Homeless 20.

autor: S & Doris

Uběhly dva dny od Billova odjezdu do Milána. Dva dlouhé dny plné nudy, samoty a uklízení. Dva dny, kdy byl Tom úplně bez Billa.

Tom pochodoval už od rána po bytě a neustále uklízel; vysával, vytíral, zametal… za tyto dva dny stihl umýt okna v obývacím pokoji a v kuchyni, vypucovat celou koupelnu… Nyní se chystal na pokoje.
„Sakra, Tome… připadá ti, že seš jak baterka Energizer? Vůbec se nezastavíš,“ lamentoval nad sebou, nesouc kýbl s vodou, obohacenou saponátem. Šel mýt okna. „A proč? Protože se snažíš zahnat myšlenky na Billa, kterému se nemůžeš dovolat, poněvadž ti mobil nefunguje.“

Bylo to pro něj dlouhé a nudné být tu sám. Snažil se zkrátka rozptýlit čímkoliv. Každou chvíli hmátnul po mobilu v naději, že se třeba rozjel a on mu bude moct zavolat. Slyšet ho. Nedokázal si představit, co bude dělat ty nadcházející tři dny, než se Bill vrátí. Nejspíš tu zešílí a Bill ho pak najde sedět někde v rohu místnosti huhňajíc nesmyslná vyjádření. Jiný v jeho situaci by jistě svého volného času využil jinak. I kdyby se měl jen od rána do rána koukat na televizi, ale Toma to prostě nebavilo. Připadal si sám. A on vlastně byl sám. O to víc myslel na Billa, jeho hnusnou práci a na to, zda vůbec Billovi chybí.

„Do prdele, Tome, ještě sis měl pořídit zástěrku s krajkou.“ Kroutil hlavou sám nad sebou. Mokrý hadr zaskřípěl na skleněné výplni okna a Tom se skoro až zbědovaně díval na stékající kapky vody. Kdyby čas utíkal tak rychle, jako stékala voda po skle.

Povzdechl si. Když uklízel, zahnal tím stesk. Ale noci a chvilky, kdy třeba jen obědval a pár minut odpočíval… byly šílené. Zničující.
„Možná bys mohl zajít do domácích potřeb a opravdu si zástěru pořídit. No co, vždycky jsi byl hospodyně do domácnosti. Mamince jsi taky vařil a uklízel, a přiznej si to, chybělo ti to. Seš na to zvyklý,“ mluvil sám k sobě, stejně jako když byl na ulici. Tom se na televizi díval jen večer, kdy byl unavený, a tak i usínal. Nespal u sebe v pokoji, ale v obýváku. Na gauči. Snažil se postupně si zvykat na něco měkkého než tvrdou zem. A v pokoji spát nemohl, cítil se tam blbě. Sám. Nesnesl pomyšlení na to, že Bill není vedle v místnosti. Že Bill spí s kdoví kým. „Kurva!“ zakřičel, když omylem skopl kýbl s vodou ze židle. Napěněná voda se rozlila po zemi a Tom jen děkoval, že na tomto místě není koberec. I když ten se chystal vytepovat později.

Měl z toho nervy v kýblu. A to měl za sebou teprve dva dny. Po kolenou lezl po podlaze a snažil se do hadru vpít co možná nejvíc vody, kterou ždímal do kýble. Možná by měl nechat i tohohle. Nijak se raději nezaměstnávat, nebo ještě něco rozbije či zničí. Chtělo se mu z celé té situace až brečet. Opět sáhl po telefonu a palcem přejel po displeji.

„Přízraku…“ Vzdychnul, když displej byl stejně černý jako před pěti minutami. Možná že to je jedno. Že Bill nestojí o nějaké volání, ale Tom o něj stál. Doutřel poslední zbytky vody a popadl kýbl, aby si udělal novou vodu. Při té příležitosti se mu povedlo na mokré podlaze uklouznout a tak tak se zachytil skříňky, aby nežuchnul a to málo vody nevylil znovu.

„Už se na to můžu vysrat,“ pomalu kráčel. Byl nervózní sám ze sebe. Vlezl do koupelny a vše začal znova.

***

Čtvrtý den od odjezdu Billa. Bylo odpoledne. Tom vyšel poprvé sám do města. Do domácích potřeb.

Byl nevyspalý a nesoustředěný. Nešlo už ani tak o pohodlí, jako spíše o to, že zkrátka nemohl spát. Těžko usínal a každou chvíli se v noci budil. Nechápal, jak může Bill žít sám. Nebo tedy mohl. Dokonce nevnímal ani hlas prodavačky, která se ho již po třetí ptala, jak mu může pomoct.
„Oh… jo… pardon. Já se podívám. Vyberu si.“ Usmál se a začal se plně soustředit na svůj nákup. Akutně musel koupit nový kastrol, jelikož se mu večer povedlo ho připálit, jak byl roztěkaný. A svůj nákup opravdu završil i onou zástěrou. Byl zkrátka mimo a celé to zvládal snad míň a míň. Nebo mu to tak alespoň připadalo.

„Budeš vypadat jak kretén v krajkový zástěře, ale pořád lepší, než tvoje staré oblečení,“ bezmyšlenkovitě k sobě povídal a nevšimnul si, že se po něm lidé otáčejí. „Hlavně ne růžovou. Možná oranžovou. Ne, červenou. Aby se hodila k Přízrakovu bytu.“

Pár lidí se dokonce zastavilo a nejistě na něj koukalo. Načež se začali rozhlížet kolem sebe a hledali odborný lékařský doprovod, který by tu Tom měl mít.

„Jo tahle je dobrá.“ Přihodil do košíku konečný výběr. Celkem dlouho hledal ten správný odstín. Celé to odnesl ke kase a rozhlížel se kolem, když byl jeho nákup markován.
„Bože, Tome, tobě už opravdu hrabe.“ Promnul si čelo, když vyšel ven a línou chůzí vyrazil domů.

„Do hajzlu.“ Hodil Bill naštvaně mobilem na postel svého hotelového pokoje. Už snad po milionté se pokoušel Tomovi dovolat a nikdy neuspěl. Byl na nervy. A hlavně měl vztek.
„Jestli přijedu a budu mít vybílenej byt, tak ho zabiju.“ Prskal si pro sebe a naštvaně přecházel po pokoji, nedbaje, že jeho spolupracovník na něj cosi volá z koupelny, protože v té jeho netekla teplá voda.

„Jdi do prdele a vůbec na mě nemluv!“ zařval směr koupelna a nakopl skříň.
„Osušku!“
„Říkám-drž-hubu!“ rozrazil dveře do koupelny a z věšáku strhnul osušky a ručníky. Hodil to na zem před sprchu. „Debile! Neumíš si tam dojít?! Já mám taky starost o svůj byt a ty mě otravuj!“

„Nešil, vole. Takhle si nejančil ani na place, a že tam jsi to měl ve scénáři.“
„Drž už hubu a vypadni. Nepotřebuju se na tebe dívat ještě tady.“ Třísknul Bill dveřmi od koupelny.
„Kretén neschopnej.“ Prskal a nakopával všechno, co mu přišlo pod nohy. Doslova viděl v živých barvách, jak mu Tom za těch pět dní odstěhoval všechno někam do prdele a nezůstala po něm ani zmínka. Měl tendence si rvát vlasy, že se zachoval tak naivně a nechal ho tam s klíči i kreditkou.

„Třeba najdu vyplavený byt a nic tam nebude, budu bezdomovec, jako byl on!“ Bill byl na nervy. Třísknul sebou do postele, hodil přes hlavu polštář a dal se do hysterického pláče. Nevnímal svého kolegu, odcházejícího z jeho pokoje. Bill se bál, připravoval si různé scénáře v hlavě, co udělá Tomovi. Jak mu mohl jenom věřit! Poprvé někomu uvěřil víc, než někomu věřil, a už ho zradil! „A pojedu domů. Nevydržím to,“ odhodil polštář a vzal telefon.

Z toho rozčilení ho ani nepadlo, že má v peněžence ještě x dalších kreditek, a tudíž by neskončil pod nějakou betonovou rampou. Cítil se naprosto zrazený.

„Davide… letím domu už teď. Buď tak laskav a kup mi letenku na první dostupnej let…“ spustil Bill do telefonu hned, jak mu jeho manažer hovor přijal. „Ne už jsem se rozhodl. Nepoletím zítra ráno. Poletím ještě teď. Tak buď tak hodnej a kup mi jí… je mi fuk, že bude drahá. Na to seru.“ Vztekle položil a házel do kufru jednotlivé kusy věcí. Věděl, že mu ji David koupí. Nesnášel rozčileného Billa. Raději se s ním v takových chvílích nedohadoval. Bill neustále prskal a hystericky brečel při svém pobíhání po pokoji. Byl vzteklý a zklamaný zároveň.

A to mu Tom pořád říkal, jak je Bill jeho Přízrak. Stekla mu osamělá slza po tváři. Slaná, hořká.

***

Toma zabolelo u srdce. Prudce si sedl na pohovce a předklonil se bolestně dopředu.
„Auu,“ něco nebylo v pořádku. „Bille, něco se děje…“

Necítil se dobře. Chtělo se mu zvracet, křičet a bylo mu úzko. Přitáhl si kolena k tělu v domnění, že tak utlumí bolest. Nebo spíš ten nepříjemný pocit. Začínal se bát. Myslel na Billa každou minutu, ale teď to bylo jiné. Právě v tenhle moment mu scházel naprosto nejvíc. Chtěl ho tady. Chtěl ho obejmout. Cítit jeho vůni.
„Tome… už zítra… Zítra dopoledne se vrátí.“ Snažil se uklidnit sám sebe.

Bolelo ho uvnitř sebe. Cítil slzy proudící pod jeho víčky, ale snažil se je v sobě potlačit. Hmátl po ovládači na televizi a ztlumil zvuk. Druhým zapnul jakési cédéčko ve věži vedle domácího kina. Naučil se za těch pět dnů jakž takž se vším zacházet. Potřeboval světlo a pohyb obrazovky. Nechtěl hlasy. Potřeboval hudbu. Nejlépe klidnou, trochu veselou. Ale v přehrávači byl disk s rockovou muzikou. Tom vstal, zhasnul všechna světla. Pouze lampa u gauče zářila. Okno opět dokořán. Z pokoje si donesl přikrývku a polštář.

Nechápal co se děje, nebo proč, ale bylo mu nepříjemně. Hodil polštář na sedačku a stočil se na ní do klubka. Peřinu si přetáhl skoro až přes hlavu. Nechal vyčuhovat jen oči. Nejraději by okamžitě usnul a vzbudil se teprve ve chvíli, kdy se jeho přízrak vrátí, ale nedokázal ani zavřít oči. Už ho potřeboval. Nebyl připravený na to být takhle dlouho sám v nějakém bytě. A teď se to na něm projevovalo. Navíc ho stále víc sužovaly obavy o Billa. Nic o něm nevěděl.

Co když se mu něco stalo. Co když mu ten parchant něco udělal a Bill se mu teď nemůže dovolat? Kdyby aspoň uměl zapnout notebook, jenže Bill ho měl na heslo. A to Tom neznal. Mohl by Billa najít přes skype nebo tak nějak.

Po několika hodinách Bill nervózně přešlapoval na letišti a čekal na taxík, který ho měl odvést domů. Kufr mu ležel u nohou a on si rozčilením okusoval nehet.
„Tak kurva kde je?“ Rozhodil rukama a vysloužil si několik podrážděných pohledů od kolemjdoucích. Bill měl sto chutí je vyfuckovat, ale překazilo mu to auto s nápisem Taxi, které u něj zastavilo.
„No hurá.“ Nastoupil dovnitř a nechal si naložit zavazadlo. Nadiktoval adresu a sledoval dění za oknem. Byl vystresovaný jako snad ještě nikdy.

Tolik se bál, že přišel o všechno, co si vybudoval tvrdou prací. Všechno, co měl, měl kvůli svému tělu. Miloval se, nemohl ani jinak, než být sám sobě vděčný. Opřel hlavu o okýnko. Pršelo. Byla tmavá, deštivá noc. Kapky narážely do skla a stékaly dolů. Bill je pozoroval. Cítil jejich chlad, a to ho uklidňovalo. Měl v puse zvláštní chuť. Jako by byl u zubaře. Bylo mu zle.

Žaludek se mu obrátil, když řidič odbočil do jeho sídliště. Ruce se mu rozklepaly. Kdekdo by možná tvrdil, že přehání. Že během několika dalších natáčení by měl všechno zpátky, ale tak snadné to nebylo. Billovi sice jeho práce nevadila, byl na ni už zvyklý, ale i tak ho to občas stálo hodně silný žaludek, a z představy, že by se měl vrátit na samý začátek, kdy si nemohl dovolit s něčím nesouhlasit, se mu dělalo mdlo.
„Tak 7 euro.“ Zazněl řidičův hlas. Bill neměl ani pomyšlení si jeho slova překontrolovat na čtečce na palubní desce. Jednoduše mu do ruky vrazil částku, kterou si řekl, a vystoupil. Jeho kufr dopadl k jeho nohám a Bill hodnou chvíli stál před svým panelovým domem a moknul.

„Dobře ti tak, blbečku. Zavinil sis to sám.“ Zaprskal Bill do ticha a se svým zavazadlem odemkl vchodové dveře.

Kufr odmítal táhnout po schodech a rychle přivolal výtah. Čekání na něj mu připadalo jako věcnost a nervózně si tahal za krátké vlasy. Nyní mu scházely dlouhé. Mohl by se tahat víc a docílit emotivnějšího efektu. Když zalezl dovnitř, připadalo mu, že má klaustrofobii stejně jako Tom. Měl chuť ho zabít. Neměl v sobě žádnou lítost či stesk. Pouze vztek, nenávist a zklamání. Bude vykradený. Bill si tím byl snad až jistý.

Možná už i smířený a čekal jen na ten důkaz. Jen na to, až se o tom přesvědčí na vlastní oči. Pak už by mu absolutně nic nemohlo stát v cestě před tím Toma rozkouskovat. Zhluboka se nadechl, když výtah zastavil a on stál před dveřmi do svého bytu. Urychleně odemkl a vpadl dovnitř. Zabouchl za sebou, kufr nechal v chodbě, a aniž by se obtěžoval s vyzouváním, vletěl do obýváku.

„Jako bych to neří…“ Zasekl se v polovině svého rozčilování, když jeho oči zmapovaly prostor a mozek zpracoval fakt, že tu nic nechybí. Polekaně se otočil, když se za jeho zády ozvalo vystrašené vyjeknutí. Tom seděl napřímený na sedačce, jako by spolkl pravítko a zíral na ten obrys postavy jen kus od něj.