Me, Myself and Romeo 13.

autor: LadyKay

O další  týden později

„Kde jsi byl?!“ sjedu Toma, hned co se zjeví mezi dveřmi. Celou dobu mu volám, sháním ho po všech čertech, ale můj bratříček není nikde k zastižení. „Za pár hodin to začne.“

„To stíháme a uklidni se.“ Poklepe mi na rameno. „Dopadne to výborně.“ Jeho klid bych chtěl mít. Před žádnou z předchozích přehlídek jsem nebyl nervózní tolik jako před touhle. Jenže před žádnou jsem se nedozvěděl, že se dostaví nejhorší kritik, co chodí po téhle planetě. Blackwell… Dokonce přiletí z Británie, aby mě mohl rozcupovat na kousíčky. Ten chlápek si servítky rozhodně nebere, nikdy o nikom nenapsal nic dobrého a i moje kolegy, kteří jsou v módní branži nějakej ten pátek, zkritizoval tak, že po přečtení článku člověk nabyl dojmu, že se nejednalo o módní show špičkového návrháře, ale spíše o nějakou školní soutěž mezi zelenáči. Co má ze mě? O manželce prince Charlese jednou prohlásil, že je strašidlo. Nějaký Kaulitz je pro něj nicka, kterou si hodlá vychutnat.

Od rána je mi na zvracení, nebyl jsem schopný pozřít jediné sousto. Při životě mě udržuje jen kafe, ze kterého se mi v tuhle chvíli zvedá žaludek, jen když si na ně vzpomenu. Tom je opět nad věcí. Ovšem… Jeho se to přece netýká. Toma nebudou probírat nikde v bulváru, to na mě si v případě fiaska smlsnou…

„Bojím se.“ Hlesnu.

„Ty?! Ale prosím tě.“ 

„Jo, co když se něco stane?“ 

„Nic se nestane a přestaň. Začínáš stresovat i mě. Kde mám ty hadry?“ rozhlédne se kolem sebe.

„Na věšáku za tebou…“

„Tady ale nic není…“

„Cože?!“ Vyskočím na nohy, doběhnu k věšáku a opravdu. Nic tam není. „Panebože, věděl jsem, že se něco stane. Oni to ztratili! Co budeme dělat? Tome, co teď?“ 
„Bille? Sklapni!“ okřikne mě. „Někde to tu bude. Sedni si na zadek, dýchej a já to najdu. Pete nevolal?“ Zkusí moji pozornost od „ztraceného“ oblečení odvést jinam. Pete nebyla zrovna nejlepší volba. Sice mi několikrát od doby, co odjel, volal, ale nějak nemám náladu mluvit s ním a poslouchat jeho vyprávění, jak je ta práce úžasná, a jak si to tam užívá. Měl by být tady se mnou a podporovat mě, a ne se flákat mezi velbloudy.

„Jo, poslal mi SMSku.“ Odpovím a zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Vypadám příšerně, další důvod, proč by bylo lepší se tu zahrabat a ani nevystrčit nos.

 „Mám je!“ oznámí  mi triumfálně Tom. „Hodím to na sebe, dej mi pět minut.“

Tom

Jak to tak vypadá, tak na velkého módního návrháře to dolehlo. Dostal trému. Vyšiluje a přenáší to i na mě. Kdyby bylo po mým, vzal bych nohy na ramena, ale nemůžu ho tu takhle nechat. Vypadá jak hromádka neštěstí. Kdybych odešel, asi by se úplně nervově sesypal. Panebože, co má z nějakého chlapa?! Dědek skoro nad hrobem a bude ostatním radit. Pokud Billa zkritizuje tak jedině, protože je mladý a krásný, což má starouš Richie už za sebou. Nevím… Od módního kritika bych čekal, že bude oblečený podle posledních trendů, ale toho chlápka jsem viděl na netu jen v kvádru. Na tom se nedá nic zkazit, maximálně si člověk vezme blbou kravatu. Ať zkusí o Billovi napsat, že je hastroš. Já mu to hned vysvětlím!

„Tome?“ 

„Jo, už jdu.“ Hodím si na sebe ještě bundu. Musím uznat, že mě brácha překvapil. Nečekal jsem, že dokáže navrhnout i normální hadry. Domníval jsem se, že nic jiného než ty hábity nesvede. Spletl jsem se. Bill pro mě nechal ušít džíny, triko a sako, nebo jak to mám nazvat, přesně na míru. Teď je ze mě něco jako chodící reklama mého dvojčete. Na zádech i na hrudi mám jeho značku. No, ono je to vlastně všude… Na zadní kapse džín, na tričku… Zkrátka budu propagovat Billa na každém kroku. To ale nemění nic na tom, že vypadám dost dobře, a že ty hadry jsou sakra cool. Doufám, že nebude skrblit a nebude je po přehlídce chtít vrátit.

„Jak mi to sluší?“ 

„Vypadáš úžasně.“ Slabě se pousměje. „Na rozdíl…“

„Jsi perfektní!“ Skočím mu do řeči. Nevím, co se mu na sobě nelíbí. Sluší mu to jako vždycky. Dokonce bych řekl, že dnes je výjimečně krásný. „Bille, klid. Padnou z tebe na zadek, věř mi.“

„Myslíš?“ Pořád pochybuje. Musím ho toho zbavit. Bill dneska musí za každou cenu sršet sebevědomím, tenhle ustrašený kluk se před novináři, fotografy a dalšími supy nemůže objevit, rozsápali by ho.

„Nemyslím, vím. Mám oči, ne?“ mrknu na něj. „Nikdo se ti dnes nevyrovná, to ty jsi hvězda dnešního večera. Zazáříš a oslníš všechny ty pisálky!“

„Když to říkáš.“ 

„Tak to bude pravda!“ Stisknu mu ruku. Dík tomuto gestu si vysloužím děkovný úsměv, z něhož se mi podlamují kolena. Atmosféra, která tu je, mi malinko připomíná tu, která panovala v naší šatně před každým koncertem. Jeden druhého jsme uklidňovali, vzájemně se podporovali. Jen tu nejsou Géčka, ale pouze my dva.

„Ještě něco… To, co mám na sobě, je jeden z modelů téhle kolekce. Budu uzavírat přehlídku.“ Bill mluví pomalu a každé slovo vyslovuje s přehnanou pečlivostí. Nevím, proč mi to opakuje znovu. O tom jsme mluvili asi před dvěma dny.

„Vím. Už jsi mi to říkal…“ Chystám se posadit na židli, kterou jsem si přesunul naproti němu.

„Jo, já vím. Ale na něco jsem zapomněl. Týká se to tebe…“ Opatrně se na mě podívá a nevinně se usměje. Doufám, že to, co mě napadlo v tenhle okamžik, nepřipadlo na mysl i mému dvojčeti.

„Bille? Na molo mě nedostaneš! To vypusť okamžitě z hlavy!“

***

„Zabiju tě!“ syknu, když na molo vejdou poslední dva modelové, pak jsme na řadě my. „Přísahám, že až tohle skončí, tak tě zabiju, Kaulitzi.“

„Tome, uvolni se.“ Zazubí se na mě Bill. Opět srší sebevědomím a šarmem. Tréma je fuč. Za to já mám pocit, že sebou co nevidět seknu a už se nezvednu. Jak jsem se k tomuhle mohl nechat ukecat?! Sem přece nepatřím!

„Uvolni se?! Jak asi?! Bille, nejsem model, ale obyčejnej kytarista.“ Přesně tohle jsem mu opakoval, když se mnou v šatně trénoval chůzi a ukazoval, jak se otočit, kam se v který moment podívat. Sice mi to jakž takž šlo, ale mnohem lépe bych se cítil mezi diváky.

„Co jsem ti říkal? Soustřeď se jen na hudbu. Jdi v jejím rytmu a v mém tempu. Bude to v pohodě, neboj!“

„Jestli spadnu nebo se jinak znemožním…“ Pohrozit mu znovu smrtí už nestihnu. Z reproduktorů se ozve nejprve Billovo jméno, a hned na to i moje. Brácha na mě mrkne a za bouřlivého potlesku vejdeme na molo. Slyším jen tleskaní, cvakání fotoaparátů. Naštěstí nevidím tváře lidí, co sedí kolem, oslňují mě reflektory a blesky.

Klid, Tome, tohle je něco jak červenej koberec, to zmákneš a pak bratříčkovi zakroutíš tím jeho krčkem. Můžu vlastně děkovat Bohu, že mě nestrčil na molo a nenechal mě promenádovat se samotného. Bill na mě nenápadně mrkne a společně vykročíme. S každým dalším krokem ze mě nervozita opadává. Možná je to i bratrem, kráčícím po mém boku. Když je u mě, cítím se mnohem líp. Vzpomínám si, že jsem jednou jel na předávání cen bez něj, jen s Géčkama, a byl jsem úplně nemožnej. S ním je to snadnější a mám i pocit, že nejsem zas tak hroznej. Jediným pohledem mě dokáže nakopnout víc, než ostatní tisíci slovy chvály.  

Na konci mola se zastavíme a ukloníme se na všechny strany. Foťáky cvakají a docela se mi to líbí. Po dlouhé době stojím ve světle reflektorů a zase se můžu šklebit do objektivů. Jak mi ten pocit schází! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle mi bude chybět…

Když se otočíme, Bill mi věnuje úsměv. Beru to jako výraz, že mi to docela jde a dmu se pýchou. Nejsem pyšný na sebe, ale na něj. Dnes snad více než kdy jindy jsem hrdý na to, že jsem jeho bratrem. Naposledy se otočíme, Bill chytí mou dlaň a společně se hluboce ukloníme. Lidi tleskají a my za jejích ovací zmizíme do zákulisí.  

Chystám se mu sdělit, jak pyšný na něj jsem, ale člověk, který se k němu přitočí, mi tu možnost sebere. Něco na Billa chrlí a táhne jej pryč. Zavolám na něj, že se uvidíme později, načež kývne a zmizí. Dřepnu si a opřu se o stěnu. Pořád se mi třesou kolena. Těžko říct, zda je to ustupují trémou, úlevou že jsem to nezkazil, a nebo vzrušením, že jsem znovu mohl vystoupit před tolika lidmi. Sice ne jako muzikant, ale stál jsem před novináři a dík Billovi si mohl užít pár vteřin slávy. Většina přirozeně patřila bráchovi, ale i tak jsem rád, že jsem nezdrhnul a na to molo vlezl. Docela dobrá zkušenost.  

Měl bych se jít kouknout, kam mi brášku odtáhli. Asi se na něj sesypali ti novinářští  supi a chrlí na něj jeden dotaz za druhým. Vstanu a začnu se rozhlížet kolem sebe. Kdybych si aspoň vzpomněl, kudy jsme sem přišli. Z téhle nebo z téhle strany?

„Doleva.“ Něčí ruka mi dopadne na rameno, dík čemuž vyjeknu. Když se otočím, spatřím za sebou stát Billova starého kámoše Karla. Kde ten se tady vzal? Neměl by sedět mezi hosty? Vypadá pořád stejně, přesně takového, jaký je dnes, si jej pamatuji. Bílé vlasy, dobře padnoucí oblek a nezbytné černé brýle. Řekl bych, že jsem ho snad nikdy bez nich neviděl.

„Karl Lagerfeld?“ Musím vypadat asi hodně divně, protože na rtech starouše Karla se mihne úsměv. Ale nic neřekne a zachová si svůj noblesní postoj.

„Zdravím vás, Tome.“ Kývne na mě a mně spadne čelist. Nenapadlo by mě, že si staroušek zapamatoval moje jméno. I když… To moje pošklebovaní se a připomínky k té „nádheře“, kterou narazil na hlavu mého dvojčete, se asi zapomenout nedají. „Za Billem doleva. Pravděpodobně bude pod palbou dotazů.“

„Jaký je váš názor na Billovu kolekci?“ Zeptám se konverzačně, když vykročíme směrem, o němž mi prozradil, že mě dovede k bratrovi.

„Bill je neuvěřitelně talentovaný. Dneškem mi to jen potvrdil. Zpočátku jsem jeho nápad považoval za dost riskantní, řekněme až bláznivý, ale znovu mi dokázal, že nemá konkurenci.“ No hezky o něm mluví. Doufám, že podobně bude mluvit, až se ho zeptá nějakej pisálek. „Ostatně to máte v rodině. Abych pravdu řekl, když mi Bill řekl, že vás hodlá vzít na molo, docela jsem se zaleknul. Pamatuji si vás z červených koberců a neberte to, prosím, osobně, Tome, ale vaše chůze mi spíše připomínala šlapání zelí než chůzi modela. Ovšem to, co jste předvedl dnes? Ještě to trošku dopilujte a vzhůru na molo.“

„Myslím, že jednou mi to stačilo.“ Zasměji se. „Ale děkuji. Od vás mě to těší.“

„Nemáte zač. Támhle je naše hvězda.“ Hlavou naznačí směr. Okamžitě se otočím a uvidím Billa, jak se usmívá do fotoaparátů a odpovídá na zvědavé otázky. Když si mě všimne, udělá nějaký pohyb rukou, který si bohužel nedovedu správně vyložit.

„Chce, abyste šel za ním.“ Zdá se, že Karl Billa pochopil. Podívám se na něj. Váhám. Nevím, co bych tam asi hledal? „Tome, Bill vás k sobě volal, měl byste za ním jít. Uvidíme se na párty.“ Chystám se mu něco odpovědět, jenže nějakej novinář si všimnul velkého Lagerfelda, naběhnul k němu, a už se ho vyptává na jeho názor na dnešní módní show. Zhluboka se nadechnu a vykročím k Billovi.  

„Udělejte místo.“ Nějakej vysokej chlápek v kvádru s visačkou SECURITY odstrčí fotografy a vytvoří mi mezi nimi uličku, abych se dostal k dvojčeti.

„Konečně.“ Šeptne Bill a přitočí se ke mně. „Usmívej se.“

„Proč jsi mě volal?“ Zeptám se polohlasem. Než mi odpoví, zazubí se do dalšího objektivu.

„Ptali se na tebe.“

„Co jsi jim řekl?“ Podívám se na fotografa, který vykřiknul moje jméno. Docela mě překvapil. Myslel jsem, že na mě všichni zapomněli a že už nikdo ani neví, kdo Tom Kaulitz je.

„Že mám nejúžasnějšího bratra na světě.“ Billova dlaň spočine na mých zádech, po nichž mě pohladí. Naposledy se usměje do objektivu a kývne na toho hromotluka, co mi pomohl dostat se k němu. Znovu odstrčí ty hyeny, abychom mohli projít. Bill jde přede mnou, snažím se ho držet, jenže mi nějaká ženská skočí do cesty.

„Pane Kaulitzi, dovolte mi otázečku. Dlouho jsme o vás neslyšeli. Kde jste byl?“

„Děkuji, bez komentáře.“ Zopakuji frázi, kterou nám vtloukal do hlavy David, náš bývalý manažer, pro případ, že bychom na něco nechtěli odpovídat. Usměji se přesně tak, jak nám to předváděl, a pokusím se kolem ní projít a dohnat dvojče, které se mi dost vzdálilo.

„Snaží se pan Kaulitz stylizovat sám sebe do role zachránce vlastního dvojčete, jemuž pomohl zbavit se závislosti na alkoholu a nyní ho znovu tlačí do podvědomí veřejnosti? Byl tento comeback měsíce plánovaný a je zcela v režii vašeho pana bratra? Má mu sloužit jako reklama?“ Jedna otázka střídá druhou. Oslepuje mě blesk fotoaparátu, a najednou mě přepadne neuvěřitelná úzkost. Polevá mě horký pot, nemůžu dýchat a celý se třesu. K novinářce se přidávají další, co čekají na moji odpověď. Co jim mám sakra říct? Proč mi nedají pokoj?

„Děkujeme vám.“ Vedle mě se objeví zničehonic Bill, uchopí mě za ruku a snaží se mě odsud dostat.

„Pane Kaulitzi, vysvětlete nám to… Váš bratr byl dlouhé měsíce v pozadí. Proč se skrýval? Byl to váš nápad, nebo je za tím něco jiného?“

„Bez komentáře.“ Procedí Bill mezi zuby. Vidím na něm, že je naštvaný, ale snaží se chovat slušně. Ačkoli by je všechny nejraději poslal, slušně řečeno, do háje. „Teď nás omluvte.“

„Promiň mi to.“ Pohladí mě po tváři, když se jich konečně zbavíme a ocitneme se v bezpečí. „Hyeny! Jak ti je?“

„V pohodě…“ hlesnu. Bill by musel být slepej, kdyby nepoznal, že kecám. Docela mě to vzalo. Nevím, jestli mi ublížil fakt, že se na moje alkoholové estrády ještě nezapomnělo, nebo že mají Billa za odpornou bestii, která se moji slabost snaží využít ve svůj prospěch.

„Odpusť mi to. Jsem blbec! Vůbec jsem tě mezi ně neměl tahat! Mohlo mě napadnout, že se na tebe takhle sesypou. Měl jsem tohle všechno předvídat…“

„Bille, to je dobrý. Otřepu se z toho.“ Přeruším vodopád jeho slov a položím mu ruku na rameno. Bill si mě prohlídne, několik vteřin dopodrobna zkoumá moji tvář, a když usoudí, že jsem jakž takž v pořádku a nic mi neschází, znovu se zářivě usměje.

„Tome, tys byl… byl jsi… naprosto úžasný!“ vysouká ze sebe. Asi je mimo dimenzi, jinak by tohle nikdy neřekl. Ne že by mě nechválil už předtím, však bylo i za co. Jenže za poslední týdny, co jsem měl možnost strávit v jeho blízkosti, jsem nabyl dojmu, že se změnil. Pořád je to můj malý bráška, ale přesto je jiný. Nic neřekne jen tak, občas je dokonce i skoupý na slovo, což jsem zažil při nějaké jejich poradě, nebo co to mělo být. Bill neřekl na žádný návrh ani slovo, jen nakláněl hlavu ze strany na stranu. Jen dvě gesta jsem pochopil správně. První bylo, když se zhluboka nadechnul a zadíval se na svoje nehty, zatímco jeden z jeho poskoků přednášel svůj nápad. Tohle gesto dokazovalo jeho jasný nezájem až znuděnost. Naopak to druhé, když se lokty opřel o stůl a bradu si opřel o dlaně s propletenými prsty, svědčilo o jeho zájmu a zalíbení v návrhu dané osoby. Tuším, že se ten člověk, jemuž se dostalo této pocty, jmenoval Max… Slovy chvály tedy Bill rozhodně šetří, ke všem i k sobě je až přehnaně kritický a vztahuje se to i na mě. Když mi teď ale radostí skočí kolem krku, dojde mi, že to zřejmě myslel vážně.

„Bille?“ zašeptám mu do ucha. Slabě přikývne, což si přeberu jako pobídnutí, abych pokračoval. Váhám, jak větu zformulovat, aby nevyzněla jako laciná ohraná fráze, ale nakonec to řeknu tím nejjednodušším, ale zato nejupřímnějším způsobem. „Jsem na tebe tak strašně hrdej!“