autor: Nicol-Dream
Budíte se někdy s pocitem, který vás spaluje už od vašeho narození? Já ano, tedy nejen já. Je nás mnoho. Nikdo o nás ale neví. Ti, co to věděli, to nestačili říct dál. Neměli možnost. Každý z nás se s tímto pocitem narodí, a když se ho po letech zbaví, tak to netrvá dlouho. Po krátké době se mu vrátí. A on se znovu ráno budí ještě před východem slunce a dále ho to spaluje.
Každé ráno sleduju, jak se slunce ospale vyhoupne nad stromy a začíná budit celou přírodu. Pokaždé je to stejné. Vysoká, hnědovlasá, žena si jde zaběhat. U rybníčku se minou se starým mužem, který venčí svého psa, a pozdraví ho. Po ulici jde pár školáků. Mezi nimi i on. Vede svého mladšího brášku do školy. Ach, je tak blízko. Už jen pár dní a nastane to. Den, kdy se zbavím toho hrozného pocitu. Když na to myslím, je to krásné, ale nejde to. Ty jeho oči mi to nedovolují udělat. Tak moc se chci zbavit toho ukrutného pocitu, ale copak můžu? On je tak nevinný.
„Ahoj,“ ozve se ode dveří mého pokoje a já vím, že za mnou přišel on. Tak jako to dělá každý den už několik měsíců. Tolik jsem se těšil na den, kdy ho objevím a zbavím se díky němu toho pocitu. A teď? Mám ho u sebe. Mohu to udělat kdykoliv. Ale nemohu. „Jak ses měl?“ zeptá se mě a obejme mne. Stále stojím u okna a pozoruji dění venku.
„Dobře,“ hlesnu smutným hlasem a otáčím se na něj. Jeho jsou plné života.
Asi se ptáte, co se má stát. Kdo jsem. Jsem temný anděl smrti. Ale ne jen tak obyčejný. Každý se pod tímto pojmem představí anděla s černými křídly. To my ale nejsme. Křídla sice máme, ale nejsme doslova andělé. Křídla, která nosíme v noci na svých zádech, jsou křídla havraní. Oči máme zbarveny do temné černé barvy. V noci je náš zrak vynikající a dokážeme s ním pozorovat každého na míle vzdáleného. Na rukou máme ostré drápy, a naše zuby se protahují a jsou do špičky, takže připomínají zuby upírů. Máme dokonce i ocas. Náš sluch je vynikající. Někteří nás považují za šelmy pekel. My ale nejsme ani z pekla ani z nebe. Přišli jsme odjinud. Nikdo už přesně neví, odkud jsme. Poslední z rady Starší, co toto všechno sepisoval, zemřel dříve, než stačil sepsat náš původ.
„Děje se něco?“ zeptá se mě, když vidí v mých očích nepřítomný výraz.
„Ne, nic se neděje,“ odpovím mu a znovu pohlédnu z okna. Čas ubíhá hrozně rychle. Slunce už pomalu zalézá zpět za stromy.
„Už se těším na zítra. Konečně mi bude osmnáct,“ řekne mi při odchodu a lehce mě políbí na tvář. Lehce se na něj usměju, a pevně ho obejmu. Tak moc bych chtěl zapomenout na to, co musím udělat. Už zítra má mít tu oslavu. Musím odejít. Když tu zůstanu, nedopadne to dobře.
Byt jsem nechal odemčený. Už se tam nechci vrátit. Už nikdy. Vím, že mě najde. Sednu si na okraj rokliny a koukám dolů. Je docela hluboká. Za pár hodin bude znovu východ slunce a pak už nebude cesty zpět. Nastane to, na co každý z nás čeká celých osmnáct let. To je den, kdy každý z nás ukončí spalující pocit, který ho celých osmnáct let provází. Přemýšlím celé hodiny. Nevnímám čas, až se mi najednou do očí cpou sluneční paprsky. A je tu východ slunce. „Už není cesta zpět.“ řeknu si pro sebe.
„Ty jsi to neudělal, že?“ ozve se mi za zády. Otočím se po hlase. Mezi stromy rozeznávám Johnovu postavu.
„To nejde, když ho vidím, nemůžu to udělat,“ řeknu těžce. Jen co to řeknu, vycítím jeho přítomnost. Našel mne. Prostě ho to ke mně táhlo. Tak jako mne to celý život táhlo k němu. Vyšel ze stínů stromů a vystrašeně na mě koukal.
„Víš, že to musí udělat, Tome,“ řekne John. Sklopím pohled. Nechci to udělat.
„Co musím udělat, Tomí?“ zeptá se mne Bill.
„On to neví?“ koukne na mne John. „Už jen z jeho pohledu poznám, že chce vědět, co neví.“ „Já… nenašel jsem tě jen tak bezdůvodně. Tenkrát, když jsem do tebe vrazil, nebylo to náhodou. Od svého narození jsem věděl, že tě musím najít. A zabít,“ vydechnu ztěžka. „Jsem černý anděl. A ty, až nastane hodina, kdy ses narodil, ucítíš nutkání mi něco udělat. Stane se z tebe můj nepřítel. A proto jsem měl za úkol tě zabít. Každý z nás to takhle dělá. Ale já prostě nemohl. Ale až zakokrhá kohout, tak bude mé temné já silnější, a i když nechci, zabiju tě.“
„To přeci není možné, to ne. To bys přeci neudělal. Já bych ti nikdy nechtěl ublížit,“ řekne mi vyděšeně. Smutně se na něho podívám a najednou uslyším kokrhání. Nyní začíná boj o přežití.
Bill viděl, jak se mu Tom před očima mění v něco naprosto odlišného od normálního světa. Chtěl zůstat, ale strach byl silnější, a on se raději dal na útěk. Rozběhl se neznámo kam. Stromy kolem něho jako by byly stále větší, a les stále temnější. Neodvažoval se ohlédnout a zjistit, jestli ho Tom sleduje. Uviděl převis skály a schoval se tam. Opřel se o chladný kámen a snažil se zklidnit svůj dech. Byl hrozně vyděšený a nevěděl, co dělat. Pomalu se přesunul ke kraji převisu a podíval se, jestli Toma zahlédne. Nikde ho neviděl. Otočil se zpátky a dal se znovu do běhu. Nechtěl čekat na to, až ho najde. Netušil kam běží.
Doběhl až k velké polorozpadlé budově. Vyběhl rychle zchátralé schody a zatlačil do zpuchřelých dveří. Dveře po chvíli povolily a on se dostal dovnitř, z ramen si oprášil kousky ztrouchnivělého dřeva a rozešel se velkou halou ke schodům vedoucích do prvního patra. Všude byla tma, došel k velkému oknu, které bylo zahaleno potrhaným černým závěsem, a jednou dírou se koukl ven. Byl tam klid. Bál se, že ho Tom najde. Tušil, že ho jednou najde, tušil, že to nebude trvat dlouho a on se bude před ním muset dát znovu na útěk. Zatím byl ale v bezpečí, a proto nehodlal vycházet ven, i když to tu páchlo.
Chtěl se podívat, jestli horní patro nevypadá líp. Vyšel tedy po schodech do prvního patra a vydal se dlouhou chodbou až k malému okénku na jejím konci. Stoupl si na špičky a koukl ven. Chtěl vědět, jestli odtud Toma neuvidí, byl totiž na druhé straně domu. Modlil se, aby ho nezahládl. Protože to by znamenalo, že je ve velkém nebezpečí. Nikde nikdo, všude klid. Jeho strach už nebyl tak moc velký. Trochu se uklidnil z toho šoku a otočil se zpět směrem do chodby. Byly tam asi desatery dveře. Bill vešel do těch, co byly nejblíže. Vypadaly jinak než ty ostatní. Byly i přes jejich stáří pořád světlé. Když je za sebou zavřel, rozhlídl se po malé, ale útulné místnosti. Byl to holčičí pokoj. Postel vypadala, jako by na ní každý den někdo spal. Povlečení bylo nové a krásně vonělo. Na zdech bylo spousty obrázků. Vypadalo to, jako by někdo chodil po lese a maloval to, co viděl. Okno bylo krásně čisté. Bill byl po běhání unavený, a tak si na postel lehl. Chtěl jen chvíli odpočívat a z pokoje odejít, ale jeho tělo mělo v plánu něco jiného a on po chvíli usnul.
Mezitím Tom létal nad několikátým lesem a hledal Billa. Černé oči bloumaly po korunách stromů. Z této výšky toho moc neviděl, a proto slétl na zem a rozhodl se hledat ho takto. Přeci jenom s jeho hubenými nožkami daleko neutekl. Kvůli své dezorientovanosti po proměně mu utekl. Velmi se před Johnem styděl, že ho nechal takhle utéct. Znal tento les velmi dobře, a tak věděl už několik míst, kde mohl být schovaný. Došel až k velkému jezeru. Klekl si na jeho břeh a sledoval jeho klidnou hladinu. Z jedné strany jezero obklopoval les a z druhé strany stál u jezera velký starý dům. Tom, ač se snažil sebevíc, nemohl Billa vycítit. Normálně hned věděl, kde je a co dělá. Ale v tomto lese necítil nic. Rozhodl se prozkoumat místa, kde se mohla jeho budoucí oběť schovávat. Věděl, že pokud ho nezabije do západu slunce, může zemřít. Čím více o tom ale uvažoval, chtěl se obětovat kvůli němu. Za posledních pár měsíců se do něho zamiloval. Občas ho i sledoval, aby věděl, že se mu nic nestane, než dojde k němu. A teď ho měl zabít. Nechtěl, ale tolik se bál smrti. Při pomyšlení na svou vlastní smrt mu jeho zlá stránka zatemnila mysl a on znovu nemyslel na nic jiného než na Billovu smrt. Postavil se, roztáhl křídla a znovu se vznesl na oblohu.
Bill se probudil, když malý pokoj, ve kterém usnul, zahalil stín. Vyskočil z postele a přeběhl k oknu. Na obloze uviděl jeho. Letěl jiným směrem. Letěl od něho. Bill jako by se radoval, ale zároveň byl smutný, že ho nenašel. Měl ho rád, a čím víc byl s ním za poslední měsíce, tím víc si uvědomoval, že ho asi miluje. A teď se před ním musel schovávat. Rozhodl se, že on najde jeho. Nebude to přeci tak těžké, když ví, kam letí a uvidí ho na nebi. Vyšel z pokoje a vydal se ke schodišti. Scházel dolů, když v tom najednou se pod ním schody propadly a on spadl kamsi do starého ponurého sklepa. Spadl na záda, bouchl se do hlavy o studenou podlahu a omdlel.
Letěl jsem ke starému dolu, když jsem uslyšel ránu. Nebyla hlasitá, ale slyšel jsem ji. Jako by někdo byl v tom starém domě u jezera. Rychle jsem se otočil a letěl zpět. Let trval pár minut. Pro někoho zbytečný čas. Pro mě zbývající čas mého života. Slunce už se přibližovalo ke korunám vysokých stromů a já ho stále nenašel. Po tom, co jsem doletěl k domu, jsem se chvíli rozhlížel po okolí, jestli nezahlédnu někoho potulovat se kolem. Nikoho jsem neviděl. Rozhodl jsem se tedy, že se podívám do domu. Čekal jsem, že dveře půjdou ztěžka otevřít, a tak jsem se do nich opřel víc, než jsem měl, a skrz dveře propadl do haly. Rychle jsem vstal na nohy a otřepal se. Smrdělo to tu zatuchlinou.
Jak se rozhlížel po hale, pohled mu padl na schodiště. Přešel k němu blíž a všiml si velké díry. Opatrně vystoupal po schodech až k díře a koukl se do ní. Nikde nikdo. Myslel, že tu někdo bude, že někdo propadl starými schody dolů, ale mýlil se. Nehodlal riskovat, že se pod ním propadnou schody a on skončí ve stejné díře, jako už tam byla. Vyletěl tedy až nahoru do patra a začal si prohlížet pokoje.
Když se Bill probudil, hrozně ho bolela záda a hlava. Chvilku mžoural do tmy kolem sebe, a když se vzpamatoval, koukl se nad sebe. Nahoru se dostat nemohl, bylo to příliš vysoko. Díval se tedy, kudy by se mohl dostat ven. Vypadalo to na sklep, všude byly zaprášené sklenice. Musel tady být nějaký východ. Všude ale byla tma, proto musel jít ke stěně a po hmatu najít dveře pryč. Dlouho mu to netrvalo, protože místnost, kde se nacházel, nebyla velká. Pomalu je otevřel. Za dveřmi bylo schodiště. Schody byly kluzké, a proto se Bill musel držet, když šel nahoru. Stoupal po tom hnusném slizu až ke dvířkům v podlaze. Musel sebrat všechny síly a pokusil se je otevřít. Po několika marných pokusech to už chtěl vzdát. Ale ještě jednou to zkusil a dvířka se s hlasitým zavrzáním otevřela.
Tom procházel chodbou v prvním patře, když narazil na jedny dveře lišící se od těch ostatních. Už se chystal otevřít, když v tom uslyšel zavrzání. Proběhl chodbou zpět ke schodišti. Konečně ho našel. Vylézal z otvoru na podlaze.
„Mám tě.“ řekl a slétl pod schody. Jen co se dotkl nohama podlahy rozlehlé haly, ucítil ostrou bolest u srdce. Spadl na kolena a zaskučel bolestí. Bill se ho lekl a chtěl utéct, ale když viděl, jak bolestě vypadá Tom, nemohl. Věděl, že ho to bude nejspíš stát život. Pomalu došel až k němu a klekl si vedle něho. Už to nebyla ta bytost, co ho chtěla zabít. Už to byl zase ten Tom, kterého měl rád. Kterého miloval. Položil mu ruku na rameno a soucitně se na něj podíval. Tom zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.
„Promiň,“ řekl Tom a upadl na zem. Bill ho položil na záda a jeho hlavu si dal do klína.
„To nic, Tomi,“ odpověděl mu, a přitom se mu díval do očí. Najednou z Tomovy pusy vyletěl plamínek, který celou místnost ozářil modrým světlem, který je oba na chvíli oslepil. Když byla záře pryč, podíval se Bill znovu na Toma. Nehybně ležel se zavřenýma očima. Bill ho pohladil po tváři a on je otevřel. Měl je tak krásné. Ještě krásnější než předtím. Pomalu si sedl a otočil se na Billa. Přitáhl si ho za týl a políbil ho.
„Nevím, jak je to možné, že jsem naživu, a nehodlám to zjišťovat. Jen si chci užít toho, že tě mám.“
Bill pomohl Tomovi na nohy. Společně vyšli ven, vstříc novému dnu. Mohli začít znovu, spolu.
autor: Nicol-Dream
betaread: Janule
veľmi zaujímavý námet, veľmi pekné =))
…originální nápad…nebylo to vůbec špatné…akorát mi trochu vadilo, že se tam hodně měnili osoby a ze začátku jsem nemohla poznat, kdo je Bill a kdo je Tom…ale to jen pro příště…jinak moc hezké…jen tak dál…=)
Moc moc moc krásná povídka :))) strašně se mi líbila :)) doufám že napíšeš víc tak krásnejch povídek klidně i vícedílku :)))škoda že to nemá víc dílů :))
D2kuju za komentáře. Já jsem se bála, že se vám to nebude líbit. Ale když říkáte že se vám to líbilo budu se snažit psát dál. Možná se mi podaří napsat i nějakou tu vícedílovku 🙂
*Husina* ne nemám takové povídky ráda, já u povídek nerada pláču :((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((( Aaaa kurva, autorka mi bude musel poslat pár set korun na papírový kapesníčky 🙁 😀 Je to jedním slovem D-O-K-O-N-A-L-O-S-T! Oh bože jak mě se chce dál bulet… takhle jsem řvala jen u Homelessáka, fakt… no doprdele…. *breatheless* no kurva *Speechless* uf… autorka mě zabila, tohle musím rozdejchat upa no tvl… *jde na cígo, ale příležitostně vyhulí celou krábu* psycho!!!!!!!!! DOKONALÝ PSYCHO!
Omg to je krutéé!!! miluju takovýhle povídky a ten KONEC!! no Mňamózní :o) moc se mi to líbilo umíš skvěle psát jen tak dáál!! 🙂
Hodně zajímavá povídka, sice jsem byla místy malinko ztracená v ději, ale líbila se mi =) A hlavně krásný konec ♥
Moc vám všem děkuji za komentáře. Když vím, že se vám líbila tak to potěší. A pro některý z vás mám dobrou zprávu, chystám pro vás další povídku.. 🙂 ..snad bude mít stejný úspěch… 🙂 …
tak ja moc taketo poviedky depresivne necitam a nekomentujem ale tuto som si precitala aj ju okomentujem a odteraz citam poviedky kazdej temy a dlzky xDD to bolo krasne!!!! autorka ma moj obdiv xDD
super nápad myslim si že takovýhle povídky se vidí málokdy takže super
Nicol, četla jsem tvoji povídku Příběh nesmělého chlapce a něco mi říkalo, abych si přečetla i další od tebe. A nelituji toho! Tohle byla parádní povídka! Originální téma, toho si cením 🙂 Fantastický konec, do poslední vteřiny jsem nevěděla, jestli někoho z nich necháš umřít a opravdu mile jsi mě překvapila :o) Napadlo mě, že by Bill Toma mohl osvobodit polibkem z toho "zakletí" (a on to asi i tak udělal – nebo to byla jejich láska, co je spojovala a rozbila všechno zlé?:) Každopádně chválím!!! Velmi se mi to líbilo, ač také nemám v oblibě moc ponurá místa, tohle mi připomínalo pohádku (už se o pohádce zmiňuji asi u 3. povídky dneska 😀 …asi si takové přitahuju..:)) Znáś tu hru Kyrandia? je to celkem stará adventura od Westwood Studios z 90. let, naprosto úžasná grafika na tehdejší techniku a ty scény… o můj bože…prostě kouzelné… a i ten dům, jak jsi popsala tady, vidím ho v těch magických živých barvách, jako v té hře 🙂
Piš dál, prosím prosím! Jsem si jistá, že další povídka by byla stejně (ne-li víc) skvostná jako tahle! :o)