autor: LadyKay
Ježiš, tady je lidí! Možná bych se měl otočit na patě a vzít nohy na ramena. Jenže mám smůlu. Bill si mě nenápadně přidržuje za rukáv. Asi nekecal, když tvrdil, že na mně pozná, co se mi honí hlavou, aniž bych promluvil. Zřejmě moje úmysly vycítil a pro jistotu si mě hlídá. Takže poslušně jako pejsek cupitám vedle něho a jsem nucen vyslechnout všechny bláboly, co do něj valí lidi, u kterých se čas od času zastavíme. Jak říká Bill – abychom je osobně pozdravili a popřáli příjemný večer. No, to množné číslo… Spíš měl říct, aby je pozdravil, protože mluví pouze Bill. Já vedle něj jen stojím a křením se na jeho hosty. Trapas! Do hovoru se moc nemíchám, protože stejně žvaní jen o tom, co bude in, kteří dovozci látek jsou nejlepší a podobné pindy. K tomu bych neměl co říct.
Bill je šílenej herec. Na všechny se culí, ale jakmile se od nich vzdálíme, už se se mnou dělí o nejnovější drby. Takže vím, kdo s kým byl, kdo se rozvedl, kdo má kolik milenek, kolik nemanželských dětí má ten a nebo ten. Ani bulvár číst nemusím, stačí mi moje dvojče. Co si budu nalhávat, Bill byl drbna odjakživa. Jakmile se dozvěděl nějakej klep o kolegovi z branže, hned upaloval, aby nám to sdělil. Mě tohle nikdy moc nebralo…
„Proboha, doufám, že si nás…“ Bill ani nedořekne větu, protože se k nám přichomýtne nějaká vyzáblá ženská. Hádám, že je to ta, která si nás neměla všimnout. No hnus, tváře má propadlé, malá, vychrtlá, hadry jak strašák do zelí. Tipoval bych ji tak na šedesát, přestože se pokouší s pomocí pánů plastických chirurgů vypadat na dvacet.
„Bille!“ přitiskne si k sobě bráchu a já mám co dělat, abych nevyprskl smíchy a nerozřehtal se na celé kolo. Ten jeho vyděšený výraz a křečovitý úsměv by rozesmál každého. Když si všimne, že se mu pošklebuji, probodne mě pohledem, takže sklopím hlavu a skousnu si ret. Záhy však zjistím, že jsem se mu smát neměl, protože…
„Ty musíš být Tom! Takový krásný muž, zrovna jako bratr.“ Baba po mně natáhne pařáty a než stihnu uskočit, už mě k sobě mačká. Teď je to pro změnu Bill, kdo se mi vysmívá, zatímco já lapám po dechu, protože mám strach, že se kvůli jejímu parfému zalknu. Ta ženská se v něm snad koupe nebo co! Brácha mě naštěstí z jejích spárů vysvobodí, když se svojí „kámošce“ omluví a slíbí, že se uvidí později. Vidím na něm, že stejně jako já doufá, že se mu jen tak do cesty nepřiplete.
„Co je? Snad ti neučarovala?“ šklebí se na mě.
„Sáhla mi na zadek.“ Prsknu a otřepu se, když si na to vzpomenu.
„Mně taky. Buď rád, že tě nezačala olíbávat jako Peta.“ Při té představě se mi zvedne žaludek. A ač toho zmetka nemám rád, v tomhle případě je mi ho přece jen malinko líto. Tohle je fakt hroznej trest!
Moje oči zničehonic přitáhne osoba, stojící asi tři metry od nás. Ne, ta osoba, ale její oči! Ty oči hltající Billa, sledující každý jeho pohyb. Jako by v místnosti nebyl nikdo jiný, jen Bill. Kdo to ksakru je? Nevypadá, že by to byl nějakej návrhář. Ti jsou, jak jsem se dnes přesvědčil, ujetí a člověk je hned pozná. Něčím vždycky vyčnívají z davu. Model nebude, na to nemá ani postavu a ani obličej. Novinář? Těžko. Ti sem nemají přístup, ti týpci u vchodu by je sem nepustili. Bill mi právě vypráví nějakou historku z párty, co se konala po přehlídce jednoho jeho kolegy a skoro se zajíká smíchem. Je mi to líto, ale musím ho přerušit, ten člověk mi prostě bere klid a vůbec se mi nelíbí. Tedy spíš se mi nezdá, jak se dívá na bráchu. Nežárlím. Dobře, možná trochu, ale spíš mám strach… Třeba je zbytečné se ptát, možná jej ani Bill nezná. Co já můžu vědět! Ale nedá mi to…
Bill
„Kdo to je?“ Otočím se směrem, kterým Tom kývnul hlavou, a moje oči spočinou na něm. Nepatrně se pousměji a kývnutím hlavy jej pozdravím. Zpočátku mě jeho neustálá přítomnost obtěžovala, ale časem jsem si zvyknul, a že je opět tady, mě ani v nejmenším nepřekvapuje. Spíš bych se divil, kdyby se tu dnes neobjevil.
„Jens… Něco jako můj fanoušek.“ Vysvětlím bratrovi, kdo je neznámý pozorovatel. „A netvař se tak. Jsi jako Pete…“ Přesně jeho mi Tom v tenhle moment připomíná. Můj přítel dělá tyto kyselé obličeje, kdykoli se Jens objeví poblíž mojí osoby. Nevím, co se jim nelíbí?! Vždyť je to milý kluk. Čas od času mi pošle nějaký dárek nebo dopis plný obdivu k mojí osobě. Ani jedno mi nevadí, spíš naopak – dělá mi radost. Zvláštní je, že už několikrát měl příležitost se mnou mluvit, ale neudělal to. Jen na mě fascinovaně hleděl, jeho očím neunikl ani nejnepatrnější pohyb, který jsem udělal.
„Ty si na něj asi nevzpomínáš, co?“ otočím se znovu na Toma, který usrkne trošku džusu a odloží sklenku na stolek před námi. Rozvalí se v boxu, do kterého jsme společně usedli, abychom mohli klidně klábosit a nikdo nás nevyrušoval.
„Já? Měl bych?“
„Jistě. Při našem posledním turné vyhrál meetko. Byl jedinej kluk, co tam…“
„Jo, ten, co na tebe čuměl, nehnul se od tebe a nemluvil?“ Tom si po chvilce přece jen na Jense vzpomene. Asi měl v té době nějakou světlou chvilku, kdy nebyl natolik opojen alkoholem, že by nevnímal, co se kolem něj děje.
„Když to říkáš. Ale jo, je to on. A nech toho, nerad bych se…“
„Hádal?“ odtuší správně a nasadí ten svůj ďábelský úsměv, dík němuž kdysi odzbrojoval každého, kdo se ocitnul v jeho blízkosti. Vlastně… Ten úsměv působí pořád.
„Tak na tebe, Bille.“ Tom čapne sklenku s džusem a přiťukne si se mnou. Má můj obdiv. Alkohol kolem něj teče proudem a on se dokáže ovládnout. Docela by mě zajímalo, jestli je to pro něj obtížné a nebo ne, ale ptám se ho rozhodně nehodlám. Nechci toho démona křísit a Toma rozrušit. Stačili ti supi, co se na něj vrhli.
„Na mě, ale i na tebe.“ Mrknu na něj a smočím rty v šampaňském. Po očku ho pozoruji, jak si prohlíží lidi kolem nás. Nejdéle jeho pohled spočine na dívce s ohnivě rudými vlasy, která se právě vesele vybavuje s Alexem. Vidím, jak jeho oči lačně zkoumají každý záhyb na jejím těle a…
„Líbí? Tak to máš smůlu. Snoubenka Alexe.“ Pronesu škodolibě a znovu se napiji šumivého nápoje.
„Jen jsem se díval… Ten Jens. Bille, on je často tam, kde jsi ty?“ Vrátí se znovu k předchozímu tématu.
„Jo.“ Přikývnu. Proč o něm musí mluvit? Jako by nestačilo, že kvůli němu Pete šílí a neustále mi ho předhazuje!
„Divný…“
„Vůbec ne. Copak si nepamatuješ, že některé naše fanynky byly všude, kam jsme se hnuli?“
„No a jak to dopadlo? Co? To si už nepamatuješ?“ Tomův obličej zvážní a tón jeho hlasu zrovna tak.
„Výjimka.“ Mávnu nad tou příhodou rukou. Jedna fanatička ohrožovala Toma, mě i naši rodinu a nakonec ještě bráchu žalovala, že ji napadl. Pitomost! Bylo to šílený, měl jsem strach vystrčit nos z domu, ale je to pryč. To, že nějaká nána nedokázala přijmout, že ji Tom nechce, neznamená, že i Jens musí být šílenec, ne?
„Můžeme změnit téma?“ Lehce se dotknu jeho zápěstí, čímž ho mimo jiné přiměji, aby odtrhnul pohled od Jense a podíval se na mě.
„Hm.“
„Ještě jsem ti nevyprávěl, jak se Karlovi i ostatním líbilo molo. Támhleten se mě ptal, jestli bych mu tě nepůjčil…“
„A co jsi mu řekl?“ Konečně se na mě soustředí veškerá jeho pozornost. Tom jistě chce vědět, co na jeho práci říkali návštěvníci. Ješita jeden!
„Že se o tebe dělit nebudu.“
***
Tom
„Bille, zastav se a počkej na mě! Slyšíš?!“ zařvu na něj. Ale marný, brácha si to se svým „Every time you look at me, my heart is jumpin’…“ razí přes parkoviště. K tomu si ještě pohazuje hlavou ze strany na stranu. Za co? Proč nemůže jako každej normální člověk, když je opilej, usnout? Proč? Protože je to Bill.
„Bille, prosím, stůj!“
„You drive meeee craaaazy… ooooh craaaaaazy…“ Tak tohle je i na mě moc! Jsem fakt rád, když dojdeme k jeho autu. Tedy spíš dojdu, Bill totiž jde klidně dál a tancuje si, pokud se to tak dá nazvat. Bože, ať nás nikdo nesleduje! Nevím, jak by tohle vysvětloval…
„Bille!“ vykřiknu a rozběhnu se k němu. To mohlo bolet. Motal se, motal, až se mu ty jeho dlouhatánský nohy zamotaly a on skončil na zemi. Teď sedí na zadku a nepřítomně zírá před sebe. „Jsi v pohodě?“ Hned si k němu kleknu a starostlivě si jej prohlížím.
„Tomi, ty jsi tady taky?“ opilecky na mě zamžourá a uculí se. Panebože, za co?
„Jo. Pojď sem.“ Čapnu ho v podpaží a pokouším se ho dostat na nohy, což mi moc dobře nejde, protože vůbec nespolupracuje. Místo toho se směje a zase si pobrukuje nějakou melodii.
„Tomi, bráško,“ opře si ruku o moje rameno. Zřejmě se chystá něco „moudrého“ říct, protože se zahledí před sebe, kýve hlavou, a pak se podívá na mě. No, docela by mě zajímalo, co z něj vypadne, ale několik kapek, co mi dopadnou na hlavu, jsou důvodem, proč si na to moudro nepočkám. Měli bychom si pohnout, jinak zmokneme.
„Začíná pršet, hni se!“ Chytnu ho za loket a snažím se ho odtáhnout do auta, od něhož, jak jsem si vzpomněl, má klíče Bill. Asi budou v tašce, kterou právě odhodil na zem, když se mi vytrhl a s „I’m siiiiingiiiing in the raaaaaain…“ a s roztaženýma rukama udělal otočku. Má kliku, že jsem poblíž a tentokrát ho ušetřím bolestivého pádu. Společně se vrátíme pro jeho tašku a k mojí úlevě zamíříme k zaparkovanému autu. V tom bordelu, co má v tašce, nakonec přece jen vylovím klíče a odemknu. Billa dovnitř musím nacpat násilím a zrovna tak jej i připoutat. Sám usednu za volant a nastartuji. Jenže kam mám jet? K němu ani za nic. Jen, co bychom se zjevili ve dveřích, sežrala by mě ta bestie. Myslím, že jedno setkání s jejich mazlíčkem mi stačilo. Bráška holt bude muset přespat u mě…
„It’s raining men… Halleluyah! It’s…“
„Bille? Sklapni!“ Okřiknu ho, není mi to ale nic platný. Bill si totiž stejně zpívá dál. Takže za doprovodu téhle vykopávky se auto odlepí z místa.
***
To je božský klid! Bill cestou k mé nesmírné radosti usnul. Zbožňuji ho, fakt že jo, ale už mě z něj začínala bolet hlava. Tohle by nevydržel nikdo. Od vykopávky přešel k našemu starýmu dobrýmu Monsunu, od něhož se vrátil zpět k Britney a mučil mě s „I’m noooot a giiiirl…“. Sérii uzavřel songem, na který si matně vzpomínám, ale bohužel si nevybavím název. Podle toho, co Bill ječel, bych odhadoval něco s love.
„Billy…“ drcnu do něj, když zastavím. Musím ho nějak dostat k sobě nahoru. Sice riskuji, že bude buď protivnej, a nebo začne znovu zpívat, ale přece ho neponesu v náručí. Bráška zabručí, ale spí dál. Zkusím s ním ještě chvilku třást, jenže pak to vzdám. Vezmu jeho tašku a hodím si ji přes rameno. Co nejjemnějším způsobem dostanu z auta i Billa, zamknu a v náručí s ním kráčím ke vchodu. Ještěže je tak pozdě a všichni spí. I když ta stíhačka odnaproti beztak bude čmuchat u dveří a skrze kukátko čumět, koho to táhnu k sobě…
***
S vypětím posledních sil hodím Billa na postel a plácnu sebou na podlahu. Sice je to kost a kůže, člověk by řekl, že váží třicet kilo, ale i tak se pronese. Absi kolem mě skáče, vrtí ocasem a očividně má šílenou radost, že se mu páníček vrátil.
„Pán je unavenej, víš?“ Otočím se na Absiho, který se konečně zastavil a čeká pod postelí, co teda bude. Je zvyklej, že v ní spíme oba a asi se mu moc nezdá, že se nám tam někdo rozvaluje. Ten pes Billa začne nesnášet. Zase se kvůli němu budeme muset uskromnit a vzít zavděk sedačkou v obýváku. Další noc s Absinthem, rozvalujícím se na mém břichu…
„Tobě bude ráno zle…“ zašeptám, když Billovi zouvám boty a přehazuji přes něj peřinu. Okamžik nad ním postávám a představuji si, jak mu bude, až se probudí. Tím, že jsem ho odnesl z auta sem a uložil do postele, to asi nekončí. Zítra, vlastně dneska si beztak budu hrát na ošetřovatelku.
„Tak pojď, Absi. Sedačka volá…“ Pohladím Billa po vlasech a s Absim v náručí opustím ložnici. Chlupáč se na mě vyčítavě dívá z pohovky, na kterou jsem ho postavil. Zřejmě se mu představa dnešní společné noci dvakrát nezamlouvá. „Hele, nekoukej tak na mě. Moje vina to není. Já ho neožral, on chlastal sám.“
Posbírám všechny polštáře, co mám v obýváku a chystám se nějak vylepšit naše dnešní lože. „No počkat, a kde budu spát jako já?“ Vyjeknu, jen co položím poslední polštář na sedačku. Zmetek jeden chlupatej nevděčnej! Sám se rozvalí a je mu jedno, kam si lehne jeho páneček, hlavně že on bude mít svoje pohodlíčko. To mám za svou dobrotu! Člověk se o něj stará líp než sám o sebe a ve finále to takhle dopadne.
„Aspoň na kousek mě pusť. Přece mě nenecháš na zemi.“ Absi jen nadzvedne hlavu a zase ji položí zpátky. Tohle gesto bych si mohl klidně přebrat jako: ‚Na zemi je místa dost.‘. To jsem to dopracoval. V posteli se mi válí opilé dvojče, sedačku mi zabral uraženej chlupáč. Shodím ze sebe hadry a jen v boxerkách si kleknu ke štěněti, které mě přece jen po chvilce vezme na milost. Aspoň něco… Nasoukám se do mezery, kterou se mi uráčil uvolnit a přikryji nás oba slabou dekou. To bude zase noc!
***
„Absi, nech mě…“ oženu se rukou a pokusím se otočit na bok. Proč mě nemůže nechat spát? Místa má snad dost, ne? Jindy chrní, skoro o něm nevím, jak je hodnej a klidnej. Ale dneska? „Necháš mě?!“ Znovu se po něm oženu, když ucítím něco vlhkého na svém krku. Když se však ale více soustředím, dojde mi, že tohle Absinth být nemůže. Tohle je…
„Bille?!“
autor: LadyKay
betaread: Janule
To nemělo chybu, fakt jsem se skvěle pobavila…nejdřív ta oplastikovaná paní na přehlídce, pak Bill zpívajíci "It's raining men", mimochodem v jeho dávném podání naprosto neodolatelné, a nakonec Tom, jak se ospravedlňuje před Absinthem "já ho neožral, on chlastal sám", prostě skvělé xD Nevím, jak to děláš (myslím, že se tomu říká talent a invence =D), ale celá povídka na mně působí, jako že je napsaná tak nějak mimochodem, prostě jen tak, a přitom je to tak úžasně přirozené, čtivé a vtipné, když si to čtu, celý děj se mi odehrává před očima, pro mě je to určitě jedna z nejlepších povídek ♥ A znovu musím vyzdvihnout postavu Toma, která je neuvěřitelně živá a opravdová =)
To bylo žuuuužo xD Bill jak byl opilej, to nemělo chybu xD Na rovinu ti můžu říct, že toho Jense nemám ráda už teď a to ještě nic neudělal xD a to by mě zajímalo, o co se jako Bill pokouší na konci xD Je náměsičnej ne?
Dokonalá idylka a koniec? Tak ten ma vyniesol niekam medzi motýle. Aj keď tuším, že nič viac nebude, som úúúplne hotová. Píšeš veľmi pekne.