autor: Pajule
Všem posílám ahoj a úsměv k tomu. Je to dvaatřicátý díl a já musím přiznat, že jsem překvapená. Předpokládala jsem, že tato povídka bude spíše krátkodobá záležitost. Už teď, když si čtu díly nazpět, si říkám, co bych napsala jinak a co bych nechala tak, jak to má být. Moje předchozí (první twincest) povídka byla katastrofa, to přiznávám na plnou pusu, tahle je o něco lepší, ale i tak nejsem spokojená. Teď začínám psát povídku novou, avšak jaká bude, to si ještě říct netroufám. Chtěla jsem jen říct, že i když se to nezdá, za chvíli tato povídka bude u konce. Díly teď bud psát delší, takže se posuneme docela vpřed :o)
Ještě je tu jedna věc, abych nezapomněla. Hodně se teď na blogu řeší téma komentáře. Popravdě, nikdy jsem nesnila a ani jsem nevěřila v to, že bych měla pod povídkou víc jak deset komentářů. Píšu proto, protože mě to baví. Ale musím říct, že když jich tam bylo hodně, byla jsem potěšená a s ještě větší radostí jsem se vrhala do psaní dalších a dalších dílů. Tak trochu mě (asi jako ostatní autorky) mrzí, že komentáře ubývají. Já osobně nemám moc času na to, abych četla nějaké povídky, avšak když už nějakou čtu, snažím se ji každý díl okomentovat (když nestíhám každý díl, tak alespoň tak, že jeden díl ano, druhý ne, jeden ano, druhý ne… nebo se třeba ke komentování vrátím až další den – autorky si to vždy najdou, nebojte ;o)). Proto vás prosím – ne jen za sebe, ale za všechny ostatní autorky i překladatelky – komentujte! Ono stačí i jedno slovíčko. Autorky i překladatelky to potěší a věřte, že i vám se potom povídka bude číst lépe (budou delší, rychleji přidávané díly, apod.). Toť ode mě asi vše ;o)
Doufám v to, že se vám tento díl bude líbit ;o) Pajule :o)
Rub a líc.
Druhý den ráno – 8:50
BILL
„Tak tady zůstaň, Tomi, když ti není dobře. Vždyť to nevadí. Jsi už dospělej, umíš se o sebe postarat. Nechám ti tady klíče od budov, od brány, nechám ti tady laptop s připojením na internet a budeš mít mobil, tak budeme spolu v kontaktu po celý den. Nechci, aby ti potom bylo ještě hůř. Co když je to způsobený sluníčkem? To by ti potom další den na sluníčku vůbec neprospěl. Měj rozum, Tomi…“ konejšivě blonďáka pohladím po ruce. Hned ráno, když se probudil, si stěžoval, že ho bolí hlava. Potom ani nesnídal, protože říkal, že ho bolí břicho. A i přesto, paličák jeden, chce s námi jet dneska na to koupaliště. Jenže co když to má od sluníčka? Úžeh nebo úpal… nebo jak se tomu vlastně říká, co by to mohlo být. To by se mu potom mohlo udělat ještě hůř, kdyby strávil další celý den na slunci. Myslím, že to není zrovna ten nejlepší nápad. Ale on i přesto s námi chce jet.
„Ale Bille, vždyť…“ zase začne protestovat, načež ho posadím zpět na postel, vezmu mu Nike tašku z ruky a položím ji na zem ke skříni.
„Nikam nejedeš, Tome Kaulitzi. A to ti říkám jako vedoucí tábora, jasné?!“
„Ne, Bille. Já… vážně mi už je líp, vážně. Klidně můžu jet,“ zanaříká, pokusí se zase vstát, ale zarazím ho.
„Dost protestů, ano? Prostě si dej jeden oddechový den, ano? Můžeš být třeba jen přetažený, víš? Ale nechci, aby ti potom třeba bylo ještě hůř.“
„Nechci být celý den bez tebe, Billy,“ zahuhlá a za ruku, kterou mě drží, mě stáhne k sobě. Sakra, už bych měl jít. Sakra!
„Budeme v kontaktu, neboj,“ zamrkám a přitulím se k němu. Žádá si to ode mě a já můžu jen začít vrnět blahem. Jestli jsem si někdy představoval lásku a vztah, myslím, že jsem si vysnil přesně takového partnera, jako je Tom.
„Oh bože, budeš mi chybět. A to je to jen jeden den…“ povzdychne hlasitě. Jeho ruce se mi obmotají kolem boků tak šikovně, že mě donutí sednout si na jeho klín. Tomovy rty se mi přitisknou ze strany na krk, kde mě lehce začne laskat.
„Vynahradíme si to večer, Tomi. Pa,“ políbím ho na rozloučenou, s citem i vášní, vstanu a s posledním otočením u dveří, se vydám k hlavní budově. Klíče Tom má, laptop jsem mu nechal ležet na nočním stolku, takže by měl mít všechno. A Fabi mu tam prý nechal něco v kuchyni. Že to prý stačí strčit do mikrovlnky. Tak to snad Tom zvládne.
Přijdu akorát v tu chvíli, kdy přijede minibus pro patnáct lidí. Ještě se všech naposledy zeptám, jestli mají vše – plavky, ručník, opalovací krém, sluneční brýle a tak podobně – a můžeme vyjet. Mladý řidič za volantem se na mě přátelsky usměje, když mu řeknu, že můžeme vyjet. Všichni sedí a zdá se, že se těší. Aby taky ne, vypadnou na jeden den z tábora. A to ke všemu na koupaliště. Já bych na jejich místě skákal dva metry do vzduchu a radoval se ze všech sil. Změna je změna. A tu má každý čas od času rád.
JIMMY
Posadil jsem se k okénku a po malé chvíli si ke mně přisedl Bill. Vyjeli jsme a Bill, s lehkým úsměvem na tváři, zavřel oči. Vypadalo to, že buď přemýšlí, vzpomíná nebo jen tak lehce podřimuje. Bylo mi divné, že s námi nejede Tom, ale nechával jsem to být. Mohly k tomu být jakékoli důvody. A je to Billova věc, ne moje. Ostatně vše, co se Toma… vlastně vše, co se týká věcí v táboře, je Billova věc. Jojo, je těžký přijmout skutečnost, že tady v Německu je Bill plnoletý. V Americe na to má ještě tři roky. Je to nezvyk, jednoduše řečeno. Vážně si po těch pár letech připadám, jak kdybych byl jeho otec. Nikdy bych nevěřil v to, že bych se mohl cítit jako táta. Mít o někoho strach. Mít strach o dítě. A teď jím vlastně jsem. I když Bill biologicky není můj, i tak ho miluji celým srdcem jako svého vlastního. Je až zvláštní, jak se člověk dokáže za pár let změnit. Otočit se úplně na druhou stranu. Rub a líc.
Když jsem studoval psychologii – o kterou se dodnes občas zajímám, takže si toho hodně pamatuji – učili jsme se tehdy jednu moc pěknou věc. Jednalo se o psychologii komunikace. Řešili jsme tenkrát na přednášce, v jakémsi diskusním kroužku, druhy mezilidské komunikace podle prostředí a role. Jedna část se mi zalíbila ze všeho nejvíc: Role se může změnit v past – tam, kde se „v ní“ jedinec necítí svobodně, nesedí mu, a on ji i přesto naplňuje. Do některé role se vpravíme dobře, po některých toužíme, některé odmítáme z přesvědčení, v některých nám není dobře. Příjemné pocity spojené s hraním role a s komunikováním „v roli“ zvyšují pravděpodobnost identifikace jedince s jeho zastávanou rolí. Myslím, že v těchto pár větách vidím něco, co má se mou dost společného. Ovšem já bych „vytáhl“ jen to pozitivní…
„Jimmy?“ ucítím lehké šťouchnutí do ramene, ale nereaguji. Po chvíli ucítím šťouchnutí znova. Konečně se proberu z myšlenek a otočím se na Billa. Usmívá se na mě a pusu má dokořán. Zívá. Asi si trochu zdřímnul. Copak asi dělal v noci, že se mu teď chce spát? Ok, Jimmy, tohle si nech na jindy, tyhle myšlenky. Až budeš sedět někde o samotě, koukat třeba na západ slunce. Potom můžeš přemýšlet, o čem se ti zachce. Ale teď ne…
„Hm? Copak, Bille? Děje se něco? Jo, prospal ses dobře?“ lehce se zasměju a Bill mi jako odpověď znova zazívá. Pravděpodobně si zdříml dobře.
„Nevíš, za jak dlouho tam budeme?“ černé vlasy mi přejedou po obličeji, jak se nakloní k okénku, aby se podíval ven, kde právě jsme. Ovšem moc toho nevykouká. Všude jsou buď louky nebo lesy.
„To absolutně netuším. Bille, jsem v Německu poprvé v životě, takže tohle ti opravdu neřeknu. Ovšem pokud to tak strašně moc chceš vědět, doporučoval bych ti, aby ses zeptal řidiče. Ten to se vší pravděpodobností vědět bude. Ten to vědět musí. Nevěděl by to jen v tom případě, kdyby nás chtěl unést ne-„
„Ok, ok, unášet nás nikdo nechce, takže volím variantu, že to ten řidič ví a asi se ho půjdu zeptat,“ přeruší mě Bill, vstane a pomalu odkráčí dopředu k řidiči. Chvíli si s ním povídá, načež se o pár minut později vrátí s úsměvem na tváři. To by mě tak zajímalo, co mu ten řidič řekl..?
„Takže? Jaké jsou nové zprávy? Nikdo nás neunáší a jedeme dobrým směrem?“ spustím na Billa ihned po tom, co se posadí na své místo. Stále má lehký úsměv na rtech a v rukách si skoro až netrpělivě otáčí s tenkým mobilem.
„Nikdo nás neunáší, neplaš. Řidič říkal, že bychom tam měli být do deseti minut, takže… tak,“ mrkne na mě, potom sklopí pohled k velkému displeji mobilu a doslova ho začne hypnotizovat.
„Dobře,“ kývnu si sám pro sebe a pohodlně se opřu. Když máme ještě deset minut, můžu nechat volně plynout tok svých myšlenek v hlavě. Zavřu oči a ponořím se do známa i neznáma.
„Jůůů!“ uslyším najednou vedle sebe. Zní to, jako by mi Bill zavýskal přímo do ucha. Prudce otevřu oči, co se děje, když ho spatřím, jak rychle vysouvá klávesnici na mobilu a cvaká extrémně rychle smsku. Dlouhou smsku. Mohlo mi to dojít, že dnes bude celý den na telefonu, když s námi Tom nejel. To mě tak napadá…
„Bille?“ šťouchnu do něj, aby reagoval na má slova. Odpoví mi jakýmsi rychlým, nesrozumitelným slovem. Pravděpodobně to mělo být něco ve smyslu toho, abych chvíli počkal, než dopíše tu smrtelně důležitou smsku. Čekám, čekám a Bill stále píše. Otčím se k okýnku akorát v tu chvíli, kdy slyším, jak klávesnice telefonu zacvakla zpět, na své původní místo. Bill dopsal smsku.
„No, mluvil jsi na mě, Jimmy? Potřeboval jsi něco? Promiň, potřeboval jsem tu smsku dopsat, abych nezapomněl, co jsem to vlastně chtěl napsat, protože kdybych to zapomněl, tak by to bylo špatný, protože bych to zase musel vymýšlet znovu, což by se mi nechtělo. Takže jsem to radši chtěl napsat najednou, pro-„
„Ok, nechápu, jak můžeš mluvit a mluvit a nemít v tom zmatek, protože já už v tom mám zmatek teď, a to jenom poslouchám. Ke všemu jsi chtěl pokračovat, takže…“
„Teď by ses, předpokládám, začal zamotávat ty, když mluvíš, takže přejdi k věci, jo?“
„Proč s námi dneska nejel Tom? Stalo se něco?“ akorát v tu chvíli, kdy to dopovím, zavrní Billovi v ruce mobil, že mu přišla další sms zpráva. To bude ještě na dlouho, než to z něj dostanu, proč s námi dneska ten Tom nejel. Překvapí mě, když mobil nechá mobilem a pozornost začne věnovat mně.
„Nebylo mu dobře. Říkal, že ho bolí hlava a že mu od žaludku taky není zrovna nejlíp. Tak jsem mu řekl, ať zůstane v táboře. Mohl by to mít od sluníčka, takže by mu nemusel další den na něm prospět. Co myslíš, ty, hm?“ vysvětí mi, jak se celá situace má. Tom tu není, protože mu nebylo dobře. A ještě se mě zeptá, jestli udělal dobře. Nebo se mě ptá na to, jestli souhlasím s teorií toho, co Tomovi je? Sakra, Jimmy, dneska máš v hlavě trochu chaos…
„No, pokud ani dobře nevypadal…?“ zeptám se ho tentokrát já. Bill pokrčí rameny, rychle si přečte smsku a potom se zase obrátí ke mně.
„No, zdál se mi.. divnej,“ shrne to prostě. Divnej…
„Aha,“ pokývám hlavou a snažím se vzpomenout si na dnešní ráno. Když jsem si šel po ránu vyčistit zuby, potkal jsem se tam právě s Tomem. Usmíval se, vtipkoval a ani trochu to nevypadalo na to, že by mu nebylo dobře. Přesně naopak. Doslova zářil, úsměv od ucha k uchu.
TOM
Je to zatraceně divný, když je tu takový ticho. Když tu nikdo není. Zůstal jsem tu sám. Přesně tak, jak jsem to chtěl. Ale povedlo se mi to sehrát docela dobře, ne? Nikdy jsem si nemyslel, že bych něco takovýho mohl udělat. A udělal jsem to. Někomu jsem lhal. Sehrál jsem divadélko. Zahrál jsem si na nemocného, i když se cítím, jak se říká, zdravý jako rybka. Máma mi vždycky říkala, že když lžu, pozná to i přes telefon, takže jsem nikdy lhát nezkoušel. Teď jsem to zkusil a vyplatilo se mi to. Všichni – tedy hlavně Bill – mi uvěřili. A já mohu udělat to, nad čím přemýšlím už delší dobu. A mohu udělat to, co chci už od včerejšího odpoledne. Ovšem tenhle nápad, být na chvíli v roli herce a nemocného, mě napadl až včera večer. No – a proč by ne? Hm? Samozřejmě že lhát nechci, ale… Jednou za deset let bych takovou malou lež spáchat mohl. Ač lži opravdu k smrti nenávidím. Ovšem tahle lež nikomu neublížila, ne? Vlastně leda tak ublížila mně. Celý den bez Billa. Ale zase… v něčem mi ta lež pomohla. Ok, ok, už se do toho zamotávám, měl bych tok svých myšlenek zastavit a začít s tím, co chci dnes spáchat. Nejprve si asi dojdu do kuchyně pro nějaké jídlo a pití, potom se vrátím do chatky a půjčím si Billův laptop s připojením na internet, abych mohl rozjet plán dnešního dne. Už teď mám ovšem kolena rozklepaná do všech stran…
Lehnu si do postele, před sebe si dám laptop napojený na zdroj, aby se mi hned nevybil, a vedle laptopu si ještě položím mobil. Bill mě doslova bombarduje sms zprávami, takže mám co dělat, abych stíhal odepisovat. Laptop otevřu, zapnu ho a okamžitě, jak naskočí, si najedu na internet. Ještě se překulím na posteli, abych dosáhl na zem, a z tašky, kterou jsem měl jakoby nachystanou k bazénu, vytáhnu kousek popsaného papíru. Tanzie mi včera dala nejen tu tašku, ale ještě pár internetových stránek, kam bych se podle ní měl podívat. Papírek jsem rozložil, najel jsem do internetového prohlížeče a do vyhledávače jsem naťukal jednu z asi pěti adres. Trvalo to jen pár vteřin, než mi naskočila ta jistá stránka. Rychle jsem ji přejel od shora až dolů a potom jsem rozklikl jeden z článků. Okamžitě jsem se do toho začetl a snažil jsem se zapamatovat si co nejvíce věcí. A řekl jsem si, podle toho, co jsem si přečetl, že si půjdu dát sprchu… Hygiena nadevše.
Po obědě – 13:00
Jen s ručníkem omotaným okolo pasu vpadnu do chatky, věci odhodím někam ke skříni na podlahu a opět si vlezu do postele. Otevřu laptop, „probudím“ ho z režimu spánku a najedu si na ten článek, který chci. Pustím si nějaké písničky, vypnu zvuky i vibrace mobilu a z postele zase vstanu. Nejistým krokem zamířím k onomu místu, kde mám schovanou tašku. Prkno odklopím a opatrně tu tašku vytáhnu. Prkno dám zase zpět do původní vodorovné polohy a šouravým krokem se s taškou v ruce vrátím zpět do postele. Je čas vyzkoušet si pár věcí… Rady a další věci jsem získal z internetu, tak mi to snad nějak pomůže…
autor: Pajule
betaread: Janule
Magická taška X____x Jak já se těším, až jí otevřou 😀
Ouh tak to bude ještě zajímavý. A Tom zněl tak přesvědčivě, když se snažil Billovi nabulíkat, že chce s nimi×D sama jsem tomu věřila×DDD no a měl by po sobě Tománek vymazat historii, páč jestli Billa napadne se tam kouknout, na jaký stránky to najížděl tak newm newm×D se bude divit, do Toma by to člověk neřek×D
co ma v planu?:D
Hajzlík xD
Těšim se na další, bude to rozhodně zajímavý ♥
Uh.
Myslím, že Tom plánuje na večer nějaké sexuální orgie xD Ne, je to jasné, co hledal na netu, předpokládám, že se připravuje na večer s velkým V, kde chce dát Billovi ten nejkrásnější dárek ♥ Těším se ♥
Zabijem ťa! Takto to ukončiť! Vrrrrrr, a ja už som sa tešila….hneď mi bolo jasné, že to Tom iba hrá 😀 hajzlík malý…ale aspoň sa teraz bude môcť celý deň venovať tomu, na čo sa tak strašne tešííím :D:D….oh, pokračovanie a to rýchlo….prosíííííííííííííííííím 😀 ♥
Doufám, že příště pořádně dopodrobna popíšeš, co Tom bude dělat, na to sem fakt zvědavá, bude sranda 😀 😀 už teď se směju 😀 😀
[2]: taky mě napadlo, jestli Tom smaže historii, nebo nesmaže a Bill najde, na co se Tom díval 😀
No….. napadlo mě to, co Janču 😀 mocko se těším 😀 na další díl 😀
Teda..Tak Tom nám lhal, jo..? 😀 A já mu to taky uvěřila..:D Chudák Bill se bojí co mu je a on takhle..:D
A má to teda dobře vymyšlený..aspoň má čas si vyzkoušet všechno co potřebuje..a já už se vážně moc těším na pokračování 🙂