autor: GingerBalletGirl
Jako jeden z Billových zvláštní požadavků před koncertem byla, jako už tradičně, vlastní soukromá šatna. Nebyl to žádný kumbál, kde by bedňáci natahali křesla a zrcadlo, ale pokoj téměř jako z Four seasons. Nábytek z ebenového dřeva potahovaný nejjemnější látkou, těžké semišové závěsy na oknech, aby nikdo nemohl nakouknout dovnitř, huňatý bílý koberec s dlouhým vláknem, koupelna, figurína, na které si Bill chystal kostým na koncert, stůl s „občerstvením“ (což u Billa znamenalo zásoba RedBullů a pizzy a nějaké další jídlo na efekt, aby stůl nevypadal prázdný) a profesionální maskérský stolek se vším, co by Bill mohl potřebovat na svůj ksichtíček, a dostatkem zářivek po obvodu mohutného zrcadla, protože přes závěs do pokoje prakticky nepronikalo žádné denní světlo.
Toho všeho si Bill téměř ani nevšímal. Bral to jako samozřejmost. Podobný pokojíček ho čekal na všech koncertech, protože si nikdo nedovolil mu jeho přání odmítnout a nesplnit. A David ho znal už moc dobře na to, aby se ho snažil krotit. Prostě „radši to udělejte, bude nás to míň bolet“.
A zrovna teď, v jedné takové šatně, seděl Bill za toaletním stolkem jako od maskérů filmových hvězd, a mířil si na obličej obrovským lakem na vlasy. Mám to udělat, nemám to udělat, mám to udělat… V zájmu dosažení efektu dokonalosti si ve chvílích, kdy si nebyl jistý vytrvalostí svého make-upu, přestříkával obličej lakem na vlasy. Nebyla to žádná příjemná záležitost, protože riskoval zásah do oka, a to pak bylo naopak celé líčení v kaši, protože si musel vymýt ono oko vodou. Ale na druhou stranu krutopřísně nenáviděl, když se mu pod náporem potu a vlhkosti ve vzduchu roztekly stíny nebo tužka přímo na pódiu. Efekt dokonalosti a nadpozemskosti byl tentam. Ďábel je holt v detailu.
Odvážně hleděl do hlavně spreje a rozhodoval se, jestli takový risk opravdu podstoupí. Nakonec na lak jen vyplázl jazyk, odložil ho na stolek a ještě jednou se přepudroval. Dneska se mu nechtělo stříkat si ten sajrajt na obličej. Stejně šlo jen o menší koncert ve městě, o kterém v životě neslyšel a ani nedokázal vyslovit jeho jméno. Lístků se prodalo sotva polovina, asi jen 6 000. Dneska se na to opravdu mohl vykašlat. A navíc… rozmazaný make-up fanynky milujou. Jemu to bylo sice nepříjemné, ale ty vřeštící holčičky to nějakým způsobem fascinovalo, přišlo jim to roztomilé. Posměšně se nad tím usmál. Budou mě milovat i s černou šmouhou přes obličej.
Vyčerpaně se svalil na opěradlo křesílka a ztěžka vydechnul. Maska je na místě, teď ještě účes. Tyhle předkoncertové přípravy ho vždycky nehorázně vyšťavily. A to byl důvod, proč vyžadoval zásobu RedBullů vždycky poblíž. Otočil se ke stolu s občerstvením a zahledal očima. Pizza, pizza, pizza, hroznové víno, pomeranče, pizza, krevety, kaviárové tousty, pizza…
…RedBull nikde?
Gustav vykřikl a úlekem málem vrazil jednu z hůlek Georgovi do oka, když do jejich šatny vtrhnul Bill s vražedným pohledem.
„KDE JE KURVA DAVID???“ zařval na zbytek kapely. Pozorovali ho s vyvalenýma očima.
„Spíš co se kurva děje? Gusto, strč si tu paličku někam…“ odvětil Georg zatímco si vymotával Gustavovu hůlku z vlasů.
„Nějaký impotentní bastard mi zapomněl dát do šatny RedBull! Nikdy, opakuju NIKDY, se mi nestalo, že by mi zapomněli přinést můj RedBull!“ prskal vztekle.
„Bille, uklidni se, asi to je jen nějaký organizační omyl. Přestaň tady vřískat a vem si jeden z mých.“ Řekl vyrovnaně Tom a podával Billovi lahev.
„Tenhle nechci, z flašky mi to nechutná, já chci ten v plechovce!“ odmítl Bill bratrovu pomoc.
„Jak chceš, ale jestli se dobře dívám na stav tvého účesu, tak teď asi nemáš moc času na to, abys lítal kolem a sháněl RedBull.“
Bill chvilku váhal, ale pak škubnutím vytrhl Tomovi flašku z ruky, uraženě odpochodoval a práskl za sebou dveřmi.
Tomovi se po obličeji rozlil blažený úsměv.
Bill opravdu dokončil svůj účes těsně před začátkem show. Nechtěl si to přiznat, ale kdyby nebyl na Toma ještě pořád naštvaný za ten kečupový útok, možná by mu byl i za tu malou redbullovou záchranu vděčný. Rychle do sebe hodil poslední lok na dně plastové lahve a už odklapával na podpatcích do zákulisí.
Že něco není v pořádku cítil Bill, už když dělal první kroky po podiu. Nejdřív si myslel, že vidí tak špatně kvůli silným reflektorům, ale když se mu začala pod nohama houpat podlaha, uznal, že tohle reflektory nedokážou. Zazněly první takty písničky a Bill měl pocit, že mu prasknou bubínky. Zvuk se mu zařezával do hlavy. Začal automaticky zpívat nějaká slova, ani si nebyl jistý, jestli patří zrovna k téhle písničce, ale vůbec ho to v tuto chvíli nezajímalo. Fanynky si očividně nevšímaly jeho roztržitosti, ale Tom si jí všímal od začátku. Vlastně, vyčkával ji.
Bill cítil, že už to déle nevydrží. Dozpíval song, přivítal fanoušky na jejich koncertě a vyběhl z podia kolem členů ozvučovacího týmu. K jeho štěstí byly záchody hned v zákulisí. Vpadl do jedné z kabinek
Géčka se po sobě zmateně podívali. Bill měl hodně úletů, ale zdrhnout z podia na začátku koncertu? Jejich výrazy byly ještě víc nechápavé a mimo, než obvykle. Tom se jen ušklíbl a sledoval chaos jak v zákulisí, tak v hledišti. Vida, účinkovalo to rychleji, než předpokládal. Myslel si, že Bill zmizí někdy kolem páté, šesté písničky, ale patrně ten RedBull vypil na ex. Zpoza kulis viděl, jak David nevěřícně běhá sem a tam a poplašeně něco vykřikuje. Z toho měl dvojitou radost – jako bonus za tohle Bill při troše štěstí dostane od Davida pořádné kapky.
Bill se zesláble opřel o záchodové prkýnko. Nikdy mu nebylo špatně, ani z nervozity před vystoupením, ani z jídla, ani z jízdy autem, prostě nikdy. Měl velmi silný žaludek. Ale teď, bůhví proč, se mu převrátil vzhůru nohama a udělal pár kotrmelců. Bill nechápal, z čeho se mu udělalo tak najednou špatně, ale věděl, že se musí co nejrychleji dostat na podium, než ho Dave najde a zabije. Opatrně vylezl z kabinky a otřel si osuškou ústa. Na čištění zubů neměl čas, a tak si jen nabral do pusy vodu, ale když se předklonil, aby ji vyplivnul, jeho žaludek opět zdivočel a on zapadl zpátky do kabinky.
Po patnácti minutách se na jevišti opět objevil i čtvrtý člen skupiny. I přes silně rozmazané vidění Bill usoudil, že radši vyleze zpátky na stage, než aby se nechal roztrhat Davidem. Fanynky jako by rázem zapomněly na jeho dlouhou absenci a znovu halou zazněl nadšený křik. Tom ho pozorně sledoval. Očividně mu ještě nebylo úplně dobře, to poznal už podle jeho nezvykle bílého obličeje. V duchu se sám se sebou vsázel, kolik songů Bill vydrží teď.
Tentokrát Bill odběhl až po dvou písních. Tom tipoval tři, ale o to víc ho to pobavilo. Na jednu stranu ho těšilo, že se mu to povedlo, ale na druhou stranu doufal, že je to Billův poslední útěk, aby nakonec David v záchvatu zuřivosti nezabil všechny čtyři.
Kdyby věděl, co se s Billem opravdu děje, tak legrační by mu to nepřipadalo.
„To snad není možný! Kde je? Co mu proboha trvá tak dlouho? Může ho jít někdo prosím najít? Ale rychle!“ Dave běhal splašeně v zákulisí. Fanynky už tři čtvrtě hodiny čekaly na svého zpívajícího idola a nikdo nevěděl, kde může být. Nikdo, kromě Toma. Dave byl už skoro plešatý, jak si hrůzou rval vlasy na hlavě a mluvil o konci své kariéry. A konečně i Tom začínal být vystrašený, co se s Billem může asi momentálně dít.
Flashback
„Ano ano, správně, chtěl bych zrušit ten požadavek na RedBully. Proč? No víte, ještě nám zbylo hodně RedBullů z minulého koncertu, takže si přivezeme svoje. Ano, přesně. Děkuji, nashledanou.“ Ukončil Tom hovor a otevřel dveře svého hotelového pokoje. Rozsvítil světlo a hodil tašku s obrázkem loga lékárny na stůl. Poté zamířil do ledničky pro láhev RedBullu a položil ji vedle tašky. Poháněl ho vztek, ale pořád si uvědomoval, co dělá, dost dobře na to, aby dokázal strategicky přemýšlet.
Vytáhl z tašky injekční stříkačku a lahvičku s projímadlem. Opatrně nabral do stříkačky bezbarvou tekutinu. Těsně pod okraj lahve zabodl špičku jehly a vstříknul do ní celou dávku. Lékárnice ho sice varovala, že toto projímadlo je velmi účinné a agresivní, takže by stačily tři kapky na půllitrovou láhev, ale Tom moc dobře věděl o Billově ocelovém žaludku, který dokázal strávit bez větší újmy i dva cheesburgery, milkshake, pytlík gumídků a sáček kyselého praskacího prášku. Nechtěl, aby jeho plán ztroskotal na takové prkotině. Ďábel je v detailu.
Konec flashbacku
Teď už i Tom pocítil paniku. Chtěl se Billovi pomstít za zničené auto, ale nejspíš způsobil něco, co se vymykalo kontrole. Musí za ním, musí se podívat, jestli mu neublížil víc, než chtěl. Zarazil se nad vlastními myšlenkami. Že by měl o Billa vážně strach? Ne, to jen jeho svědomí, že si možná otrávil bráchu. Pohlédl na zmatený dav pod ním a na svou kytaru. Může to tady zanechat v chaosu a taky odběhnout? Nepřemýšlel dlouho. Tím, že tam bude stát, ničemu nepomůže, a všichni jsou už teď tak zmatení, že si možná ani nevšimnou, že je pryč. Rychle proběhl kolem Davida, aby ho snad nezastavil před jeho nepochybně chrabrým úmyslem, a vtrhnul na záchody.
Ani nemusel vědět, ve které kabince Bill je. Stačilo jít po hlasitých dávivých zvucích. Opatrně zaklepal na prostřední kabinku.
„Bille? Žiješ ještě?“ A nebyla to jen fráze, když si vzpomněl na to množství léku, co do RedBullu přidal, opravdu se obával o Billův život. Odpovědí mu bylo jen cvaknutí zámku. Uvnitř našel bezvládně sedícího Billa s hlavou opřenou o stěnu kabinky a zavřenýma očima. Nejdřív se leknul, že vážně zkolaboval, ale když si k němu kleknul, otevřel oči a unaveně se na něj podíval.
„Tome, nevěřil bych, že tě někdy tak rád uvidím…“ téměř zašeptal Bill. Tom se nestačil divit, co vidí a slyší.
„Řekni prosímtě Davidovi, že ten koncert musí zrušit. A jestli tě zabije místo mě, tak… si zamlouvám tvoji sbírku hodinek. Ale já prostě v tomhle stavu nemůžu na pódium. Řekni mu, že mám asi nějakou otravu jídlem, nebo jsem zbodnul něco zkaženého, nebo… já prostě vůbec nevím, co se se mnou děje.“ Billův hlas zněl najednou plačtivě. Tom, když ho viděl, byl na jednu stranu rád, že ho tou koňskou dávkou projímadla neotrávil, ale na druhou stranu mu překvapivě vůbec nedělalo radost, vidět Billa takhle zničeného.
Nebylo to snad přesně to, co chtěl, když mu podstrkoval tu láhev RedBullu?
Unaveně si promnul obličej. Tohle zašlo moc daleko
„Já asi… vím, co ti je…“ vysoukal ze sebe opatrně. Bill k němu zvedl oči plné zmatku.
„Pamatuješ si tu láhev RedBullu, co jsem ti dal?“ Bill pomalu přikývl.
„No, tak tu jsem ti nedal jen proto, žes měl žízeň. Včera po tom interview, když jsem našel moje auto,“ káravě se na Billa podíval, „jsem ve vzteku zajel do lékárny a koupil jedno strašně silné projímadlo. No, a asi jsem ho do toho RedBullu dal moc…“ V Billových očích se rozhořel plamínek vzteku, ale byl moc slabý na to, aby Tomovi začal nadávat nebo mu vyškrábal oči. Tom si odkašlal. Spolknul svou pýchu a s těžkým srdcem spustil.
„Bille… určitě víš, jak je to pro mě těžké říct… a zrovna tobě,“ Bill probodl Toma pohledem, „ale vážně mě to mrzí. Přehnal jsem to. Mělo ti to způsobit jen menší střevní potíže, ale vymklo se mi to z rukou. Naše žabomyší válka mě sice bavila, ale přiotrávit si bráchu, to je trochu extrém.“ Vzdychnul a prohlédl si Billa. Kupodivu už neměl v očích ten krvežíznivý vztek, jen vyčerpání. Nečekal, že by se mu Tom omluvil. Upřímně, hlavně nečekal, že by udělal takovou blbost a nalil mu do pití nějakou sračku, která ho málem zabila. Ale nedivil se mu. On přece taky není úplně zlatíčko. S tím poničeným autem se trefil do černého a tohle byla jen odplata. Konec konců, k Tomovi se, jak si pamatoval, nikdy nechoval moc košer. Jako ke všem ostatním. I přestože Tom byl jeden z jeho nejbližších. No dobře, jediný blízký. A možná, opravdu jen možná, ho měl třeba i trošku rád. Ne víc než sám sebe, ale… přece jenom. A teď se mu dokonce omluvil, což už dlouho nikdo neudělal.
„Chci ti pomoct,“ dořekl nakonec Tom. To už Billovi definitivně vzalo vítr z plachet. Tak tohle se stane, když na lidi jenom neječí a nenadává jim za jejich chyby.
„A jak?“ řekl Bill pochybovačně. Tom to sám nevěděl. Ve škole je v první pomoci učili při otravě vyvolat zvracení, ale to už měl očividně Bill za sebou. Na kinedryl už bylo taky poněkud pozdě. Pak si ale na něco vzpomněl.
„Počkej tady, hned se vrátím.“ Bill si v duchu řekl, kam by asi teď tak mohl jít, ale trpělivě vyčkával, co jeho geniálního bratříčka zase napadlo.
Za chvíli byl zpátky a v ruce držel neznámou bílou krabičku. Vysypal si z ní na ruku dva černé válečky.
„Co to proboha je?“ probral se najednou Bill.
„Živočišné uhlí. Víš, jak nám tehdy ve škole dali na oběd žluklé fazole, a polovina lidí měla otravu jídlem? Nám se to sice vyhnulo, ale Andrease jeho matka ještě týden cpala tímhle,“ vysvětloval a strčil uhlí Billovi pod nos. Znechuceně se na černé hrudky podíval. Napadlo ho, jestli to není jen další Tomův trik a tohle ho dorazí, ale řekl si, že buď ho zabije uhlí nebo David. Tak jako už nemá co ztratit. Namáhavě do sebe nasoukal jednu z těch věcí. Málem znovu zvracel z její chuti, ale když už to měl v sobě, začínal pociťovat rychlé zlepšení.
„Jsi schopný jít zpátky na podium?“ vyslovil Tom otázku, kterou si David kladl už pár desítek minut. Bill nechtěl přiznat, že si ještě není jistý, nebo že se dokonce bojí, jak by to dopadlo, a tak jen přikývnul. Tom ho vzal pod pažemi, zvedl na nohy a stále rozechvělému Billovi pomohl vyjít z kabinky.
„Tome?“ ozval se ještě, než vyšli z toalet. Tom se na něj otočil a jejich pohledy se střetly v intimní blízkosti.
„Ne-nevyčítám ti to… a děkuju. Za uhlí.“ Pousmál se. Tom si uvědomil, že to je po dlouhé době okamžik, kdy vidí Billa se upřímně usmívat. Taky se neubránil úsměvu. Bez odpovědi otevřel dveře a společně vyšli do vlastnoručně nastoleného chaosu.
„Ehm, díky všem za vaši trpělivost,“ oslovil Bill fanynky, když se mu opět dostal do rukou mikrofon. „Měli jsme menší… technické problémy. Ale vše je již v pořádku a my můžeme pokračovat!“ Halou otřásl euforický křik. Tom došel ke své kytaře a zabrnkal první akordy následující písničky. Bill byl ještě trochu zesláblý, a tak se posadil na schody jejich kulis.
I hate my life
I can´t
Sit still for
One more single day
I´ve been here waiting for
Something to live and die for
Let´s run and hide
Bill moc nechápal, co se to právě mezi ním a Tomem stalo. Moc dobře věděl, že se k němu předtím nechoval zrovna hezky, a tahle válka byla neodvratná, ale zbytečná. Co by se stalo, kdyby ho Tom teď málem nezabil? Jak by to pokračovalo dál? Pozabíjeli by se doopravdy. A možná by to nakonec ani nebyla nehoda, ale součást strategie.
You see my soul
I´m a nightmare
Out of control
I´m crashin
Into the dark, into the blue
Into the world of our cocoon
You´re the sun and I´m a moon
Najednou Bill začínal hluboko v sobě pociťovat váhu slov, která obvykle zpíval automaticky, bez přemýšlení. Ale teď mu dávala smysl. Tom ho celou dobu viděl jako arogantního, sebestředného, ale taky jako toho malého brášku, který se někam ztratil pod tíhou slávy. A on ho viděl jen jako kus masa. Jako dalšího kluka, kterého chce jen ošukat. To on byl ten slepý. Už se ani nedivil, že se mu tak mstil. Ani by se nedivil, kdyby ho fakt otrávil, a dokonce úmyslně. Sám by to teď nejradši udělal.
Byl zmatený. Vůbec nepoznával svoje vlastní myšlenky. Kde je jeho přirozený egoismus a nezájem o druhé? Měl na sobě ty vlastnosti tak rád. Když se proslavili, izolovalo ho to od ostatních a jejich pomluv, posměšků a závisti. Stranili se mu pak a on začal milovat svůj vlastní prostor, jeho osobní svět, kde na něj tisíce zvědavých očí nemohly. Ztratil nad tím kontrolu, když z toho prostoru vytěsnil i Toma. To se nemělo stát. Bill to vůbec nevnímal. Jeho svět se neprodyšně uzavřel. Nikdo neviděl dovnitř, ale ani on neviděl ven.
A díky Tomovi to teď konečně viděl všechno tak jasně, až se mu z toho motala hlava. Nejspíš na tom mělo svou zásluhu to živočišné uhlí a pozůstatky otravy, ale o to opravdovější to bylo.
Otočil se na Toma. Plně se soustředil na hraní. Bill si přál, aby se na něj aspoň na chvilku podíval. Aby viděl ten pohled, kterým jej sleduje. Aby věděl, že ta slova patří jemu.
Don´t let go
Don´t you know
In your shadow I can shine!
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
oh, že by???? woow
Ale, ale… Změna k lepšímu 🙂 Ale ještě chvilku bojovat mohli…
Páni to je najednou lásky xD
Malá technická – po projímadle se i zvrací? 😀 😀
Ale že by se už usmířili? no jestli jo, tak určitě jenom na chvíli, pak stopro zase něco stane…
[4]: Uhm, čekala jsem, koho to napadne 😀 Ale jo, ptala jsem se na to, a v některých projímadlech jsou látky, které tě při předávkování tak trochu … no, otráví, ostatně jako každé jiné farmaceutika 😀 A při otravě tělo automaticky vyvolává zvracení, aby dostalu ten přebytek nebezpečné látky z těla 😉 😀 Ehm, konec přednášky o otravách projímadlem 😀
Whow *-*
Dooobře to pokračuje, hey.
Jen tak dáál.
A to jekože… Mír? 😀 Okaj xD
No uvidíme, co si na ně dál vymyslíš ;D
Zajímavé 😉
♥
[5]: tak děkuju za přednášku 😀 😀 by mě nenapadlo, že to máš tak nastudovaný 😀 😀