Homeless 21.

autor: S & Doris

Tom seděl jako přikovaný. Naprostá konsternovanost a šok. Když slyšel prudké odemykání zámku, myslel, že vyletí z kůže. Bál se, že se kdosi vloupal do Billova bytu a on nebude schopný bránit jeho majetek. Nikdy by si to neodpustil. Nehledě na to, že by se mu mohlo něco stát. Seděl a šokovaně zíral. Srdce mu splašeně bilo do hrudi.

Bill na tom nebyl o moc líp. Byl naprosto vyvedený z lajny, že se zmýlil. Byl natolik přesvědčený, že najde svůj byt vykradený, že teď to nedokázal pochopit, že to tak není. Hleděl na Toma, který nejevil známky sebemenšího pohybu. Ba možná dokonce ani dechu.

„To… Tome…“ Odhodlal se nakonec něco málo říct. V první řadě uklidnit sebe a očividně i Toma, aby vůbec mohli mluvit. Tom sebou cuknul.

„Už blouzním…“ Zakroutil nad sebou hlavou. Přízrak se měl přeci vrátit až zítra dopoledne.

„Přízrak tu není. Mám halucinace,“ lehl si zpátky na gauč a otočil se zády k Billovi. Bál se. Cítil v zádech pohled toho člověka.

„Tome, to jsem já…“ Bill se chytil za čelo a vrávoravě vešel do obývacího pokoje úplně.
„Nebudu mluvit s představou. Zase až tak šílený nejsem,“ odsekl Tom.

„Ježiši, Tome, vzpamatuj se.“ Rozhodil Bill rukama. Byl unavený z cesty a z nervů. Takže byl trochu podrážděný. Došel až k Tomovi a šťouchnul do něj prstem.

„To tě mám štípat. Říkám, že jsem to já.“ Vzdychl nespokojeně Bill a zůstal vztyčený nad Tomem. Tom se otočil zpátky na něj. Pravda… představa by ho asi do lopatek neštouchala.

„Ale… ale měl jsi přijet až zítra.“ Krčil čelo, což stejně ve tmě nebylo vidět, a natáhl se pro Billovu dlaň.

„No jestli ti překážím, tak můžu zase odjet.“ Pokrčil Bill rameny. Teď měl možná zlost i sám na sebe, že Tomovi tak křivdil a bohužel ji ventiloval zrovna na něm.

„Seš blázen?“ vyjekl Tom a podepřel se na loktech. „Ten zkurvený mobil nefunguje a nemohl jsem ti volat! Kdes byl?! Mohl jsi někoho poslat nebo mi poslat něco poštou! Vybíral jsem schránku! Bál jsem se o tebe! Je ti úplně jedno tohle!“ Tomovi povolily nervy.

Bill zůstal nevěřícně zírat s pusou dokořán a uskočil od něj.

„Jsi normální? Než by to sem došlo, už bych byl doma. Nehledě na to, že jsem ti zkoušel volat aspoň milionkrát. Nemůžu za to, že s tím nemůžeš zacházet. Co si myslíš?“ Rozhysterčil se Bill. „Měl jsem nervy v prdeli z toho, co tady najdu. Jestli vůbec něco.“ Toma se jeho poslední věta silně dotkla.
„Co tím chceš říct?“ Podezíravě se na Billa podíval, i když tušil, kam tím Bill míří.

„Kam? Ptáš se kam?“ olízl si Bill nervně rty. „Že tu najdu totálně vybílený byt a bez tebe!“ zakřičel a shodil ze stolku popelník. Tom sebou cukl, nával hořkých slz v očích.
„Zopakuj to…“ šeptnul. Klopil oči do země.

„Máš poslouchat, co říkám.“ Naštvaně odfrknul. Byl nervní jako už dlouho ne. Byl by nervní, kdyby ho Tom opravdu vykradl, a byl nervní, i když se to nestalo.

„Kurva nemáš ani představu, jak jsem šílel. Na všechny ty věci jsem musel zasraně makat. A když jsem se ti nemohl dovolat ani jeden podělanej den, tak co si čekal? Že si řeknu, že mi tu zastupuješ hlídacího psa?“ Bohatě rozhodil rukama a hned na to si jednu zarazil v bok a druhou protáčel řetízek na krku s tváří odvrácenou od Toma.

Tom se po tomhle zjištění nedokázal ani vytočit a zvýšit hlas, tak jak ho zvyšoval Bill. Tohle ho od Billa zamrzelo.
„Nikdy jsem neukradl ani rohlík v Kauflandu a ty mě nařkneš z toho, že bych ti vykradl byt. A kam bych to asi tak všechno odnesl, nevíš?“

Mluvil tiše. Byl zlomený. „Asi bych si zapojil třeba tu mega drahou televizi do úkrytu, že? Gauč bych postavil ven… jsem taková svině, že jsem ti nakoupil nové věci do domácnosti a uklidil celý byt. Že jsem kvůli tobě a stesku po tobě celou dobu nespal. Děkuju, opravdu díky,“ Tom semknul rty k sobě, vzal si polštář a deku a odebral se sklíčeně pryč. Tohle od Billa nečekal, teď už ne. Možná předtím ano, ale teď po tom všem…

Bill sledoval jeho postavu, která se odebrala do přiděleného pokoje a vzdychnul. Promnul si spánky. Možná to přehnal, ale měl přeci právo na tyhle obavy. Prostě měl. Tom by na jeho místě jistě taky vyšiloval. Promnul si unaveně spánky. Možná by si s ním měl promluvit, ale napřed si chtěl dát sprchu. Aspoň trochu uvolnit to napětí v sobě. Aspoň pak bude schopný mluvit v klidu. Tom za sebou zklamaně zavřel dveře a dosedl na postel. Zadíval se z okna. Takhle si opravdu Billův návrat nepředstavoval. Ani v nejmenším.

Představoval si to úplně jinak. Měl v plánu nachystat velkolepou snídani. S krásně prostřeným stolem… dokonce měl pro Billa objednanou žlutou růži. Doufal, že se přivítají stejně tak láskyplně, jako se rozloučili…
„Nemůžeš se divit… pořád seš cizí člověk a bezdomovec…“ šeptal si sám pro sebe. Seděl v tichosti a poslouchal doléhající zvuk z koupelny dopadajících kapek vody. „Seš naivní, Tome.“

Bill nechával dopadat kapky vody na svůj obličej, zatímco rukama oplachoval napěněné vlasy a tělo. Snažil se na chvíli prostě nemyslet a jen si to užívat. Po hodné chvíli vypnul vodu a ručník si omotal kolem beder. Jeho tělo osychalo, zatímco si u zrcadla odstraňoval líčení nechutně drahým mlékem. Již relativně uklidněný a hlavně spokojený se svojí očistou, zašel k sobě do ložnice, aby na sebe natáhl čisté spodní prádlo a jedno z těch obrovských triček, která měl na spaní. Jen se v duchu modlil, aby mu Tom neudělal scénu pro změnu s tím, že má na sobě triko svého bývalého.

To se ovšem mohlo stát. Bill byl natolik zmatený a nejistý Tomovým chováním… už nevěděl, co od něj čekat. Bylo toho hodně, co na sobě měli poznávat. Vzdychnul si a šel uvařit šálek horké kávy. Přemýšlel, zda neudělat Tomovi čaj.
„Zasrané Miláno,“ bouchnul s dvířky od kuchyně a dal vařit vodu. Neužil si tam nic, jeho kolega byl totální debil, měl nervy a zničil si vztah s Tomem. Vztah? Ooh, ano, přátelský vztah.

Kdyby nikam nejezdil, udělal by mnohem líp.

„Tome chceš čaj?“ Zavolal z kuchyně dostatečně nahlas, ale odpovědi se nedočkal. Už zase to tu bylo. Zase ta chvíle, kdy by měl říct omlouvám se.

„Super… a já debil si teď v noci udělám kafe. Takže nebudu spát do rána.“ Zanadával sám na sebe, ale stejně kofeinovou dávku v hrnku zalil vroucí vodou, přidal mléko a líně obsah promíchával. Tom se stále nijak neozýval. Bill vzdychnul, rezignovaně popadl svůj hrnek a zaklepal na dveře od Tomova pokoje. Pro boha… on už se i obtěžoval s klepáním.

Bille, nejseš to ty. Vzpamatuj se. Okřiknul se v duchu a rázně vrazil do pokoje, spatřil Toma dočista flegmaticky hledícího do blba.
„Donesl jsem ti čaj. Uklidní tě to,“ Bill se rozhodl být rázný. Položil horký hrníček na postel. Na knížku, která tam ležela. Podivil se, že Tom četl jakési dějiny. „Asi spát nebudeme, co?“
„Proč na mě mluvíš? Jsem zloděj. S těma se nesmíš bavit.“

Bill zafrkal jako kůň. Tak tohle přesně chtěl jaksi nějak okrajově přejít a vůbec se o tom nezmiňovat.

„Ok… tak jsem se spletl.“ Protočil Bill očima. „Ale tak mě chápej. Nechám tě tady x dní samotnýho s kreditkou a klíčema, a pak se ti nemůžu dovolat. Co jsem si asi měl myslet?“ Bez optání dosedl na postel, skrčil nohy a tričko si přes ně přetáhl a natáhl ho až ke kotníkům. Tom se po něm jen letmo podíval, ale zase se odvrátil. Možná to mělo být cosi jako omluva. Přesně podle Billova způsobu. Jen částečně něco uzná, ale ihned to taky musí nějak stočit do protisměru.

„Nevím, co sis ty myslel, ale mě to ani jednou jedinkrát nenapadlo. Jediné, co mě napadalo, když ten posranej telefon přestal fungovat, bylo, že se ti možná něco stalo a já to ani nezjistím.“ Vzdychnul Tom a nejistě si poklepával prstama o sebe.

Bill sklopil oči. Připadal si zvláštně.
„Opravdu ses o mě bál?“ zase se podíval na Toma.
„Sakra, jo! Říkám ti to už podruhé! Bál! Jenže to ty neumíš pochopit asi! Jo, nemůžeš mi věřit, ok! Ale zkus teď pochopit ty mě!“ Tom se natáhnul na noční stolek pro mobil. Hodil ho před Billa. „Je rozbitý! Vůbec nešel zapnout! Zkoušek jsem notebook, ale neznám to podělané heslo! Měl jsem nervy v prdeli a teď mi ještě nadávej! Kurva, já mám strach po dvou rokách o někoho, a tak se zkus teď vžít ty do mě, když já chápu tebe!“ Tom se nijak netišil.

Bill jen střelil pohledem po mobilu. Raději se nezkoušel ptát, zda ho Tom dával do nabíječky. Nechtěl ho popudit ještě víc.

„Dobře dobře… uklidni se,“ natáhl mírně před sebe ruce v obranném gestu.

„Nic mi není, jak vidíš. Byl jsem v pohodě. Tak už se uklidni, okey? Jsme si kvit. Oba jsme se vzájemně dohnali k nervům.“ Snažil se Bill celou situaci trochu uklidnit. Ať chtěl nebo ne, musel dát Tomovi za pravdu. Zmýlil se v něm, nebo alespoň pro tentokrát, a teď neměl důvod, proč mu nevěřit. Ten strach o jeho osobu mu převelice lichotil.

„A když říkám, že je rozbitý, tak to tak je. Strčit ho do nabíječky umím, nejsem debil,“ bránil se Tom. Záhadným způsobem dokázal odtušit, na co Bill myslí. Sáhl po čaji a hltavě se napil. „Stýskalo se mi, a nebudu doufat, že tobě ano, vím, že tobě ne,“ pokrčil rameny.

„Čteš… no nic.“ Zakroutil raději Bill hlavou. Jo, asi mu četl myšlenky. Bradu si položil na pokrčená kolena a kroutil si prsty na nohou.
„Tak to není, Tome… chyběl jsi mi, vážně. Jinak bych ti nechtěl volat.“ Natočil k němu Bill hlavu. Pravda… chtěl mu volat taky proto, aby ho tak nějak zkontroloval, ale chtěl ho i slyšet.

Tom se chtěl pomazlit.

„Asi bude trvat dlouho, než budeš mít ve mně důvěru… já ji mám v tebe dávno. Ale to je asi jen můj případ,“ pokrčil rameny. Byl unavený. Psychicky. Bill byl na tom podobně.
„Nedůvěřuju lidem… ale kdybych nechtěl, nemám tě doma. Jenže já chci,“ pozvedl jedno obočí a natáhl nohu k Tomovi.
„A já chci být s tebou… Pořád.“

Bill se pousmál a nártem Toma pohladil po boku. Zaculil se, když se Tom trochu ošil. Nečekal to a lekl se. Hned se ale uvolnil a pohladil Billa po lýtku. Triko mu vyjelo ke kolenům. Je pravda, že Toma napadlo, čí to triko je, ale raději mlčel. Nechtěl zase hádku. Už ne.

„Teď už můžeš. Dlouho teď nikam nepojedu. Upřímně… ani mě to tam nebavilo.“ Zavtěl se Bill a zády se opřel o čelo postele. Jednu nohu nechal skrčenou u těla a druhou blíž k Tomovi, aby mohl hladit jeho útlé lýtko.

Tom se pousmál a posunul se blíž. Ba ne, šel na všechny čtyři a lezl k Billovi. Lezl nad něj. Bill se těkavě díval mezi ně dva. Tom se zastavil obličejem těsně u jeho. Mrkal. Bill naklonil hlavu na stranu.
„Mám tě rád, Bille,“ řekl jakoby nic a sedl si vedle něj.

Bill si nejistě olízl rty. Celkem ho překvapilo, že si Tom sednul vedle něj. Chvíli to vypadalo, že má v úmyslu něco jiného. Ale Bill nevědět, co by měl odpovědět. Nikdy neříkal, co cítí. Teda pokud se nejednalo o maximální odpor. Ten dával najevo patřičně. Ale pozitivní city nikdy. A teď si ani nebyl jistý. Tom se mu líbil, to ano. Připadal mu i milý, ale vnímal ho spíše jako jistý druh svého sexuálního úlovku. Ne jako někoho, koho by měl mít vyloženě rád. Poškrábal se za uchem a místo jakékoliv odpovědi se na Toma jen usmál. Sesunul se trochu níž a hlavu mu položil na bříško. Bylo to pohodlné a dobře na něj viděl.

„Raději mi řekni, co jsi dělal.“

Tom od něj nečekal nějaké ‚Já tebe též‘. Chtěl by to moc rád slyšet, ale nedělal si nároky. Stačilo to, že ho tu Bill má. Víc chtít po něm nemohl.
„Blbě. Pořád jsem se uklidňoval uklízením. Nic jiného jsem skoro nedělal,“ Tom neměl co vyprávět. Tohle byla čistá pravda. Položil dlaň na Billovu hlavu a začal ho hladit. Bill ztuhl, ale o pár sekund spokojeně vydechl. Sexuální úlovek jej něžně opečovává.

Líbilo se mu to. Nikdy se k nikomu netulil, a tak ani nikdy nikdo jeho takhle nelaskal. Bylo to příjemné. Chvěly se mu z toho řasy a přivíraly víčka. Přetočil se trochu bokem a nehtem kreslil po Tomově těle vedle svojí hlavy.

„Mohl jsi jít někam ven. Pobavit se. Nejsi moje služebná.“

„Nepotřebuju se někde bavit. Nikdy jsem nechodil se bavit na diskotéky a do clubů. Neumím to,“ pokrčil Tom nohy, Billa si tím posunul k sobě blíž. „Nemám rád diskotéky,“ Tom se zdál mnohdy zatrpklý k okolnímu světu. Ale nebylo to tak. On pouze neměl rád tyto druhy zábavy. Přišly mu zbytečné. Nebyl k tomu vychován. A přestože se v podstatě vychovával sám, nikdy nespadl do nějaké party a podobně. „Rád uklízím. Mě to baví,“ druhou rukou hladil Billa za krkem a chvílema přejížděl po obličeji. Bill pozvedl hlavu.
„Seš zvláštní kluk,“ řekl. „Neobvyklý.“
Tom se slabě usmál a sehnul se k němu. Nosem mu přejel po rtech.
„Jsem docela šílený.“

„Jo, to jsi… šíleně nudný.“ Zachichotal se Bill. Nemyslel to zle, a doufal, že to Tom pochopí. Naštěstí ano.

„Proč jsi tak jiný než ostatní?“ Šeptnul Bill zvědavě a odhrnul mu několik dredů přes rameno na záda. Jedním prstem pozvedl Tomovi bradu a krátce, zato ale intenzivně, spojil jejich rty. Vlastně se s Tomem nepřivítal. Tak to udělal teď.

„Staral jsem se od dvanácti let o mentálně nemocnou maminku,“ zamumlal Tom mezi polibkem. „Neměl jsem čas a ani chuť někam chodit. Potřebovala mě a mně to nevadilo,“ Tom poprvé od té doby o tomhle mluvil otevřeně.

Bill se urychleně odtáhl a dlouze se na Toma zadíval. Nějak nečekal, že by zrovna o tomhle Tom začal mluvit. Cítil se nesvůj. S tímhle neměl zkušenosti a nevěděl, co by měl říct.
„To… to mě mrzí.“ Zvolil nakonec běžnou otrkanou frázi, ale přišla mu vhodná. Tom se vděčně pousmál. Vlastně nečekal od Billa nic v tomhle směru. Co taky?

„Už je to… celkem dávno.“ Vzdychnul a pohladil ho po tváři. Bill zapředl, ale zrovna teď mu to přišlo krajně nevhodné. A bylo to tu zase. Zase se staral o to, jak se chová.

„Proto jsem jiný. Já vychovával svou mámu a sebe. Prostě…“ odmlčel se. „Zítra ti to řeknu. Je toho hodně. Jen… abys věděl, proč jsem tak divný,“ přitulil se k Billovi, a tomu vystřelily ruce kolem Tomova krku. Nevěděl, co by řekl. Každopádně mu to přišlo obdivuhodné, ale to mu chce říct až zítra. Bill… byl ospalý.
„Dobře. Budu… se těšit. Máš uklidňující hlas.“

Tom se pousmál a hladil Billa po zádech. Billa to uspávalo. Oddechoval Tomovi na krk a tiše vrněl, dokud neusnul. Tom to poznal podle Billova klidného dechu. Chvíli přemýšlel, zda ho má odnést do postele, ale bál se, že by ho vzbudil. Jen se šetrně vymanil z jeho objetí a položil ho do vlastní postele. Tedy teď už jeho vlastní. Přehodil přes něj peřinu a posadil se na zem vedle postele. Díval se na tu klidně odpočívající tvář a hladil ho ve vlasech. Vlastně tam mohl s Billem zůstat. Nejspíš by to Billovi nevadilo, že by spal s ním, ale Toma to v daném okamžiku nenapadlo. Byl rozhodnutý spát opět na gauči přikrytý dekou.

Políbil Billa něžně do vlasů a potichu odešel do obývacího pokoje.