autor: Tomi & Ainikki
Druhý den od toho momentu, kdy se Bill na pár chvil probral, se na dveře jeho komnat, kam jsme ho přemístili, ozvalo zaklepání. Po mém svolení ke vstupu do místnosti vešel Tatsuya a v rukou třímal docela objemnou hromádku nějaké korespondence. Pohledem jsem překontroloval Billa, který opět spal, zvedl jsem se od jeho lůžka a přešel k chlapci.
„Dobrý den,“ pozdravil mě polohlasem. Nejspíš se choval tak tiše díky tomu, že jeho císař spal, já si ale nemyslel, že by ho dokázalo v jeho stavu jen tak něco probudit.
„Pěkný den i tobě,“ promluvil jsem normálně, bez šeptání. „Co potřebuješ?“
„Já,“ odmlčel se a zrak sklopil k dopisům, které přistrčil blíže ke mně. „Byl jsem se podívat v bývalých komnatách Xanira. Já… vlastně ani nevím, proč jsem tam chodil… jen…“
„To je v pořádku, nemusíš to vysvětlovat.“ Ujistil jsem ho, že mě jeho pohnutky nezajímají, a nemíním z jeho činu ani nic vyvozovat. „Pokračuj,“ vybídl jsem ho.
„Našel jsem tam tyhle dopisy. Jsou od princezny Amayi, všechny adresované císaři, ale řekl bych, že k němu se nedostal ani jeden.“ Zatnul jsem prsty v pěst. Ti bídáci měli ošetřeno všechno. Ani kontakt se setrou mu nebyl umožněn, aby to snad neodvracelo Billovu pozornost od šogúna.
„Četl jsi to?“
„Ne, to bych neudělal.“
„To bys ale měl.“ Vyvedl jsem ho z omylu.
„Prosím?“ Tatsuya nevěřícně pozvedl jedno obočí.
„Pochop, nemyslím to nějak špatně. Snad jen, že princezna jistě očekávala odpověď a musí být znepokojena pokud jí nedostala Nemám v úmyslu to číst všechno, jsou určeny Benjirovi a já nehodlám narušovat jeho soukromí. Otevřeme jen ten, co přišel jako poslední, a tebe žádám o pomoc, protože, jak jistě víš, já to vaše písmo ještě příliš neovládám.
„Tohle bych mohl,“ souhlasil a našel v hromádce obálku, která byla nejmladší.
„Benjiro, můj drahý bratře,“ začal Tatsuya zvolna s předčítáním. „Tak často ti píši a odpověď stále nepřichází…“ Bylo to přesně to, co jsem očekával. Podivovala se nad Billovým mlčením a žádala alespoň o svolení přijet, aby se s ním mohla vidět, když se císaři nechtělo na její korespondenci reagovat. Byla z toho docela zdrcená, a dokonce vyjádřila obavu, zda na ni tak rychle zapomněl, a už vůbec mu nechybí, protože ona si, ač měla spokojené manželství a čekala děťátko, po něm stýskala velmi. Bylo mi jí líto. Nejspíš se k ní nedonesly vůbec žádné zvěsti o tom, co se tu děje, a tak se mylně domnívala, že o ni bratr nestojí.
„Pomůžeš mi pro ni napsat odpověď?“
„Jistě.“ Tatsuya se usadil k malému stolku, vzal si list papíru a brk, a čekal, až začnu diktovat. Ujistil jsem Amayu, že na ni bratr rozhodně nezanevřel a v krátkosti jí vylíčil to nejdůležitější z událostí dnů uplynulých. Na závěr dopisu jsem ji vybídl k návštěvě, pokud manžel nebude mít nic proti, protože její přítomnost tady by jistě přispěla k tomu, aby se Benjirovi udělalo rychleji lépe.
„Zařídím, aby posel s tou zprávou odjel co nejdříve.“ Ujistil mě Tatsuya a odešel z pokoje.
Znovu jsem si přisedl k Billovi. Měl jsem vypozorované, že jeho spánek je klidnější, když mě cítí u sebe. Ale jinak pokroky v jeho uzdravování byly velice pomalé, ovšem snažil se. Po malých dávkách začal pravidelně jíst, i když se v začátcích častokrát stávalo, že přijatou potravu v sobě neudržel. Fyzické rány se ale hojily rychle a nebýt častých nočních můr, které ho vytrhávaly z blahodárného spánku, jenž by jinak pomohl k rychlejšímu zotavení, bylo by všechno mnohem snazší a optimističtější. A právě poranění jeho duše jsem se obával nejvíce. Měl jsem hrůzu z toho, že zůstane zlomený, že navždy vyhasnou jiskřičky štěstí a radosti z jeho očí. Zatím tomu mnohé nasvědčovalo. V momentech, kdy byl vzhůru, byl podivně prázdný, téměř vůbec se mnou nemluvil a před mými snahami dotýkat se ho a pečovat o něj sice neuhýbal, ale nikterak se je nesnažil opětovat. A možná jsem jen viděl problém tam, kde nebyl. Přeci jen, stále mu bylo hodně špatně, což mohl být ten důvod jeho netečnosti.
Uplynulo téměř dalších 14 dní. Mezitím stihla přijít nová zpráva od Amayi. Chystala se na cestu. Chtěla přijet co nejdříve, dokud její břicho nebude příliš velké, aby jí při cestování nepřekáželo. Byl jsem rád. Totiž nejen Bill, ale i já ji moc rád uvidím.
Stál jsem u okna a díval se do zahrad, kde začínal pozvolna odtávat sníh. Jaro se blížilo a s ním přicházelo i mnohem silnější slunce, které příjemně prohřívalo palác a zalívalo ho zlatavou září. Vše bylo najednou veselejší, jen pro mě slunce stále zůstávalo vyhaslé. Bill se v přikrývkách zavrtěl a já se ihned pohotově otočil, abych ho zkontroloval. Reagoval jsem tak za tu dobu na jakýkoli jeho pohyb nebo zvuk. Něco si zamumlal a po pár pokusech otevřel dlouhým spánkem ztěžklá a slepená víčka. Nepřiskočil jsem k němu tak jako obvykle, jen jsem ho zůstal tiše sledovat. Rozhlédl se po místnosti, a když jeho pohled spočinul na mně, překrásně se usmál. Zdálo se mi, že se mi snad zastavilo srdce, hned po tom, co udělalo splašený kotrmelec. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem ten zářivý úsměv viděl,, a především jsem se poslední dny bál, že už ho ani nikdy neuvidím.
„Nevíš, jak dlouho jsem spal?“ Chtěl vědět a ta projasněnost se z jeho tváře nevytrácela. Donutil jsem své ohromením ztuhlé tělo rozpohybovat a přisedl jsem si k němu. Pohladil jsem ho po tváři, odhrnujíc tak pár pramenů vlasů, které mu překrývaly obličej, a teprve potom jsem odpověděl.
„Moc dlouho. Tedy alespoň mně to připadalo jako ta nejdelší věčnost.“
„Tak to abych ti vynahradil ten ztracený čas.“ Zavrněl a svou ručkou, do která se pomalinku vracela síla, si mě za košili přitáhl blíž a vtiskl mi lehký polibek.
Skutečně jsem měl pocit, že teprve dnes, v tento okamžik, jsem se doopravdy probudil. Sice jsem si vybavoval, že již před tím jsem byl při vědomí, Tom mě krmil a staral se o mně, ale to celé se mi momentálně zdálo jen jako sen, který se vzdaloval v mlžném oparu čím dál víc, jak jsem nyní procital. Však tohle bylo také poprvé, kdy mi bylo tak, že jsem si nemyslel, že každou chvíli nejspíš umřu. Žádné křeče v žaludku, pocit na omdlení nebo zvracení, bolest hlavy, to všechno bylo téměř pryč. Cítil jsem se jen trochu unavený a zesláblý, ale poprvé také šťastný. Konečně mnou naplno prostoupila radost, že nás Tom dokázal osvobodit od Toriovy tyranie a mé srdce přetékalo láskou k mému zachránci.
„Z celého srdce rád doženu ten ztracený čas,“ vydechl Tom celý dojatý a sevřel mě do náruče. Držel mě tak ještě notnou chvíli, a kdyby nebral ohledy na můj zdravotní stav, nepochyboval jsem, že by mě svíral mnohem pevněji.
„Chtěl bych se postavit a zkusit trochu chodit,“ žádal jsem, když jsem si i já dostatečně užil jeho hřejivého objetí a drobných něžností, kdy mě hladil ve vlasech a na čelo tisknul motýlí polibky. Byl jsem totiž přesvědčený, že za moji rozlámanost velkou měrou může i skutečnost, že jsem delší dobu pouze ležel v posteli. „A pak bych si dal horkou koupel a taky mám hlad.“ Dodal jsem a Tom se jen pobaveně zasmál.
„Ani nevíš, jak moc rád tohle všechno slyším. Vydrž, dojdu zařídit tu vanu a pak ti pomůžu vstát.“
Tom plnil všechna má přání snad ještě dřív, než jsem je stíhal vyslovovat, staral se o mě jako o tu nejvzácnější květinku a v jeho péči mi od té chvíle bylo hodinu od hodiny lépe. Stačilo pár dní a dokázal jsem vše bez pomoci, a když potom na nádvoří přijel kočár s družinou, ze kterého vystoupila má sestra, nechybělo mi již k naprostému štěstí vůbec nic.
„Amayo, vítej. Tolik se mi stýskalo,“ s vřelostí jsem ji objal a bylo mi jedno, že ji držím nejspíš déle, než bylo u nás zvykem. Nehodlal jsem své pocity v sobě dusit a chtěl jsem si plně užít svou radost.
„To mně taky, bratříčku. Těší mě, že už jsi v pořádku. Tomův dopis zněl totiž dost hrozně.“ S menší výtkou se mi koukla za rameno, kde jmenovaný postával. Všude mě nyní doprovázel, a tak nemohl chybět ani u Amayina příjezdu.
„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil, ale před pár dny na tom ještě skutečně nebyl moc dobře.“
„Nezlobím se,“ mávla nad tím sestra rukou a mile se na Toma usmála. „A nyní je už úplně v pořádku?“ Zeptala se ho a já měl najednou pocit, jako bych se vrátil v čase do dob, kdy ti dva byli jedna ruka a bavili se přede mnou o mně, jako bych byl snad malé dítě a neuměl na otázky odpovídat sám. Tenkrát mě to zlobilo, ale nyní mi to jen vykouzlilo na tváři pousmání. Byla to totiž známá doba bezpečí a klidu a já rozhodně neměl nic proti tomu, aby se něco málo z toho vrátilo.
„Ano, je. Jen si musí jít ještě odpočinou i během dne a potřeboval by nabrat pár kilo, ale jinak je mu dobře,“ ubezpečil Amayu o mém výborném zdravotním stavu.
„A jak se vede tobě, sestřičko?“ Chtěl jsem na oplátku vědět já. Z jejích dopisů, které jsem si konečně přečetl, když se mi udělalo lépe, jsem věděl, že je v požehnaném stavu. A bylo to již dokonce trochu vidět. „A malému,“ dodal jsem a pohladil ji po vypouklém bříšku.
„Oh, máme se výtečně. Už začal i kopat, dareba.“ Zasmála se.
…
Večer jsem seděl, dnes už ve společných komnatách mě a Toma, u okna a zamyšlený jsem pozoroval ztmavlou zahradu, čekajíc až Tom dokončí koupel a přijde za mnou. Tak jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem ho vůbec neslyšel přicházet. Až když kolem mě zezadu ovinul ještě vlhké a olejem provoněné paže a líbnul mě kamsi na ucho, zaregistroval jsem jeho přítomnost.
„Nad čím přemýšlíš?“ Šeptnul polohlasem a nepouštěl mě ze svého objetí. Více jsem se zády opřel o jeho pevné tělo a hlavu si položil na jeho rameno.
„O všem… o nás, o Japonsku, o tom, jak to bude dál.“ Neuniklo mi jeho překvapené vydechnutí.
„A jak to tedy bude dál,“ zeptal se po hodné chvíli. Nejspíš byl překvapený. U mě nebylo zvykem, abych uvažoval tímto směrem. Dřív jsem existoval jen já, moje zábava a vrtochy. Co se kolem mě dělo, nebylo důležité. O to míň, když se to mělo týkat celé země.
„Hodně se změnilo tím, že je Torio pryč. Japonsko zůstalo bez pevné ruky, která by ho vedla, a tak to nemůže zůstat dlouho. Za chvíli by vypukly nepokoje. Rozhodl jsem se na místo šogúna jmenovat velitele mé osobní stráže. Tomu muži plně důvěřuji a je schopný. Ovšem s tím, že bude mít pravomoci jen nad vojenskými složkami země, pokud nám bude hrozit nějaký válečný konflikt, a všechna jeho rozhodnutí budou procházet přese mě.“
„Přes tebe?“ Tom se podivil ještě víc.
„Ano, chci začít fungovat jako skutečný císař. Budu se muset mnohému naučit, ale je to moje povinnost vůči lidu. A tebe bych chtěl mít po svém boku nejen jako partnera, ale také jako hlavního rádce. Co tomu říkáš?“ Ptal jsem se na jeho souhlas.
„Och,“ byla první jeho reakce. Pustil mě a obešel mě, aby se mi mohl podívat do očí. „Samozřejmě přijímám,“ vtiskl mi na ústa dlouhý procítěný polibek, a když se odtáhl, dodal: „Nyní ses stal skutečně velikým mužem.“
…
Stál jsem vedle císařského trůnu, v sále se tísnila spousta lidí a všichni sledovali mladého panovníka, který právě jmenoval nového šogúna. I já jím byl naprosto ohromen. Působil tak suverénně, elegantně a majestátně. Byl na hony vzdálený té loutce, kterou jsem ve stejném sále poznal před časem, a kterou vyloženě obtěžovalo tu sedět a přijímat audienci cizinců odkudsi z Holandska. Dřív byl pouze krásný nudící se aristokrat, ale dnes z něj byl půvabný oduševnělý mladý muž. Ta cesta sem byla dlouhá, stála mnoho utrpení a zkoušek, ale on z nich nakonec vyšel jako vítěz. Poznamenalo ho pár nehezkých vzpomínek, ale těm dokázal čelit. Nezlomil se, ale postavil se pevně na nohy a stal se tím, pro co se narodil – opravdovým císařem plným moudrosti, dobra a pochopením pro svůj lid. Od vzdělaných jsme se učili společně, jak pečovat o zemi a vést ji. On se v tom ale dokázal pohybovat naprosto přirozeně. Stačilo pár měsíců a přesvědčil o své způsobilosti všechny, kdo v zemi něco znamenali a většina z nich se mu stala naprosto oddaných.
A já? Připadal jsem si jako v pohádce. Byl jsem obklopený čarokrásným světem plným barev a kořeněných vůní, a teprve nyní jsem to dokázal vše naplno vnímat a zamilovat si to. Holandsko se stalo pouhou vzdálenou vzpomínkou a já už si ani nedovedl představit, že bych se měl snad někdy vrátit. Byl bych tam cizincem. To tato země se stala mým domovem, v jehož náruči jsem se cítil dobře. A co bylo nejdůležitější – miloval jsem a byl milován. Nebylo nic nádhernějšího, než se každé ráno probouzet vedle Billa, být v jeho přítomnosti, dokud slunko nezapadlo, a večer usínat a cítit teplo jeho hřejivého těla. Byl jsem plný lásky k němu a mohl jsem bez příkras říci, že jsem se stal tím nejšťastnějším mužem pod sluncem.
KONEC
autor: Tomi & Ainikki
betread: Janule
Krásný konec ♥
Krásný konec téhle nádherné povídky ♥ Jsem ráda, že Tom zůstal v Japonsku a nevrátil se do Holandska, jak jsem se obávala. Jen mě ještě napadlo, jestli Amaya náhodou nečeká to maličké s Tomem, ale to asi ne =)
A přeměna Benjira z poslušné, apatické loutky ve skutečného vládce byla dokonalá =) Prostě HE, jak mám ráda. Zajímavá a originální povídka, bude se mi po Japonsku stýskat =)
Těším se na nějakou další povídku z vaší dílny, určitě bude stát za to, stejně jako tahle =)
oh.. uplně nádherný dokonalýý.. hlavně že to skončilo dobře.. :))
Krásna poviedka. Si skvelá autorka.
Táto poviedka je jednou z tých prekrásnych vecí, ku ktorým sa nebudem môcť vrátiť, pretože som príšerne trpela. Všetky chvíle Billa s Tomom boli tak nádherné, dychberúce a čarovné, ale to týranie miláčika, to by som už viackrát nezvládla. Bol to ale krásny zážitok. Zaujímavý námet a prostredie. Ďakujem za ten príbeh a hlavne za ten koniec.
Tohle je tak děsně krásný, nikdy předtím jsem tuto povídku nečetla, což mě mrzí… krásný prostě krásný
Táto poviedka sa mi veľmi páči. Milujem Japonsko a tento príbeh, zasadený do jeho histórie, je o to viac originálny a zaujímavý. Zo začiatku mi vadil Tomov blízky vzťah s Amayo, ale nakoniec to nebolo až také strašné a všetko dobre dopadlo. Takže super. Ďakujem za poviedku.
Tak zjišťuji, ze tuhle povídku jsem uz kdysi cetla a jako obvykle tu neni muj komentar, jsem ostuda 😞… Kazdopadne si pamatuju, ze se mi moc libila❣️ A jeste bych rada vyjádřila kompliment ke stylu Tveho psani – sedi mi a čte se to uplne samo. Myslim, ze do třetice vseho dobreho zabrousim ted jeste jednou do Tveho “šuplíku” 😊.
Nádherná povídka, opravdu čarokrásná ❤️ Klidně mohla být i jednou tak dlouhá a neměla bych jí dost. Skončilo to zbytečně moc rychle… Ale díky!