Lutte pour l’amour 39.

„Je to jen na týden. Zatím.“ Dodám a připojím úsměv. Nechápu, na co Bill potřebuje tolik věcí. Už se mi podařilo vymluvit mu pár zbytečností, ale teď požaduje další. Kdybych se na týden balil někam já, stačila by mi jedna menší taška. Do ní bych naskládal tři trika, dvoje kalhoty, nějaké mikiny, spodní prádlo, ponožky a kartáček na zuby. Jenže já nejsem Bill. Ten potřebuje x dalších věcí, bez kterých by zřejmě nemohl fungovat. Oblečení, tedy to nejhorší, máme naštěstí sbaleno. S vypětím všech sil se mi zadařilo namačkat je do jedné obrovské tašky.

„Tomi, zapomněl jsi na skicák a uhly.“ Upozorní mě, když zvítězím nad zipem a zavřu i tu druhou, o něco menší tašku.

„Ty budeš kreslit?“ Podivím se. Myslel jsem, že chce trávit čas se mnou a ne si čmárat po papíře.

„No, když budeš  něco dělat…“ 

„Dobře, ale mám jednu podmínku.“

„A tou je?“

„Nakreslíš něco pro mě, hm?“ Mrknu na něj. Bill na znamení souhlasu kývne a zvonivě se zasměje. Jeho smích je lékem na moji rozervanou duši. Jakmile jsem s ním, nepřipadám si tolik jako hajzl. Možná právě proto vyhledávám jeho blízkost pořád. Dokonce jsem se už i napůl přestěhoval zpátky domů.

Máma se sice divila, že se synáček vrací do její náruče, ale když viděla, jak je její mladší dítko rádo, že jsem zase s nimi, přestala vyzvídat, co mě k tomu vedlo. Kdyby věděla, čeho jsem se dopustil, zabila by mě. Kdyby jen tušila, že Billova radost pramení z toho, že jsem na sebe převzal roli jeho milence, zešílela by. Musíme si před ní dávat sakra velkýho majzla, aby nic nepoznala. V náš prospěch hraje to, že jako mladší jsme si byli podstatně bližší, než obvykle sourozenci bývají. Takže se nijak moc nepozastavuje nad tím, že mě Bill drží za ruku a nebo se ke mně přitulí při sledování televize. Ale vidět nás jak se líbáme, mám na svědomí její smrt. Šok byl, když jsem u něj v pokoji usnul a ráno se máma zjevila ve dveřích. Na chvilku se mi zastavilo srdce a čekal jsem výslech, co tam dělám. Místo toho začala vtipkovat, že bez sebe nevydržíme ani minutu.  

„Byl to super nápad. Aspoň nás nebude pořád hlídat.“ Pronese Bill a vrátí mě z mého myšlenkového světa do toho reálného.

„Kdo?“

„Máma, ne?“ Vykulí  na mě oči a zavrtí hlavou. O kom jiném by asi mluvil. Jsem blbec. V podstatě to byl jeho nápad, sám se ke mně  nepřímo pozval. Zatím jen na týden, ale tak nějak tuším, že by byl rád, kdyby to šlo napořád. Sice bych to v první chvíli chtěl zavrhnout, ale nedokážu mu nic odmítnout, takže bych nakonec souhlasil. Den ode dne moje ochota udělat vše, co mu na očích vidím, vzrůstá. Už dřív jsem se mohl přetrhnout, ovšem teď už je to extrémní. I kdyby po mně požadoval modré z nebe, jsem přesvědčený, že bych udělal cokoli, šel kamkoli, podstoupil všechna rizika jen proto, abych splnil jeho přání a vykouzlil na jeho rtech úsměv. A vysloví-li sebevětší pitomost, se kterou by ho ostatní poslali do háje, já vstanu a jdu ji udělat. Myslel jsem, že takových věcí je člověk schopen, jen když je zamilovaný, protože mu Láska nasadí brýle, díky nimž oslepne a vidí všechno hezčí. Asi jsem se mýlil. Pro žádnou ženskou na světě, i kdyby byla sebedokonalejší, bych neučinil to co pro Billa. Nikdy.  

„Hele, poslouchej mě, když s tebou mluvím.“ Napomene mě a našpulí  rty. A pak že nikdo není dokonalý! Ten, kdo to řekl, pěkně  kecal a nebo spíš neměl tu čest s mým bratrem. Kdyby ho znal, nevypustil by z úst takovou lež.

„Já tě přece poslouchám.“ Namítnu a v duchu poznamenám, aby se mě hlavně  neptal, co právě řekl, protože bych byl namydlenej. Zatímco si tu vedl svůj monolog, uvažoval jsem o jeho bezchybnosti.

„To jsem si všiml. Koukáš na mě jak na svatej obrázek a culíš se jak pako.“ Plácne se do stehen. Vždy, když tohle udělá, přitáhne moji pozornost ke svým nehybným končetinám. Nejednou jsem přemýšlel, jaké  by to bylo, kdyby Bill normálně chodil, kdyby se nic z toho nestalo. Těžko říct, jak by to s námi bylo… Možná bychom si začali zase rozumět a byli bychom super bráchové, ale třeba taky ne.

„Nemáš být tak krásný.“ Odvětím mu s úsměvem a konečně nacpu do tašky i jeho skicák s uhly. Snad je to všechno a nevzpomene si na další nezbytně nutné věci. Neujde mi, že mu při komplimentu, jenž jsem mu právě složil, zrudnou tváře. Člověk by řekl, že si za tu dobu už zvyknul, ale on ne. Pokaždé se začne červenat, upozorním-li na něco, co se mi na něm líbí.

„Ty jsi mnohem hezčí.“ Po chvíli se mi rozhodne oponovat. Tak to bych se hádal. Netvrdím, že se sám sobě nelíbím, jsem se sebou až na pár drobností spokojen, ale neznám hezčí bytost, než je Bill. Jsem obyčejný, on výjimečný. Postrádám něco, čeho on má na rozdávání. Neumím zářit jako on. Je slunce, slunce mého života a zahřívá a prozařuje moje dny. Jeho úsměv je jako hřejivé letní paprsky.  

„Ty se chceš dohadovat?“

„Není proč. Ty jsi krásnější a konec debaty.“ A je to zpečetěno. Bill náš spor rozsoudil. Stejně si ale myslím svoje. Jsme oba stejní a přesto tak odlišní. Jeden bez druhého jsme ale neúplní, pouze společně tvoříme celek. Jsme jako jin a jang, harmonie.

„Můžeme vyrazit. Já  jsem hotov.“ Zavelím, ale nevypadá to, že bych se nějak chystal k odchodu. Posadím se totiž na postel a cvrnknu Billa do nosu. Zaprská a zamračí se. Nadává mi, že to nemám dělat, protože mu tím připomínám babičku. Dělám to hlavně, protože se mi líbí, jak se střapčí. Je úžasně roztomilý. Snad ani neexistuje situace, v níž by se mi nelíbil. Je krásný nepřetržitě.

„Rozloučím se s mámou a pojedeme.“

„Necháš to!“ Okřiknu jej ze srandy, když se k němu nakloním a on chytne jeden z mých copánků, zatahá za něj a začne si jej omotávat kolem prstu. Neomotává si jen moji ozdůbku, ale i mě. Svým kouzlem osobnosti si dokáže podmanit každého.

„Nenechám.“ Vyplázne na mě jazyk a znovu mě zatahá. Černovlasý ďábel, tvářící se jako anděl, to je přesně Bill. Sáhnout mi na copánky někdo jiný, zlámu mu ruce. On ale smí všechno.

„Nenecháš?“ Zašeptají  moje rty a začnou se přibližovat k těm jeho. Skoro neznatelně  zavrtí hlavou a o něco zkrátí vzdálenost, která nás dělí. Dlaně mu přiložím na záda, pohladím jej po nich a pomalu se na něj pokládám. Když se otřu rty o jeho, rozletí se dveře.  

„Tady jste!“ Odskočíme od sebe a oba třeštíme oči na mámu. Snažím se číst v její  tváři, zda se jí zdá něco divné nebo si ničeho nevšimla. Když ale pokračuje dál, jako by se nechumelilo, odvalí se mi ze srdce obrovský balvan. Neviděla nás.

„Viď?“ Žďuchne do mě Bill loktem a pohledem mě pobízí, abych kývnul.

„Jasně.“ Potvrdím a ani nevím co. Vzpamatovával jsem se ze šoku, který nám naše rodička způsobila svým nečekaným vpádem, nebyl jsem s to vnímat, o čem se bavili.

„Hlavně na sebe…“ začne máma typickou větou, kterou za ni s radostí dokončím.

„…dávejte pozor. Neboj, dohlídnu, aby si Bill nebral bonbony od cizích lidí.“ Protočím oči a znenadání schytám pohlavek. Ne, od mamky, ale od bráchy. Asi jsem se jej dotknul.

„Pitomečku.“ Zaksichtí  se na mě a k tomu do mě strčí.

„Jak malí.“ I mamčiny rty se zvlní do úsměvu. Bill je šťastný, ona taky, a když pominu občasné výčitky, které se mi však daří čím dál lépe potlačovat, jsem i já.

„On je jak malej.“ Štíhlý prst mého dvojčete se zabodne do mé hrudi. Nezměnil se. Kdykoli nás za něco napomenula, udělal ze sebe neviňátko a tvářil se tak, že jsem i já sám nabyl dojmu, že nekárá nás, ale jen mě.

„To si s tebou vyřídím později.“ Procedím skrze zuby a vstanu. Popadnu obě dvě  tašky a nechám je o samotě, dávajíc jim tak prostor, aby se na týden rozloučili.  

..::Bill::..  

Mé oči doprovázejí  Toma ke dveřím a teprve až za sebou zavře, aby odnesl moje tašky do auta, jsem schopen vnímat přítomnost mámy. I kdyby kolem mě byly desítky těch nejzajímavějších lidí, byl by to Tom, kdo by na sebe strhl moji pozornost. Můj svět je on. Nepotřebuji víc. On a jeho láska mě naplňují pocitem štěstí a naprosté spokojenosti. A ač jsem zbožňoval bratrskou péči, s níž se o mě staral, tahle podoba je hezčí.

Jen jedna věc mě nutí  mít strach. Před nedávnem Tom přespal u mě v pokoji, což  se stalo už pravidlem. Ve své posteli vůbec nespává, raději se mačká se mnou na mojí. Objímal mě, líbal a hladil, ale když jsem cítil, jak se jeho horká dlaň posunuje níž, zpanikařil jsem a možná až příliš surově jsem jej odstrčil. Přirozeně netušil, co udělal špatně. I tak se mi ale začal omlouvat. Když se takto dotýkám já jeho, nemám sebemenší problém. Jenže jakmile se naše role prohodí, začnu vyšilovat. Sice jsem si strašně přál, aby přestal být pasivní a moje laskání mi oplatil, ale jakmile to konečně udělal a odhodlal se k tomu, zablokoval jsem se. Bojím se. Ne jeho, nemám strach, že by mi ublížil. Spíš toho, že to nepůjde a že se před ním znemožním a on si bude myslet, že mě nevzrušuje. Budu nebo spíš budeme ten blok uvnitř mě muset nějak odbourat.  

„Můžeme?“ Zatřepu hlavou a přestanu si přehrávat, co se dělo a jak se Tom tvářil, když jsem jej odmítl. Teď tu přede mnou stojí, pošklebuje se, což je pro něj typické, a mně tak připadá neuvěřitelně přitažlivý. I když… Kdy mě nepřitahuje? Vždycky mi připadá sexy.

„Můžeme.“ Kývnu a rozhlédnu se po pokoji. Vozík nikde. Ani jsem nezaregistroval, že ho odnesl. Musel jsem být asi hodně mimo. Máma si mě k sobě přivine, až zalapu po dechu. Takhle k sobě tiskne jen mě. Bojí se. Od mojí autonehody její strach ještě více vzrostl a nevěřím tomu, že by mě pustila s někým jiným než s Tomem. Vlastně ano, s Wee. Ta si získala její důvěru během chvilky. Kdyby jen věděla, jak je mi po ní smutno. Sice mám toho, koho jsem vždycky chtěl mít, a dokonce ho mám i tak, jak jsem snil, ale… Schází mi naše debatování o umění, její postřehy vůči okolí, vyprávění o tom, co zažila. Chybí mi den ode dne víc. Když se mi Tom přiznal, co ke mně cítí, zaslepila mě láska natolik, že mi zas tak moc nevadilo, že mi Wee neodpovídá. Mrzelo mě to, nechápal jsem, proč se to stalo, ale teprve teď si plně uvědomuji, co pro mě doopravdy znamenala. Ale to je tak vždy. Teprve, když něco nebo někoho ztratíme, uvědomíme si skutečnou hodnotu, již daná věc či člověk pro nás měli. Budu ale optimista, budu věřit, že se to urovná. Optimismu jsem se naučil dík Tomovi. Změnil můj pohled na svět. Co bylo dřív jen černé a bílé, má najednou tolik různých barev. Co znělo monotónně, vydává teď nejrůznější tóny.  

„Tak pojď, brašule.“ Zvedne mě do náruče, když se ode mě mamka odtáhne a propustí mě ze svého objetí. Moje paže se ovinou kolem jeho krku a mám chuť spočinout hlavou na jeho rameni, ale tuhle touhu potlačím. Jeho blízkosti si užiji za ten týden požehnaně.

„Dík.“ Věnuje naší mamině úsměv, když mu otevře nejprve domovní dveře a pak i dvířka od auta. Tom zabouchne a oběhne auto. Pousměji se, když vidím, jak jeho copánky tančí.

„Zamávej mamince, protože odteď patříš jen mně.“ Pobídne mě a sám zvedne ruku. Napodobím ho a se širokým úsměvem zamávám na rozloučenou. Mám před sebou další úžasný týden, který  bude patřit jen mně a Tomovi. Člověk se sice nemá moc těšit, protože ho pak prý čeká hořké zklamání, ale co by se mohlo stát? Budeme spolu, sami a nikdo a nic nám náš týden nezkazí. Ani já a ani Tom to nepřipustíme.