autor: cynical_terror & undrockroll
Tom málem spadl ze schodů, ale Bill ho chytil kolem pasu a přidržoval sebe i bratra.
Samozřejmě jen na chvíli a potom se oba zřítili směrem dopředu a hystericky se smáli. „Bille, slez ze mě, ty vole,“ odfrkl si Tom a Bill se na něj přimáčkl ještě více.
„Chci být nahoře,“ zasmál se Bill Tomovi do ucha. Z neznámého důvodu si vybrali schodiště místo výtahu a tak opilí, jak byli, čerstvě osmnáctiletí, vracející se ze své párty, nebyli ve stavu, aby mohli vystoupat po schodech.
„V žádném případě,“ řekl Tom. Odvalil ze sebe Billa a oba se rozesmáli. „Opravdu chceš být nahoře?“
Bill se zašklebil a snažil se postavit. „Dokonce ani nevidím rovně,“ řekl. „No tak, chci jít do postele!“
„Pšššt.“ Tom zahákl paži kolem Billova krku a Bill zakňučel, když konečně došli do svého patra. „Hmm, něco ti dám.“
„Hmmm?“ Bill zamrkal, udělal poslední krok a snažil se udržet rovnováhu. „Oh… Oh, okay. Jsme tady. „Co mi dáš?“
„Pojď to zjistit.“ Tom chytil Billa za ruku a zatlačili na těžké dveře jejich podlaží. „Mmm, voníš jako…“
„Pivo, víno, drinky.“ Bill se zašklebil. „Kurva, tak opilý… tak opilý…“
„Který pokoj?“ zamumlal Tom.
„Tři… čtyřicet… tenhle,“ řekl Bill. Ukázal na dveře a zaklepal na ně.
„Ne!“ sykl Tom a odtáhl Billa pryč. „Tenhle ne.“
Bill znovu vyrazil chodbou a táhl Toma za sebou. Měli poslední pokoj v patře, velký pokoj, apartmá. Tom si vyžádal tenhle speciální a nechal všechny, ať si myslí, že se bude chtít v noci s někým pobavit.
A on chtěl. Vytáhl z kapsy kartu, držel ji a mžoural. „Do prdele.“
„Postel,“ zašeptal Bill.
Tom přikývl. „Dobře… jo.“ Projel kartou na dveřích a propadl se dovnitř, smáli se a chytili se navzájem. Když se dveře zavřely, Tom Billa přitlačil ke zdi a políbil ho tak tvrdě, že málem ztratil dech.
„Kurva,“ vydechl Bill s očima dokořán. Chytil Toma za ramena a přitáhnul si ho. „Udělej to znova.“
Tom se zašklebil. „Chystám se tě dostat z toho obleku.“
Billova tvář se rozzářila a oba se podívali na Billův lesklý, pruhovaný oblek. „Mám pod tím ještě něco lepšího,“ řekl Bill přesvědčivě.
„Oh, vydrž.“ Tom o něco zakopl a vedl Billa do další místnosti. Když se dostali do ložnice, uviděli obrovskou postel, dvě lahve vína a Tomovu akustickou kytaru, ležící na polštáři. „Musím… mám pro tebe dárek,“ zamumlal, tváře mu zrudly.
„Já vím.“ Bill si začal sundávat vrchní část obleku, ale Tom ho zastavil.
„Ne, opravdu.“
„Já taky.“
„Ne, já opravdu mám,“ trval na svém Tom, posadil Billa na postel. „Něco ti zahraju.“
„Cože?“ Bill vzhlédl se zájmem a vážně se zadíval na bratra.
„Já…“ Tom sklopil hlavu. „Napsal jsem pro tebe něco.“
Billova tvář se rozzářila a rukou si přikryl ústa. „Tomi! To je tak… tak…“
„Chabé?“ Tom zrudl. „Neudělám to, je to hloupé a já-„
Bill byl ve vteřině na nohou, popadl Toma a políbil ho. „Ach, Tomi, to je tak romantické.“
Tom se trochu zachvěl v Billově náruči, nebyl v těchhle věcech moc dobrý. Nevěděl, co na to říct a co má přesně dělat. Ale Bill vypadal nadšeně, nesmál se mu, alespoň zatím ne.
„Zahraj mi to,“ řekl Bill a táhl Toma k posteli. „Zahraj mi mou píseň. Nikdy předtím pro mě nikdo nenapsal píseň.“
„A tys pro mě napsal spoustu písniček.“ Tom sklopil hlavu a poškrábal se za uchem ostýchavě. „Opravdu to nic není, já jen… doufám, že se ti to bude líbit.“ Zvedl kytaru, pomalu, a roztrhl si přitom pár poznámek. Bill se zašklebil a Tom se usmál. „Můžu být tolik opilý?“
„Stejně to zahraj, jsi tak dobrý.“ Zavrněl Bill. Přisunul se blíže a pohladil Tomovy prsty na strunách. „Má to slova?“
Tom zavrtěl hlavou. Ta píseň byla něco, na čem pracoval tajně celé měsíce, a kdyby nebyl tak opilý, byl by zklamaný, že se to chystal tak královsky zkazit. Jeho prsty nespolupracovaly, a když začal hrát, mohl slyšet, jak vycházejí falešné tóny.
Byl na tu píseň hrdý a vlastně ji chtěl Billovi zahrát ještě před párty, ale bylo málo času. A teď byli oba namol a Tom tu píseň ničil.
Ale nezdálo se, že by si toho Bill všimnul. Klečel před Tomem, oči se mu leskly. Vypadal, jako by se měl rozplakat. Tom ho za to miloval o to víc, byl tak zjevně fascinován jen tím, že to udělal Tom, jen proto, že to bylo pro něj.
„Ach, Tomi,“ vydechl Bill. Tom hrál mimořádně bouřlivou část a Bill se ani nehnul. „Pro mě?“
Tom přikývl a pohlédl na své prsty, které nedbale hrály akordy. Musel to zahrát až do konce – jestliže to mělo konec. Nebyl si jistý. „Kurva,“ zamumlal. Přehmátl na špatnou strunu, ale Bill byl stále fascinovaný a zíral na Toma s vykulenýma očima.
„Tome,“ zamumlal Bill, hladil bratrovo koleno. „Mmm, bože, ty jsi tak sladký. Tomi…“
„Ne,“ zamumlal Tom, vzhlédl a usmál se.
„Pokračuj,“ vyzval ho Bill.
Najednou, jako by se Tomovy prsty vzpamatovaly a začaly hrát píseň krásně, Bill se opřel o Tomovy nohy a objímal je. Políbil Tomovy klouby, které hrály a hladil jeho boky. Tom na něj pokukoval, ve tváři byl stále červený.
Brzy melodie prostě zmizela a Tom už nehrál, ale stále svíral kytaru a zíral na své prsty.
„Tak, to bylo ono,“ řekl Tom tiše.
Bill chvíli mlčel, ale pak vstal, vzal Tomovi kytaru a jemně ho zatlačil na postel.
„To bylo,“ řekl Bill, „to nejlepší, co jsem kdy slyšel.“
Tomovi se podařilo usmát, sledoval Billa, jak si sundává oblek a odkopává boty. „Opravdu?“
„Mmm,“ zabroukal Bill. Stáhl Tomovi boty a pracoval na sponě jeho pásku. „Teď ti chci ukázat…“
„Nic, co bych neviděl dříve.“
Bill se ušklíbl, stále svíral krk Tomovy kytary. Políbil hladké dřevo a Tom zasténal.
„Tak už mě zabij,“ řekl Tom.
Bill položil kytaru a stáhl si kalhoty, zůstalo mu jen malé černé tričko a boxerky. Vyšplhal se na Toma a políbil ho na bradu. „Budu nahoře,“ zamumlal.
„Kurva, ne,“ zasténal Tom. Bill skousl jemně Tomův ušní lalůček a přejel jazykem po jeho krku.
„Nebuď hloupý, Tomi,“ řekl Bill a usadil se. „Chci na tobě jezdit.“
Tom spolkl slova, která chtěl Billovi říct a místo toho jej políbil. Drželi se navzájem a začali se společně pohybovat. Když Bill prohnul záda, zatímco seděl na Tomových stehnech, Tom se trochu zastyděl. „Mohl bys… být nahoře, kdybys chtěl. Myslím, opravdu nahoře.“ Tom to ve skutečnosti nechtěl, ale jestli si to Bill přál, měl to mít. Tom by dal Billovi všechno, dokonce i tohle.
Bill se zasmál, zakryl si ústa a pořádně se rozesmál. „Tome, ty jsi tak hloupý, řekl mezi chichotáním. „To se prostě nehodí, hlupáčku.“
Tomovi se ulevilo, když se Bill utišil, držel ho za ramena. Bill přejel přes Tomova třísla, zavrtěl se a přitlačil. Oba zasténali, jak se Billův zadek pohyboval. „Uf,“ zamumlal Tom.
„Hm,“ odpověděl Bill a zavřel oči. „Svlíknout.“
Tom přikývl, chytil Billa za boky a jemně ho odtlačil. Bill se naklonil a stáhl Tomovi košili, která se zachytila o Tomovy vlasy a čepici. Bill se zasmál, odhodil čepici a políbil Toma na tvář.
„Teď ty,“ řekl Tom, ukázal na jeho tričko a zašklebil se na něj.
Bill zavrtěl hlavou a zkřížil ruce na prsou. „Ne, ty.“
„Já?“
„Sundej ho,“ zafňukal Bill a roloval si své boxerky dolů na boky.
Tom zalapal po dechu, popadl tričko, zatáhl a odhodil jej. Když se ohlédl, Bill byl na něm naprosto nahý. Tom nevěděl, kdy se to stalo a jak, ale prostě musel mít své ruce na Billovi.
„Bože,“ zamumlal Tom, přitulil obličej na Billovu hruď. Bill zapředl a opíral se o Tomovy rty. „Miluju tě…“
„Miluju tě,“ řekl Bill, zamrkal, když se zapohyboval svými boky proti Tomovým. Dosáhl na Tomovy kalhoty a zatahal, chladnými prsty se otřel o Tomovu kůži.
„Tomi,“ řekl Bill tiše, odhalil Toma a stáhl mu zbytek oblečení. „Tomi.“ Vydechl mu přímo do ucha chraplavě.
„Ano?“ zaskřehotal Tom. Bill znehybněl, jejich nahá těla se k sobě doslova lisovala.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl Bill a sklonil se pro spalující polibek. Billovo líbání bylo jako nechat se porazit silnou vlnou, cítil se pohlcený a nemohl dýchat. Chystal se udusit, ale bylo to v pořádku.
Líbali se tvrději a tvrději, navzájem se na sobě svíjeli a Tom si byl jistý, že by mohli být hotovi dřív, než by vůbec začali, byli příliš opilí a příliš roztoužení. Ale Bill se odtáhnul, všechno drahocenné teplo a hmotnost odešlo z Tomova těla a Tom se utápěl mezi polštáři.
Byl jako ztracen v moři, a jak se zdálo, bez Billa. Zavřel oči a cítil, jak ho to ubíjí, byl unavený a nadržený a tak velmi rozpálený.
Billovo teplo bylo zpátky, na jeho stehnech, ale on ho nemohl vidět. Jeho oči nespolupracovaly a čas se zastavil, nebo naopak zrychlil, rychlé a krátké záblesky myšlenek, nebyl si jimi jistý.
Všechno, co věděl, bylo, že jeho penis byl náhle zakrytý, a když konečně dokázal otevřít oči, uviděl Billa, jak nad ním klečí. Hladil ho a potíral lubrikantem.
„Chystám se na tebe sednout,“ zamumlal Bill a připravoval se nad Tomem. „Tomi.“
„Prosím,“ dostal ze sebe Tom a ovinul ruce kolem Billových boků. „Bille.“
Bill zavřel oči a zaklonil hlavu, když se na Toma usadil, pomalu a jistě. Nohy se mu třásly a Tom na něj zíral s otevřenou pusou, olizoval si rty a cítil, jak mu v ústech vyschlo.
Když se Bill usadil, ještě dlouhou chvíli se nehýbali, Bill se podíval na Toma, mlhavě se usmíval.
„To je jediná věc, která dává smysl,“ povzdechl si Bill, oční víčka se mu zatřepetala.
Tom souhlasil, ale nemohl pro to najít slova. Chtěl toho říct tolik, ale jeho ústa nespolupracovala. Jen sledoval svého malého bratra, cítil se jim obklopený, jak tisknul jeho penis a vydal ze sebe nejistý výdech.
Nyní jim bylo osmnáct, byli opravdu dospělí, nikomu se už nemuseli zodpovídat.
Pouze sobě navzájem.
***
Simone byla celý večer napjatá.
Gordon jí stále říkal, aby se uklidnila. Věděla, že si myslel, že byla jen nervózní z toho, aby šlo všechno podle plánu. Připravila malou narozeninovou párty pro dvojčata v jejich domě v Loitsche a byl zde každý, dvojčatům relativně blízký. Simone najala cateringovou společnost a přispěla i svou vlastní kuchyní.
Nedokázala odvrátit pohled od dvojčat, stále ji uvnitř bolelo z toho, jak špatné věci se staly.
Simone se už ani nedokázala bavit, když byli její synové nablízku. Nemohla jen tak relaxovat jako dřív. Samozřejmě, že je milovala, nemohla přestat být pro své syny ´číslo jedna´, největší fanoušek a zastánce, ale nemohla podpořit tu jednu jedinou věc, o které jako jediná věděla.
Alespoň doufala, že byla jediná.
Po většinu večera se držela od chlapců dál, sledovala, jak se mísí mezi lidi, zdvořile zdraví všechny, které léta neviděli. Sledovala je s velkým zájmem, mohl někdo vidět to, co viděla ona sama? Bylo to opravdu tak zřejmé, jako to připadalo jí?
Tom položil ruku na Billova bedra a vedl ho do kuchyně. Podal mu pití a velmi těsně se k němu naklonil, něco mu šeptal do ucha.
Vypadalo to tak velmi intimně, tak odporně nemravně a Simonina teplota začala stoupat. Neuvidí to každý, jestli budou takhle pokračovat?
„Hej, uklidni se,“ řekl Gordon a mačkal Simone ruku. „Vypadáš, jako by tě škrtilo oblečení, je všechno v pořádku?“
Simone se zhluboka nadechla a pokusila se o úsměv.
„Můžeš udělat více než jen to,“ řekl Gordon. „No tak, máme je tu pouze na jedinou noc, užijme si z toho co nejvíc.“
Zavrtěla hlavou. „Copak si nemyslíš, že se kluci chovají divně?“
Gordon přimhouřil oči a podíval se přes celou místnost, kde si Bill a Tom povídali se svými prarodiči. Byli u sebe velmi blízko, ale nebyli takhle snad vždy? Gordon si pomyslel, že se všechno zdá normální.
„Zdají se mi v pohodě, zdraví a výjimečně i odpočinutí,“ řekl Gordon. „Ale vážně, co se děje?“
„Já jen…“ odmlčela se, zírala na své syny. Billův malíček se zaháknul za Tomův opasek a hravě si ho přitáhnul k sobě. „Gordone…“
Gordon, který sledoval stejnou scénu, se usmál. „Vypadají dobře,“ řekl. „Nejsi spokojená, že jsou doma a výjimečně nevypadají tak vyčerpaně?“
„Ano…“ Simone si vzdychla a opřela se o Gordona. Ten ji objal a stisknul.
„Já vím, co v tom opravdu je,“ zašeptal Gordon.
Simone téměř ztuhla. Široce otevřela oči. „Co?“
Gordon jí dal pusu těsně vedle ucha. „Jsi smutná, že je jim už osmnáct, už to nejsou tví malí kluci. Jsou velcí dospělí.“
Simone se skutečně rozesmála, jak se jí ulevilo. Pokud ani Gordon, který žil celé roky s nimi v domě, si ničeho nevšiml, tak kdo jiný mohl?
„A další věc,“ pokračoval Gordon.
„Jaká?“ zeptala se Simone ostře.
„Je to Bill, že?“
„Co je s Billem?“
„Teď chodí za Tomem,“ odpověděl Gordon, hladil Simoniny vlasy. „Pro pohodlí. Myslíš, že jsi byla nahrazena. Musí to být těžké. Ale ty víš, že budeš navždy jejich matka.“
Simone krátce zavřela oči. „Myslíš, že to opravdu dělá? Co tím myslíš?“
„Chci říct…“ Gordon pokrčil rameny. „Sakra, miláčku, já nevím. Podívej se na ně.“
Simone zavrtěla hlavou, nechtěla. „Gordone…“
„Naše děti už nejsou naše děti, já vím,“ řekl tiše a políbil ji na čelo. Ale to je v pořádku, že se mají navzájem.“
Soimone si povzdechla a odtáhla se od svého manžela, vydala se zpátky na párty. Někdo se dotkl jejího ramene, a když se točila, uviděla, jak tam stojí Bill, zářící.
„Ahoj, mami,“ řekl vesele.
„Kde je tvůj bratr?“ zeptala se chladně Simone. Překvapilo ji, jak studeně to znělo.
„On je… já nevím, nejsme manželé,“ řekl Bill a stiskl její paži.
Odpověď měla být odlehčující, vtipná, ale Simone to vzala velmi hořce, otočila se k odchodu.
„Mami, počkej, co to sakra je?“
Simone se znovu obrátila. „Co je, Bille?“
„Co se do prdele děje?“
„Nic,“ odsekla Simone. „Jdi pozdravit svou pratetu, právě dorazila.“
„V žádném případě, nikdy jsem se s ní nesetkal a ty jsi na nás očividně naštvaná,“ odpověděl Bill, stojící pevně před ní. Vlasy měl rovné a make-up jen lehký, ale stále měl zvláštní moc, tak silnou, že si Simone sotva všimla, že říkal ´nás´.
„Jen jdi,“ zamumlala Simone.
„Mami,“ řekl Bill ostře, náhle se za ním objevil Tom, s úsměvem, dokud neuviděl výrazy na jejich tvářích.
„Co se děje?“ zeptal se Tom. Simone si jen povzdechla.
„Máma byla…“ Bill se na ni podíval.
„Nemluvte o mně tak, jako bych já byla ta nerozumná,“ řekla Simone už hlasitě. Jeden nebo dva bratranci se po nich ohlédli a Simone se slabě usmála. „Pojďte za mnou.“
Šla přes kuchyň do malé koupelny, která byla v samé zadní části domu. Tom a Bill na chvíli zaváhali, ale následovali ji.
„To jsou narozeniny,“ zamumlal Bill, zatímco šli.
„Jen jí neodmlouvej, nech ji říkat, co chce,“ varoval ho Tom. Jakmile vešli do malé místnosti, Simone zavřela dveře a otočila se ke svým synům.
„Nelíbí se mi způsob, jak jednáte a jak se chováte. Zvlášť tady, před všemi příbuznými,“ řekla. Zkroutila ruce a téměř pochodovala, jak byla pobouřená.
„Jak se chováme?“ zeptal se Tom, ovládal se. „Jen trávíme pohodový čas.“
„Nezajímá mě, co jsem ti předtím slíbila,“ řekla Simone. „Vím o vás dvou,“ řekla Billovi.
„Já vím,“ odsekl Bill. „Tomi mi to řekl.“
„A ty jsi pokračoval?“ Simone vypadala znechuceně. „Překvapil jsi mě, Bille.“
„Proč Bill?“ řekl Tom rozzlobeně. „Myslíš, že jsem ho nutil-„
„Drž hubu, Tome,“ zamumlal Bill, tváře měl rudé.
Tom se podíval na Billa s otevřenou pusou.
„Vážně, drž hubu, nenutil jsi mi nic, už to nikdy neříkej,“ Bill se zamračil na jejich matku a Simone si protřela spánky.
„Jsem ztracená,“ řekla Simone. „Nevím, co mám dělat.“
„Nech nás kurva na pokoji!“ řekl Tom nahlas.
„Jsem vaše matka,“ odpověděla rozhořčeně Simone. „Ať už to chcete respektovat nebo ne.“
„No a? To tě opravňuje k tomu, způsobovat, že se tvoje děti cítí kompletně na hovno?“ zeptal se Tom. „Protože to je přesně to, jak se cítím teď, mami.“
„Jste bratři,“ řekla Simone bezmocně. „Jestliže jste se kvůli mně cítili provinile nebo špatně, nebo rozzlobeně, no… no, je to v rodinném zájmu i v zájmu vaší kariéry, nejlepším zájmu!“
„Nenechám si sebrat jedinou věc, která drží v rovnováze celý můj život,“ odsekl Tom, chytil Billa za ruku. „Kurva nenechám, mami.“
„Tome, prosím,“ řekla unaveně.
„Tomi, to je v pořádku, nech to být,“ řekl Bill nesměle.
„Ne, já jsem naštvaný,“ řekl Tom. V obličeji byl rudý a cítil, jak se v něm nahromadily všechny ty emoce za celá léta. „Více než naštvaný. Stydím se za tebe, mami.“
„Cože?“ Simone zvedla ruce. „Stydíš se za mě, protože… máš vztah se… svým bratrem?“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, mami, je to mnohem více než to.“
Bill trochu zakňučel a přistoupil blíže k Tomovi. „Tomi, nech to prostě být.“
„Ještě neodejdete,“ řekla Simone tiše, ledovými slovy.
„Odejdeme, kdy budeme chtít,“ řekl Tom. „Ale ne teď. Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“
Simone přimhouřila oči a Bill sklopil hlavu. „O čem?“ zeptala se Simone.
„Je nám osmnáct, teď jsme svými pány,“ řekl Tom. Vzal Billa za ruku a stiskl ji. „Ve skutečnosti jsme sami sebou od doby, kdy nám bylo čtrnáct. Neznamená to, že jsi špatná máma, ale nebyla jsi dost nablízku.
„Ty jsi nebyl dost nablízku,“ řekla unaveně. „Jen jsem chtěla, abyste byli šťastní.“
„Pak nás nech, abychom byli šťastní,“ řekl Bill velmi tiše. Stiskl Tomovu ruku zpátky a zíral prosebně na jejich matku. „Prosím?“
„Nemůžu prostě jen… vy dva potřebujete pomoc, myslím to vážně. Něco je s váma špatně a já nemůžu…“
„Můžeš,“ řekl Tom. „V opačném případě nebudeš součástí našeho života.“
Simone zalapala po dechu po těch slovech a ucítila v očích slzy. „Tome, to nemůžeš myslet-„
„Nechci se stydět za to, že ho miluju,“ řekl Tom jednoduše. „My nepotřebujeme pomoc a nepotřebujeme ani tvůj souhlas. Miluju tě, mami, ale nemůžu s tímhle žít. Nemůžu žít s tím, co o nás říkáš, co nám říkáš.“
„Já nejsem ta špatná!“ zaječela. „Vy jste! Nechápete to, máte nemocnou hlavu?“
Bill se přisunul blíže k Tomovi, až k jeho boku, a zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš,“ řekl. „Nemusí se ti to líbit, ale můžeš to nechat být?“
„Nemůžu,“ řekla Simone. Její hlas byl plný hněvu a vyčerpání. „Nejste kluci, které… Nejste mí kluci.“
„Nejsme,“ souhlasil Tom. „Jsme svoji navzájem.“
„Nikdy jsi mě nemilovala tak jako Tom,“ řekl Bill tiše.
„Protože je to špatné,“ řekla Simone přes zaťaté zuby. „Je to špatné, je to… zvrácené. Bože, proč? Co jsem udělala?“
„Ty jsi nic neudělala,“ řekl Tom. „Kromě toho, že se díky tobě cítíme úplně v prdeli.“
„Přestaň,“ řekla Simone. „Jen přestaňte, žijte dál. Vím, že musíte být zmatení, dospíváte, zejména to s vaším otcem a způsobem, jakým on-„
„Ty sis ho vzala,“ zamumlal Bill.
Simone se obrátila k Billovi a tvrdě ho udeřila přes obličej. Bill se odtáhl, skryl hlavu do dlaní a ostře vykřikl. Simone vzhlédla na Toma a z toho, co viděla, se trochu roztřásla.
Zlost v Tomově tváři byla tak silná, že Simone udělala krok zpět.
„Nikdy se ho nedotýkej,“ řekl Tom nízkým hlasem. „Už nikdy se ho kurva nedotýkej nebo přísahám, že už nás nikdy znovu neuvidíš.“
Simone jen zírala na svého staršího syna, bez mrknutí. Tom se přesunul k Billovi a pohladil ho po zádech, stále temně zíral na svou matku. „Bille, pojď, půjdeme.“
Bill zavrtěl hlavou.
„Bille,“ začala Simon.
„Ne,“ řekl jí Tom. „Nebudeš s ním mluvit.“
„Tomi,“ zašeptal Bill.
„Odejdeme, je to v pořádku,“ řekl Tom tiše a políbil Billa na čelo. „Odejdeme, možná navždy.“
„Tome, ne,“ řekla Simone sotva slyšitelným hlasem plným emocí.
„Nemůžu si pomoct,“ řekl Tom a pevně Billa držel. „Nemůžu to zastavit a nechci to zastavit, on je všechno. Dal bych za něj všechno.“
Simone se roztřásla, zírala na kluky. „Bille,“ řekla.
„Já taky,“ zašeptal Bill. „Je mi jedno, jestli to všechno zničí.“
„To je sobecké,“ řekla Simone. „Musíte se starat o-„
„Ne,“ řekl Bill. „A jestli je to sobecké, pak… pak jsem sobec.“
„Pojďme.“ Tom strčil do Billa a táhnul ho ke dveřím. „Prostě vypadneme.“
„Myslím, že to nemůžu zastavit,“ řekla Simone. „Vím, že nemůžu. Ale nemůžu vás ztratit.“
„Budeš nás akceptovat?“zeptal se Tom.
Simone se jen podívala na podlahu, neřekla ani slovo, ani se nepohnula.
„Ahoj, mami,“ řekl Bill klidně. Tom neřekl nic, zatlačil do dveří a mířil pryč z párty.
Simone se opřela o zeď, polykala knedlík v krku a cítila se více opuštěná, než když ji i kluky před lety opustil manžel.
***
Dvojčata jela v tichosti asi dvě hodiny. Bill byl schoulený na sedadle spolujezdce v Tomově novém SUV a Tom jel s napjatými, téměř bílými, klouby.
Byly to skoro dvě hodiny, co opustili dům, opustili večírek, a oba se cítili prázdní.
„Zastav,“ zamumlal Bill. „Je mi špatně.“
„Opravdu?“ Tomův hlas se zadrhnul, tak dlouho nemluvil. Pohlédl na Billa, vypadal bledě. „Dobře, vydrž.“
Sjel z dálnice na tmavé odpočinkové místo. Pár minut seděli, nemluvili, a když si Bill objal nohy, stáhl si rukáv od saka a zíral na nové tetování na předloktí.
Tom se naklonil, velmi tiše, a políbil ho.
„Líbí se mi, opravdu,“ řekl a podíval se na tetování. „Je to trefné.“
Bill se usmál a přitulil se k Tomovi. „Myslíš si, že máma nás někdy v pohodě přijme?“
Tom nevěděl a bál se toho. „Bille, já…“
„Já vím,“ řekl Bill. „Uvidíme ji znovu?“
Tom přikývl. „Samozřejmě, že uvidíme.“ Nebyl si jistý, jestli to byla pravda, ale musel to říct, aby Billa uklidnil. Držel Billovu paži a znovu políbil tetování, nechal ven vyklouznout jazyk a olíznul mu předloktí. „Víš, opravdu jsme svobodní.“
„Jak?“ zeptal se Bill.
Tom vsál napjatou kůži na Billově zápěstí, lehce ho kousl do dlaně a potom bolavou kůži ošetřoval rty. „Protože řídíme naše životy, ne? Prostě jsme odešli, když jsme chtěli. Nemusíme dělat nic, co nechceme, nejsme v kleci.“
„Ale nikdo to nesmí vědět,“ řekl Bill smutně.
„To nevadí,“ řekl Tom. „Proč je to důležité?“
„Protože,“ řekl Bill. Odvrátil se od Toma. „Protože chci být schopný říct mámě všechno, chci být schopný jen… já nevím!“
„Bille…“ Tomovi se potily ruce a pustil Billovu paži. „Vím, že to není snadné, bylo snad někdy?“
„Být s tebou je snadné,“ řekl Bill. Na tváři se mu objevil prostý úsměv. Najednou byl v Tomově vesmíru, přitulil se tak blízko, až Tomovi skončil na klíně. „Ty jsi nikdy nebyl problém,“ zašeptal proti Tomovým rtům. „Ty nikdy nebudeš problém.“
Tom Billa jemně políbil a houpal jej v náruči. „My nemáme problém, ostatní lidé ho mají. Nezajímá mě, jestli je to špatné, protože svět je zkurvené místo, tak jako tak, jak to může někomu ublížit?“ Pevně Billa stisknul a držel jej, až ho bolely ruce.
„Kurva,“ povzdechl si Bill do Tomova krku. „Ublížili jsme mámě, nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel.“
„Proč bys jí měl ublížit?“ zeptal se Tom. „Prostě tě miluju, proč by to mělo být tak špatné?“
„Nemělo by,“ řekl Bill. Hluboce proti Tomovi vydechl. Celé tělo mu roztálo, relaxovalo. „Ty jsi jediný člověk, který mi nikdy neublížil, jsi jediná osoba, kterou potřebuju.“
„Bože, Bille, tak mě nikdy neopouštěj,“ řekl Tom, objímal Billa s divokou, zoufalou láskou. „Nikdy.“
„Nikdy,“ opakoval Bill, choval Tomovu tvář, pevně ho tisknul.
Tom znovu políbil tetování. „Pak budeme svobodní tak dlouho, jak dlouho budeme spolu.“
Bill se zasmál a setřel z Tomovy tváře slzu. „V poslední době se z tebe stává holka,“ řekl Bill. „Nejdřív písnička, a teď tohle.“
„Hej! Ta píseň ani zdaleka nebyla holčičí, když jsem byl střízlivý,“ bránil se Tom. „Nelíbila se ti?“
„Miluju ji,“ řekl Bill, „vážně. Měli bychom vymyslet slova, dát to na CD.“
„Nejsem si jistý,“ řekl Tom. „Bylo to jen pro tebe.“
„Udělám to,“ řekl Bill, zamrkal. Tvrdě Toma políbil, hladil ho na zadní části krku a vsál jeho spodní ret. Tom zasténal, svíjel se na sedadle, aby Billa dostal blíž. Houpali se spolu, a když se Bill odtáhl, usmíval se.
„Pojďme do opravdu drahého hotelu,“ řekl Bill. „Se zatraceně obrovskýma postelema a pokojovou službou a…“
„Nemůžeme si to dovolit.“
„Je nám osmnáct,“ odpověděl Bill. „Můžeme si dovolit cokoliv kurva chceme.“
„Okay,“ souhlasil Tom. „Který hotel?“
„Ten v Berlíně, který miluješ, však víš. Ten s velkou vanou a opravdu dobrými vaflemi.“ Bill se opřel a škubnul sebou, když narazil na volant. „Hmm, dal bych si nějaké opravdu dobré vafle.“
Po dalším polibku Bill sklouzl zpět na sedadlo spolujezdce a Tom opět nastartoval auto. Bill se díval z okna a pozoroval, jak se objevují světla z města.
„Bille,“ zamumlal Tom.
„Hm?“
„Omlouvám se, že jsem tam byl tak naštvaný, ale když tě uhodila…“
Bill zavrtěl hlavou. „Nebolelo to, ne jako to ostatní.“
„Od teď to bude lepší.“
„Bude?“
Tom se podíval na Billa a zamračil se. „Pokud ne, stále ještě mám tebe, tak co na tom záleží?“
„Hm,“ zamumlal Bill, podíval se zpátky na Toma a usmál se. „Vždycky jsi mě měl.“
Tom obrátil pozornost zpět k silnici a ucítil ne tváři Billovu ruku. Opřel se do toho doteku, cítil teplo a uvolnění.
Nikdy neměli nikoho, kromě sebe navzájem, ne doopravdy, a dokud byli ve svém malém světě, byli v bezpečí. Celý zbytek světa mohl zmizet, nevadilo by jim to.
Byla to dvojčata proti všem ostatním a poprvé vyhráli oni.
KONEC
autor: cynical_terror & undrockroll
překlad: Zuzu
betaread: Janule
Hned na úvod přiznávám, že tenhle poslední díl jsem si už přečetla, potřebovala jsem vědět, jak to dopadne, protože špatný konec bych opravdu neunesla…Toto je jedna z nejkrásnějších povídek, jaké jsem kdy četla, je nádherně procítěná, chvílemi něžná, chvílemi drsná a má v sobě něco tragického, prostě je naprosto úžasná ♥♥♥ Hluboce se klaním oběma autorkám za tak dokonalé dílo =)
A chci moc poděkovat ZUZU za překlad, za to, že nám umožnila přečíst tenhle parádní skvost =)♥
nádhera…milovala sem tuhle povídku. děkuju za ni♥
Ach, s touhle povídkou se mi tak těžce loučí…!
Hluboce se mi zaryla do srdce a mně je ctí, že jsem si něco tak úžasného mohla přečíst 🙂
Moc děkuji za umožnění takového pocitu napsáním a následným přeložením povídky 🙂 ♥
boze…♥
TOLIK krasny!
úžasný.. skvělý.. kawaiii.. jen mě mrzí že se pohádali se Simone.. ale hlavně že jsou spolu 🙂
woooohooooo!!!!*tleská* Tohle byla opravdu jedna z nejlepších povídek a i když tam bylo docela hodně sprostejch slov, tak to bylo krásně napsaný, to se nedalo číst, ale hltat!!!! Prostě smekám a tleskám…wooohooo!!!!Nemůžu sakra uvěřit, že je to konec…ach jo! Docela mě zamrzelo to s tou Simone, a jak uhodila Billa…je mi líto, že to s jejich mamkou dopadlo takhle a chvíli jsem se i bála, že ji Tom taky uhodí, to už by na mě bylo moc xD!!! Tak se s touhle povídkou prozatim loučim…tak ráda jsem ji četla…takže musim už říct jenom…sbohem 🙂
Oh, když Simone praštila Billa, tak jsem měla neuvěřitelný vztek x((( Jsem strašně ráda, že to skončilo dobře, tak moc jsem to dvojčatům přála a bála jsem se, že Simone něco udělá a oni nebudou moct být spolu, ale dopadlo to skvěle… líp to snad ani dopadnout nemohlo ! x)))
*stand up ovation*
to je škoda,že už to končí bylo to úžasné celá povídka:-)
Nádhera… takový konec jsem si ani nepředstavovala, popravdě jsem ani neměla promyšlenou variantu, jak by to mohlo skončit. Napadlo mě, že by se dvojčata mohla pohádat a dát Simone za pravdu, autorky mě překvapily úplným opakem…;-)
Povídka se mi už od začátku, od prvního dílu moc líbila, byla napsána dobře, nikdy bych nepoznala, která autorka psala kterou pasáž, bylo to pěkně dané dohromady. Celý námět byl skvělý a originální, byl tam popsaný přístup z pohledu Simone a už jen název perfektně vystihoval celou povídku, její děj a všech čtrnáct dílů. Moc se mi líbilo, jak byl příběh psaný a jak začal, postupoval už od nějakých osmi let dvojčat a teď skončil jejich plnoletostí. Realistický závěr je na povídce podle mě to nejlepší, k téhle se hodí a perfektně ji ukončuje. Dvojčata jsou plnoletá, už nic nemusí říkat mámě, nemusí se hlídat… a možná se s ní někdy v budoucnu opět spřátelí a obnoví jejich vztah. Ale to je ovšem ve hvězdách…
Děkuji za tuhle povídku jak autorkám, tak i překladatelce, která perfektně a pilně překládala, těmto třema slečnám patří můj obrovský DÍK. Budu doufat a těšit se na další překlad, který se tu jistě co nejdříve objeví…♥
[9]: Omlouvám se za ten dlouhý komentář 😀
[9]: Líp bych to nevystihla 🙂
Musim ti dát za pravdu.
A za sebe poděkovat jak autorkám, tak Zuzu za krásnej překlad ♥♥
Když jsem to četla, měla jsem co dělat, abych neměla v očích slzy…Fakt dojemné…je mi líto matky ale i jich… moc krásnej konec
Tahle povídka má v sobě něco naprosto úžasného. Je chvilkama vtipná, chvilkama smutná, chvilkama se chce u ní jednomu brečet, chvilkama neovladatelně se smát. A přesně takový je i konec, když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně dobrý konec, ale na první pohled na něm nic dobrého není. Je to takové… reálné. Ano, tohle se klidně mohlo stát, tomu věřim. Což je důvod proč jsem si tuhle povídku tak strašně zamilovala a proč sem t každou neděli seděla a hltala očima každé slovo.
Skládám obrovskou poklonu oboum autorkám, jejichž díla mě asi nikdy nepřestanou fascinovat, a přidávám obrovský respekt a dík překladatelce. Děkuju moc vám všem, holky!
neuvěřitelně nádherný! Vždycky jsem netrpělivě čekala na neděli veřer, až se tu objeví další díl a najednou konec! Tahle povídka byla velkolepá celá, ale konec předčil všechna moje očekávání! Bylo to tak neskutečně romantický, emotivní a sladký zároveň" Taky mě neskutečně zaujalo, jak bylo v povídce perfektně vystiženo, jak dvojčata rostla. Z malých nezkušených chlapečků, kteří chtěli jen něco zkusit, najednou dospělí milující kluci!
Neskutečná povídka! Děkuju za ní!
Ta dokonalost prostě slovy nejde vyjádřit..tahle povídka byla něco tak úžasného. To jak tam byla něžně a emotivně ukázána postupně se vyvíjející láska dvojčat a jejich sex..xD Ten konec je úžasný, bála jsem se že nebudou spolu ale oni to zvládli a jsou šťastní..určitě se někdy k této povídce vrátím a přečtu si ji znovu. Autorce vyjadřuji velký obdiv xD
A moc moc děkuju za překlad x)
omlouvám se, ale nemůžu…jedním slovem perfektní…neuvěřitelný…neuvěřitelně nádherná povídka, miluju ji.
díky za překlad, díky, díky.
Já tak strašně nemám ráda konce! Tenhle díl byl tak emotviní.. Jednu chvíli jsem se smála, druhou zase brečela.. JInak samozřejmě souhlasím Rachel, lépe bych to nenapsala. Ten konec byl nejdokonalejší, který jsem kdy četla.
Moc děkuji za překlad 🙂
Můžu říct jen… páni. Vždycky, když čtu tak úžasně napsanou povídku, kde jsou dva zamilovaní proti celému světu, říkám si… jak se mi může líbit být na všechno sama?
Smekám před těmito dvěma autorkami, protože… vy víte proč, nedá se to popsat. Další dokonalá povídka. 🙂
U posledních odstavců mi nějak zvlhly oči… možná tím, že jsem ráda, že to dopadlo dobře, protože u tohohle příběhu bych špatný konec jen těžko rozdýchala.
Ani mě nenapadají slova, kterými bych vystihla, jak byl tenhle příběh krásný. Přestože jména autorek zaručovala kvalitní četbu, předčilo to všechna moje očekávání.
Velké poděkování patří samozřejmě překladatelce. Tohle byl opravdu snad nejpovedenější překlad, jaký jsem četla, a pokud bych se dočetla, že Zuzu překládá profesionálně, vůbec bych se tomu nepodivila. Přestože mě samotnou překládání láká (amatérsky, samozřejmě), tak na povídky těchto dvou autorek bych si asi netroufla… nevím, jestli je to jenom můj dojem, ale zdají se mi těžší než ostatní… možná to bude jenom tím, že jsem je zkoušela číst tak rok zpátky a od té doby jsem se prokousala pár desítkami povídek, takže třeba se mi zdálo jen tehdy obtížnější… ale to není podstatné.
Zkrátka Zuzu si zaslouží stejně velký obdiv jako samotné autorky:)
Tohle byl… jeden z nejlepších zážitků mého života. Když je povídka dobře napsaná a dobře přeložená je to opravdu med pro duši. Asi si řeknete, že jsem magor, když povídku přikládám jako jeden z mých nejlepších zážitků. Je to jednoduchý. Můj svět je tvořený z písmenek a díky písmenkům já žiju. Jako autorka i jako normální člověk. Bez písmenek bych se asi bláznila a tyhle dvě dokázali ty písmenka poskládat tak dokonale, že… se to nedá popsat. Bylo to emotivní, bylo to zábavné, napínavé, byl tam dokonalý sex, živočišný, vášnivý.
A můžu vám řict, že teďka skoro na ty soje písmenka nevidím, protože bulím jak želva, znám dojemnější konce(u kterých se potom topím ve vlastních slzách), ale tohle bylo originální. Příklad toho, že když člověk není sám tak dokáže porazit cokoliv. Navíc opravdu nesnáším loučení a myslím, že loučení s Don't tell to mom, Ukrytým a Most Wanted budu oplakávat hodně dlouho. Moc bych chtěla autorkám poděkovat, za ten literární zážitek.
Jo a ještě já osobně moc děkuju Zuzu, protože číst to v Češtině s tak skvostným překladem je mnohem lepší než z angličtiny. Děkuju :-*
Krásná povídka
Aaach jo, končí další překrásná povídka… 🙁
Opravdu to byl nádhernej příběh. Jsem ráda, že to kluci spolu zvládli – ta poslední věta "Byla to dvojčata proti všem ostatním a poprvé vyhráli oni." to opravdu celý vystihla
A Zuzu patří můj velkej DÍK… Neumim anglicky, takže kdyby tebe nebylo, Zuzu, tak si přečtu tak akorát velký kulový, ne tuhle báječnou povídku. A taky na tom překladu vůbec neni vidět, že je to překlad, myslím jako že to je celistvej příběh, věty na sebe normálně navazujou, nejsou tam nesrovnalosti, prostě jako kdyby to bylo rovnou psaný v češtině… Seš prostě dobrá, Zuzu 🙂 Ještě jednou moc díky 🙂
…ani se mi nechce věřit, že tahle povídka už končí…prožila jsem s ní nádherný kousek života…mám slzy v očích, když teď vím, že už nebude pokračování, když nebudu zase číst, co se jim dvěma stane a jak to vyřeší…když si tak zpětně přehrávám všechny dílky, všechno co se stalo, od doby, kdy byli malí, od doby, kdy byli spolu…nevím co k tomu říct….tahle povídka pro mě byla srdeční záležitostí a jen těžko si budu připouštět a vlastně připouštím fakt, že už tu nebudu dál vídat ty úžasně dlouhé a krásné dílky, které byly a jsou tak skvěle napsané a přeložené…ale vzpomínky zůstanou a povídka doufám tady taky zůstane, tak aspoň bude možnost, si připomenou to období, které jsem prožila s Don't Tell Mom…fakt se mi nechce si přiznávat, že tohle je konec…ale jak se říká, všechno hezké jednou zkončí a tak to platí se vším…takže bych tímto moc chtěla poděkovat autorce a zároveň samozřejmě úžasné překladatelce…děkuju moc…děkuju za to, že jsem tuhle povídku mohla díky Zuzu číst, protože moje angličtina je mizerná a díky jejímu překladu jsem toto úžasné dílo mohla poznat…=)
Moc vám všem děkuji za slova chvály, tahle povídka přirostla k srdci i mně, snad nejvíc ze všech. Jen to chci trošku uvést na pravou míru. Angličtinu jsem se sice učila celkem asi nějakých 13 let, ale neznamená to, že kouknu na anglický text a hned z rukávu vysypu překlad. Asi nejvíce můžete poděkovat google překladači, na který mě přivedla Jaňule. Ten mi obrovsky pomáhá, takže díky za něj!! A taky za Jaňuli 😉 (jo a překládáním se opravdu neživím, momentálně tak maximálně překladem batolecí hatmatilky 😀 )
Proč hezký věci musej vždycky končit?! 😀
Tahle povídka mi bude hrozně chybět, prosvětlovala mi každou neděli… byla to vždycky taková sladká tečka za víkendem 🙂
Ale jsem neskutečně ráda, že to s dvojčatama dopadlo dobře, hlavně, že se nenechali rozdělit… nikým 🙂 Tak je to správně 🙂 A třeba i Simone se přes to jednou přenese.
Dík za tuhle povídku 🙂
nemám slov, ztratila sem dokonce i dech a mám pocit, že za chvíli se asi rozplynu celá!
Strašně moc děkuju, že se našel někdo, kdo tohle úchvatné dílo přeložil a autorku samotné povídky bych nejradši teď obejmula a děkovala a děkovala 😀
Sem z toho fakt nějak emočně..mimo ;D
Úžasné úžasné úžasné!
Jen nesnáším slovo KONEC a u téhle povídky ho nesnáším dvakrát tolik…
Takže tenhle díl jsem zhltla za 6 minut a přesně jak jsem dočetla konec tak akorát skončila písnička. Jakobych to měla spočítané. A myslím že lepší písnička k tomu než "Titanic- Hymn to the sea" ani není. K atmosféře jako stvořená. Strašně nerada se s touhle povídkou loučím. Tak moc jsem jí milovala, tak moc mi spokočilo srdce když tu byl další díl. A teď? 🙁 teď už nebude každou neděli ten krásný obrázek a nad ním nadpis "Don't tell mom" a pod ním tolik komentářů vyjadřující se nad tím, jaká to je dokonalost a že chtějí další díl. Doufám, že tu bude od autorek co nejdřívě nějaká povídka. Musím obě autorky moc pochválit. Ony mají talent na psaní těhle povídek. Měly by vydat knížku. A jinak taky se musí poděkovat překladatelce 🙂 díky ní bych to asi taky nečetla. Jen v angličtině na THF. Ale s češtinou to má lepší efekt 🙂 Nerada ale bohužel říkám sbohem povídce. Určitě si jí přečtu i jindy. Myslim, že dvojčata v to povídce dobře udělala a že jí opustila. Dobře, je to zvrácené, ale jsou to její děti. Více než povedené!
omlouvám se za přezdívku, vždycky mi to tam hodí název blogu místo toho 😀
Simone možná pro mnohé působí jako ta záporná postava, když se celou dobu striktně staví proti vztahu dvojčat, ovšem já si nemůžu pomoct, já ji takhle jednosměrně nevnímám. Pořád je to jejich matka a trochu mě mrzelo, jak od ní odjeli. Ono je sice moc hezké to, co zaznělo na konci, že pokud jsou ve svém světě jsou v bezpečí a poprvé vyhráli oni. Myslím, že opravdově by vyhráli, kdyby se jim podařilo získat matku na svou stranu. Z mého pohledu je totiž máma mnohem důležitější, než si tady kluci uvědomují. Táta, který od nich odešel a nechoval se k nim hezky, se dá vyškrtnout, ale máma? Ale máma… ona jim nikdy nic zlého neudělala, krom toho, že nepochopila jejich vztah, což mi nepřijde nijak překvapující. Ono to ale snad časem dojde oběma stranám.
No ale dost s těmihle úvahami. Tohle neměl být ani v nejmenším náznak toho, že bych povídku vnímala nějak negativně. Naopak. Pocelou dobu si udržela moji stoprocentní pozornost, vtahovala mě do děje, častokrát dojímala, nebo mi zlepšovala náladu. Bylo to perfektně napsané a obě autorky mají můj hluboký obdiv.
Těším se na něco dalšího z jejich dílny. A pochopitelně velké díky patří i překladatelce. 🙂
Tak a je konec… pořád si to tak nějak neuvědomuju, že tahle úžasná povídka už skončila. Určitě zůstane jednou z mých nejoblíbenějších, protože tady byl tak dokonale popsán jejich vztah, jejich pouto…prostě tak skutečně. A co se týká Simone, trošku mě zamrzelo, že nepochopila jejich vztah, ale na druhou stranu se jí nedivím. Avšak jsou to její jediné děti a ona se mohla snažit to alespoň respektovat, protože s tím stejně nic neudělá. Takhle si ublížily obě strany navzájem. Pořád však mají jeden druhého, což je důležitější. Jistě je pro ně matka důležitá, ale oni jsou si navzájem drahší a tak si myslím, že by to taky mělo být.
Povídka byla úžasná, překlad byl úžasný, takže děkuju ti Zuzu, že jsem si mohla přečíst takovýhle skvost v češtině:) díky tobě. Překlad si zvládla na jedničku s hvězdičkou a snad se tu od tebe co nevidět objeví další překládaná povídka, protože ten tvůj překlad je vážně excelentní. Už nevím, co víc bych k tomu dodala. Snad už jsem všechno napsala…
no paráda…pláču pláču pláču. Doufám, že jsou všichni spokojení…bože já si nemůžu pomoct. Prostě mě hrozně mrzí že to Simone nepřijala a ještě víc mě mrzí, že to je prostě konec povídky. Už nezbývá než si jen domýšlet jak to asi bylo dál. Zda se nakonec obě strany naučili respektovat tu druhou….
NO nemůžu napsat nic pořádného, protože musim jít hledat kapesníky a nejspíš si koupit krabičku silných cigaret. Nevim co budu dělat, když je tohle u konce. Asi dneska probrečim celej den.
Velké díky autorkám a překladatelce. Byl to famozní zážitek.
Málem jsem zapomínala dýchat, to je prostě…nepopsatelné…jejich vlastní svět, jen oni dva proti všem, to vše jim stačí… celou povídku to tak bylo a doufám, že i bude, ale to už si asi každý domyslíme jen v naší fantazii 🙂
Ach jo.. Sáhodlouhý srdceryvný komentář, který se tu ani neukázal. Snad jen- fňuk..
A tudíž kratčejí, ale znovu!
Tahle povídka byla bravůrně napsána, přeložena i obetována. Vše dávala smysl a mělo to hlavu, patu i boky. Úžasně vyjádřené city, myšlenkové pohyby dvojčat, postupný vývoj i krásné skoky z romantiky tam, kde to mám ráda.. Úžasný literární zážite a já se musím přiznat, že takhle úžasně ukončit povídku neumí jen tak někdo. Znám málo lidí, kteří to ukončí ještě předtím než mě to začně nudit. A to zvládli výborně. Snad jen- doufám, že se Zuzu moc nezničila a má sílu na další úžasné povídky nejen těchto autorek..
Hodně štěstí a krásných komentů všem.. Děkuji za krásu nedělních večerů!
Krásná povídka, opravdu se moc moc povedla…..laždý díl byl krásný a originální, je mi vždycky hrozně líto, když takové krásné povídky končí, ale budu si ji pamatovat. 😀
opravdu těžce snáším,když moje oblíbená povídka končí.to by se prostě stávat nemělo xD.byl to skvost.
děkuju za ni.♥
[35]: tak tak.
presne taak.
byla to nadherna povidkaaaaaaaa .uplne uzasna. no, vsechno jednou konci,aby neco noveho zacalo – takze se tesime na dalsi takovou :)))))))))))))
oh máááj gáááát.. prostě dokonalost.. strašně krásný příběh..
Jsem zdrcená z konce, ale doufám, že Zuzu nebude dlouho mlčet a pěkně nám znovu něco přeloží. Jsem za to skutečně ráda, že jsem si mohla takovou povídku přečíst, protože je perfektní. Sice mi občas vadilo, že je v každým díle sex, což je u mě zvláštní, ale stejně jsem pro tu povídku nadšená O:)
Bože můj, to je tak moc dokonalá povídka! <3 :'( Uplně nemám slov, jen sedim a užasle čučim na monitor! =)
Hrozně moc děkuju Zuzu za překlad. =)
Neuveriteľne nádherný príbeh lásky. Tým, že je zakázaná a opísaná tak krásne realisticky, som po celý čas čítania cítila takú smutnú beznádej, ale zároveň v tom bolo toľko lásky a nehy, že bolo od začiatku jasné, že aj keby sa celý svet postavil proti tejto láske, ona nikdy neskončí. Najviac sa mi páčilo, že príbeh je napísaný úplne od samotného začiatku, ako si postupne uvedomovali, že to čo k sebe cítia je silnejšie než čokoľvek iné. Nikdy nezabudnem na tie ich prvé pokusy a dotyky, keď ešte netušili čo znamenajú a považovali ich za samozrejmosť. Veľmi ma bolelo, keď im matka oznámila, že to čo k sebe cítia a ako si city prejavujú, nie je správne. Bolo to akoby im pošpinila ich čistotu.
Je to nádherné a ďakujem za preklad. Sem sa budem vracať určite častejšie.
Ok můžu to číst pořád dokola ale pořád je to úžasné
krasna, snad nekdy najdu alespon podobne peknou povidku … ale pochybuji 🙁
Vážne úžasný príbeh. Síce ma ta Simone trošku mrzí (nedokáže ich ani trošičku akceptovať), ale som rada, že sa jej nepodarilo ich rozdeliť. Páčilo sa mi, že sa ich vzťah vyvíjal úplne od začiatku a že sa mali stále radi. Ďakujem za skvelý príbeh autorkám a tiež prekladateľke za sprostredkovanie. 🙂
Naprosto excelentní záležitost. Vyznělo to tak reálně, až mi z toho běhal mráz po zádech a jejich "intimní chvilky", zejména ty prvotní, byl prostě… nemám slov.
Díky za krásnou povídku a skvělý překlad.
Po čase znovu přišel čas na tuhle dechberoucí povídku… Pořád jsem do ní beznadějně zamilovaná, za ty necelý dva roky se vůbec nic nezměnilo 🙂 Ten příběh je tak nádhernej a tak strašně reálnej, až z toho mrazí. Jako kdyby autorky byly od prvního do posledního okamžiku s nima…
Moc děkuju, zuzu, za překlad 🙂
Sakra čtu to už podruhé ale stejně jsem to hltala jako bych to v životě nečetla. Představuju si, že takhle to je i ve skutečnosti. 😀 Ačkoliv si myslím, že Gustav by pravděpodobně nebyl tak v pohodě.
Tohle je prostě parádička. Skvělý nápad, navíc dobře napsaný.
Děkuji za překlad