Znovu jsem našel východ slunce 16.

autor: Tomi & Ainikki

Postupně jsem si balil svých pár věcí, které jsem si na onu přechodnou dobu, kterou jsem pobýval schovaný v klášteře, s sebou přivezl. Nebylo jich mnoho, a proto jsem poslední čas, který zbýval do odjezdu kočáru, jenž mě, Tatsuyu a jeho sestru měl odvést do jejich domku ve městě, jen proseděl uprostřed pokoje, polapen ve svých myšlenkách. Zmítala mnou zvláštní rozpolcenost. Na jedné straně těšení na vyhlídku konce téhle noční můry, protože ať už můj boj s Toriem dopadne jakkoli, nepochyboval jsem, že nakonec budeme s Billem spolu, a to buď na věčnosti, a nebo vyhraji a strávíme spolu zbytek života, který bude naplněný láskou a naším štěstím, ale na straně druhé jsem se neubránil určité vyděšenosti. Věřil jsem, že naše duše se dříve či později setkají, přesto jsem si někde v hloubi sebe sama mnohem raději přál uspět, a právě to ve mně vyvolávalo ony obavy, protože jsem si uvědomoval, jak moc nesnadné to bude.

Z mého přemítání mě vytrhl mladý mnich, který mě přišel upozornit, že je vše připraveno k odjezdu, vzal pár mých věcí a pomohl mi je odnést do vozu. Cestou se mě snažil Tatsuya rozptýlit, ale já jsem neměl na nic náladu. Nedokázal jsem se uvolněně bavit. Vymluvil jsem se na to, že jsem unavený a předstíral spánek. Vůz byl tak nepohodlný, a to jeho houpání nebylo o nic příjemnější. Byl jsem rád, že jsme v půlce cesty zastavili a já měl tak možnost se trošku projít, abych si narovnal ztuhlé kosti.

Druhá polovina cesty mi díky únavě a ztěžklým víčkům utekla rychleji a já se v polospánku vypotácel z kočáru, který stál přímo proti dveřím domu Tatsuyovy rodiny. Chlapec mě pohotově navigoval do malinkého pokojíku, kde mi jeho matka před naším příjezdem připravila postel. Zahrabal jsem se pod pokrývky a ponořil se do neklidného spánku plného podivných a děsivých snů. Utíkal jsem po pobřeží a snažil se dostihnout Billa. Ten přede mnou ale uhýbal, otáčel se a smál. Pak střih, setmělo se a kolem mého krku se obtáčely bílé silné prameny dlouhých vlasů. Dusil jsem se a lapal po dechu. Zpocený jsem se probudil, a abych se soustředil na něco jiného, než obrazy ze snu, zaposlouchal jsem se do praskání starého domu. Dřevo naříkalo pod zátěží sněhu a mým uším to připadalo jako ten nejstrašidelnější zvuk ze všech. Také mě napadlo, že Torio už možná tuší, že mě nechrání svatá půda, a je tedy ten, kdo mi způsobuje ty nepříjemné můry. Znovu usnout se mi podařilo až k ránu.

Čekal bych, že po takto špatné noci, prospím celé dopoledne, ale probudil jsem se docela brzy. S mohutným zíváním jsem opustil pokojík a v nevelkém příbytku jsem se dalšími dveřmi trefil přímo do kuchyňky. Miyu akorát na plotně chystala čaj a na jídelním stole byla připravena mísa s nějakými rýžovými knedlíčky.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě ihned, jak mě spatřila, a obdarovala mě milým úsměvem. „Spalo se vám dobře?“ Zajímala se.

„Jistě.“ Ubezpečil jsem ji. Nepříjemnosti dnešní noci jsem si nechal pro sebe.

„Nasnídejte se,“ ukázala mi rukou ke stolu a já se usadil. Neměli tu úplně tradiční stolování jaké jsem měl já ve svém příbytku v paláci, a nebo s jakým jsem se setkal v klášteře. Stůl byl o něco vyšší a kolem něj bylo postaveno šest nízkých stoliček. Zase takový rozdíl to ale oproti sezení na zemi nebyl.

„Děkuji.“ Také jsem se na ni ze zdvořilosti usmál a nechal si do malého kalíšku nalít horký čaj. Usadila se naproti mně a na talíř si nandala pár knedlíčků. Po jejím vzoru jsem tak učinil také. Snídali jsme mlčky. Promluvila až když sklízela ze stolu.  

„Tatsuya se mi zmínil, že budete potřebovat nějakého psa. Vezmu vás dnes na tržiště. Ve městě je jedna rodina, která se stará o spoustu psů a na trhu mají stánek, kde obchodují s keramikou. Někdo od nich je tam k zastižení každý den.“

„Oh, perfektní. To by mi moc pomohlo.“ Pocítil jsem další vlnu vděčnosti. Tihle lidé pro mě dělali tolik, i když vlastně vůbec nemuseli. To, že mi ukáží, kde sehnat zvíře, které jsem nyní tolik potřeboval, mi bude velmi vhod. Já sám jsem totiž netušil, kde bych ho tu honem hledal.

„Tady,“ podávala mi hromádku s nějakým starším oblečením. „To je tatínkovo. Oblečte si to, abyste nebyl tak nápadný a nikdo vás venku pokud možno nepoznal a náhodou se tak nedoneslo do paláce, že již nejste v klášteře. Měli bychom být teď velmi opatrní.“

„Děkuji.“ Zvedl jsem se a zamířil do svého pokoje, abych se do toho převlékl.

„Vyrazíme hned, jak budete oblečený.“ Stačila ještě říct, než jsem za sebou zatáhl zašupovací dveře.

Rychle jsem se tedy zabalil do pánského polodlouhého šedého kimona a kalhot stejné barvy, přes to přehodil hnědý teplý kabát, hluboko do čela jsem si posadil dle mého soudu malinko směšný slámový klobouk a zbytek vlasů, které zpod něj vyčuhovaly, jsem omotal huňatou šálou, kterou jsem si v předu vytáhl až po nos do obličeje, aby tak ze mě bylo vidět, co možná nejméně. Takto nahastrošený jsem se připojil k Miyu a vyšli jsme do chladného, zato jasného dne. Bylo mnohem lepší dívat se na sluneční svit, který se třpytivě odrážel od bílých závějí sněhu, než pozorovat pošmourné nebe, ze kterého se ještě včera sypalo spoustu chuchvalců nového sněhu. Důkazem po včerejším počasí tu dnes byly jen zapadané cestičky, které obyvatelé města ještě nestačili prohrnout a nebo jen obyčejně ušlapat.

„Támhle,“ ukázala k jednomu ze stánků, když jsme došli na tržiště. „Pojďte. Představím vás, oni naši rodinu docela znají, a pak už se s nimi domluvíte sám. Já si zatím nakoupím nějaké potraviny a domů se můžeme zase vrátit spolu.“ Dnes už poněkolikáté se na mě usmála a pár kroky došla k pultíku, který byl přeplněný hrnečky, hrnky a miskami nejrůznějších velikostí, barev a zdobení. Za ním stála mladá žena a kolem ní se motal zhruba desetiletý chlapec.

„Dobrý den, Sasuke,“ drobně se uklonila Miya. V krátkosti jí vysvětlila, co potřebuji, pak se s námi rozloučila a odběhla si po nákupech.

„Uzuki, odveď tady pána k dědečkovi, aby si tam vybral jednoho jeho pejska, ano?“ Pobídla dítě, protože ona musela zůstat a starat se o obchod.

Děda malého Uzukiho byl nevysoký  pán s prošedivělými vlasy a holí, o kterou se opíral při chůzi. Byl velice ochotný a bez problémů mě pustil do výběhu, kde měl odhadem asi 15 psů různých plemen a věku. Rozhlédl jsem se kolem, zda-li mě některý z nich nezaujme, a teprve nyní jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, podle jakých kriterií si chci toho psa vybrat. Než jsem se nad tím ale stačil nějak více zamyslet, bylo rozhodnuto za mě. Odněkud z pravé strany ke mně vznešenou chůzí došel zvláštní pes se zlatavou srstí, který byl stavěný jako chrt, ale nebyl tak vysoký jako byli chrti, kteří většinou doprovázeli výše postavené od nás z Holandska. Obkroužil mě, neopomněl přičichnou si k mé noze a nakonec se usadil přímo přede mě. Upřeně se mi zadíval do očí, tedy alespoň já to tak vnímal, zamručel, jako by mě snad zdravil, a kývl hlavou. V jeho hlubokých tmavých očích se skrývala jakási chytrost a vnímavost, nebo jak bych to popsal, a zatímco on ke mně způsobem sobě vlastním promlouval, nespouštěje ze mě zrak, přistoupil ke mně majitel.

„Vybral jste si velice dobře,“ potvrdil mi moji volbu, i když tak úplně nebyla moje. To spíše ten pes si vybral mě. „Tenhle je velice laskavý, přívětivý, umí být klidný, ale je v něm i vášnivá divokost, dokáže bojovat za ty, které miluje, má ostrý zrak a rychlé nohy a je podarovaný moudrostí od svých předků. Opravdu výjimečné zvíře pro výjimečné činy.“ Dodal a bylo vyřešeno. Zbyly mi ještě nějaké peníze, proto jsem pár mincí vtiskl muži do vrásčité dlaně, i když on nic nechtěl, a jakmile jsem se otočil k odchodu, pes se mi bez jediného mého povelu připojil k noze, a jdouc vedle sebe, jsme se vrátili na trh. Museli jsme ho projít celý, než jsme našli Miyu, která dokupovala posledních pár maličkostí u kořenářky. Vzal jsem od ní nějaké tašky, abych jí pomohl a ona se zatím rozplývala nad mým novým společníkem.

„Je nádherný,“ culila se na něj a drbala ho za ušima. „A je tak hebký na dotek. Už jste ho nějak pojmenoval?“ Zeptala se mě z nenadála. Zaskočila mě, protože jsem nad tím ještě zatím vůbec nezauvažoval.

„Ne,“ pokrčil jsem ledabyle rameny. Na podobné věci bylo dost času, momentálně mi nějaké jméno nepřipadalo důležité. Viděla, že dnes nejsem zrovinka v upovídané náladě, proto se už na nic dalšího nevyptávala a vrátili jsme se tedy raději domů.

Pokusil jsem se přetočit na bok, ale jen mě to donutilo bolestně zasténat. Nebylo divu. K ránám, které mi Torio způsobil poprvé, když mě zatáhl do svého pokoje, se za tu dobu, co jsem tu byl, přidávala nová zranění a já cítil, že začínám balancovat na prahu smrti, ze kterého hrozilo, že se co chvíli zřítím. A nebyly to jen fyzické zhmožděniny. Ty byly v podstatě téměř vyhojeny. Když totiž Torio po pár marných snahách vyhnat ze mě vzdorovitost násilím viděl, že to nikam nepovede a já se mu nepoddám, vzdal to. Vyléčil mé tělo a přešel k dalším svým způsobům. Snažil se svojí magickou silou ovlivnit mou mysl, vyvolat ve mně umělý pocit lásky a oddanosti k jeho osobě a vymazat z mé mysli obrázek Tomovy tváře. Ze začátku bylo snadné se tomu ubránit, protože moje láska k Tomovi byla natolik silná, že temnota, kterou se snažil zasít do mého srdce, nemohla jen tak vypudit to hřejivé Tomovo světlo, které jsem pečlivě střežil uvnitř sebe.  

Nevěděl jsem kde a jak přesně svou magii provádí. Nikdy nekouzlil přímo přede mnou. Ke mně se vracíval, jen aby mi ukazoval svoji vlídnou tvář, tedy v jeden čas. Po dvou, možná třech nocích, kdy mě bil a znásilňoval, začal být milý, pozorný, pečovatelský. Nejspíš si bláhově myslel, že když mi ukáže, jak dobrým dokáže být, a zkombinuje to s pár zaříkadly, upustím od Toma a s chutí se mu vrhnu do náruče tak jako dřív.

Přepočítal se, a proto se po nějaké době opět vrátil k týrání. Nebil mě tak často a intenzivně jako při prvních výbuchách hněvu bezprostředně po tom, co se dověděl o mém vztahu s Tomem. Uchýlil se k mnohem sofistikovanějším metodám. Držel mě připoutaného k posteli díky čemuž se z nemožnosti pohnout mé tělo velice brzy stalo nesnesitelně bolavým, odřízl mi přísun potravy a dostával jsem jen vodu a občas pár zrnek rýže, jen tolik, aby mě nevyhladověl k úplnému konci. Párkrát za den mě přišel zkontrolovat nějaký sloužící. Vždy ten stejný. Nejspíš to byl někdo naprosto loajální a oddaný Toriovi, když ho ke mně pouštěl, aniž by se obával, že se snad informace o tom, co tu šogún provádí s císařem, dostaly i za zdi tohoto pokoje, v němž jsem byl držen. Zprvu mě i dvakrát za den odpoutal a odvedl na toaletu, ale ani to jsem nyní nezvládal. Již pár dní jsem se nedokázal postavit na nohy, byly tedy pode mnou jen měněny lůžkoviny za čisté a od provazů se upustilo, protože jsem stejně nebyl schopný hýbat se, natožpak snad pokusit se o útěk.

Nejhorší na tom všem bylo, že ač jsem si nevýslovně  přál, aby tohle utrpení konečně  skončilo a vysvobodila mě z něj smrt, nešlo to. Ani v tom svém nepředstavitelně zbídačeném stavu jsem nemohl zemřít. On to nedovolil, byl mistr v tom, aby mě držel na téhle nesnesitelné hranici mezi životem a mučivým umíráním, aniž bych se dokázal z jeho spárů vysmeknout a odejít na věčnost.

Čaroval. Právě teď. Cítil jsem to. Vždy když se totiž snažil udolat mě i tímto způsobem, nesnesitelnost mého bytí se prohlubovala. Bylo to, jako by se tisíce ostrých jehliček provrtávalo do mého mozku a snažily se tam najít a zničit i tu nejposlednější vzpomínku na Toma. Slyšel jsem sám sebe křičet v agónii bolesti až do doby, než jsem na pár hodin upadl do bezvědomí.

Ten boj zřejmě  nešlo vyhrát. Možná by bylo lepší vzdát se a podvolit se…

„Chtěl bys nějaké jméno, ušáku?“ Nesmyslně jsem se ptal psa, který seděl před mojí postelí, nejspíše spokojený, že se dobře nažral. Bylo totiž krátce po poledni a Miya uvařila dobrý oběd nejen pro všechny lidi v domě, ale i to zvíře se dočkalo něčeho na zub. Pochopitelně mi neodpovídal, jen natočil hlavu na stranu a pozorně mě poslouchal, zatímco já jsem se znovu oblékal do vypůjčeného oblečení. Měl jsem v plánu jít s ním ven, trochu se s ním seznámit a zjistit, co všechno umí. Chtěl jsem to totiž s Toriem skoncovat co nejdříve, a aby mi byl můj nový čtyřnohý přítel něco platný, považoval jsem za důležité se s ním trochu sblížit a sladit. „Ba ne,“ zadumaně jsem mu jeho pohled opětoval a vklouzl do bot. „To Bill tě pojmenuje, až budeme – částečně i díky tobě – znovu spolu. Co na to říkáš, chtěl bys jméno od císaře?“ Křenil jsem se na něj a prsty se probíral v jeho srsti. Miya nepřeháněla, měl ji skutečně jako hedvábí. „Tak domluveno.“ Zvednul jsem se na nohy a zamířil ven z domu.  

Strávil jsem s ním celé odpoledne v lese. Nejdřív jsem ho nechal trochu si pohrát a proběhnout se. Dováděl mezi stromy a rejdil ve sněhu. Pak jsem zkoušel, jak dobře chápe, a k mému úžasu jsem zjistil, že perfektně rozumí a reaguje na všechny mé povely. Nejspíš si ani nedovedl představit, jak moc mě tím uklidnil. Tedy do té míry, jak to jen v mé situaci bylo možné. Našel jsem v něm skvělou oporu, dodal mi o něco více sebedůvěry a o malinko zvětšil mou naději, že bych mohl vyhrát. Ta totiž do té doby byla dosti mizivá.  

Oba promrzlí a unavení  jsme se vrátili domů až večer a hned po večeři si šli lehnout, protože nadcházející ráno bylo důležité. Miyu, jelikož dál jako služebná navštěvovala palác, pro mě zjistila, že Torio každý den brzy za úsvitu opouští zadními branami dvůr a vrací se až k poledni. Půjdu tedy na výzvědy. Přilepím se mu na paty a zjistím, kam chodívá. Nemělo smysl to nadále odkládat. Pomocníka jsem již měl a výcvik s mečem také. Doufal jsem jen, že dovednosti, které mi poskytla princezna Amaya, než byla provdána, budou dostačující. Nebyl tedy důvod k dalším prodlevám, spíše naopak. Pociťoval jsem nutnost co nejvíce si pospíšit, protože Bill se mi vzdaloval. Naše spojení, které jsme mezi sebou měli a dávalo nám o sobě vědět, se vytrácelo. Nebylo to sice nic velkého, kdybych to nazval telepatií, bylo by to asi hodně přemrštěné, pouze jsme tak nějak věděli, že ten druhý žije, a právě tohle povědomí o něm zvolna vyprchávalo, což mě nemálo děsilo.  

Říkalo se, že někde hluboko v zalesněných kopcích nad palácem má Torio nějaké svoje doupě, kde se věnuje magii a upevňuje svou moc. Stavěl jsem na tom, že na těch povídačkách bude něco pravdy a on skutečně chodí tam. Byla by to dobrá příležitost ho napadnout. Daleko od lidí, a hlavně taky od jeho početné stráže, která by se mohla připojit k jeho obraně, pokud bych se pokosil bojovat s ním kdekoli jinde. Přesile bych se neubránil a i tak jsem nepochyboval, že budu mít co dělat s nestvůrou, kterou on bezpochyby byl

betaread: Janule