Životní sen 19.

autor: BlackAngel

Bill

Vyděšeně se podívám na mámu. Teď v tuto hodinu bych ji tady nečekal.

„Mami, ty ještě nespíš?“ brouknu tiše. Jak se na mě vážně dívá, nechápu proč, vždyť  jsem jí říkal, že se vrátím domů až nad ránem. Mamka se nadechne a přijde ke mně blíž, najednou se mi zdá tak vyčerpaná, jako by nespala snad měsíc v kuse. Když konečně promluví, sotva ji slyším.

„Bille, já musím ti něco říct, něco vážného, dneska ti to říkat nebudu, protože si se vrátil moc pozdě, ale zítra si s tebou promluvím.“

O čem se mnou chce mluvit? To se ale asi už dnes nedozvím, mamka se otáčí, a tiše jako duch odchází nahoru do ložnice. No teda, v hlavě mám parádní zmatek. Z přemýšlení mě vyruší až můj prázdný žaludek, ještě že, jinak bych v hale stál bůhví jak dlouho. Odeberu se teda do kuchyně pro noční mňamku a pak jdu rovnou do postýlky…

Tom

Teda, to byl super den. Ještě  teď mám ty skandující fanynky před očima. Ležím na posteli a přehrávám si v hlavě dnešní den. Vzpomínám na všechno, co se dnes stalo, od fanynek, přes koncert, až k Billovi. Tomu to dnes tak slušelo. V některých chvílích mě dostával tak, že jsem na něj měl chuť přímo na podiu při koncertě. Ty jeho pohyby, jeho hlas, úsměv. „Né, Tome, uklidni se nebo budeš mít problém s tím v kalhotách!“ uklidňuju sám sebe. Vstanu z postele a jdu do sprchy, doufám, že se mi pak podaří usnout. „Ach Bille, co mi to jen děláš!“ s tímto tichým zašeptáním vejdu do sprchy.

Bill

Ráno vstávám jako první. Vyhrabu se z postele a zadívám se ven z okna. Je krásný den, slunce svítí, z ničeho nic se začnu usmívat. Jo, dneska bude krásný den, cítím to. Obleču se a scházím pomalu do kuchyně. Udělám dneska mamce a tátovi snídani. Pak jim povyprávím, jak jsme se měli na našem koncertě a jak jsme pokřtili naše cd. Zase jsem se zasnil, ale teď jsem ty zvuky z kuchyně uslyšel. Takže bych nebyl vzhůru jako první?  

Simone

Celou noc jsem nezamhouřila oči. Jak já to jen Billovi řeknu? Chystám snídani a ruce se mi strachy třesou. Navíc na to budu jen já, Gordon jel na služební  cestu do Hamburku. Nalívám džus, když se za mými zády ozve: “ Dobré ráno, mami, ty už jsi vzhůru?“ Lekla jsem se, až sem vylila džus na zem. Bill ke mně přijde a začne džus utírat.

„Vylekal jsi mě, tak brzo jsem tě tady nečekala,“ snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi třepe a slyším bušit své vlastní srdce.  

Bill

„Mami, co se to s tebou poslední dobou děje?“ zeptám se mamky. Vážně mi dělá poslední dobou starost. Mamka se na mě podívá a zase v jejím pohledu vidím tu vyčerpanost a strach jako včera večer. Vezme mě za ruku a zamračí se. Asi má hodně starostí, myslím si.

„Bille, já ti musím něco říct, něco, co ti změní dosavadní život nebo aspoň pohled na něj,“ řekne skoro neslyšně mamka a sedne ke stolu. Jsem tak zmatený, přijdu za mamkou a posadím se naproti ní.  

Simone

Nadechnu se, ruce se mi rozklepou ještě víc, ale na Billa se podívám pevně a snažím se ovládnout city.

„Bille, není pravda, že jsi jedináček,“ řeknu a zadívám se na svého syna.

Bill

Tohle asi bude nejdelší chvíle v mém životě. Mám o mamku celkem strach, je tak vyděšená. Co mi to jen chce říct? Co je to za věc, když mi to změní život? Sklopím pohled na své ruce. Slyším, jak se mamka zhluboka nadechla. Podívám se na ni a ona mi řekne něco, co mě doopravdy překvapí: „Bille, není pravda, že jsi jedináček,“ řekne a pevně se mi zadívá do očí. Tak tomu říkám duševní otřes. V hlavě mi to začne šrotovat. Tak já mám sourozence. Vzpomenu si na tu krabici s fotkami, jak jsem ji našel v obýváku. Ale kde je teda můj sourozenec? Hned se na to zeptám.

„Mami, kde je teda můj sourozenec? Je to sestra nebo bratr? Co se s ním nebo s ní stalo?“ zavalím mamku otázkami.

Simone

Čekám, jak Bill na to, co jsem mu právě řekla, zareaguje. Sleduju jeho výraz, jak se najednou jakoby zasní a myšlenkami je asi o pár hodin nebo dokonce dní dál. Určitě má hlavu plnou otázek. A taky že jo. Bill sebou po chvilince cukne a vrhne na mě jeden ze zmatených pohledů: „Mami, kde je teda můj sourozenec? Je to sestra nebo bratr? Co se s ním nebo s ní stalo?“ zašeptá a vidím, že je toho na něj najednou moc. A to neví ještě, že jeho bratr je jeho životní láska. Tak moc bych ho chtěla obejmout. Místo toho se nadechnu a vyřknu ten tvrdý ortel.

„Billí, máš brášku, je stejně starý jako ty a…“ hlas mi vynechá a já křečovitě stisknu desku stolu.

Bill

Zrychleně oddechuju. Co se ještě dozvím. Nikdy v životě jsem nebyl tolik napnutý jako dnes. „A? Mami, co ještě? Kdo je můj brácha?“ visím mámě pohledem na rtech. Chci to vědět.

Simone

Tak jo, už mu to řeknu. Pustím stůl, další hluboký nádech a pak konečně můžu mluvit.

„Bille, tvůj bratr, tvůj bratr je Tom. Tom Felton!“ bolestně vydechnu, jako by mi někdo vrážel dýku do srdce. Bill viditelně zbledne a v jeho očích vidím, že mi nevěří. Otevře pusu, ale slova nevychází. Chytím ho za ruku a rozpláču se.  

Bill

Tom Felton. Tahle dvě slova mi kolují v hlavě. Tom, moje největší láska Tom, je můj bratr. Ohromeně koukám na mamku. Ne, to nemůže být pravda, my nemůžeme být bratři. My nejsme sourozenci, máma se určitě spletla.

„Mami, ne, že to není pravda!“ vydechnu a cítím téct po tvářích první slzy. „Mami, že ty mi lžeš, tomu nevěřím,“ zavzlykám.

Simone

Vyskočím ze židle a jdu k Billovi. Teď bude potřebovat hodně lásky a soucitu. Nikdy v životě bych nechtěla být na jeho místě. Kleknu si k němu a obejmu ho.

„Miláčku, bohužel, je to pravda, taky jsem tomu nechtěla věřit, ale bohužel, je to skutečně tak,“ zvednu se a setřu synkovi slzy. „Bille, můžu ti vyprávět, jak to všechno začalo a jak to doopravdy všechno je, ale nebudu ti to vyprávět hned. Jestli si chceš nejdřív všechno promyslet a sám v hlavě urovnat,“ odmlčím se. Bill se na mě ztrápeně zadívá a zašeptá:

„Ne mami, já chci slyšet všechno…