autor: Cinematics
Tohle je tzv. druhá část povídky, něco jako druhá řada, a její prolog. Autorka to dala na THF vcelku, proto ani tady to nebude zvlášť, jen abyste věděli, že je to vlastně pokračování. J. :o)
Čepel proťala zlatavé kadeře bez jakýchkoliv obtíží, tak ostré, čisté seknutí. Ruka byla přiložena k vyděšenému obličeji, lapajícímu po dechu, a zuby svírajícímu svůj dech. Ranní slunko pálilo Billa do očí, světlo se prodíralo k jeho zavřeným očním víčkům a přes prsty, které je chránily.
„Už jsme hotový.“ Řekl Tom tiše, políbil Billa na temeno hlavy, na krk, který teď byl obnažený bez vlasů, jež by ho mohly zakrývat. Pocit tak cizí, konečky vlasů se mu opíraly o kůži, namísto toho, aby ležely na jeho zádech.
„Je to ošklivý, že jo?“ zavzlykal Bill, odmítal zvednout ruku a dotknout se svého nového účesu.
„Není. Myslím, že jsem udělal dobrou práci, za daných okolností. Bille, chci, aby sis je obarvil na černo. Jsem si jistý, že jsem viděl barvu v tašce se šminkami, co ti mamka zabalila.“
„Na černo? Proč?“ odkryl si Bill oči a podíval se přes rameno na Toma, který mu něžně hlodal jeho kůži.
„Vypadáš až moc jako já s blond vlasy a bez šminek. Jestli mě někdo pozná tam, kde budeš ty, tak bychom mohli být ve velkých potížích.“
„Chceš říct, já bych byl.“
Tom se posadil na židli za Billa, pohladil Billova záda, zaklonil mu hlavu, aby ho mohl sladce políbit na jeho růžové a hebké rty. Rty tak červené od neustálého laskání.
„My bychom mohli být. Co se týká tebe, se týká i mě.“
Bill se postavil a povzdychnul si, když viděl, jak na podlaze kočáru leží dlouhé zlaté lokny. Teď z něj byl muž a ta myšlenka ho děsila víc, než si kdokoliv dokázal představit. Tiše zavzlykal a posadil se tváří v tvář Tomovi; nohy si dal na nohy svého bratra a propletl je tak, že s nimi objímal jeho záda.
Tom se podíval na Billa a mladší z bratrů ucítil, jak se něco ve vzduchu pohnulo. Bylo to něco tak mírumilovného, čistého, a neskutečně tragického, že z toho Billa rozbolelo srdce. Bill se bál, že si o něm Tom bude myslet, že je ošklivý, teď když má krátké vlasy, a nechtěl se od něj odloučit s tím, aby si o něm myslel, že už nevypadá hezky, ale starší z bratrů projel prsty Billovými vlasy a přitáhl si jeho obličej blíž; něžně mu na rty vtiskl polibek.
Všechny strachy se rozplynuly, když Bill ucítil, jak ho Tom líbá. Instinktivně se natlačil na Tomův hrudník, nosem se mu třel o ten jeho a škemral. I s Billovým novým účesem, opravdu velká změna od kadeří, které měl předtím, ho Tom stále viděl jako křehkou porcelánovou panenku. Byl stále tak malý a slabý a opatrování hodný, stále ten samý Bill, kterým vždycky byl, a byl za to rád, i když možná trochu znepokojen. Chtěl, aby Bill vypadal mužně, aby vypadal alespoň trochu víc jako on, aby si s ním nikdo nezahrával, až bude Tom pryč.
„Kdy mě odvezeš?“ zašeptal Bill mezi polibky, začervenal se, když mu Tom dal ruku kolem pasu a jemně mu stiskl záda. Tom se ušklíbnul a Bill se začervenal ještě víc. „Buď vážný.“
„Co nejdřív to půjde. Potřebuju tě dostat, co nejdál to půjde a taky musím najít nějaké místo, kde bych pak mohl přespat, aby si Ruprecht mohl odpočinout. Chudák zvíře, hrozně ho dřeme.“
„Nevypadá, že mu to vadí.“ Usmál se Bill unaveně a naklonil hlavu na stranu. „Obarvíš mi tedy vlasy?“
„Samozřejmě. Podáš mi tašku se šminkami?“
Bill rychle Tomovi podal taštičku a nechal ho hledat ve věcech, které mu jejich matka zabalila, a vskutku i barvu na vlasy. Na dně našel několik past, a dokonce i malý měšec až po pokraj plný malých mincí. Zavrtěl hlavou, nesnášel, jak mu jejich matka vždycky dala všechno, i když neměli dostatek peněz. Aby dala svých chlapečkům to nejlepší. Cítil trochu viny, když si uvědomil, že kvůli nim jejich matka neměla ani korunu, ale byl za to vděčný; teď si mohl dovolit pokoj v decentním hostinci, který ustájil i koně.
„Odkud to máš? Tome, neukradl jsi to, že ne?“ podíval se šokovaně Bill a Tom se zasmál, zavrtěl hlavou.
„Ne, mamka to sem schovala. Tady,“ uklidil Tom peníze zpátky a namočil prsty do mističky lepkavé černé barvy. „Nastav hlavu.“
Bill si skousl ret, ale nechal Toma, aby mu namazal vlasy. Cítil, jako by to byl jeho starý život, ale ve stejnou chvíli i opačný. Teď Bill neschovával fakt, že je muž, ale schovával fakt, že je Tom jeho dvojče. Žádné divné otázky jim nebudou směřovány. Měli to všechno naplánované. Tomovi bude dvacet a Billovi osmnáct. Ta dohoda jim oběma lámala srdce, když si uvědomili, že stráví další narozeniny odděleni.
„Tady, vezmi si tohle.“ Řekl Tom a utřel si barvu do svých tmavých bavlněných kalhot, než vyndal krátký kožený provaz, který visel kolem jeho krku. „Udělal jsem to, zatímco jsi spal.“
Tom podal Billovi náhrdelník, visel na něm malý stříbrný přívěšek. Mladší z chlapců zalapal po dechu, když viděl ten vzor vyrytý do stříbra. Chtěl se zeptat Toma, jak dokázal vyrobit takový šperk, zatímco on spal, než ho otevřel a uvědomil si, že Tom dovnitř něco vepsal. Zavřený tam byl malý kousek papíru a na něm byla Tomových velmi osobitým písmem napsaná slova.
„Jen krátký vzkaz, kdyby se ti po mně stýskalo. Ber to jako dárek k narozeninám.“ Usmál se Tom hřejivě, když Bill seděl, pusu dokořán, jen jednoduše zíral na ten překrásný náhrdelník a rozhodoval se, jestli si to přečíst nebo ne.
„Chceš, abych si to přečetl teď?“
„Přečti si to, až ti budu chybět.“
„Už teď mi chybíš.“
„Není to napořád, to že odjíždím. Jen si to pamatuj a uvidíš, že to bude jednodušší.“
„Mohlo by… našpulil Bill rty a Tom zavrtěl hlavou, přejel palcem přes Billův spodní ret.
„Nebuď smutný. Vrátím se pro tebe hned, jak budu moci. Udělám pro tebe věci lepšími.“
Dvě silné ruce objaly Billa kolem ramen, zatímco se on držel Tomova pasu, snažil se nebrečet. Teď byl mužem a ve společnosti si nemohl dovolit brečet. Musel být silný a vášnivý, dělat všechno správně, aby on a Tom mohli být zase spolu.
„Měli bychom se vydat na cestu,“ řekl Bill bez jakéhokoliv nadšení. „Jsem si jistý, že Ruprechtovi se už stýská po domově.“
„Jsi si jistý?“
„Ano, vezmi mě do mého konečného domova.“
„Tenhle nebude konečný. No tak, prosím, snaž se být veselý. Slibuju, vrátím se dřív, než si stihneš po mně stýskat.“ Snažil se ho Tom ujistit, ale Bill jen zavrtěl hlavou a nasadil ledovou masku. Jestli měl pracovat ve společnosti jako muž, musí se začít jako muž chovat. Emoce byly pro ženy, rozhodl se, a jestli si Tom tímhle plánem byl tak jistý, on bude také.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se Tom tiše, když se Bill odtáhl a vylezl z vozu, aby posbíral zbytek jejich věcí, které dříve z vozu vyndali.
„Myslím, že je na čase,“ pokrčil Bill rameny a vyskočil nahoru na vůz, promnul si krk a připadal si tak zvláštně, když už necítil žádné vlasy. Byla to jen další připomínka toho, co se doopravdy dělo, další připomínka toho, že dnešek byl jejich poslední společný den, a že pak už je budoucnost nejistá.
„Co jsem udělal?“ zeptal se Tom slabě, jemně švihl otěžemi a sledoval, jak se Bill předklonil, když se Ruprecht rozjel.
„Nic. Nejsem na tebe naštvaný, jen se snažím dostat do role.“ Zalhal. Vlastně, Bill se extrémně zlobil, byl extrémně ublížený a deprimovaný, ale ne kvůli Tomovi. Byla to jeho vlastní vina, která zavinila jejich rozdělení. Bill Toma odstrčil, protože věděl, že musí, jen si přál, aby mohl mít pusu zavřenou a nemuset se s tím už vypořádávat; už nikdy víc.
„To vidím.“
Cesta byla tichá. Bill odmítal mluvit víc než jen pár slov a Tom vzdal všechno, co by mělo začít konverzaci. Mluvili beze slov. Skrz tajné pohledy a malé doteky komunikovali o tom, jak se oba dva děsí a jak moc chtějí, aby tohle byla jen strašlivá noční můra a že až otevřou oči, tak neuvidí nic jiného než jen slunce zářit. Ale oba dva věděli, že to, co se děje, není daleko od toho být zlým snem, a oba dva to věděli, protože si byli jisti, že loučení je sladké trápení.
Města se postupně zvětšovala a zvětšovala a pomáhalo to Tomově mysli se ulehčit, i když jen pouze trochu. Bill bude moci být víc přehlédnutelný ve velkém městě než jen v malém, jako bylo jejich město domovské. Jak jeli dál, Billova ruka našla Tomovo koleno a pevně ho sevřela, jednoduché gesto, které je oba přinutilo až moc přemýšlet. Tohle byl jejich konec, pro teď, a ta myšlenka byla daleko od myšlenky kladné. V Tomově mysli, být bez Billa i na krátkou chvíli, bude ujištění, že zbytek jejich životů nebude tak zlých, ale i tak tu byl strach, který ho svíral, že být ve světě sám bude strašlivé.
„Počkej, zpomal,“ řekl Bill najednou, prolomil nepohodlný vzduch mlčení. „Podívej,“
Bill ukázal elegantním prstem směrem na to, co zachytilo jeho oko. Bezvadné načasování vyšlo, když uviděli malého zavalitého muže přitloukat dřevěnou ceduli na velkou jabloň. Ta cedule byla jednoduchá, stálo na ní: Hledáme pomocníka.
„Někoho hledají, to je zřejmé.“ Řekl Tom nevrle, přál si, aby si Bill té cedule nevšiml. „Ale kdo ví na co.“ Chtěl znovu švihnout, aby se Ruprecht dal znovu do kroku, ale Bill ho chytil za zápěstí a zastavil ho.
„Já vím, že tohle nechceš, ani já ne, ale je to potřeba. Pojďme se ho zeptat, koho hledá.“
„Nejsem připravený tě už nechat jít.“ Řekl velmi smutný starší bratr a Bill se zamračil, zatvářil se tak, jak ho Tom dokázal jednoduše přečíst.
„Fajn,“ řekl Tom. „Půjdeme se podívat, jestli chtějí tvoji pomoc.“
„Je lepší se jít podívat někam, kde pomoc hledají, než jen naléhavě žádat…“
„A když tě poznají? Neměli jsme dobré zkušenosti.“ Protáhl si Tom nervózně krk, ale Bill to nechal, jemně a zamilovaně přitiskl polibek na jeho krk a pak vyskočil z vozu, čímž bratra přinutil udělat to samé.
„Čti řeč jejich těla.“ Řekl Bill jednoduše a nervózně odešel k tomu malému muži.
Ten muž, který přidělal ceduli, se otočil a okamžitě si s Billem potřásl rukou, pak kývnul na Toma, který přicházel s pomalu nenávistným pohledem.
„Doufám, že jste přišli na výpomoc,“ řekl muž s úsměvem. „A že tu nejste jen proto, abyste posbírali naše nezaplacené daně za pozemek.“ Hravě mrknul a Bill se zasmál.
„Ano, no…“
„Já jsem Gustav,“ řekl muž, natáhl ruku, aby si potřásl s Tomem. „Gustav Listing. Hledáte práci? Mám potíže vyjít s rozpočtem, od té doby, co můj otec zemřel. Nemůžu říct, že by mi můj bratr Georg zrovna nějak dvakrát pomáhal. Ah, ale nebudu vás nudit detaily. Jak se jmenujete?“
Dvojčata se na sebe nervózně podívala, uvědomili si, že se nedohodli na nových falešných jménech, ale Tom za ně rychle odpověděl.
„Bill a Tom Schaferovi,“ zalhal zpola. „A ano, my, teda tady Bill hledá práci.“
„Schaferovi, hm? Takže jste bratři? Nejste si podobní, chci říct, ta barva vlasů.“ Okomentoval Gustav a Bill sklopil hlavu, nechtěl, aby se díval pořádně.
„Jak vidíte, hodně pracuji venku, slunce mi vyšisovalo vlasy.“ Řekl Tom krátce, nechtěl, aby Gustav komentoval jejich vzhled. „Tady Bill pracuje spíš uvnitř. Jak vidíte, není zrovna stavěný na zvedání věcí.“
„To není problém. Vlastně, potřebujeme tě v kuchyni. Umíš sbírat vajíčka?“
„Jo, jasně. To není problém.“ Zamumlal Bill.
„Skvěle. Georg pracuje všude možně, spíš opravuje věci, jak můžete vidět, všechno se nějak bortí, po otcově smrti. Jestli budete potřebovat pomoct, najděte Georga.“
„Kde budete vy?“ zeptal se Tom rychle.
„Na tržišti, prodávat všechno, co můžu. Jak jsem řekl předtím, máme trochu problém s rozpočtem a tak, ale myslím si, že nějaká pomoc v kuchyni by se nám hodila.“
„Co nabízíte jako třeba plat a ubytování?“
„Ubytování, ubytování,“ klepal si Gustav prstem na bradu, jak přemýšlel. „Nemáme žádné volné pokoje, ale myslím, že jelikož tu pomoc opravdu potřebujeme, Bill může bydlet se mnou v mém pokoji.“
„Nemůžete spát v pokoji se svým bratrem a nechat mu pokoj pro sebe?“ vyštěkl Tom a Bill si skousl ret.
„Tome, já klidně budu spát v pokoji s Gustavem. Je to jeho dům.“
„Jsem si jistý, že přijdeme na něco, s čím budou všichni spokojení. Jste celkem ochranářský. Starší bratr?“
„Hm, ano, to jsem. Obojí. Ochranářský a starší. O dva roky. Jak staří jste vy a váš bratr?“
„Dvacet jedna a dvacet dva.“
„Vy jste ten mladší?“
„Ano.“
„Myslel jsem si to.“
Tom přišel na to, že kdyby byl Gustav ten starší bratr, nejspíš by chápal, jak někdo může být ochranářský ohledně svého mladšího sourozence, i když Tom a Bill, to byla trochu jiná situace. Tom dokázal číst z řeči jeho těla, že ano, měl o ně zájem, ale nic jiného nedokázal přečíst. V Gustavově obličeji nebylo nic, co bylo v Paulově, slova, a ani tělo, a to Tomovi ulehčilo mysl; ale nejdřív, než Billa pustí, musí se setkat s tím Georgem.
„Víš, Gustave, nechám tu Billa a vrátím se k nám domů, celkem daleko odtud, a potřebuju si být jistý, že s tebou bude Bill v dobrých rukou. Doufám, že tě to nijak neuráží, ale já jednoduše dělám svou práci jako starší bratr a nemyslím si, že by se našim rodičům líbilo, kdyby skončil ve špatných rukou. Rozumíš?“
„Naprosto,“ usmál se Gustav a zvedl jeden prst. „Už nemluv, oba vás představím svému bratrovi.“
Gustav šel dozadu k domu, nechal Billa s Tomem stát v tichosti, oba dva si přáli, aby se tu mohli schovávat napořád, ale to by nešlo. Určitě by je chytli a Tom potřeboval odříznout pátrání přímo u kořene; Věděl, že si potřebuje promluvit s jejich otcem a jeho muži.
„Bille, co si myslíš o Gustavovi?“
„Vypadá moc mile,“ poznamenal Bill. „Nevypadá, že by mě nějak poznával a myslím, že tys ho zastrašil až moc. Snaž se být milý, prosím?“
„Jak to, že jsi najednou tak šťastný? Jak to, že nejsi smutný? Uvědomuješ si, že když teď máš své místo… Bille, tohle je teď tvůj domov a já nejsem jeho součástí.“
„Nejsem šťastný! Jsem nejdál od tohoto slova, ale tohle je potřeba udělat, oba jsme s tím souhlasili. Prosím, nemysli si, že jsem rád, že odjíždíš.“
„Nemyslím, já jen…“
„Ahoj, já jsem Georg!“ ozval se najednou hlas, vytrhl Toma z jeho myšlenek.
Georg vypadal mile, soudě podle jeho zářivého, ale ne falešného úsměvu, a to, jak se tak profesionálně nesl. Byl vyšší než Gustav, ale menší než Bill a mnohem svalnatější než kdokoliv z nich, a to mu dělalo trochu starosti. Doufal ke všem nebesům nad nimi, že si ho Bill neznepřátelí. V téhle společnosti by vás muži zbili k smrti jen za hloupost, a protože byl Bill tak nový v mužském pokolení, celkem si dělal starosti.
„Ahoj. Já jsem Bill a tohle je můj bratr Tom.“ Bill už už málem zvedl ruku tak, jak by měla žena, aby dostala polibek na její hřbet, ale uvědomil si to dřív, než by mu někdo začal klást otázky. Tomovo srdce spadlo do žaludku a modlil se, aby to Bill nezkazil a nepřitáhl na sebe podezření. Samozřejmě, nemysleli by si, že je žena s tím, že fyzicky byl celkem mužský pod všemi těmi krajkami a úzkými korzety, ale mohli by mu ublížit za to, že je tak zženštilý.
„Gustav mi říkal, že ty se k našemu mužstvu nepřidáš.“ Zasmál se Georg od srdce a Tom našvindloval zasmání.
„Ano, no, mám věci, které doma potřebuju udělat.“
„Ah, žena doma, eh? Vždycky dělají víc potíží, než za co stojí.“ Zasmál se Georg ještě víc a silně bouchnul Billa do ramene, gesto přátelství a humoru; přijat.
Tom viděl, jak sebou Bill cuknul, usyknul a málem vyskočil a zaútočil na Georga, že se dotkl jeho bratra, ale pak mu to došlo. Georg by zřejmě nikdy ženu do ruky neuhodil, takže před sebou nejspíš neviděl nic jiného než dva bratry. Bratry. Muže. Dva muže, kteří byli vychování jako muži, že?
„Ano, jsou celkem problémové,“ podíval se Bill na Toma a Tom se slabě usmál. „Ale definitivně stojí za všechen ten chaos, co dělají.“
„Vím, kam tím míříš.“ Odpověděl Georg a Gustav nedočkavě tlesknul rukama.
„Můžeme už probrat práci?“ zeptal se a Bill se zamračil. To bylo ono. Jeho nynější život. Život bez Toma.
„Myslíš, že bychom s Tomem mohli nejdřív přinést nějaké moje věci?“ zeptal se Bill slušně a Gustav přikývl.
„Samozřejmě. Jděte bočním vchodem. Uvidíte nás.“ Georg a Gustav znovu odešli zpátky k domu a Tom rychle chytnul Billa za loket, utekl s ním k vozu.
„Tome, zpomal, můj kotník stále- Ohh!“ Tom strčil Billa dozadu do kočáru a přelezl na něj, líbal ho všude, kam mohl. Do vlasů, na obličej, oblečená ramena, ruce, Tom pokládal polibky všude. Bill je přijímal bez výtek, přivíral oči a oplácel mu polibky, když se Tom dotkl jeho rtů.
„Nechci jít.“ Zamumlal Tom, žužlal Billův krk a ušklíbával se pro sebe, když cítil, jak jeho bratr spokojeně oddechuje.
„Nechci, abys šel.“ Odpověděl Bill, strčil do Tomových ramen a převalil Toma pod sebe, šťastně se otřel o Tomovy kostnaté boky.
„Můžeme dál utíkat.“
„Mm, ok.“ Zamumlal Bill, olízl Tomův krk.
„Můžeme hned teď odjet z města. Ruprecht si odpočinul, určitě bude schopný pokračovat.“
„Samozřejmě.“
Tom přirazil proti Billovu rozkroku a zajel mu prsty do jeho tmavých vlasů. Bill vypísknul a pobíral všechny útoky na své rty, otevřené, horké a silné polibky.
„Můžeme utíkat, dokud nenajdeme oceán. Vyrazit na moře, do nového světa, nového života.“
„Mhm.“ Zamumlal Bill, špičkou jazyka narážel do Tomova spodního rtu a elegantně ho olízl.
„Nikdy se už nemusíme rozdělit.“ Zasténal Tom, sál Billův spodní ret do svých úst a tvrdě ho laskal, pak zajel rukama pod Billovo triko a štípal ho.
„Samozřejmě, že ne.“ Billův hlas byl kolísavý, málem rozpolcený do dvou.
„A ty už nikdy neopustíš můj bok.“ Zasténal Tom zastřeně, vydechl na Billovu tvář dechem teplým a cukrovým, zatímco mu Bill laskal ušní lalůček.
„Nikdy.“ Políbil Bill Toma naposledy, odtáhl se a smutně se na něj podíval. „Vážně bych už měl jít. Ty, také.“
„Já vím.“ Starší z dvojčat se zamračilo a zatahalo za náhrdelník, který visel okolo Billova krku.
„Opravdu nechci.“ Tom věděl, že je Bill neklidný, frustrovaný víc, než šlo uvěřit, ale byla to jediná reálná možnost, kterou měli.
„Já vím, že ne. Já to také nechci, ale myslím, že v nějakém případě, jestli nás ozáří zázrak, můžu všechno změnit. Zaprvé potřebuji vědět, jestli byl Lorenz upřímný.“
„Nepřipomínej mi to… Co když nás sledoval?“
„Nesledoval. Teď se uklidni a buď zase tvé sladké já. Budou milovat tvoji přítomnost.“
„Georg má celkem sílu.“ Zasmál se Bill, pak zvedl svůj kufr plný Tomova oblečení a barvy na vlasy.
„Myslí si, že jsi muž.“ Pokrčil Tom rameny, maličko se na Billa uculil.
„To jsem.“ Mrknul na něj Bill, věděl, jak to Tom myslel, pak si povzdychnul a naposledy Toma políbil, teď už napořád.
Jestli si mysleli, že někdy dřív spolu sdíleli smysluplné polibky, tak tenhle jasně dosáhl v žebříčku na číslo jedna. Jazyky se potkaly, rty se hýbaly a spojovaly, ruce hladily uslzené tváře. Tom měl Billa přitisknutého na hrudníku tak pevně, že to vypadalo, jako by na sebe od něj chtěl přenést všechen ten tlak, ale oni to potřebovali. Potřebovali cítit srdce toho druhého, vědět, že jsou stále naživu a že nic na světě nekončí navždy.
„Chceš, abych tě doprovodil ke dveřím?“ zeptal se Tom a Bill zavrtěl hlavou.
„Nemyslím si, že bych byl schopný se od tebe odloučit, a jestli mě tam dovedeš, tak, no, nemyslím si, že by někdo potřeboval vidět, co by se stalo.“
Tom vypláznul jazyk a Bill mu ho rychle něžně olíznul, než vystoupil z kočáru ven a jednoduše na Toma koukal. Rty naznačil slovo ‚jdi‘, a Tom tiše přeskočil dopředu do kočáru a švihnul otěžemi. Bill se neohlížel, jen šel kupředu. Odmítal se podívat, co kdyby se Tom také otáčel, prodlužoval tak jejich utrpení. Kdyby ještě jednou zachytil Tomův pohled, byl si jistý, že by se za ním rozutíkal a skočil mu do náručí plného lásky, které ho tak draze drželo. Tyhle ruce, které ho držely v děloze, hladily ho a vytvořily ho. Byl to Tom, celý on, a teď, znovu, byl Tom pryč. Svým způsobem si Bill přál, aby se nikdy nedozvěděl pravdu, a aby odmítal celou tu situaci, ale také věděl, že až se znovu setkají, bude to mnohem lepší, než když se potkali poprvé.
Bill slyšel, jak se dusot koňských kopyt ztišuje, jak skřípání kol od kočáru mizí v dálce, a věděl, že teď už je sám. Už nebylo cesty zpátky, už se nedalo změnit, co se stalo. Bylo už moc pozdě. Teď se jen mohl modlit, aby se pro něj Tom brzo vrátil. Modlit se, aby se všechno uklidnilo a ustálilo, aby už nemuseli utíkat. Chtěl se složit na zem, křičet o milost do nebes, aby je nechali jednoduše existovat, nic víc. Jestli tam nahoře byl někdo, kdo byl o hodně mocnější než on, tak zajisté také pláče, aby dostali svou pomoc. Potřeboval věřit, že jeho víra v budoucnost je dokáže znovu spojit, potřeboval věřit, že modlení bylo dost pro to, aby zůstali naživu a v pořádku a aby se znovu společně našli.
Ale z Billových zkušeností modlitba stejně nikdy nepomohla.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Ach jo, to je tak smutné T-T
Nádherný ale moc smutný dílek…:'( Začínám se docela bát, že až se Tom vrátí, Bill už tam nebude.. Už aby to všechno měli za sebou..:)♥
to je smutný :-(( ale krásný
Dokonalý díl ♥
Jen doufám, že vše půjde dobře…
Doufám, že se to tam Bill zvládne… a že to nedopadne stejně jako u Paula 🙁
ta poslední věta se mi nelíbí… :'( snad to dopadne dobře
Gustav a Georg by nemohli bejt zlí… aslespoň v to věřim! 😀 Pořád se ale trochu bojim o Toma, jsem fakt zvědavá, jak si tam u nich doma bude počínat… a co je vlastně s tou jejich mamkou. Snad budou všichni v pořádku.
*utírá slzu* Tak krásný, tak smutný… myslím, že by Géčka mohla bejt v pohodě 🙂 jen o Toma se celkem bojim :(( ale on to zvládne 🙂
taky se mi nelíbí ta poslední věta 🙁
ale kluci jsou šikovný a zvládnou to 🙂
Géčka mi připadají neškodně 😀
Při čtení těch prvních vět jsem si myslela, že někoho popravili, naštěstí z toho vyplynulo, že Tom "stříhal" Billovi vlasy:-)
Achjo, takový jsem tento díl očekávala, takový jaký byl. Plný loučení a trápení, spojeným s ním. "Nemůžete spát v pokoji se svým bratrem a nechat mu pokoj pro sebe?" Konkrétně tahle věta mě dostala! Tom žárlil a viditelně, vůbec se mu ale nedivím, na ten poklad, který teď musel opustit, čekal celý život. Doufám a budu se modlit za ně oba, aby se Tom co nejdříve vrátil, aby byla Simone v pořádku a aby jejich příběh mohl být po tomhle už jenom krásným. Zároveň si ale myslím, že Bill je u Gustava a Georga v dobrých rukou a že se mu (alespoň v to věřím) nic nestane…
Nádherné, ta líbací scéna v kočáře byla jedinečná…♥
Vypadá to, že Gustav s Georgem nebudou zlí….aspoň doufám. Jinak co se týče dílu byl krásný, doufám, že se jen něco nezvrtne a celé to nezkončí špatně, ale snad ne…nesmí 😀
Naprosto dokonalá povídka, úžasná. Dnešní dílek byl smutný, ale doufám, že celá povídka neskončí špatně….
To je smutný :-/ jenom doufám, že Georg s Gustavem Billovi něco neudělají…
🙁 prečo sa rozdelili ? Kto vie, či Lorenzo neklame, možno je to iba pasca. Kam teraz Tom pôjde? Ak sa ukáže v rodnom meste tak to nemusí dopadnúť najlepšie 🙁