autor: LadyKay
Ve tmě rozpoznám siluetu mého dvojčete, které se nade mnou sklání. Jeho rty mě líbají na krku a hrudi, zatímco jeho dlaně směřují dolů k mým bokům. Co to proboha dělá? On se musel zbláznit! Nemůže být přece tak nalitej, aby si mě spletl s tím svým frajerem.
„Bille…“ oslovím jej přiškrceným hlasem. Nereaguje. Místo toho vezme mezi zuby kůži na mém krku a skousne ji. Můj tep nabírá šílenou rychlost, polévá mě horký pot a moje touha zastavit ho, mě pomalu opouští. Není tohle přesně to, po čem jsem vždycky prahnul? Nechtěl jsem, aby mezi námi došlo k něčemu víc než k pouhému bratrskému objetí? Nepředstavoval jsem si místo desítek fanynek Billův obličej? Mou mysl posedne myšlenka vzít si to, co tak dlouho chci. Ovládá mě čím dál víc. Bill je opilý, povolný. Kdybych ho ze sebe teď setřásl, povalil na sedačku a tvrdě si jej vzal, nebránil by se. Právě jsem dostal příležitost mít ho, tak proč váhat. Sám si o to říká…
„Přestaň. Dost!“ Surově jej od sebe odstrčím a posadím se. „Přeskočilo ti?!“
„Nedělej se.“ Billův hlas zní k mému obrovskému překvapení až moc střízlivě. On se fakt pomátl. Ruku přitiskne na můj rozkrok a zmáčkne. Naštěstí se mi podaří potlačit vzrušený sten, který by mu posloužil jako důkaz, že má pravdu. I když… On vlastně ten důkaz už dostal… Svírá ho ve své dlani.
„Bille, nech toho!“ Znovu do něj strčím, tentokrát však mnohem důrazněji, když se mi pokouší vyškrábat do klína. „Jsi nalitej a nevíš, co děláš.“ Abych pravdu řekl, mám chuť se spíš domnívat, že si něčeho hodně silného šlehnul, protože pochybuji, že by za normálních okolností chtěl to, co se právě pokouší dostat.
„Tak si naser.“ Uraženě si odfrkne, vyškrábe se na nohy a kličkujíc zamíří do ložnice. Nezapomene za sebou důrazně třísknout dveřmi, aby mi tak dal najevo, co si o mně myslí. Bože!
„Au.“ Syknu, když se štípnu do ruky, abych se ujistil, že tohle nebyl jen výplod mojí choré mysli, ale skutečnost. Pohled mi sklouzne k mému rozkroku, respektive k tomu, co s ním Bill provedl. Nejprve uvažuji, že si od toho pomůžu sám, jenže pak můj pohled znovu zabloudí ke dveřím ložnice, za nimiž se skrývá uražený objekt mojí touhy. Srdce v tenhle moment nepracuje, mozek velí jasné STOP, ale já poslouchám něco jiného. Chtíč uvnitř mě je to, co vede moje kroky, co nabádá mou ruku, aby stiskla kliku. Vejdu do místnosti a pohled mi okamžitě padne na Billa, ležícího zády ke mně. Ne, to neudělám! Přece ho neznásilním! Sice mi ubližoval a vlastně pořád ubližuje, ale neví o tom. Já bych mu ublížil zcela vědomě, a to jen proto, abych ukojil svoje zvrhlé choutky. S pocitem, že jsem udělal správně, za sebou potichoučku zavřu dveře a zmizím do koupelny, odhodlaný se toho napětí několika pohyby dlaně urychleně zbavit.
***
„No to je dost! Jak je?“ Usměji se na bráchu, který se právě vypotácel z ložnice. I když má rozcuchané vlasy, rozmazané líčení a oblečení zmačkané zřejmě od toho, jak se převaloval, je krásný. Do dnešního dne jsem nepochopil, jak to Bill dělá, že i v situacích, kdy každej normální člověk vypadá jako naprostej idiot, vypadá skvěle.
„Hlava.“ Zaskučí a ztěžka dopadne do křesla.
„Na.“ Strčím do ruky sklenku. „Vypij to.“
Bill si bez řečí přiloží sklenici k ústům a usrkne. Vzápětí ale obsah vyplivne zpět a otočí se na mě. Jeho obličej je teď pokřiven odporem k tekutině, kterou jsem mu podal.
„Fuj! Co je to za driják?“ Otřepe se a nepřestává se šklebit.
„Osvědčenej a spolehlivej recept. Postaví tě to na nohy.“
„Nebo mě to spíš zabije. Radši mi udělej kafe.“ Přejdu jeho nevrlý tón. Ani se mu nedivím, že není milej. Kdo jinej ví líp než já, jak mu právě asi je. Jeho problém. Neměl se tak zřídit.
„Jak ses vyspal?“ Zeptá se mě zničehonic a já ztuhnu uprostřed pohybu.
„No, já docela dobře, ale on…“ Otočím se a ukážu prstem na štěně, ležící na pohovce a prohlížející si moje dvojče. „Za chvilku tě začne nesnášet. Kdykoli se sem nacpeš, musí se uskromnit.“
„Já vás nevyhnal. Mohli jste tam spát se mnou. Místa je tam dost.“
„A riskovat tak, že nás ukopeš? Díky, nechci.“ Jak se zdá, Bill si nic nepamatuje. Takže přece jen zapůsobil alkohol, co do sebe nalil. Sleduji, jak se velice pomalu zvedne a zmizí v ložnici. Vzápětí se vrátí s mobilem přitisknutým k uchu.
„Kam voláš?“ Neodpoví mi. Výhrůžně zvedne obočí a mávne rukou, abych byl zticha. Za chvilku můžu slyšet, jak vrčí na svou asistentku, že prostě dneska nepřijde, a ať mu důležité schůzky přesune na zítřek a s tím ostatním ať si nějak poradí sama.
„A je to.“ Bill se usadí na sedačku. Pažemi objímá kolena, která si přitáhl blíže k tělu, hlavu si opřel a zavřel oči. Zvláštní… Marně se v něm snažím najít tu včerejší hvězdu, která oslňovala všechny, kdo byli právě poblíž. Tohle je ten můj starý Bill. Malý bráška.
„Tomi,“ zakňučí. Přistoupím k němu a vyčkávám, co bude chtít. Jestli pít nebo přinést deku nebo něco naprosto jiného. Bill mě za zápěstí stáhne vedle sebe a bez jediného slova si ze mě udělá polštář. Hlavou spočine v mém klíně a hlasitě si povzdechne. Absi, který se musel kvůli bráchovi přemístit do křesla, se nadzvedne a v momentě, kdy položím dlaň na Billovu paži, zaštěká.
„Tome, ať toho nechá…“ zaúpí Bill, jemuž zřejmě štěkání mého mazlíčka způsobuje neuvěřitelná muka.
„Absi,“ přiložím si prst k ústům. Chlupáč vrhne pohled na dvojče v mém klíně, zavrčí, seskočí dolů a dotčeně odběhne pryč. Až ten pes vyroste, měl by se Bill mému bytu vyhýbat obloukem, protože ho jinak sežere. Nejen že se mu rozvaloval v posteli, teď už je natolik drzý, že se dokonce válí po jeho pánovi.
Bill
Zvláštní. Přesně tuhle vůni jsem cítil ve svém snu. Takhle Tom voněl. Podobný sen se mi o něm nikdy nezdál. Mnohokrát mě ve spánku navštívil, ale žádný z předešlých snů nebyl jako tento. Tak živý, skoro bych si myslel, že se mi to nezdálo, ale že to byla pravda. Jasně jsem cítil vůni jeho těla, hebkost jeho kůže i teplo, jež z něj sálalo. I jeho hlas, kterým mě okřiknul, zněl tak jasně.
Když se pokouším vybavit si všechny detaily, mám takový zvláštní pocit kolem žaludku. Měl bych se cítit pohoršen nebo šokován, ale… Sny prý promítají to, po čem naše duše prahne. No, nějak jsem si nikdy nevšimnul, že bych toužil s Tomem… Pomalinku natočím hlavu. Bojím se, že udělám-li prudší pohyb, rozskočí se mi. Moje oči si prohlíží mé dvojče. Jeho ústa jsou zvlněná do úsměvu, oči mu září a dlaní stále spočívá na mém rameni.
Zavřu oči a přitulím se k jeho břichu. Tolik mi to připomíná doby, kdy mezi námi bylo vše v pořádku. Pamatuji se, že jsem se k němu mohl dlouhé minuty tisknout a nikdy mě neodehnal. Vybavují se mi i doba, kdy jsme se přes noc stali hvězdami. Lehávali jsme s Tomem na hotelovém pokoji, dívali se jeden na druhého a probírali spolu naprosté prkotiny i vážné věci. Tom jednou přísahal, že spolu budeme pořád. Na svět jsme přišli spolu, vyrůstali jsme vedle sebe, společně zestárneme a nakonec i zemřeme. Tuhle přísahu porušil… Najednou jsem nabýval dojmu, že jeho city vůči mně ochladly. Začal se mi vyhýbat. Kdykoli jsem se jej jen pokusil dotknout, odstrčil mě a šel pryč. Pak zmizel z mého života a nechal mě samotného. Kolikrát jsem stál u okna a zíral do tmy? Kolikrát jsem se chtěl rozběhnout za klukem, kterého jsem náhodou zahlédnul na protějším chodníku a připomínal mi mého brášku? Kolikrát jsem s tlukoucím srdcem utíkal otevřít dveře, protože jsem si naivně myslel, že za nimi stojí Tom?
Pomalu jsem se bál, že se zblázním. Mám kolem sebe kopu lidí, ale nikdo mi nemůže vynahradit tuto osobu. Naštěstí se vrátil, je se mnou a já jsem strašně šťastný. Už mě od sebe neodhání, neřve po mně, když se jej letmo dotknu. Neokřikuje mě, abych byl už konečně zticha, když začnu o něčem zapáleně vyprávět. A na jeho život, protože je mi ze všeho nejsvatější, přísahám, že už nikdy nepřipustím, aby mě opustil. Ani smrt nás dva nerozdělí.
Bratrova dlaň se z mé paže přesune do vlasů, jeho prsty se jimi probírají a já se tetelím blahem. Pete mě taky hladí ve vlasech, ale od Toma je to jiné, nějak krásnější.
Tom
„Tome?“ Zvednu hlavu od časopisu, který jsem našel u něj v kanclu a kterým si krátím čekání na svého bratra, a podívám se na něj. Zírá na mě od stolu a zřejmě se mě touží zase na něco zeptat. Tenhle výraz totiž moc dobře znám…
„Udělal jsi někdy něco šíleného?“
„Bille, jak dlouho že mě znáš?“ Zasměji se. „Tobě přijde, že jsem za svůj život udělal málo šílených věcí?“ To byla otázka! Jasně, že jsem udělal dost šíleností. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, za něco bych si i nafackoval.
„Ale já myslím něco fakt crazy!“ Bill rozhodí rukama, vstane a přejde k oknu. Okamžik z něj hledí ven. Dělá to schválně, tímhle si totiž snaží získat veškerou moji pozornost. Má úspěch, odložím časopis, zabořím se do křesla a s pohledem přilepeným na Billovi čekám, co z něj vypadne.
„Chápej, něco…“ Pomaličku se na mě otočí. Tváří se zamyšleně, zřejmě hledá ta správná slova, kterými by mi přiblížil, co má na mysli. „Něco, co by nikdo nerozdýchal. Něco zakázaného, nepřípustného! Ty sám bys nechápal, proč to děláš, a přesto bys to udělal, protože chceš!“
„Bille, ty a něco takovýho? Promiň, ale…“ Musím se fakt smát. Můj brácha a tohle? Vyloučeno. Bill sice není žádnej slušňáček, ale má stanovený meze, který by nikdy nepřekročil. Zdá se, že jsem se ho dotknul. Věnuje mi zlostný pohled a zhluboka se nadechne.
„Ty si jako myslíš, že bych nebyl schopnej něčeho takovýho?“ Pár tmavě hnědých očí mě probodne. „Máš mě za sraba?“
„To jsem neřekl, ale chápej. K tobě to nejde…“
„Kecáš! Vždycky jsi mě měl za sraba! Podělanej romantik!“ Bill se na mě vyčítavě podívá. Jako bych snad já byl tím, kdo mu tuhle image přisoudil. Přitom s ní zpočátku souhlasil a sám svými výroky utvrzoval okolí o své romantické povaze. Nemůžu za to, že si ho tak lidi zafixovali a že mu management přitáhnul opratě, kdykoli se pokusil o nějakou rebelii, jíž by mohl změnit mínění široké veřejnosti o své osobě.
„Bille, nikdy…“
„…jsem tě za sraba neměl. Kdo jinej tě zná líp než já? Bla bla bla. Utahoval sis ze mě!“ Vyčte mi moje dřívější narážky na téma on a holky, a znovu mě propálí pohledem. Panebože, nevím, proč má teď potřebu řešit staré záležitosti. Nikdy se proti tomu neohradil, nikdy mi na to neřekl půl slova, mlčel. Myslel jsem, že chápe, že to myslím jen z legrace a ono ne. Bill to v sobě dusil a po tolika letech to začne vytahovat.
„To byla sranda. Nemyslel jsem to tak. Vždyť i z Georga…“ Říct mu, že i z našeho Hagena jsem si utahoval a ryl jsem do něj mnohem víc, už nestihnu. Ozve se totiž zaklepání na dveře a na bratrovu výzvu vejde dovnitř ta jeho agentka. Tu babu fakt nemám rád a ani ona ke mně nechová nijak velkou náklonnost. Jenže si ke mně nic nedovolí, má strach z Billa.
„Pane Kaulitzi, máte tu zásilku.“ Bill se na mě významně zadívá, čím mi chce zřejmě naznačit, že tahle trapná diskuze na ještě trapnější téma zdaleka není u konce a opustí kancl. Co ho to popadlo? Jak vidím, je pořád stejně náladovej a nálady střídá z vteřiny na vteřinu. Ráno byl jak sluníčko a teď kolem sebe pouští hrůzu. Jsem zvědavej, s jakou se vrátí…
„Nejsou krásný?“ Bill se znovu zjeví přede mnou. V ruce nese ohromný pugét rudých růží a s pusou od ucha k uchu se na mě směje.
„Hm. Pete?“ Že by se ten hezounek snažil udobřit si brášku ještě před svým slavným návratem z afrických končin. Ani by se vracet nemusel, budu se pak muset zase dělit. Klidně by si svůj výlet mohl prodloužit na dobu neurčitou.
„Pete?“ Vyjekne a věnuje mi pohled, jako bych se snad zcvoknul. „Ten mi kytky nedává. Jsou od Jense…“ Přivoní si k růžím a zavře oči. Ten pošuk z párty! Tak on mýmu bráškovi posílá kytky. Zlostí a snad i žárlivostí přimhouřím oči a vstanu. Dobelhám se ke stolu, u něhož stojí Bill a okouzleně si prohlíží to koště.
„Můj zrak byl malíř a co nejvěrněji vryl krásný zjev tvůj v desku srdce mého… Mé tělo rám je, který chová jej… Co je to za bláboly, proboha?!“ Přečtu první řádky z lístku, co jsem vylovil mezi květy a mrknu na mého bratra, který je naprosto mimo z pozornosti, již právě obdržel.
„Barbare, Shakespeare!“ Vyškubne mi lístek z ruky a usadí se s ním za stůl, aby si mohl dočíst, co mu jeho ctitel píše. Zvláštní, před chvilkou se vztekal, že jsme ho všichni měli za romantika, a teď mu oči září z nějakých žvástů na papíru. Ten Bill je fakt… Bill.
„Ten týpek je dobře vyhrabanej a ještě ke všemu není vůbec originální. Opsat pár veršů z knihy bych dokázal taky.“ Prsknu a uraženě se vrátím na svoje místo.
„No a co? Mně se to líbí. Poslal je mně, tak se nestarej.“ Vypadá to, že se naše Výsost urazila. Jak se nemám starat, když nějakej psychopat posílá mýmu dvojčeti pugéty, píše sladký řečičky a Bill je natolik blbej, že mu to žere i s navijákem?! Kolikrát jsem slyšel nebo četl, že z ctitele se stal maniak a zabil osobu, která jeho lásku odmítla. Co kdyby Bill dopadl…
„Mimochodem… K té naší předchozí debatě. Napadla mě jedna šílenost, kterou bych mohl udělat, a věř tomu, že bys to nerozdýchal ani ty.“ Zašklebí se na mě a složí papír, který následně skončí v jeho tašce.
„Ani já? Tak to bych chtěl vidět.“ Musím se smát. Po tom, co jsem nedávno prožil ve svém bytě, mě můj bratr opravdu víc šokovat nemůže. Třebaže byly jeho smysly omámeny vypitým alkoholem, větší šok mi není schopen přivodit. Na to dám krk!
„No, to si ještě povíme.“ Nevím, jestli si to uvědomil nebo to bylo naprosto nevinné gesto. To olíznutí rtů a hluboký pohled do mých očí opět způsobily rozruch v mém krevním oběhu. Asi by bylo nejlepší, kdybychom tohle téma jednou provždy uzavřeli, sebrali se a vyrazili na ten slibovaný oběd. Bill jako by viděl do mojí hlavy, zvedne se, sáhne po tašce a bez jediného slova zamíří ke dveřím. Udělám to samé a následuji, s pohledem na jeho zádech a hluboce zaneprázdněn přemýšlením, co na mě můj povedený bráška zase chystá…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Tenhle díl byl dost zajímavý, přišlo mi, jako by Tom najednou začal Billa vidět trochu jinýma očima, už ne tak růžově, jako by tak nějak trošku vystřízlivěl a zjistil, že Bill není tak dokonalý, jak si myslel. Taky by mě zajímalo, kdo poslal Billovi ty kytky a hlavně, kdo je ten Romeo, možná právě Tom =), kdo ví, čas to ukáže…opilý Bill se choval fakt podezřele, myslím, že se ukázalo, na co tajně myslí, jinak by ho přece nemohlo napadnout po Tomovi takhle vyjet, alkohol prostě odboural zábrany a nechal promluvit podvědomí, chudák Pete, myslím, že jeho osud je jasný =)
Super ♥, a teď jdu na rozhovor, na který jsem se těšila celý týden =)
Wohoöoow…já si myslim, že znám větší šo´k než to, že ho Bill "osahával" když byl opílí a to….že to udělá za střízliva xD A ten Abs…no já z něj nemůžu, jakej páníček, takej pes xD
Uff…právě jsem jedním dechem přečetla všech 15 dílů a musím říct, že nechápu, jak to, že mi tahle povídka unikla. Je dokonalá, úžasná, skvělá…!!!! nevím, co víc k tomu dodat. jen škoda, že jsem se k ní nedostala jetě později, třeba bych si ji mohla přečíst rovnou až dokonce a nemusela bych teď čekat na další díl… ach jo
[3]: BUde ještě lepší!! 😉
Jsem zvědava co Bill vymyslí.