Love & Death 13.

autor: Rachel

Tom:  

„Tak… jsi doma,“ lehce stisknu Carolininu dlaň v té své a prsty po ní přejedu, zatímco vzhlédnu k velkému, honosnému domu před námi. Ještě nikdy jsem ho neviděl, dnes jsem se ale rozhodl Caroline doprovodit až domů. Nechci, aby se mi v tak velkém městě, jako je Berlín, ztratila, když tu bydlí teprve krátce. Proto jsme si udělali procházku městem, abychom spolu mohli být déle. A za druhé jsem byl opravdu zvědavý, jak vypadá jejich nový dům, o kterém mi už několikrát povídala.  

Vzhlédnu k té vile přede mnou a jen němě si ji prohlížím. Náš barák se může jít zahrabat, není ani z poloviny tak velký a luxusní jako už na první pohled tenhle. Poznal jsem ho proto, že mi ho Caroline cestou popisovala, a navíc jsem nikdy nic podobného neviděl, než takovou velkou vilu. Slova mi uvíznou v krku, když jen pomyslím na to, kolik musela stát asi peněz. Slovo hodně na to ani přinejmenším nestačí, a ani se není čemu divit, když tohle je jedna z nejbohatších čtvrtí v Berlíně. Nikdy jsem tu nebyl, až teď, proto jen valím oči na všechny ty luxusní bejváky kolem, o nic horší než ten, ve kterém bydlí Caroline.  

„Váš dům je opravdu… pěknej,“ nic lepšího ze mě v mém němém úžasu vypadnout nemohlo. Zírám na ten obrovskej barák před sebou a jen matně si vybavuju, jak jsme se šli s kámošema v Ameru podívat na Bílý dům. Tenkrát jsem si myslel, že nic většího už nemůže existovat, pohled přede mnou mě však ujišťuje v tom, že jsem se šeredně zmýlil. Tohle strčí celý Bílý dům a kdejaký velký palác hravě do kapsy. 

„Váš dům je mnohem hezčí,“ Caroline se usměje a vytrhne mě tak z mých myšlenek a představ, jak to asi musí vypadat vevnitř. Vyvalím oči a v duchu si jen nevěřícně opakuju její slova. Jak může něco takového srovnávat s naším domem, který je oproti tomu jejich úplné nic. Neměl jsem s ní chodit až sem, teď si připadám jako úplný chudák, který jí nesahá ani po kotníky. Na něco takového, jako je jejich vila, se v životě nezmůžu, i kdybych makal jak barevnej od rána do večera.

„Proč myslíš?“ plácnu první otázku, která mi přijde na jazyk… odpovědi se mi však dostane hned vzápětí, dřív, než jsem ji očekával. Caroline se ke mně přitulí blíž a dlaní lehce pohladí mou tvář.

„Protože tam… tam u vás jsi ty. Tady tě nemám nikdy… vždycky jenom tam,“ odvětí a sklopí pohled. Moc dobře vím, na co naráží. Já ji mamce a Billovi už představil, ale ona mě svým rodičům ještě ne. Nikdy jsem její rodinu neviděl a jejich dům vidím dnes poprvé. Ona už u nás byla dvakrát, tuto noc u nás i přespala. Když chceme být spolu, buď jsme kdekoli ve městě, nebo u nás doma. Ještě nikdy se nestalo, abychom šli k nim domů. Vždycky musí jít ona k nám, nikdy to nebylo naopak… na to chtěla upozornit.  

Mlčky sklopím pohled k našim propleteným prstům, zatímco v hlavě pátrám po nejlepším způsobu, jak se vyhnout odpovědi, a zároveň stočit téma našeho rozhovoru jiným směrem. A zřejmě nejsem sám.

„Napadlo mě… jestli bys se mnou nechtěl jít zítra nakupovat. Bude neděle, nechci sedět sama doma a užírat se nudou,“ odvětí a prsty přejíždí po mé tváři. Přemýšlivě svraštím čelo… povzdechnu si však hned, co si jen trochu uvědomím plán zítřejšího dne.

„Promiň, lásko, ale zítra nemůžu. Máma se dopoledne vrací z toho Hamburku, musím ještě uklidit dům, uvařit oběd, určitě se potom zase bude vyptávat, co jsem dělal, a povídat o té služebce,“ odvětím a pohladím po tváři Caroline, která sklopí pohled před tím mým. Tiše vydechne a jen pokrčí rameny.

„Jak chceš, zavolám Susan, aby šla se mnou,“ odvětí a zadívá se někam mimo mě. Sakra, teď jsem si to sám posral tak debilní  věcí. Teď vypadám, jako by se mi tam záměrně nechtělo a vymlouvám se na největší blbost, která navíc souvisí  s mámou. Někdy jsem opravdu idiot.

„Nemusíš jí volat, půjdu s tebou. Uklidím teď, až přijdu domů a s mámou pokecám i večer, hm?“ navrhnu a vzápětí je mi odpovědí  zářivý úsměv, který úplně stačí jako odpověď. Caroline se na mě usměje a já cítím, jak se její  paže ovíjejí kolem mého krku, když se ke mně přitulí.

„Chci si koupit nové  prádélko,“ zašeptá a vyvolá tak na mé tváři úsměv. Její slova mě rozhodně nenechávají  chladným, jen ta představa je víc než lákavá. Dlaněmi sjedu na její zadeček a lehce jej pohladím.

„V tom případě  ti budu pomáhat s výběrem,“ rozhodnu a rty se otřu o jemnou kůži na jejím krku. Nemůžu se dočkat, až zítra vyrazíme. A tohle že bych měl nechat na nějaké Susan? V žádném případě, prádélko budu vybírat jenom já a nikdo jiný. A pochybuju, že by se nějaká Susan trefila do mého vkusu.

„Večer ti ještě  zavolám a domluvíme se, v kolik tě vyzvednu, ano? Teď  už budu muset jít, čeká mě ten úklid,“ odvětím a odtáhnu se od Caroline, která jen chápavě pokývá  hlavou.

„Tak… ahoj,“ nevinně  se pousměje a stáhne si mě k poslednímu polibku.  

Vystoupím z přeplněné  tramvaje a volným krokem zamířím po chodníku k našemu domu. Pochybuju, že se teď do nějakého velkého úklidu pustím, moc dlouho mi to odhodlání luxovat a uklidit tu hrůzu v mém pokoji po včerejší noci nevydrželo. Spíš si dám konečně horkou sprchu a natáhnu se před plazmovkou s nějakým dobrým filmem a s popcornem v ruce, stačí, když v pokoji trochu poklidím večer, než půjdu spát. Mámu už to stejně dávno přestalo bavit po nás nahoře uklízet nebo nám pořádek kontrolovat, definitivně to vzdala jednou, když pod mou postelí při luxování nedopatřením našla použitý kondom a pár ne zrovna moc slušných časopisů.

Od té doby máme úklid v horním patře na starosti já s Billem a to děláme jen, když  se nám opravdu chce. Já si vždycky uklízím jen můj pokoj, Bill uklízí svůj a koupelnu k tomu. Stejně ji používá víc než já. Já se jen osprchuju, očistím si zuby nad umyvadlem, zajdu si na záchod a tím to hasne. Kdežto Bill tam dřepí za zavřenými dveřmi celé hodiny, leží ve vaně, natírá se těmi svými olejíčky nebo tělovými mlíčky, které jsem tam už párkrát zahlédl, nebo stojí před zrcadlem a na ksicht si patlá všelijaká líčidla a krémy. Koupelnu využívá mnohem víc, proč by tam jednou za čas nemohl vytřít podlahu a uklidit. Stejně se tam jednou přestěhuje s celou skříní s oblečením a se všemi kosmetickými taštičkami, kterých má nespočet. Každý den v koupelně narazím na nějakou jinou, nepočítaje tu nacpanou skříňku, z jejíhož obsahu jsem včera jen výjimečně něco málo použil.  

Otevřu zahradní branku a zamířím přes zahradu k naší terase. Doufám, že jsou dveře od terasy k nám domů otevřené, jinak se budu muset vrátit k těm domovním a zazvonit, jelikož jsem si inteligentně  zapomněl klíče doma. A to ještě bůhví, jestli je Bill doma a otevře mi. Dneska jsem ho ještě ani jednou neviděl. Těžko říct, jestli někde byl, každopádně doufám, že se domů dostanu.

Oddechnu si, když se mému pohledu naskytnou otevřené dveře se síťkou, kterou nahlédnu dovnitř. Nedbale se zuju, odkopnu tenisky stranou a vejdu do našeho velkého obýváku. Už už chci zamířit ke schodům nahoru a zavolat na Billa… moji pozornost však upoutá něco malého, batolícího se po gauči.  

Zvědavě popojdu o něco blíž, s očima upřenýma na tu hýbající se věcičku… a usměji se, když v ní rozpoznám nějaké malé děťátko, které sedí na gauči a hraje si s nějakým hrajícím hrkátkem, brumlajíc si něco pod nosem. Přestane, když uslyší mé kroky a zvědavě na mě upře svá velká, modrá kukadla. Vypadá to na holčičku, podle dvou malých náušniček, růžového trička a růžových punčocháčků.

„Ahoj, maličká,“ usměji se na tu malou princeznu, která si mě stále prohlíží, a popojdu blíž ke gauči. Kdoví, kde se tu vzala, možná je u nás nějaká návštěva… mé přesvědčení je mi však vyvráceno v okamžiku, kdy se rozhlédnu po obýváku a kuchyni. Nikde nikdo a v domě klid.

Trhnu sebou a sklopím pohled, když ucítím nepatrný dotek dvou malých ruček na svých nohou. Za tu krátkou chvilku mého přemýšlení se malá  šikovně dobatolila až ke mně a teď se drží mých XXL džín. Klekne si a pomalu se postaví na své, ještě trošku vratké nožky a vzhlédne ke mně, mrkajíc svýma modrýma kukadlama. Usměji se a opatrně ji vezmu do náruče tak, aby se jí nic nestalo. Přeci jen nemám s dětmi žádnou zkušenost, v rodině žádné nemáme a chůvu jsem nikdy nedělal. Pozorněji se zadívám na maličkou, kterou právě zaujala moje náušnice… a až teď mi dojde, ke komu určitě patří.  

„Ty jsi určitě  malá Vicky, viď?“ zapřemýšlím nahlas, odpovědi se mi od toho malého tvorečka dostane však hned vzápětí. Malá zatahá za můj ušní lalůček a zářivě se na mě usměje s dásněmi, ve kterých se už třpytí první malé zoubky. Usměji se a pohladím ji po jejích skoro už bílých, jemných vláscích, které se podobají spíš malému chmýří, než opravdovým vláskům. Je sladká. A na Sáru podobná ještě víc, než když byla miminko. Narodila se jen pár dní před mým odjezdem do Ameriky, nemůže jí být víc než rok, jestli správně odhaduju.

„Oh, ne, to ne, princezno,“ zasténám, když silněji zatáhne za moji náušnici a upoutám její pozornost k visící, cinkající zvonkohře kousek opodál.

„Cinká to, viď?“ prsty letmo zavadím o pár cinkajících serepetiček, které se rozezvoní, a usměji se, když se malá vesele rozesměje a lehce zatleská ručkama, naslouchajíc tichému cinkání. Je nádherná, když se směje svými téměř holými dásněmi. Roztomilá malá princezna…  

Bill:  

„Tak dobře, ahoj mami,“ s pozdravem ukončím hovor a hodím mobil zpět na postel. Vyběhnu z pokoje a rychle zamířím po schodech dolů. Musel jsem Vicky nechat v obýváku na chvilku samotnou, protože mi nahoře zvonil mobil. Byla to máma, jen volala, že je ok a zítra na poledne se vrátí. Snažil jsem se to odbýt co nejrychleji, přeci jen je Vicky ještě maličká, a protože už umí bez problémů lézt a s pomocí druhého i chodit, nemůžu ji nechat delší dobu bez dozoru. Jen doufám, že se jí za tu krátkou chvilku nic nestalo.  

Seběhnu poslední schod a nedbale si poupravím krátký pramen vlasů, který mi díky mé rychlé chůzi spadl do čela. Rychle vběhnu do kuchyně a zadívám se směrem k obýváku… v jediném okamžiku však ztuhnu jako solný sloup, když se pohledu mých očí naskytne Vicky, zvonivě se smějící v cizí náruči. V jeho náruči…