autor: Neilinka & Cerike
Poznání
Bill
Seděl jsem v tom proklatém baru v podstatě už od konce školy. Jen jsem se byl doma převléknout a umýt. Hygienu jsem dodržoval zarputileji než většina „normálních“ lidí. Pořád jsem okolo sebe cítil jakýsi smrad, jako by mi vždycky během doby, kdy jsem si nepíchal, z pórů vytékala nějaká otrávená tekutina, která páchla příšerným způsobem. Možná to bylo skutečné, možná se mi to jen zdálo, každopádně jsem nikdy nechtěl ostatním smrdět. Ani sobě ne.
Pozoroval jsem ostatní návštěvníky tohoto podniku a snažil se odhadnout jejich charaktery, povolání, vlastnosti, temperament nebo snad i úroveň na drogách. Ale ať jsem se snažil zabavit svůj mozek čímkoliv, pořád se mi myšlenky obracely na toho kluka ze školy.
Nemohl jsem ho za žádnou cenu vyhnat z hlavy, pořád jsem dumal nad tím, co tu dělá, proč jsme se potkali už v létě, proč na mně vždycky tak civí. Byl jsem z něj nervózní, a zároveň mě svým způsobem zaujal. Ve třídě jsem z něj nemohl spustit oči, pořád jsem se otáčel, cítil jsem jeho pohled na svém těle jako tenkrát v tom kině, ale teď ještě mnohem zvídavější. Jako by ho to, že jsem byl ozářen denním světlem, podněcovalo k tomu, aby mně zkoumal do nejmenších detailů.
Připadal jsem si, že mi vidí až do žaludku, a ví, že jsem snídal nízkotučný jogurt, až jsem se s hrůzou oklepal jako drahý pes. Neskutečně mně začala bolet hlava, a tak jsem do sebe hodil pár prášků.
Doma, ve sprše, se mi na něj konečně na chvíli podařilo zapomenout. Bylo to tak krásné a blažené, mít čistou hlavu a na nic nemyslet. Hlavně ne na něj. Byl to pěkný kluk, vlastně až moc pěkný na to, aby se zahrabal do tohohle zapadákova. Nepostřehl jsem, odkud je a ta nevědomost mně sžírala.
Alespoň jeho jméno a příjmení mi utkvělo v paměti. Tom Kaulitz. Přiznávám se, že jsem chtěl na internetu hledat jako šílený, jestli nepracuje u policie a podobné věci, ale nakonec jsem to neudělal. Možná bylo lepší o tom nevědět a žít v naději, že je to jen obyčejný kluk, kterému se třeba líbím.
Sledoval jsem, jak se nějaká amatérská gogo tanečnice kroutí u tyče a snaží se zaujmout aspoň pár ožralů z téhle putyky. Nakonec měla úspěch a dostala za kalhotky nějaké ty bankovky. Objednal jsem si další pití a krabku cigaret a rozhlížel se po místnosti.
Proč tu vlastně sedím celé odpoledne a večer? Co z toho mám? Nedostatek drogy mě zase na chvíli přiváděl do depresivních myšlenek nad nicotou mého života, který si každým dnem úspěšně zkracuju pícháním pervitinu. Došel jsem si na záchodky a udělal to znova. Hned mi bylo líp. Tedy jak se to vezme.
Vždycky, když jsem si čerstvě píchnul, měl jsem hrozně povídavou náladu. Bohužel, každej na mně poznal, že jsem sjetej, a nejspíš je to vůbec nebavilo. Zkoumavým pohledem jsem znovu přejel celý bar, jestli nenarazím na někoho, kdo by byl ochotný si pokecat. Bylo mi vlastně úplně jedno, kdo to bude, jen když bude sedět, klidně mlčet a bude mně poslouchat.
A pak jsem ho uviděl.
Seděl tam, ten kluk ze školy.
Dal si pár piv a koukal kolem, stejně jako ještě před nějakou dobou já. Evidentně se nudil a hledal společnost, to by poznal snad i slepý. Nervózně jsem si skousával dolní ret a každých pár vteřin na něj obrátil můj pohled. Zatím si mně nevšiml. Pokuřoval, jako by se nic nedělo a jeho tmavě hnědé oči bloudily po místnosti.
Až mě uviděl.
Strašně jsem se zastyděl. Nenáviděl jsem šmírování a tohle bylo trochu na ten způsob, no ne? Odvrátil jsem hlavu, jak rychle to jen šlo, a dělal jako by nic. Začal jsem víc vtahovat ze své cigarety a upíjet ze sklenice, ale na klidu mi to nepřidalo.
Viděl mě, koukal mým směrem. Ani jsem se nemusel dívat a věděl jsem to. Nenápadně jedním koutkem oka jsem po něm zašilhal. Poposedl si na své židli, aby měl hlavu natočenou přímo na mě. Proč jsem ho hypnotizoval? Teď to bude dělat on mně. Nic příjemného.
Musím ale uznat, že mě to notnou chvíli zabavilo, jak jsme po sobě jako tupci pokukovali. Jenže on pak udělal něco, na co jsem asi nebyl připravený. Usrkl piva a pobral svoje cigára se zapalovačem. Zakabonil jsem se. Sesedával ze svého vyhřátého místečka. Už odchází? Docela brzy, jen po několika pivech. Asi ho to přestalo bavit a rozhodl se jít domů.
Trochu zklamaně jsem si povzdychl nad myšlenkou, že zase budu zírat do prázdna. Jenže pak se jeho kroky začaly přibližovat ke mně a já ztuhl. Nešel domů, šel si přesednout! Zhluboka jsem se nadechl, ale to už stál přímo nade mnou.
Zamžoural jsem na něj a i v tlumeném světle zahlédl jeho klidnou tvář a jemné rysy. Vypadal ale starší na svůj věk. Těžko říct, čím to bylo způsobeno, ale momentálně jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Polkl jsem a koukl na volnou židli. Koukl se na ni také. A pak znovu na mě.
Nevěděl jsem, jestli mám něco říct, ale měl by se ozvat on, když jen tak přišel k mému stolu, no ne? Vyčkal jsem, ale stále se nic nedělo. Mlčeli jsme jako sochy. Okolní svět se jakoby ztratil v nedohlednu. Koukal jsem mu do očí a snažil se vyčíst, proč ho tak zajímám. Ale jeho okno do duše bylo zavřené.
Na pevný zámek.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Páááááááni.
Takhle to zakončit… To se dělá? =D Okamžitě tady chci vidět další díl =D
to si děláš srandu xD Vždyť je to jako by si napsala jeden díl dvakrát, akorád jinak a něco málo přidala xD Já chci další díl! Hned! xD
Ten poslední odstavec ♥♥♥ Úžasné, moc se mi to líbí, těším se, až se spolu začnou bavit a hlavně, že mu Tom pomůže, fakt se hrozně těším na další díly =)
To bylo krátký xD no jsem zvědavá dál. Tom musí působit nepřístupně.
…hele??? nechtěl by tady někdo začít psát ty dílky trochu delší??? xD…krásné…opravdu jsem zvědavá, jak to bude dál…moje velmi oblíbená povídka…=)
nechtěl a hlavně nemůže… ta povídka je dopsaná 🙂