Remorse 3.

autor: Bubbly

Když poslední paprsky slunce zašly za vrcholky stromů a na svět dopadla tma, nemohl jsem usnout, přesně jak jsem očekával. Prospal jsem skoro celý  den, bylo samozřejmé, že zase budu vzhůru dlouho do noci. Seděl jsem na posteli, hlavu opřenou o zeď a sledoval jsem, jak postupně vycházely hvězdy na temně modrou oblohu. Tenký srpek měsíce se objevil ještě před západem slunce a až teď se rozzářil v kupě malých světlých teček.

Přimhouřil jsem na chvíli oči a koutky se mi zvedly v letmém úsměvu. Nevzpomínám si, kdy jsem měl naposledy čas se dívat na hvězdy a přemýšlet o nich jako o posledních záchranných bodech v naprosté tmě. Během několika minut jich na nebi bylo tolik, jako kdyby se s nimi roztrhl pytel. Vsadím se, že kdybych chtěl a kdybych se mohl dotknout nebe, jednu bych z něho snesl.  

Opřel jsem se lokty o okenní  rám a podíval se dolů do houstnoucí tmy. Lístky stromů  se lehce oklepávaly v posledních závanech větru. A pak jsem najednou uviděl pohyb. Někdo vyšel z chaty. Tom. Poznal jsem ho, venku ještě nebyla taková tma. Mezi rty držel cigaretu, jejíž konec se při každém potáhnutí nikotinu a dehtu rozzářil oranžovým světlem. Potom se rozhlédl. Chvíli se díval do prázdné zarostlé krajiny kolem sebe a pak se jeho oči podívaly mým směrem. Musel si mě všimnout, protože pohledem neuhýbal. Nebyl jsem tak vysoko, abych neviděl, že mi můj pohled oplácí. Po chvíli dívání se do mého okna se otočil a šel zpátky dovnitř.

Sedl jsem si zpátky ke zdi a lehce pokrčil nohy. Svaly mě bolely, jako kdybych uběhl maratón, ale byl to jenom klam. Musím se hýbat, abych k téhle zatracené posteli nepřirostl. Jenže na pohyb jsem byl unavený, takže jsem se zdržoval v bezpečí matrace, pokud se to bezpečím dalo nazvat.

Klíč v zámku se tichým rachotem otočil a klika cvakla. Dveře se pomalu otevřely a za vcházející osobou se zase zavřely. Pozoroval jsem Toma stojícího u dveří a k vlastnímu překvapení jsem ani neměl potřebu se před ním schoulit do malinkého klubíčka a přát si nebýt na tomhle místě. Ani jsem se nepohnul, jen jsem se na něj díval.

Tom ke mně udělal rázný  krok. Ztuhnul jsem, ale neudělal jsem žádný pohyb. Nemám se čeho bát, Tom není ten, kdo by mi s chutí ublížil. Takovýhle podraz můžu čekat od BJe, Mäxe a možná i od toho posledního bezejmenného účastníka, ale ne od Toma. Nevím proč, ale mám zvláštní pocit, že Tomovi můžu v jistých mezích věřit.  

„Zase nespíš, Bille?“ zeptal se mě a něco položil na noční stolek. Něco k jídlu a k pití. Ani jsem si neuvědomil, že jsem celý den nejedl. Většinu dne jsem prospal.

„Nemůžu usnout,“ odvětil jsem potichu.

Povzdechl si a posadil se na židli. „Jsi klidnější?“

Zvedl jsem obočí, protože jsem si nebyl jistý, o čem přesně to mluví. A na druhou stranu jsem se ho chtěl zeptat, jak můžu být klidný, když se kolem mě dějí tyhle věci, které se spíš zdají být noční můrou.

Tom sklopil hlavu. „Odpoledne jsem tě slyšel, když jsi brečel.“

Polkl jsem dost hlasitě  na to, aby to Tom slyšel. Byl jsem lehce překvapený, že zrovna on mě poslouchal. Pochopil bych to od kohokoliv jiného, ale ne od něj. Možná, že měl o mě strach. Možná… Ne, to je hloupost. Proč by ho mělo zajímat, jestli jsem v pořádku?

„Bille, nikdo ti tu neublíží,“  řekl najednou a příliš potichu, jako kdyby to ani říct nechtěl.

Nedokázal jsem se ovládnout a ušklíbl jsem se.

„BJ ano.“

„BJovi stačí jenom malá záminka, aby tě zmlátil do němoty,“ přitakal. „Když ho nebudeš provokovat, neublíží ti.“

„Pozdě,“ odvětil jsem.

Tom zakroutil hlavou. „Nedovolím mu, aby ti ublížil.“

„Proč?“

„Protože mi nejde o to, aby tě někdo zabil,“ odsekl. Znělo to odtažitě, ale zároveň ta slova měla jistou hloubku, do které jsem chtěl nahlédnout. Zadíval jsem se na něj, ale pochybuju, že to v té tmě postřehl. A možná, že to taky viděl. Najednou se zvedl a posadil se na postel, nepřiměřeně blízko ke mně. Stáhnul jsem ramena k sobě. A neodvážil jsem se ani mrknout. Možná, že jsem Tomovi věřil, ale to neznamenalo, že mi nemohl ublížit.

„Podívej se,“ nadechl se pomalu. „Já potřebuju jen ty peníze. Až je dostaneme, půjdeš si zase po svých.“

„Co když vás chytnou?“ zeptal jsem se opatrně.

Tentokrát se usmál a ten úsměv vypovídal o jediném – že si přespříliš  věří, což byla chyba. „Neboj se, nechytnou. A když, jsme přece pojištění, ne?“

Tentokrát mi srdce skočilo až do krku. „Čím?“

„Tebou, Bille,“ odpověděl.

Díval jsem se mu zblízka do očí a v té tmě jsem viděl jenom dvě černé tůně bez citů. Najednou, jakoby tu seděl někdo jiný a ne Tom. Mělo mi to dojít dřív. Ať se chová, jak chce, pořád je to jeden z těch, co mi tu dělají ze života noční můru. Nemůžu mu věřit. Ať řekne cokoliv, nikdy to nebude pravda.

„Říkal si, že bys mě nezabil,“ špitl jsem potichu a hlas se mi slyšitelně třásl.

„Já ne,“ zakroutil hlavou. „Ale někdo jiný bez výčitek.“

Představil jsem si ten okamžik, kdy mě BJ vleče za sebou před policejní eskortou, která  se mi snažila pomoci, pistoli u hlavy. Až příliš živě  jsem si dokázal představit výstřel ze zbraně a kulku letící  rychlostí světla. Nestihl bych se ani nadechnout a byl bych mrtvý. Znovu přišel ten strašný pocit tísně a bezmoci. Přitáhl jsem si nohy k tělu a nechtěl jsem být nikým spatřen.

„Uklidni se, Bille,“  řekl najednou Tom a chytil mě za loket.

Škubnul jsem sebou, jako by mě jeho dotek zabolel a ani jsem si neuvědomil, že se třesu po celém těle. Strach byl dobrou motivací k slzám. Cítil jsem, jak se mi slané vodopády tlačí do očí. Několik slz se mi svezlo po tváři a zanechalo za sebou mokrou stopu. Podíval jsem se na Toma. V mém pohledu musel vidět něco jako prosbu o pomoc, ale pochybuju, že ji vycítí. Když na mě promluvil, jeho hlas jsem slyšel tlumeně a vzdáleně, jako pod vodou. Nadechl jsem se a zatnul jsem zuby. Musel jsem se uklidnit. Byla to jenom zbloudilá myšlenka, která vyvolala tuhle panickou reakci. Myšlenka, která se klidně mohla stát skutečností. Znovu jsem se roztřeseně nadechl, když v tom mi přiletěla bolestivá facka. Celá levá tvář mě rozbolela, ale vrátil jsem se zpátky do přítomnosti. S vlhkýma očima jsem se na něho podíval.  

„Poslouchej mě, kruci, když s tebou mluvím,“ zavrčel na mě. „Nic se ti nestane, jasné? Už jsem ti to přece řekl. Nedovolím to.“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč bys to nedovolil?“ zeptal jsem se na hranici slyšitelnosti.

„Protože nechci mít na rukou tvoji krev,“ řekl a jeho hlas se v jistém místě zatřásl jako lístky tam venku ve větru. Napadlo mě, že z tohohle všeho má stejný strach jako já. Není to tak drsný, jak hraje. Tom má srdce, jen ho někdo musí najít a otevřít. Jenže to se zdálo být těžší, než donutit kámen, aby nebyl tak tvrdý.

Tom vstal jediným plynulým pohybem. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Přešel na druhou stranu pokoje a otočil se. Zády se opřel o zeď a vydechl, jako kdyby ho něco unavovalo, nebo vyčerpávalo. Vypadal zničeně. Něco ho trápilo a já nevěděl co. Možná, že ho sžíralo to, co udělal. To, kvůli čemu jsem tady. A možná, že to ani nedělal dobrovolně. Proto ho BJ nedokázal vystát, když mě bránil.

„Děláš to, protože chceš?“ odvážil jsem se zeptat.

Podíval se na mě a ani jeden jsme nemuseli toho druhého vidět. Jeho pohled jsem cítil na kůži. Díval se mi do obličeje.

„Myslíš, že nedělám?“ odpověděl otázkou.

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Ale pochybuju, že ano, protože ty nejsi jako oni.“

Zasmál se, ostře a trhaně. Spíš to znělo, jako kdyby se dusil. „Bille, ty nic nevíš,“  zavrčel a šel ke dveřím. Najednou byl naštvaný, jako kdybych řekl něco, co se ho dotklo. Ale já jsem si nebyl vědom ničeho, co by ho mělo nějak ranit nebo naštvat. Pomalu jsem vstal. Po dvou dnech jsem zase stál na nohou a nebylo to zrovna jisté stání. Měl jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím. A Tom mi pomohl. Surově do mě strčil a já skončil zase na matraci, hlavou jsem narazil do zdi. Před očima se mi roztančily barvené skvrny. Jenom jsem bolestí zasyčel.

„Ani se nehni, Bille.“

Držel jsem se za temeno hlavy, když jsem na něho promluvil. „Proč?“ V mém hlase byla cítit bolest od nárazu. A další vlna slzavého přílivu.

„Radím ti dobře –  už radši drž jazyk za zuby, nebo špatně skončíš,“ zavrčel Tom a odešel. Nezapomněl za sebou pořádně prásknout dveřmi a zamknout. Známka toho, že Tom nezapomíná, že jsem jeho rukojmí.

Chvíli jsem se vzpamatovával z toho, co se právě odehrálo. Řekl jsem snad něco, co jsem neměl? Proč se najednou tak rozzuřil? Tyhle otázky mi vrtaly hlavou. Přemýšlel jsem nad tím, ale najednou jsem byl zase tak vystrašený jako minulou noc. Tom stál najednou proti mně a ne se mnou. Narazil jsem snad na citlivou stránku jeho tvrdého ega? Já vážně nevím, ale nechci kvůli tomu trpět.

Podíval jsem se na noční  stolek. Stála tam sklenice mléka a několik kousků pečiva se sýrem. Ačkoliv jsem měl hlad, odvrátil jsem od toho oči. Můj pohled vylétl ven oknem. Pozoroval jsem noční oblohu a přemýšlel o tom, kde se stala chyba. Znovu jsem nemohl usnout, protože mě děsilo nadcházející ráno. Mám takové neblahé tušení, že tentokrát to nebude Tom, kdo mě přijde zkontrolovat, jestli jsem v pořádku.

Schoulil jsem se do klubíčka a zavřel oči. Bude lepší, když se trochu prospím. Ráno nebude tak příjemné, abych si mohl dovolit být unavený. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a s děsivým obrazem za víčky jsem se snažil přestat vnímat čas…