Znovu jsem našel východ slunce 17.

autor: Tomi & Ainikki

Držel jsem se svého plánu a druhý den jsem stál na nohách ještě před rozedněním. Tentokrát jsem se oblékl do svých šatů, ve kterých jsem se cítil pohodlněji, jen jsem si vzal vypůjčený kabát a klobouk, abych nebudil příliš pozornosti. Schoval jsem pod něj ještě meč, který mi kdysi darovala Amaya, když jsme spolu začali šermovat, do kapsy schoval malé zrcátko a takto vybaven jsem mohl vyrazit. Čtyřnohý přítel se ke mně ihned pohotově připojil a tlumeně zakňučel. Hned jak jsem ráno vstal, byl malinko neklidný, nebo to byla možná jen ostražitost, jako kdyby snad věděl, co nás dnes čeká, i když se ještě nemělo rozhodnout, i tak to bylo dost nebezpečné. Cokoli se mohlo totiž zvrtnout. Kdykoli jsme mohli být prozrazeni nebo dokonce odhaleni samotným Toriem a já chtěl prozatím jen odhadnout svoje šance, něco o něm zjistit, o tom, co dělá a případně si všimnout nějaké maličkosti, která by mi pomohla dostat se mu na kobylku.

Vydal jsem se směrem k paláci. Již zdálky jsem viděl podivný přírodní útvar, který působil vyloženě zlověstně. Nad špičatými střechami se do kruhu honily velké černé mraky, jejichž rotace se občas zpomalila, a nebo naopak zrychlila. Nikdy jsem nic takového neviděl. Zíral jsem v němém úžasu na to divadlo, dokud ke mně nepřišel nějaký muž a nevyrušil mě. Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel jeho hlas.

„Děje se to od té doby, co císař ochuravěl. Nikdo neví, co to s sebou přinese. Hrůza!“ Tak vida, nemocí císaře vysvětlil ten padouch Benjirovo věznění, aby nikomu jeho nepřítomnost nebyla divná. Jen jsem na mužova slova přikývl a raději pokračoval v chůzi, aby mě zbytečně nezdržoval delším rozhovorem.  

Zbytek cesty k zadním branám paláce jsem se snažil zahnat myšlenky a představy toho, jak nejspíš musí moje láska trpět. První sluneční svit se objevil na nebi, proto jsem raději přidal do kroku. Pár desítek metrů od brány, která se akorát otevírala, jsem se ukryl do hustého houští, na kterém byla nahrnuta ještě spousta sněhu a prst si přitiskl na ústa, dávaje tak najevo svému společníkovi, aby mně napodobil a setrval v naprosté tichosti, abychom nebyli spatřeni.

O pár chvilek později odtamtud vyjel na černém koni ten, kterého jsem vyhlížel. Nyní jsem měl příležitost využít toho, co mi radila Benjirova matka, jak moci spatřit jeho pravou podobu, a já rozhodně chtěl vědět, s kým budu mít vlastně tu čest. Ze svého úkrytu jsem jen opatrně vystrčil zrcátko a pohlédl, co odráželo. Spatřil jsem odporné stvoření červené barvy s několika rukama a nohama, podivně se kroutící. Tělo bylo pokryto vystouplými šupinami, chumáče vlasů byly žluté a oči zeleně žhnuly. Zachvěl jsem se odporem, avšak dříve, než jsem zrcátko stáhnul, všimnul jsem si, že na opačné straně hrudníku, než máme my lidé srdce, měl nevelké kruhové místo světlejší barvy, a dokonce bych řekl, že na něm nebyly ony odporné šupiny. Tohle bylo možná užitečné vědět, protože to vypadalo jako zranitelnější část, než zbytek jeho těla, které působilo jako tvrdý krunýř, který by dle mého odhadu vůbec nešlo prorazit. Tam tedy rozhodně zkusím vést všechny svoje útoky.

Ještě více jsem se přikrčil, když projížděl poměrně blízko mého úkrytu. Snad jsem i zatajil dech a nadechl se teprve, až se jeho záda ztratila za ohybem první zatáčky. V té chvíli jsem se vymrštil a neohroženě se dal do pronásledování. Nemohl jsem se za ním hnát tak, abych ho měl na dohled, to by mohl spatřit i on mě. Za pomoci psa jsem tedy sledoval jen stopy kopyt ve sněhu a poslouchal občasné zaržání koně.  Po chvíli odbočil z lesní cesty a stopy kličkovaly mezi stromy stále hustšího lesa. Nebylo divu, že místo, kam Torio jezdíval, nebylo v širokém povědomí. Kdybych mu nebyl v těsném závěsu, ztratil bych se tu, a to místo sám nikdy nenašel. Když už jsem měl pocit, že díky vcelku rychlému běhu asi vyplivnu plíce, rozprostřela se před námi mýtina, uprostřed které stál nevelký chrám. Zpomalil jsem a očima mapoval terén, hledajíc vhodné místo, které by mě skrylo, a já tak mohl z relativně bezpečné vzdálenosti určit, zda by bylo možné přiblížit se až k budově, popřípadě se dostat i dovnitř. Stoupl jsem si za široký kmen jednoho starého stromu a pes se přikrčil ve vysokém sněhu. Viděl jsem jen Toriova koně, který byl za uzdu přivázaný blízko vstupu do toho doupěte.

Strnul jsem úlekem, když  jsem za sebou zaslechl blížící se kroky. Chtěl jsem se začít uklidňovat tím, že se mi to nejspíš zdálo, to jen les naříkal pod těžkou přikrývkou sněhu, ale falešné sebe chlácholení mi vydrželo asi setinu sekundy, protože můj společník vyskočil na nohy a zuřivě se rozštěkal na příchozího. Prudce jsem se otočil a v první chvíli zůstal jen strnule zírat.

„Tak konečně ses přestal schovávat? Čekal jsem tě.“ Ušklíbl se křivě Torio a nejspíš se dobře bavil mou vyděšeností. „Myslel sis, že zrovinka ty mě dokážeš nepozorovaně sledovat? To tvoje funění by probralo i mrtvolu.“ Mluvil na mě, zatímco kolem mě kroužil. Nespouštěl jsem z něj oči, stejně jako pes ostražitě vyčkával, kdy dám povel k útoku, a abych ho nijak nevyprovokoval prudkými neuváženými pohyby, zvolna jsem si rozepínal knoflíky kabátu, pod kterým jsem měl ukrytý svůj meč. Zřejmě mu mé počínání nepřipadalo nikterak podezřelé, protože dál zaujatě pokračoval v té své posměšné řeči. „Přišel jsi, abys mě zničil? Jsi směšný. Nade mnou nikdy nemůžeš vyhrát, ani za pomoci toho vychrtlého chudáčka.“ Ukázal na psa. „Měl jsi odjet, dokud byl čas, aby sis alespoň zachránil svoji prašivou kůži. Císař bude můj. Již brzy mu budu schopný zajistit nesmrtelnost a pak spolu budeme obcovat po tisíce let.“ Po téhle poznámce jsem jen zaskřípal zuby, sáhl pod kabát a pevně uchopil rukojeť katanu.  

Má nejistota a vyplašenost byla pryč, když si dovolil zmínit Billa, a to, jaký osud mu chystal. To jsem nehodlal dopustit. Vzedmula se ve mně vlna zuřivosti a bojovnosti, a s výkřikem jsem proti němu tasil. Hlasitě se zachechtal, ale svůj meč vytáhl také. První moje výpady pohotově odrazil.

„Chceš bojovat? Tak tedy dobrá. I bez mé magie bude pro mě hračka tě vyřídit.“ Zřejmě nečekal, že by se mohl mýlit. V čestném souboji jsem mu byl rovnocenným partnerem a troufl bych si říct, že i dokonce lepším, protože Torio se po pár marných snahách uštědřit mi smrtící ránu, uchýlil k těm svým trikům. Z rukou mu vyšlehl proud energie, kterým se mě pokusil zasáhnout, ale můj čtyřnohý přítel skočil přede mě a jakoby vytvořil neviditelný štít, energie se od něj odrazila a zasáhla strom opodál, který rozlámala na třísky. „K čertu s tím psem!“ Zaklela vztekle ta příšera a na chvíli se mi ztratila z očí.

Tohle byl tedy ten hlavní  trumf, který psi proti tomuhle démonovi měli. Dokázali zneškodnit jeho kouzla, aniž by jim ublížila.

„Máš to u mě, kamaráde.“ Sehnul jsem se k němu a krátce ho podrbal za ušima, ovšem neopomíjel jsem se rozhlížet kolem. Torio se jen kamsi stáhl a další jeho možný útok mohl přijít odkudkoli.

Něco prolétlo kolem mě  a zůstalo stát někde za mnou. Předpokládal jsem, že je tu, ale když jsem se otočil, proti mně stála moje mrtvá  žena. Zmátlo mě to, vůbec jsem nechápal. Vždyť já  ji přeci pohřbil. S pohledem do její tváře se vrátily všechny bolestné vzpomínky, až se mi z toho roztřásly ruce. Hlavně neupustit meč, běželo mi hlavou. Chtěl jsem na ni promluvit, ptát se, co tu dělá, než jsem tak ale stihl učinit, pes se proti ní s vrčením rozeběhl a ona před ním couvla, a pak proti němu namířila meč. Zvíře vědělo, že tomuhle se na rozdíl od kouzla neubrání, proto zůstalo stát. To bylo podezřelé, moje bývalá manželka milovala psy, rozhodně se jich nebála. To mě donutilo uvědomit si, že je to jen klam. Žádná moje žena, ten padouch si dovolil na sebe jen vzít její podobu. Neváhal jsem a pustil se znovu do boje. On už mi ale nehodlal poskytnout sebemenší šanci. Začal se pohybovat tak rychle, že to mé oko sotva stačilo zachytit. Jen výpady mečem nebyly zrychlené a na to, kde se vynoří, mě spolehlivě stačil upozorňovat pes. Nejspíš dokázal předvídat, kam se Torio přemístí. Netušil jsem ale, jak dlouho nám tahle taktika vydrží. Navíc neustále měnil podoby. Snad četl v mých vzpomínkách. Když nezabrala moje žena, tak mě chvíli nutil bojovat s mojí matkou a dcerkou, i Amaya na mě v jednu chvíli útočila. Začínal jsem pociťovat únavu.

„Přišel jsem vám pomoci,“ náhle stál vedle mě Tatsuya. Na zlomek vteřiny jsem se tím nechal zmást, ale zarazily mě oči, ve kterých se zeleně zablýsklo. Couvl jsem. Máchl jsem proti němu mečem, ale Torio se opět stáhl a kamsi zmizel. Zbabělec! Prolétlo mi hlavou. To jeho zdržování bylo k vzteku, chtěl jsem to již skoncovat a on to jen protahoval.  

„Ukaž se a bojuj! Nebo se mě snad bojíš?“ Křičel jsem a otáčel se kolem své osy, aby mi neunikl jediný pohyb, který by zachytilo moje oko. Mezi stromy se zavlnilo něco červeného a zvolna se to přibližovalo. „Bille,“ vydechl jsem omámeně, když jsem ho poznal, jak ladnou chůzí ke mně přichází, zahalený v rudém hedvábí. Vypadal tak svůdně a lákavě. Rukáv se mu svezl kousek dolů a odhalil sněžně bílé rameno. S jeho dlouhými vlasy si pohrával vítr a rty lákaly k polibku.

„Tome, lásko… pojď ke mně.“ Zaševelil a roztáhl náruč. Udělal jsem pár kroků. Byl jsem tak blízko. Stačilo málo a mohl jsem ho obejmout, avšak probralo mě psí zaštěkání. Naznačil jsem také objetí, ale těsně před tím, než jsem vpadl do spárů toho démona, probodl jsem pravou stranu Benjirova hrudníku. Přesně jsem zasáhl ono místo, které jsem spatřil v zrcátku, a nemýlil jsem se. Meč tím bodem bez problémů projel a v tom okamžiku se Bill vytratil a na zem padl démon ve své pravé podobě. Nestvůra se svíjela a svou černou krví třísnila bělostný sníh ve svém dosahu. Pohlcovala ji nicota a za pár chvil po ní zůstal jen pošpiněný flek. Tělo se kamsi vypařilo.  

Ještě notných pár chvil jsem tam stál a zvolna vstřebával fakt, že jsem vyhrál. Dokázal jsem to, porazil ho. Bylo to skoro až k nevíře. Nejspíš mě Torio podcenil. Domníval se, že bude hračka mě porazit, a díky téhle své namyšlenosti a pocitu vlastní neohroženosti nevyužil naplno své ničivé síly. Takhle jsem si tedy ten svůj úspěch vysvětloval.  

Pes mě zatahal za nohavici. Pravděpodobně se dožadoval odchodu domů. Kleknul jsem si před něj a s radostným smíchem jsem ho objal, drbajíc ho na zádech.

„My to zvládli, chápeš? Všechno bude v pořádku. A tys byl úžasný. Moc ti děkuji, Daisuke*.“ Oslovil jsem ho spontánně. „A teď honem za Billem,“ vybídl jsem ho a vyšvihl se na Toriova koně. Takhle bude cesta zpět do paláce mnohem snazší a rychlejší.  

Nebe se rozjasnilo a ten tmavý vír, který jsem viděl dnes, byl pryč. I atmosféra na dvoře mi přišla jiná než dřív. Žádná nepřátelskost. Očekával jsem, že nebude jednoduché dostat se dovnitř a stráž mi bude bránit, jistě měli takové rozkazy od Toria. Pokud tomu tak ale bylo, tak se z myslí všech s démonovou smrtí vytratily, a já neměl sebemenší problém vejít do císařských komnat. Ty byly ale prázdné. Držel ho tedy někde jinde.

„Kde je císař?“ Zastavil jsem na chodbě jednu ze sloužících. Nemusela ani odpovědět, již z jejího pohledu jsem poznal, že netuší. „Najdu si ho sám, ženská.“ Odstrčil jsem ji nervózně stranou a pokračoval v hledání.

„Tome,“ uslyšel jsem známý hlas. Byla to Miyu oblečená do stejnokroje, který tu nosilo služebnictvo. „Je v Toriových komnatách. Ty jsou na druhé straně paláce. Pojďte, zavedu vás tam.“ Pospíchal jsem za ní a dveře dovnitř jsem doslova vyrazil. Když ze mě totiž opadl strach z Toriovy hrozby, zmocnily se mě obavy, v jakém stavu Billa najdu, a hlavně nepřicházím-li pozdě. Místnost byla potemněná, veškerá okna halily černé nepropustné závěsy. Jen v blízkosti lůžka plálo malé světýlko a vytvářelo tak po stěnách zlověstné stíny.  

Vrhnul jsem se k posteli, zatímco Miyu se postarala o to, aby sem vniklo trochu slunečních paprsků. Poodhrnul jsem přikrývku a zajíkl jsem se vlastním vzduchem, jak se mi nádech zadrhnul někde v hrdle. Nečekal jsem, že ho tu najdu tak zbídačeného, v tak šíleně žalostném stavu. Jdu pozdě. Leknutím se mi málem zastavilo srdce, když vůbec nezareagoval na můj hlas ani dotek. Ležel na břiše a vypadal jako mrtvý. Že tomu tak není, jsem zjistil, když jsem se k němu sklonil a na tváři ucítil velimi slabý závan jeho dechu. Byl na tom moc špatně a bylo potřeba začít co nejrychleji jednat.

„Miyu, potřebuji horkou vodu, nějaké obvazy, hojivé masti a něco, čím bych vyčistil rány.“ Instruoval jsem dívku.

„Jistě,“ přikývla.

„Ještě nějaké teplejší deky,“ dodal jsem, když jsem zjistil, že je poměrně prokřehlý. Nebylo divu, takto zmučené tělo si svou teplotu udržovalo jen velice stěží. S tou největší opatrností jsem ho přetočil na záda a chlupáč si k němu z druhé strany přilehl. Natěsnal se až k jeho tělu, jako by se snad pokoušel ho zahřívat.

„Hodný,“ pochválil jsem ho a Billovi jsem něžně shrnul z obličeje pár slepených pramenů vlasů.

Miyu pracovala neuvěřitelně  rychle. Zalarmovala ještě nějaké další sloužící  a během pár minutek jsem tu měl vše, co jsem požadoval. Pečlivě jsem se jal nejdříve z něj smývat zaschlou krev a zjišťoval jsem, že pod ní spolu se špínou zase tolik povrchových zranění naštěstí nemá a většina z nich se již začala hojit. Přesto jsem ale každou ranku vyčistil a některé z těch větších obvázal, aby se do nich nedostaly znovu nečistoty.  

Dorazil i Tatsuya, který  prý do paláce pospíchal hned, jak viděl, že černé mračno je pryč. Za jeho pomoci jsme Billa podložili kožešinami, a poté ho zabalili do teplých huňatých dek, pod které jsme ještě položili ohřívadlo. Za celou tu dobu, co jsme o něj pečovali, se neprobral. Jen občas mu mezi rty uniklo sotva znatelné zakňourání, ale to bylo všechno. Hrozně jsem se bál, aby naše péče byla něco platná.

„Proč se jenom neprobouzí? Potřeboval by se najíst. Jak se má probudit, když je tak moc zesláblý.“ Vyslovil jsem svoje obavy nahlas. V očích se mi zatřpytily slzy zoufalosti.

„Nebojte se. Musí se zahřát, odpočinout si a pak se jistě vzbudí.“ Chlácholila mě Miyu. „Navíc teď jste u něj a já věřím, že vás cítí, to je o to větší důvod, aby bojoval a uzdravil se. Buďte mu co nejblíže a nepřestávejte věřit.“ Smutně se na mě pousmála. „Necháme vás o samotě, ale budeme poblíž. Neváhejte nás zavolat, pokud byste cokoli potřeboval.“

„Děkuji.“

Osaměli jsme a já si všiml, že pes už opět leží vedle Billa, alespoň na přikrývce, když nemohl až k němu. Udělal jsem to samé. Přišoupl jsem se z druhé strany, tak blízko, jak jen to šlo, podepřel jsem si hlavu loktem a druhou rukou jsem ho hladil po tváři. Občas jsem se k němu sehnul, abych mu vtiskl drobný polibek na obličej.

„Nevzdávej to, lásko, vrať se mi,“ šeptal jsem. „Miluju tě a nechci bez tebe být. Slyšíš? Už nám nic nehrozí, jsme v bezpečí a můžeme být konečně spolu.“

Snažil jsem se mu alespoň  doplňovat tekutiny. Vlhčeným hadříkem jsem mu po kapkách vodu vpravoval přímo do krku, přesto trvalo téměř celý další den, než se jeho stav zlepšil. Mezitím si prošel zimnicí a vysokou horečkou, ze které blouznil. Plakal a něco vykřikoval. Nerozuměl jsem slovům, mohl jsem ho jen tišit, zahřívat ho, a nebo naopak chladit a stírat mu pot, který se řinul z celého jeho rozpáleného těla. Nad ránem druhého dne, kdy už já sám začal podléhat únavě z probdělé noci, mě z mého klimbání probralo tenké zvolání mého jména.

„Tomi, Tomi…“ opakovalo se. Zvedl jsem hlavu z polštáře. To Billovy rty ševelily a opuchlá víčka se jen velice těžce a namáhavě otevírala.

„Lásko, Bille, jsem u tebe.“ Po tvářích se mi rozkutálely slzy dojetí a nepředstavitelné radosti. Líbal jsem ho na čelo, nos, bradu a líce, dokud jsem v jeho očích nespatřil plné uvědomění si toho, že nejsem žádný přelud, ale konečně jsme se setkali. Mé srdce zaplesalo, když i on vtiskl droboulinký polibek mně a jeho rty se zvlnily v mírném pousmání.

____________________

*Daisuke – velká pomoc

betaread: Janule