autor: Sch-Rei
Tak, já doufám, že se vám povídka líbila 🙂 Už sem si myslela, že to ani nedopíšu, hey 😀 Ale slíbila jsem, že poslední díl věnuju Verunce tak teda ten slib plním ;)*… Tak, zatím papaáá ^^ Sch.*
„Podvádíš mě, Bille?“ zašeptal Andreas a chytil pevně Billovu bradu. Stáhnul mu kousek šátek, kterým měl zavázané ústa.
„Nikdy,“ šeptnul černovlásek.
„Doufám, že mi nelžeš, nedopadlo by to moc dobře,“ ušklíbnul se Andreas a zamračil se.
„V-víš p-p… Přece, že tě… Že tě miluju, Andy,“ zašeptal neslyšně a zavzlykal. Po tom, co poznal Toma… Už věděl moc dobře, co je láska, ale to, co cítil k Andreasovi, to rozhodně láska nebyla.
…
Tom skočil na pohovku, chystajíc se dumat nad tím, proč byl Bill takový, co se může dít? Jeho plány úplně změnila malá věcička, na kterou se položil.
„Jauvajs,“ kuňkl a překlopil se z bříška na bok. Na místě, kde měl položené bříško, ležel mobil. Tom se spokojeně pousmál. Může přece zkusit zavolat zpátky na číslo toho, kdo mu volal, a bude moct s Billem mluvit. Usmál se a vzal mobil do ruky. Vytočil číslo a čekal.
„Hm?“ brouknul bez zájmu hlas na druhé straně. Tom nakrčil obočí, slyšel… Skučení? Vzlyky? Ale ne dost zřetelně, kousnul se do rtu.
„Můžu mluvit s Billem, prosím? Nechal si u mě telefon.“
Andy se ušklíbnul a vytáhnul vrnící věc z Billova zadečku. Ten okamžitě přitáhnul nohy k sobě. Andreas ni kleknul vedle něj a ušklíbnul se.
„Bille, volá ti kamarád,“ řekl hraným milým vlasem. Bill zavzlykal, nebyl přes zavázaná ústa schopen jediného slova.
„B-Bille?“ ozvalo se z telefonu. Andy protočil oči.
„Kdo je tam?“ řekl už hrubým naštvaným hlasem.
„T-Tom,“ pípl dredáč. Andy probodnul Billa pohledem.
„Radím ti dobře, už nevolej a o Billa se nestarej,“ zavěsil a hodil mobil na zem.
„Takže… Zeptám se tě ještě jednou, a chci slyšet pravdu, jasný?“ křiknul po Billovi, ten jen vyděšeně přikývnul.
„Tak co, podvádíš mě, Bille?“ zašeptal. Billovy oči směřovaly pryč od pohledu Andrease. Pevně semknul víčka a zakroutil hlavou.
„Ne, nepodvádím, věř mi,“ zavzlykal.
Rána do hlavy ho odnesla do příjemné tmy.
„Bille?“ křiknul Tom, když Andreas zavěsil. Nakrčil obočí, nelíbilo se mu to. Vytočil číslo na policii. Musel to nahlásit, sám neví, kde Bill bydlí, neví… Vlastně o něm neví skoro nic, ale hlavní teď bylo mu pomoct a zjistit, co že se to vlastně děje.
Policii dopodrobna řekl, o co jde, řekli mu, že mu v co nejbližší době zavolají, pokud něco zjistí. Odešel i se svým, i s Billovým mobilem z bytu.
…
Bill rozlepil od pláče ulepená očka a rozhlédnul se okolo sebe. Před ním seděl na židli Andreas, a v ruce držel…
„A-andy, c-o s tím chceš… A-andy, prosím,“ zavzlykal tiše černovlásek a zakroutil hlavou. Blonďák před ním se ušklíbnul.
„Ale no ták, Billi.“ Zvednul se ze židle a pomalými kroky přešel před Billa. S každým jeho hlasitým krokem Billovo srdce bilo rychleji a rychleji. Bál se.
„P-prosím,“ šeptnul a pohled zabodl do země. Nechtěl se na Andrease dívat, za žádnou cenu. Andy si před něj dřepnul a za bradu mu zvednul hlavu, ale Bill stále odvracel pohled od blonďákovy tváře. Nechal slzy stékal po tváři až na krk a nahé tělo.
„Nebreč!“ řekl hrubě Andreas a zamračil se. „Nesnáším to, to ty víš. Pak to vypadá, jako bych ti snad ubližoval či co,“ zanadával.
„Ty mi ale ubližuješ, Andreasi?“ odsekl Bill a pevně semknul víčka k sobě.
„Děvko,“ sykl Andreas a pěstí udeřil Billa do obličeje. Bill se pokoušel zahnat další slzy a nepustit ústy ani jeden vzlyk.
„Dávej si pozor na pusu, jasný?“ křikl. Bill jen slabě přikývnul a ústy mu vyšel tichoučký vzlyk. Andy zakroutil hlavou a přejel mu naplocho nožem pod krkem.
„Myslím, že poslední chvilky si nechceš ještě víc znepříjemnit, co lásko?“ ušklíbnul se a ostrou stranou nože lehce přejel Billovi pod krkem po kůži, odkud vyskákalo pár kapek krve. Černovlásek usykl a zaťal pevně zuby.
Dredatý chlapec seděl uvnitř policejnáho auta na zadním sedadle. Skla byla orosená od kapek deště, byla noc. Byli na cestě k Andreasovu domu, kde by měl být i pravděpodobně Bill. Tom nevěděl, jestli se určitě něco děje, ale měl z toho špatný pocit. Chtěl mít jistotu, že je to černovlasé klubíčko opravdu v pořádku.
Za pár minut zastavili před větším domem. Tomovi z toho naskočila husí kůže. Otřásl se a vystoupil z auta, tak jako dva policisté, co po cestě seděli na předních sedadlech. Tom se kousnul do rtu a zabouchnul dveře. Šel hned za muži v uniformách, než se zastavili před dveřmi. Jeden z nich zazvonil, a čekali, když se z domu ozval hlasitý výkřik. Tom zalapal po dechu.
„Běž zavolat pro jistotu posily a sanitku,“ řekl rychle jeden z policistů a otevřel dveře domu. Vběhl rychle dovnitř, zatímco mě ten druhý táhl zpět k autu. Byl jsem trochu zmatený, nestíhal jsem všechno tak rychle registrovat.
„Chci tam! Chci dovnitř, co když… Co když je to Bill? Co když se mu něco stalo?“ Pokoušel jsem se policistovi vytrhnout, ale odtáhl mě až k autu.
„Musíte tady počkat, uvnitř byste tomu moc nepomohl, maximálně se vám něco stane, udělejte to pro něj,“ zamumlal rychle policista a otevřel dveře auta. Chvíli tam něco povídal do vysílačky, pak zabouchnul dveře.
„Během chvilky jsou tu kolegové a sanitka, zůstaňte prosím tady,“ řekl, a rychle odběhl směrem do domu. Tom nespokojeně nakrčil obočí, nelíbilo se mu to, ale usoudil, že bude rozumné počkat.
Jak policista řekl, během chvilinky tady byla další čtyři policejní auta a sanitka. Tom se nervózně kousal do rtu, byla mu zima, opravdu bylo chladno, ale nevadilo mu to. Přes tu nervozitu a strach ani zimu nedokázal vnímat. Soustředil se jen pohledem na dveře Andreasova domu. Hypnotizoval je pohledem, doufal, že z nich vyjde černovlasý chlapec, a hlavně, že bude úplně v pořádku. Čekal už dobrou půlhodinu, měl strach, co se tam všechno může dít za takovou dobu.
Najednou… Otevřely se vchodové dveře…
***
Billovi se točila hlava, nebylo mu moc dobře. Klepal se zimou, přece jen seděl úplně nahý na studené zemi ve sklepě. Drkotaly mu trošku zuby, třásl se mu spodní ret. Ruce už skoro ani necítil. Byl zamazaný od své vlastní krve. Andreas odešel před pár minutama pryč. Bylo tam nahoře hrobové ticho. Jak neobvyklé, pomyslel si. Ještě než Andy odešel, Bill dostal ránu do břicha za to, že byl až moc drzý. Reakcí Billa na to byl hlasitý výkřik bolesti, kterou mu to přineslo nejen v břiše. Bill po několika minutách zaslechl za dveřmi sklepa hlasy. Nějakého cizího muže a Andrease.
„Ne, opravdu vás nemůžu pustit dolů.“
„Ale musím zkontrolovat celý dům. Pan Kaulitz tady bydlel, dozvěděli jsme se dokonce, že několikrát utekl, není to moc jistota vám věřit.“ Bill zalapal po dechu. Hledají ho? Ale… Proč? Kdo by přece…? Na tom ale nezáleželo. Povzdechnul si, musí se odsud dostat, musí zakřičet o pomoc, určitě ho zachrání. Jen… Musí křičet. Zhluboka se nadechnul.
„P-pomoc,“ pípl tiše. Jeho hlasivky nebyly dostatečně v ten moment silné na to, aby mohl nahlas křičet. Potřeboval by se aspoň napít vody nebo něco. Kousnul se do rtu a semknul k sobě víčka. No tak, Bille… Vzpamatuj se, musíš se odsud dostat!
„Pomoc!“ zakřičel už hlasitěji. Hlasy za dveřmi utichly. Pár sekund bylo ticho.
„Ne! Tam nesmíte!“ zavrčel Andreas.
„Já se vás neptám,“ odsekl muž, dveře sklepa se otevřely.
* * *
Tom nervózně přešlapoval na místě a nespouštěl z očí vchodové dveře domu, než se dveře otevřely. Tom zalapal po dechu. Z domu vyšel policista, držíc blonďáka za rameno, který měl svázané ruce pouty za zády. Hned po nich vyšel druhý policista, přidržoval černovlasého chlapce, který měl přes sebe přehozenou deku. Tom zalapal po dechu, opět. Rozzářily se mu oči, když viděl černovláska, ale zároveň mu při pohledu na něj kleslo srdce. Vypadal jako troska, byl od krve, špinavý. Vypadal opravdu zle, tak strašně zhrouceně. Byl jako troska. Nahrnulo to Tomovi slzy do očí, kousnul se do rtu a rychlým krokem šel k Billovi.
„Lékaře! Potřebujeme lékaře!“ křičel policajt, který přidržoval Billa. Když Bill zaregistroval, že k němu běží Tom, jenom se mu rozzářil pohled, a rty mu obsadil lehký úsměv.
„Tomi,“ pípl černovlásek, zatímco se k němu Tom dostal. Bill mu padnul okolo krku, oči plné slz, ústa plná vzlyků a bezmocných slov. Tom Billa lehce objal okolo pasu, zatímco ho Bill pevně svíral okolo ramen. Černovlásek se rozvzlykal.
„Pšššt,“ šeptl útěšně Tom, a začal Billovi prohrabovat vlasy.
„Už to bude dobré, uvidíš. Už je to pryč,“ šeptal do černovláskových vzlyků. Billovi se točila hlava, byl šťastný z toho, že je to pryč, nechtěl už Andrease nikdy vidět, chtěl být teď s Tomem, ale nemohl tu bolest celého těla, nevolnost a nepříjemné točení hlavy nevnímat. Rozmazával se mu pohled, Tomova slova se zdála čím dál více vzdálená a vzdálená, jako by ho už ani neslyšel? Byl mu dál… Jeho tělo, které zahřívala příjemně teplá deka, se najednou chtělo třást tím chladem, jeho myšlenky byly najednou ve tmě. Bill se ocitl někde, kde naléhavě volal Toma, který ho už ale slyšet nemohl.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
vsak nezpmrel? prosim. Inak krasna poviedka mala som slzi na krajíčku.
Co je tohle za konec, sakra xD!! Taky doufám, že Bill neumřel, ale jenom omdlel po té hrůze…ještě, že máme Tomiho, věrného zachránce =)
Sakra…doufám, že opravdu neumřel…..jinak povídka byla překrásná, opravdu se moc povedla
No dámy,myslím si,že teda Bill bohužel umřel,protože tahle povídka už další díl mít nemá a když je to konec,neskončilo by to takhl debilně,kdyby mu nic nebylo…ach jo,chudák Bill,tohle si nezasloužil po tom všem,co prožil,když se ted mohl konečně mít dobře 🙁
jako doufám,že ten konec nebyl myšlený tak,že Bill chudinka umřel 🙁 ale když měl u sebe Toma tak snad ne..:-)jinak krásná smutná povídka
Bože môj .. už som myslela že to skončí tak pekne začala som sa radovať a naraz … 🙁 🙁 🙁 Ale inak velmi pekné