„To nemůžu… nerad bych ti zavolal jen chvíli po tom, co…“ Raději ani nedořekl. Ale z představy, že by mu hovor přijal čerstvě udýchaný Bill, se mu dělala husí kůže. A ne zrovna ta příjemná.

„Na to… na to jsem zapomněl,“ skousl si Bill ret. Byl příliš unešen. „Prozvoním tě vždycky, když dotočíme a dám se do pořádku, ano?“ pozvednul jeho hlavu za bradu. Tom ale uhýbal očima.

„Tome, no tak… Neber to tak katastrofálně.“ Zamručel nespokojeně Bill a vtisknul mu drobnou pusu na spánek. Pro Toma tohle bylo hodně velké sousto, aby ho dokázal tak rychle strávit. Pořád bude vědět, co Bill dělal. A bude si moct tak akorát domýšlet před jakou dobou a jak se mu to zamlouvalo.

„Oh, už nám to dovezli.“ Sesunul se z Tomova klína, když se ozval zvonek. Rozběhl se ke dveřím, div cestou nezakopl.

Tom byl na jednu stranu rád, že z něj Bill slezl. Nevěděl, co by měl říkat. Prostě to nedokázal zahodit za hlavu. Alespoň teď ne. Navíc byl stále mimo z toho, že má střechu nad hlavou.
Když se Bill vracel s plnou náručí horkých krabiček pokrmu, Tom se k němu otočil a došel pro příbory.
„Kurva, to pálí jak sviňa,“ upustil Bill na stůl číny a foukal si prsty.

„Ukaž…“ Otočil se po něm hned Tom a starostlivě zkoumal jeho ruce.
„Nic to není, Tome. Jen konstatuju.“ Usmál se Bill a chtěl ruce vytáhnout. Ale Tom ho ještě nepouštěl. Přiložil si jeho dlaně k ústům a každý jeden prst ošetřil lehkým polibkem. Bill zkoprněl pod náporem té něžnosti. Tohle mu rozhodně nikdy nikdo neudělal. Aby mu líbal bříška prstů. Jen zhluboka dýchal a sledoval Toma, přičemž třepotal řasami.

Tomovi připadaly Billovy prsty dokonale jemné. S přivřenými víčky něžně sázel malé pusinky na jeho horkou kůži. Mazlivě ji laskal. Bill z toho byl značně rozrušený a vyvedený z míry. Naklonil hlavu na stranu a sledoval ho.
„Už je to lepší?“ řekl Tom měkce a políbil Billovy dlaně.

Bill měl pocit že upadá do jakési euforie.

„Ještě… prosím.“ Vydechl sotva slyšitelně a ukazováček přiložil na Tomova ústa. Tom se pousmál a ještě chvíli ho zahrnoval touhle péčí, než Billovy ruce úplně pustil. Bill si připadal jako omámený. Trhaně se nadechl, když se vracel na pevnou zem. Urychleně zasedl ke stolu a nakoukl do obou krabiček, aby zjistil, která komu patří.

„Dobrou chuť, přízraku.“ Podal mu Tom vidličku a líbnul ho na ouško. Billovi z toho naskočila husí kůže na šíji. Byl najednou tak roztěkaný, že nebyl ani schopný nabrat sousto na vidličku.

Billovi padaly nudle z vidličky a zelenina z úst. Bylo to tak horké a on mimo, že nedokázal jíst. Raději vzal sklenici s džusem a lil do sebe tekuté ovoce. Bill kupoval kvalitní výrobky. Sto procentní přírodní džusy.
„Tobě to nechutná,“ zpozoroval Tom. On jedl hodně pomalu. Bolel ho žaludek a příliš toho do sebe nedostal.
„Chutná. Ale… jsem nějaký…“ nevěděl, co říct. Bill věděl, že chce znova polibky na ruce.
„Copak… ? Chceš… chceš pomazlit prsty?“ Tom si připadal zvláštně jako dřív. Jako by zase věděl, co dělat. Jako by mohl číst z atmosféry.

Bill stydlivě sklopil zrak a vidličkou se zašťoural ve přídělu jídla.

„Jo… ale pak už možná vůbec nebudu schopný jíst.“ Pípnul a na Toma se raději nekoukal. Připadal si trochu hloupě. Tom se přestěhoval vedle něj a natočil svojí židli, aby seděl k Billovi čelem. Pohladil jeho zápěstí a na svoji vidličku nandal z Billova jídla. Chvíli ho nechal na vzduchu ochladnout, než ho donesl před Billova ústa. Bill překvapeně zamrkal a pootevřel pusu, aby mu Tom mohl vsunout jídlo dovnitř. Líně přežvykoval a skoro zhypnotizovaně sledoval Toma, jak si jeho ruku opět přikládá k ústům.

„Nedělej si starost… dám ti najíst a i tě budu laskat,“ šeptnul Tom a pokládal stejně něžně polibky na Billovy prsty, zatímco jej krmil. Bill zapomínal žvýkat. Zavřel oči a neubránil se za vrnění.
„Tome…“ zakňoural. Uvnitř hrudi cítil podivné prázdno i horko. Neznal to. Tom upustil jeho ruce a nástroj na jídlo, a prudce si Billa strhnul na svůj hrudník. Pevně jej objal.

Bill překvapeně zamrkal, ale spokojeně se mu stulil do náruče. V dlaních žmoulal Tomovo triko. Na jeho tváři se vykouzlil sladký úsměv. Spokojeně mručel, když ho Tom pevně svíral. Připadal si tak bezpečně.

„Tohle je taky dobrý.“ Zamrouskal Bill.
„Lepší než líbání prstů?“ Vydechl mu Tom do vlasů a Bill pokrčil rameny.
„Nevím. Jiné. Ale líbí se mi to.“

„Taky se mi to líbí…“ roztáhl Tom nohy kolem Billovy židle. Byl ještě blíž. Probíral se jeho černými vlasy a sám si užíval hlazení po krku. „Bude se mi stýskat. Vezmi mě s sebou do kufru. Nepřekážel bych ti.“

Bill se zasmál. „Vzal bych tě, ale už je pozdě dokupovat letenku. A navíc… zrovna tohle by se ti nelíbilo. Ale jednou tě do Milána vezmu.“ Líbnul Toma pod čelist a pomalu se odsunul.

„Musím jít zabalit.“ Omluvně se na Toma podíval, než se zvedl od stolu a zamračeně zašel k sobě. Ani nevěděl, co si má vzít. Naprosto mu to nemyslelo.

Tom si povzdychnul s hřejivým pocitem na srdci. Přízrak ho chce vzít do Milána. Tom nikdy nebyl v zahraničí. Pomalu uklízel bordel ze stolu a umýval nádobí. Nebude se motat Billovi v pokoji. Třeba by zahlédl nějakou tu erotickou hračku či obleček, o to opravdu nestál.

Bill hodil do kufru, snad už, poslední kousek oblečení a dosedl na kraj postele. Zíral do něj a neobtěžoval se ani s nějakým extra skládáním. Přinejhorším si to tam nechá vyžehlit. Špičkou nohy kopal do kufru a v duchu přemýšlel, co tam přihodí, až ho budík vyžene z postele. Zaklapl víko a odsunul kufr ke stěně. Nerad by se o něj přizabil. Celý znechucený se vrátil do kuchyně a zůstal opřený o furta sledujíc Tomova záda.

„Proč to myješ v rukách?“ zeptal se. Tom sebou trhnul. Otočil se na Billa. „Mám myčku.“
„Nepotřebuju myčku, když mám zdravé ruce. Ruce jsou od toho, aby se s nima pracovalo,“ odvětil Tom. „A navíc to s takovými vymoženostmi neumím. A nebudu zapínat myčku na dva příbory a dvě skleničky a pár hrníčků. Musí se šetřit. Svět postrádá vodu.“

Bill se zahihňal. „Nemusel si to právě vůbec mýt teď. Stačilo to dát do myčky, a až by byla plná, tak by se zapla.“

„To by to tam zase hnilo a množily by se v tom bakterie.“ Zaprotestoval Tom a opláchl poslední skleničku.
„Nech si ty ekologický kecy.“ Došel k němu Bill a zezadu ho chytil za boky. Přimáčkl tak Toma víc na linku. „Jen konstatuju, že jsi to dělat nemusel.“ Hravě mu položil ruku na rameno.
„Udělal jsem to rád.“ Natočil k němu Tom hlavu a pousmál se.

„Že ty seš nějaký ekologický fanatik?“ zasmál se Bill a přimáčkl Toma ještě víc. Nemyslel to nějak sexuálně.
„Nevím, kam bych se zařadil,“ zabručel.
„Musím už jít spát…“ změnil téma Bill a otočil si Toma k sobě. „Dám ti ten mobil. Ukážu ti, jak se zachází s pračkou, kdybys chtěl prát. Nechám ti tu kartu s limitem na pět tisíc. Za to si budeš kupovat jídlo a co budeš chtít. Klíče… budeš moct kamkoliv ven. Nebudeš zavřený, ano?“ ubezpečoval Toma. Ano. Dá mu kartu s penězi i klíče. Nemá už důvod Tomovi nevěřit. Ne že by v něj měl stoprocentní důvěru, tu neměl k nikomu, ale stará se o jeho dobro, má ho doma, musí se o něj postarat. A bát se, že až se vrátí a byt bude vykradený… na to ani nepomyslel, oproti Tomovi. Ten se bál, že o něm bude Bill pochybovat.

„No tak pojď,“ zatahal ho za rukáv a vedl ho do koupelny, aby mu vysvětlil zacházení s pračkou. Tom se to snažil všechno vstřebat a škrábal se u toho na hlavě.
„Chápeš to?“ Otočil se na Toma, když mu zdlouhavě všechno vysvětlil. Tom stejně polovinu věcí nevnímal tak, jak by měl.
„Jo… jo chápu.“ Přikývl, aby nemusel Billa nutit to celé opakovat. Snad si nějak poradí, a když bude nejhůř, zavolá mu.
„Dobře.“ Usmál se Bill a ukradl si jednu rychlou pusu. „Tak dobrou noc. Uvidíme se v pátek.“ Rozloučil se a odebral se do ložnice. Byl vyčerpaný a čekalo ho jen pár hodin spánku.

Tom si uvědomil, že… mu to nestačilo. A nedal mu ani mobil a nic z toho, co říkal. Rozeběhl se k Billovi a bez zaklepání vletěl do místnosti, zrovna když se Bill chystal větrat.

„Přízraku!“ bouchnul dveřmi a Bill se leknul.
„Co se děje?“ držel se za hruď.
„Nedal jsi mi mobil,“ Tom počítal na prstech. „Kartu, klíče… A hlavně jsi mi nedal PUSU!“

Bill se plácnul do čela. Byl opravdu unavený, že mu to ani nemyslelo. Natáhl se po svojí kabelce a vylovil peněženku. Vytáhl z ní jednu z mnoha karet a na kus lístečku napsal PIN kód. „Ten kód si prosím zapamatuj, ať ten papír nenosíš s sebou.“ Podal mu obě věci a ze šuplíku vyndal mobil i s nabíječkou. Už ho dávno nepoužíval. Zkontroloval, zda je v něm karta a i to mu podal. „Klíče jsou v chodbě na věšáku…“ zamyslel se a přemítal si v hlavě, co všechno po něm Tom chtěl. „A pusu…“ zaculil se a ladně si Toma přitáhl k sobě, aby splnil jeho přání.

Tom nespokojeně zavrčel.
„Ne takovou,“ zamračil se.
„A jakou?“ Bill byl opravdu mimo dimenzi. Ale za okamžik byl ještě víc, když Tom řekl: ,,Takovou,“ a dychtivě se mu přisál na rty.
Bill spokojeně zavrněl a pousmál se proti Tomovým rtům, které ho vybízely. Zavřel oči a nechal jeho jazyk pronikat do svých úst, kde ho vítal tím svým. Lehce u toho hladil Toma po tváři a snažil se si nepřipouštět, že mu těch pět dní budou právě tyhle polibky chybět.