autor: Cera
Stříbřité kapky deště zvolna dopadají na parapet pootevřeného okna a mění se v pouhou přítomnost vlhkosti. Tenkou vrstvu zanechávající jen ledový pocit po doteku. Jejich nepatrný cinkot, opakující se v tichých intervalech jako tlumené údery kostelních zvonů, mu ustavičně klepe do spánků a ruší již tak jemný klid. Palčivou bolest, kterou tím probouzí, nelze déle snášet.
Otevře dveře. Kroky jej povědomě nesou prostorem. Vždy stačí maličký a on se na moment zastaví ztracen v kolébavém tanci. Zachytí se stěny. Rozespalá zmatenost zmítá jeho myslí a on nenachází cestu z labyrintu myšlenek. Zvuky k němu doléhají v podivně oslabených frekvencích. Nikdy nedoletí až k němu, avšak odrazí se od domnělého skla, jež ho uvěznilo ve svém nitru. Čím blíž se ovšem ocitá těm otřesům, téměř němým hlasům a vlezlému nářku nádobí, tím víc se ona neprostupná bariéra zachvívá pod tíhou tlakové vlny následující po explozi. Hlava třeští, zmítá se v agonii a jindy jasné vědomí zdá se zastřené.
Zhluboka se nadechne a vstoupí do místnosti. Do útrob se mu zanese povědomá vůně omáčky. Kombinace listového špenátu, rajčat a smetany se špetkou koření.
„Dobré poledne, ospalče.“ Usměje se jeho matka a opatrně, tak aby se neopařila, scedí právě dovařené těstoviny.
„Dobré.“ Odvětí Tom, popojde těch několik málo metrů k lince a natáhne se pro poloprázdnou konvici blahodárného lektvaru. Mezi prsty pevně zachytí předem připravený hrníček se svým jménem. Temně hnědá tekutina plní dno a na hladině tvoří drobný vír. Pod skleslými víčky se mu opětovně vybaví obrázek rudovlasého chlapce. Ze zvláštního popudu se donutí zamrkat. Ona zář divokých plamenů, odrážející se v jeho pramenech, jej i v pouhé vzpomínce pálí do očí.
Kde by teď asi skončil, nebýt jeho existence. Možná i z neštěstí a ztrát mimo čas a prostor. Možná v posteli s bráškovou poskvrněnou duší, pošpiněným tělem; alkohol dovoluje cokoliv – brát si vše, po čem člověk touží, a nehledět na nic. Nevracet zpět. Možná mohl zničit i tu poslední špetku naděje. Možná…
Nechtěl vědět.
Realita byla a bude jenom jediná, ač třeba sebehorší.
Svírajíc pevně drahocennou kávu, dosedne za stůl. Jeho pohled se zastaví. Okolní hřmot a pohyb se stávají náhle nepodstatnými. Všechny ostatní kontury zmizí v šeru a zůstane jen on. Nehybná socha – ztělesnění umělcovy vize dokonalosti.
Stále ještě nezaregistroval Tomovu přítomnost. S hlavou opřenou o dlaně bloudil mlžnou krajinou a poslouchal déšť. Ten skutečný příběh, jenž nad ránem spatřila mračna při své nekonečné pouti nebesy. Jemně se usmíval. Nedokázal se nabažit toho kouzelného pocitu, když se před více než hodinou probudil v bratrově náručí. Zbavit se vzpomínek na láskyplné polibky, co opečovávaly jeho hladkou kůži jak motýl křídly svou květinu. Doteky, pod nimiž si myslel, že uhoří v ohni rozkoše.
Světlovlasého chlapce nad tou scenérií píchlo u srdce. Přesně tak se Bill tvářil po jejich prvním, více než sourozeneckém polibku. Se stejnou nezištnou nevinností míjel svět a žil jen v tom okamžiku. Dokud ho Tom nezavedl vstříc dalšímu.
I přes sametové prameny zřetelně viděl onu nepopsatelnou zář, zrozenou v jeho nitru. Klid. Mlčenlivou euforii šeptající tělem beze slov. Štěstí.
Soužilo ho to. O to víc, že toho nebyl strůjcem. Přemítal, obracel jednotlivé listy na seznamu obličejů, jež bráškova proděravělá paměť již poznává. Avšak nenašel nic. Nikoho, kdo by toho byl v takové míře schopen.
Pouze sebe.
Jak nemožné!
Zoufale toužil vyzvat na souboj onu bytost beze jména. Toho opovážlivého člověka, který se odvážil byť jen dotknout Billovy alabastrové pokožky a probudit tak slunce ve zmatené duši.
Ano, měl by být tomu rád, přát té úžasné změně; rozum mu ta slova snaží se vtlouct, ale větší část jeho osobnosti, ta, která stála pod záštitou srdce, si podobnou možnost odmítala připustit.
Choval se majetnicky.
Věděl to.
(- Stejně tak, jako že po noci nastává den. -)
A prostě za žádnou cenu nechtěl přijít o svůj nejkrásnější dar. Přihlížet, jak mu ho s výsměchem krade někdo mezi prsty.
Bill patřil jemu. On patřil Billovi.
Spolu tvořili pár. Dvojici zapovězených milenců.
Tajemství.
Tomovy úvahy se stočily do nebezpečného kolotoče a on ho neuměl zastavit, či upravit směr. A tak jenom v tichosti prosil o vytrhnutí, záchranu. Jakoukoliv.
Přišla vzápětí. Simone. Se svým výborným kuchařským umem, jímž ve vteřině dokázala probudit všechny buňky v těle, a dvěma plnými talíři. Žaludek se mu zhoupl v nadějném očekávání. Ani si neuvědomil, že své poslední skutečné jídlo snědl někdy na přelomu včerejšího poledne. Hladově se na něj vrhl a po prvním soustu blaženě přivřel oči a spokojeně zamlaskal.
Přes závoj řas se zahleděl na černovláska. Znovu.
Ten apaticky napichoval jednotlivé kousíčky těstovin, nestarajíc se o to, zda na nich ulpěla alespoň stopa omáčky, a mířil s nimi k ústům. Stále ztracen ve svém probdělém snu.
Ten apaticky napichoval jednotlivé kousíčky těstovin, nestarajíc se o to, zda na nich ulpěla alespoň stopa omáčky, a mířil s nimi k ústům. Stále ztracen ve svém probdělém snu.
Tom zachmuřeně nakrčil obočí. Tahle ignorace jej frustrovala.
Děsila.
Bez vlastního vědomí pokrčil pravou nohu v kolenou a zuřivě pod stolem kopnul do protější židle. Zabolelo to, ovšem v tuhletu chvíli mu na tom nezáleželo. Potřeboval vybít svůj vztek, ten skrytý strach na dně hořké číše nenávisti.
Jeho malý bráška se lekl a začal kašlat. Kousal pomalu, avšak ani to nezabránilo tomu, aby mu jeden větší kus úlekem z nečekaného nárazu neuvízl v krku a on se nezačal dávit. Urychleně se natáhl pro nabízenou skleničku s vodou, nevjímaje, kdo mu ji podává, a napil se. Spokojeně vydechl. Ten nepříjemný pocit odplul spolu s chladivým proudem ihned, jak se s ním střetl.
„Jsi v pořádku?“ uslyší Bill vystrašené unisono a podívá se překvapeně před sebe. Jeho zrak se setká se sladkým karamelem s místy zlatavými odlesky. Jen utonout v tom pohledu, navěky chytat střípky drahého kovu a chovat si je v paměti i přes veškerá zapomnění. Plamínky citu.
„Bille?!“ zkusí to znovu starší dvojče a jemně položí svou horkou dlaň na tu bratrovu volně položenou na stole a nenápadně jej pohladí ve vstřícném gestu.
Vyděšeně ucukne a loktem zavadí o prázdnou sklenici. Třebaže se jednalo o letmý dotyk, na něj působí jako vichříce líbající rudé jazyky lesního požáru. Uvnitř jej to spaluje, ještě moment a překročí to stanovenou hranici. Vybroušené sklo se kutálí vstříc smrti v roztříštěnosti. Na samotné hraně dřevěné desky ho však zachytí Tomova ruka.
„Stalo se něco?“ zkusí to znovu světlovlasý, když zjistí, že nejspíš konečně získal sourozencovu plnou pozornost. Emoce uzamyká pevně ve svém nitru, nesmí dopustit jejich dostání se na povrch. Najednou tápe.
Nač přesně se vlastně ptá?
– Bratrovu fantazii, či ten zoufalý strach z doteku?
Netuší.
„Proč?“ špitne. Nenachází slov a mysl se uzamkla v představách.
„Jsi úplně mimo, nevnímáš. Nechováš se normálně.“
Bill si namísto odpovědi raději svlaží rty vychladlým čajem. Žízeň netrápila, jen ta šílená neschopnost mluvit. Jeho ústa oněměla studem, paží se zmocnil slabý třes a na lících cítil horkost. Červenal se. Nervozitou způsobenou Tomovou přítomností téměř nedýchal. Všechno, co se právě teď mezi nimi dělo, bylo tak neznámé a cizí. Každý pohyb, vyslovená věta se najednou může chápat jako dvojsmysl, milenecké škádlení. Tajný kód, díky němuž pociťujete prapodivné chvění v břiše, hejno pestrobarevných motýlků narážejících do stěn.
Ví to, chová se jako školáček. Chlapec stojící před svou vysněnou láskou po jejich prvním společném polibku, kdy byly obnaženy city a zmizely všechny klamy, lži a zapírání.
Avšak nemohl jinak. Jeho znovu nalezené srdce se chovalo napospas rozumu. Zbrkle. Neuváženě. Nechávalo se po všech prožitých útrapách konejšit ve vlnách vnějších vjemů.
„A jak se chovám, když se chovám normálně?“ rozhodl se nakonec přeci jenom zareagovat a jemně naklonil hlavu v cudném posunku. Dítě, co opatrně vybízí k odpovědi, ač po ní prahne celou svou duší. Zamrká.
„Nevím… Prostě jinak. Je těžké to popsat.“ Pokrčí Tom rameny a nejistě se ošije. Původní nevraživost a částečná žárlivost se stávají výčitkami.
Jak mohl…
„A jak jinak? Po to všem, co se včera stalo…“ mladší z dvojčat se povědomě přiblíží přes stůl o kousek blíž. Snad chtělo číst z bledých polštářků, či věštit z té roztomilé kovové ozdůbky, která jej zbavovala dechu a bezostyšně kradla poslední kapky jeho rozvahy.
Potřeboval se toho zbavit. Té touhy. Alespoň na chvíli ochutnat to opojení. Potřeboval, potřeboval – potřeboval pochopit sám sebe.
„Nemám nejmenší tušení.“
Tomovo svědomí hlasitě našeptává myšlenkám, ba téměř křičí. Má tendenci si zacpat uši, ačkoli si je předem vědom toho, jak je to marné. Vpíjí se do těch hořkosladkých hlubin zapomnění a snaží se najít byť jediný náznak výtky, opovržení. Ovšem odráží se v nich pouze nekonečná bratrská oddanost. Což jej vnitřně ubíjí možná ještě víc. Kdyby jen ječel, vyčítal, dokonce se třeba i znovu pral, avšak nemiloval. Tak nevinně.
Tomovo svědomí hlasitě našeptává myšlenkám, ba téměř křičí. Má tendenci si zacpat uši, ačkoli si je předem vědom toho, jak je to marné. Vpíjí se do těch hořkosladkých hlubin zapomnění a snaží se najít byť jediný náznak výtky, opovržení. Ovšem odráží se v nich pouze nekonečná bratrská oddanost. Což jej vnitřně ubíjí možná ještě víc. Kdyby jen ječel, vyčítal, dokonce se třeba i znovu pral, avšak nemiloval. Tak nevinně.
Porušil slib.
Znovu.
Nechal ho samotného.
Znovu.
S němými slovy.
Znovu. Znovu. Znovu.
DOST!
Musel pryč, co nejdál odtud. Přinejmenším se skrýt za uzavřené dveře a podvolit se slzám. Na okamžik se změnit na mučedníka a trpělivě nést svůj prohřešek. Vykoupat se v té bolesti. Zmizet z dosahu temně hnědých očí.
„Musím…“ nedopověděl. Překotně vstal, div nepřevrátil židli, a svižnou chůzí odešel z kuchyně směrem ke svému pokoji. S poněkud hlasitou ránou zabouchl a svalil se zpět na ještě neustlanou postel. Sklopil víčka a propadl se do tmy. Onen popudlivý orgán, který netrpělivě klepal do hrudního koše, se pozvolna uklidňoval, či lhal a umíral.
Zavrznutí. Hebké našlapování po mrazivé podlaze. Nepatrné šelestění vzduchu. Madrace se zhoupne, když na ni někdo dosedne. Bill. Veškeré buňky se upnuly k té zčernalé postavě, jejíž tolik známé linie viděl přes roušku svých řas. Nasládlé aroma se zvláště kořeněným nádechem – tečkou na prahu bezchybnosti.
„Tomi, spíš?“
Tomi. Přemýšlel, kdy ho malé dvojčátko naposledy oslovilo takhle; nenáviděným pojmenováním, na nějž však jeho sourozenec měl již nějaký ten rok výhradní privilegium. Asi před tou zatracenou autonehodou. Havárií, která prostě přišla, bez jakýchkoliv předešlých varování, a převrátila jim jejich vysněný život naruby.
Nebylo to vůči nim fér…
Leč Bohu, stejně jako darovanému život, jest čestnost cizí.
Vyžadoval Billa, celé jeho bytí prahlo po sourozencově pozornosti.
„Ne.“
Pousměje se. I přes učiněná rozhodnutí, svědomí zoufale nutí jej k řeči. Napovídá básnické obraty, tisíce způsobů, jak se omluvit.
Pousměje se. I přes učiněná rozhodnutí, svědomí zoufale nutí jej k řeči. Napovídá básnické obraty, tisíce způsobů, jak se omluvit.
„Ty se na mě zlobíš? Udělal jsem něco špatně?“ zeptá se sklesle Bill. Znovu cítí ten kradmý třes. Aby ho zamaskoval, začne si pohrávat mezi prsty s lemem Tomovy peřiny. Vytváří hory a údolí, zmuchlané květiny postrádající svou oázu ve vyprahlé poušti z barevného textilu.
„Ne, jistě, že ne! To spíš já!“
„Cože?“ černovlásek se nejistě zavrtí. Neboť jej opět svírá pocit, že něčemu opravdu nerozumí nebo možná ani nechce rozumět. Připadá si nepříjemně. Jako osamělý jezdec, poutník, cestující neznámou krajinou.
„Bille, omlouvám se. A ne, nepřerušuj mě, prosím. Ještě ne.“
Zbrklá označení abstrakce řinou se ze rtů jak vodopád. Z obav, že proud vyprahne a kaskáda změní se v pouhou skálu. „Já… strašně moc se omlouvám. To, co se mezi námi včera stalo, byla chyba.“
Zbrklá označení abstrakce řinou se ze rtů jak vodopád. Z obav, že proud vyprahne a kaskáda změní se v pouhou skálu. „Já… strašně moc se omlouvám. To, co se mezi námi včera stalo, byla chyba.“
„Chyba?“ hochův hlas povyskočí rozrušením. V dlaních zoufale tiskne kus látky, jako by se jednalo o jedinou věc, která jej ještě drží pohromadě.
„Jo. Ano. Nechci se zavazovat přísahou, protože už odmítám zklamat. Ale tenkrát jsem ti slíbil, že to bylo naposledy a opětovně to porušil, nezlob se.“
Už tě nezklamu. Nikdy tě nenechám samotného…
Pozvedne tvář, leč namísto očekávaného, vidí opositum. V těch milovaných, tolik skvostných obrazech duše, skví se diamanty. Září ve světle. A ve chvíli, kdy nabudou tvaru, roztančí se po líci. V přímém směru.
~*~
„Já se tě, Bille,
prostě nemůžu vzdát!
Miluju tě!
Chápeš to?“
~*~
Natáhne ruku, aby se dotknul bledé kůže a smazal z ní čirou krev z psychických ran, jež způsobila jeho nerozvážnost. On ovšem ucukne do strany a setkání se neuskuteční.
Dech se vytratí. Kajícnost tepající v bolesti promění se v bolest ryzí. Bílá růže nevinnosti se zbarví doruda slzami srdce a do jejího vínku přidá se zloba.
Opovržení.
Nenávist vepíše do obličeje nepopsaný řádek. Na jeho konci skví se zdobná tečka z kousku kovu, uzavírající prozatím ona nevyřčená slova. Hnědé oči, zaslepené náhodně spatřeným usvědčujícím důkazem, panicky ztmavnou v onyxový kámen.
Na tom citlivém místečku, které nesčetněkrát hýčkal svými rty, skví se značka. Čistá, precizní práce. Na bledé kůži hlásá stejnou snůšku prohřešků a odsouzení jak šarlatové písmeno.
„Tome, proč se takhle díváš?“ zeptá se Bill a nejistě se ošije. Ten pohled v něm vyvolává nepříjemné pocity. Děsí. Vyštvaný zrak na pokraji bestiální šílenosti.
„Ty se ještě ptáš?“ Hlas vetkaný v postupném akordu přeskočí několik oktáv. Není vlastní, zní cize. Ve své osobité mollové tónině na rozladěné klaviatuře vybízí k obavám a strachu.
Černovlásek však nedbá rad ani varování. Ve své nevinné nevědomosti kráčí bos loukou ku svému slunci na obzoru, zatímco had číhá opodál.
Poslední krok.
„Jistě, že se ptám. Nerozumím ti.“
Trhaně se nadechne.
A zaútočí.
„Tak… ty nerozumíš.“ Zní to až plačtivě. Hystericky. „Celou tu dobu se snažím nevnímat tě.
Pořád dokola si opakuju, že pro teď nejsi ten starý Bill, ale někdo jiný. Iluzivní dokonalá skořápka někoho blízkého, koho jsem se kvůli nepřízni osudu byl nucen vzdát. Skořápka s pouhou pustinou bez vzpomínek. Někde tam, uvnitř tebe.
Pořád dokola si opakuju, že pro teď nejsi ten starý Bill, ale někdo jiný. Iluzivní dokonalá skořápka někoho blízkého, koho jsem se kvůli nepřízni osudu byl nucen vzdát. Skořápka s pouhou pustinou bez vzpomínek. Někde tam, uvnitř tebe.
Celou tu dobu v tvé přítomnosti bojuju sám se sebou. A ve chvíli, kdy to jednoduše přestanu zvládat a nechám tě samotného uprostřed ulice…
Bože a já hlupák se ti tu za to ještě omlouvám!
…si za mě ihned najdeš náhradu.“ Slova se chvějí jak pod silou hurikánu. Spěchají, neb sama nemohou popadnout dech.
„Náhradu?“ Mladší z dvojčat si ono spojení slabik nejistě převaluje na jazyku, jako by jejich chuť okoušelo úplně poprvé.
Copak ztratil s pamětí i schopnost rozpoznat správný smysl?
Hledí do těch jantarových očí, hledajíc stopy nepovedeného vtipu v hávu přetvářky, nicméně nachází jen zvláštní, ještě neviděnou, směsici bolesti s esencí všech způsobů nenávisti a zklamání.
„Řekni, lásko, je to někdo, koho znám?“ sykne Tom tiše a přiblíží se o další kousek blíž.
Duhovky černovlasého chlapce se rozšíří konečným poznáním, leč i přesto nechce uvěřit. Pravda příliš zraňuje.
„Ty… si to nepamatuješ?“ Bledá ústa se třesou v lehkém rytmu bázně, jíž přináší sebou následující okamžik.
Čas se neptá, zda má zastavit, vesele si kráčí dál. Nevnímá onu tragikomedii osudu, jež již včerejší nocí měla skončit ve šťastném objetí. Ne, vínově rudá opona ještě neklesla k zemi. Stále se vznáší nad jevištěm, na kterém jsou oni dva nuceni hrát hlavní role.
Neslyší –
Prosím, ať už je konec!
– je hluchý.
„Co bych si měl pamatovat, miláčku.“ Zaševelí kytarista s ironickým důrazem na sladké oslovení a zruší poslední vzdálenost, jež je doposud oddělovala. „Kombinaci tajných gest? Zrádce z řad vlastních přátel? Nebo…“ odmlčí se, „jsi prostě využil příležitosti a nabídl se prvnímu kolemjdoucímu jako nějaká laciná děvka?“
Rozbořenou krví proudí mrazivý chlad a na lících lpí černý déšť v dokonalém kontrastu s mrtvolně bledou tváří. Billova rozrušená mysl se marně snaží zachytit slova do duchaplných vět.
Leč odpověď setrvává i nadále němá.
Pomalu pozvedne prázdnou dlaň.
Vyčkává.
„Co chceš?“ zeptá se překvapeně Tom a vrátí se zpět k zrcadlovým tůním.
Jeho pohled spaluje a černovlásek si pod jeho tlakem nervózně skousne rty. Nejraději by ruku stáhnul zpět. Ovšem je až příliš pozdě.
– Neb jednou se už rozhodl.
Zhluboka se nadechne.
„Svou výplatu. Ať ti nepřipadám tak laciný.“
Před světlovlasým chlapcem se v jedinou chvíli přetočí svět. Tvary se zbarví do pouhé patlanice barev. Neschopen se nadechnout, z náhlé nevolnosti, se zvrátí dozadu a poklesne na postel. Víčka mu podivně těžknou a zvuky ulice se mění v jednotvárný šum.
Nutně se potřebuje něčeho zachytit, ale jeho rozostřený zrak nenalézá dostatečně pevný bod. Pln nejistoty pootočí hlavu, aby se setkal s hořce čokoládovou polevou se stejnou dávkou krajního zoufalství.
Místnost však zeje již prázdnotou.
Jako jeho nitro.
Zůstal sám.
autor: Cera
betaread: Janule
Já z téhle povídky stejně jednou umřu, málem jsem se udusila, protože jsem to přečetla snad na jeden nádech…co k tomu mám říct, co mám říct k něčemu tak nádhernému, úžasnému a neuvěřitelnému? Ty dokážeš étericky popsat třeba i takovou obyčejnou kocovinu =) Hrozně mě bolí, jak se oba tak nějak pořád míjejí a nejsou schopni si porozumět, navzájem se pochopit a naplno si říct, jak moc jeden druhého miluje…je to nádherné, ale hrozně depresivní čtení…♥
Cera 🙂 … si neskutočná . Ako dokážeš takto prenádherne písať ? Metafory na ktoré by som ja nikdy neprišla , nedokázala by som ich nikdy vmyslieť a mám problém im občas porozumieť a zdajú sa mi úplne nádherné (niektoré som si zapísala 😛 ) . Vieš ako by som chcela moc vedieť takto písať ? …. závidím , strašne moc . A milujem tie chvíľky , kedy si všetko povedia očami … ja vtedy bulím ako malá ♥
Seriózne mám popri čítaní chuť Billa aj s Tomom zabiť . Bože !! Prečo si nepovedia proste a jednoducho , že sa milujú ? Hrozne ma to rozčuluje a rozcitlivuje . Každý diel končí tak , že ušliape aj tú poslednú nádej čo mám a v ďalšom dieli sa mi začína zdať že predsa len ……. a ževraj detektívky sú napínavé .. tss , môžu sa schovať oproti Only for you 🙂 .
Asi sa zbláznim 😀 Fakt . V ich citlivo sa rozvíjajúcom vzťahu záleží na všetkých veiach okolo , aj na prťavých maličkostiach . Stále sa vyskytujú síce samé prekážky …. ale ja to milujem aj keď mám chuť ich zavraždiť a želám si konečne priznanie ich lásky 🙂 . Milujem , že nejde všetko hladko (hneď po tom bozku sa dali dokopy , Bill si spomenul a žili šťastne a bláá bla ) a k cieli je dlhá dlhočizná ťažká cesta . Taká skúška ich lásky
……. Neviem , aký máš pripravený koniec , ale nejaký si táto poviedka zaslúži 🙂 . Je hrozné nevedieť ako toto celé skončí . Nemám extra fantáziu na domýšľanie a asi by som sa zmohla v mojej hlave len na trápny happy end bez nápadu . Nechám to na tebe . Už určite pracuješ na ďalšom dieli 😛 . A nechápem , prečo OFINKU nepovažuješ za svoje majstrovské dielo 🙂 . Podla mňa je ! A kto ho nečítal , tak mu ani v najmenšom nezávidím lebo nevie o čo všetko prišiel. A tak isto nechápem , prečo je múj komentár druhý a nie najmenej dvestý :/ . Ľudia naozaj nevedia čo je dobré ….
Si zatial u mňa najdepresívnejší , najcitovejší a najmetaforickejší autor ♥ (všetko , čo milujem ) . 90% viet po prvom prečítaní nerozumiem ale vôbec ma to neodrádza , prisuniem si monitor bližšie a každú vetu čítam po písmenku 🙂