Časoprostor III 1.

autor: Janule

Vážení a milí :o), už je to tu zase… na vašich komentářích totálně závislá autorka se vrací na místo činu :o). Zdá se mi to neskutečné, že jsem se dopracovala ke třetí řadě svojí prvotiny, ale je to tak. Když jsem 25. září 2007 měla na blogu první díl téhle neverending story, považovala jsem ji za uzavřenou… ani ve snu mě nenapadlo, že se jí budu zabývat ještě další roky, myslela jsem, že je to téma, ve kterém se nedá smysluplně pokračovat. Jo… moje maličkost míní, čtenáři mění. U druhé řady už jsem nepochybovala, že půjde napsat i třetí, ale věděla jsem, že to bude čím dál tím těžší. Několikrát jsem v hlavě překopala celý děj, ale nakonec jsem přišla snad na tu nejlepší variantu, kterou teď píšu. Jsem momentálně u 15. dílu, jde to celkem ztuha, takže si nemůžu dovolit moc rychlý rozjezd. Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se, že budu zveřejňovat dva díly týdně, ve čtvrtek a v neděli, abych stíhala dál psát a neměla nervy, že zůstanete delší čas bez pokračování. Doufám, že se mi to bude dařit, držte mi palce. :o)

Včera večer jsem dostala nádhernej dárek… Helushka mi poslala rodinný portrét, který od té chvíle visí u nich doma v obýváku, tak si ho tam všichni hezky představte. Děkuju, Helushko, je to naprosto dokonalý a udělalo mi to obrovskou radost. :-*

Minule jsem začínala úvodem do děje, dneska je to spíš malá ochutnávka děje budoucího, jenž teprve nastane… Hned poté totiž začínáme tam, kde jsme skončili… žádné velké skoky časem… vítám vás potřetí ve svém Časoprostoru… račte dál a buďte v něm jako doma.

Vaše Janule :o)

„Pocem, tučňáku,“ zasyčím na svého synovce, a chytím ho kolem pasu těsně předtím, než zakopne o hranu koberce táhnoucího se až dopředu k oltáři. O vteřinu dýl a natáhne se jak širokej, tak dlouhej. Asi mě z něj za chvíli trefí, dneska je jak utrženej ze řetězu.

„Já nejsem žádnej tučňák, strejdo,“ uraženě se na mě otočí a snaží se dostat z mýho pevnýho sevření. „Jsem David a basta,“ div si nedupne tou svojí prťavou nožičkou a mračí se na mě jako čert. V černým fráčku, kterej mu nechal Bill ušít na svatbu, fakt vypadá jako tučňák, nemůžu si pomoct. Bílá košile, černá vestička, dlouhý krovky na zadečku, motýlek u krku… dokonalej malej roztomilej tučňáček. Ale já mám co kecat. Bill mě narval do toho samýho, takže jsme jak starej a mladej tučňák a nemáme si co vyčítat. Sice jsem si vydupal o něco volnější kalhoty, aby mě to mezi nohama netlačilo, ale víc jsem nezmohl. Naštěstí jsem Billovi rozmluvil cylindry, když nám je chtěl nechat vyrobit na míru, ale motýlku jsem se vyhnout nedokázal. Povolal si na to dokonce módního guru, aby mi osobně vysvětlil, že frak bez motýlka je společensky nemožná věc. Teď mě ten blbej motýl šíleně škrtí, nejradši bych ho serval a zahodil na zem. Jenže copak to v kostele můžu udělat? Brácha by mě zabil… Sakra, už aby bylo po všem… celou tuhle svatbu nám byl čert dlužen…

 

„Já chci za tátou,“ kňučí špunt a snaží se mi vyrvat z ruky, za kterou ho pevně držím.

„Nesmíš mi zdrhat, to už vydržíš, za chvíli to začne,“ nabádám ho, aby mi neutíkal. „Teď za ním nemůžeš, musí stát vepředu,“ snažím se mu v tom zabránit.

„Ale já na ně nevidím,“ zase kňučí a drápe se mi do náruče. Odevzdaně se pro něj sehnu a zvednu ho nahoru. Chvilku kouká kolem dokola, spokojenej, že konečně vidí na ty davy, co se přišly podívat na svatbu, a usmívá se.

„Mě to škrtííííííí,“ zakňučí zase za chvíli a ukazuje na černého motýlka.

„Mě taky,“ odseknu a zatáhnu za tu jeho ozdůbku, natáhnu gumičku a pustím.

„Jau!“ zaječí to naše malý pometlo na celej kostel… pěkně ho to štíplo. Bill se jen káravě ohlídne, poznal neomylně hlas svého nezdárného synka a zahrozí na nás prstem.

„Vidíš? Buď zticha, táta se zlobí,“ zahudrám Dejvovi do ucha.

„Tos mi udělal ty,“ odsekne a snaží se vysmeknout z mého náručí. Jenže to se přepočítal, chlapeček, už ho nepustím.

„Jau!“ zařvu zase pro změnu já, když mi ten zákeřnej prcek na oplátku práskne motýlkem přímo do ohryzku… panebože, další Billův káravej pohled už nás dva nejspíš spálí na prach.

Současnost – červen 2015

BILL

„Show must go óóóón,“ hulákám spolu s Freddym a tancuju po obýváku s Dejvem v náručí. Hrajou moji oblíbenou písničku, synátor se chechtá, protože při tom Freddyho napodobuju jako vždycky, když tuhle pětadvacet let starou pecku v rádiu zaslechnu. Snažím se soustředit, abych mu to divadýlko zahrál co nejlíp, ale ten malej filuta v pyžamu mi smíchy prská do obličeje, takže se při tom řehtáme oba. Sotva se vyhýbám nábytku, už se mi začíná točit hlava.

„Tatí, ještěěěěě,“ poroučí si další kolečko po obýváku, ale nějak už přestávám dýchat. Hulákat a tancovat přitom s tímhle pytlem v náručí není sranda, přece jen už váží hodně. Mám dost.

„Končíme, prcku, už nemůžu,“ sundám ho ze sebe a svalím se na koberec. Dejv to samozřejmě okamžitě pochopí jako výzvu, jak si tatínka osedlat, a hupsne mi na břicho. „Jauuuu,“ zakňučím. Přece jen, kolena má ten pinďa ostrý jako nože, tak to zabolelo.

„Hyjééé,“ řve moje dítě, aniž by zaznamenalo, že tatínek skoro umírá na vnitřní zranění, a chytne mě za tričko u výstřihu, jako že má v ruce otěže. Bože, to zase bude vytahaný…

„Já ti dám hyjé, ty raubíři,“ chytím ho a přitáhnu k sobě. Sevřu ho rukama i nohama do kleští, aby se nemohl ani pohnout, a kousnu ho lehce do ucha. „Nejsem tvůj kůň, jsem tvůj otec,“ snažím se mu dát lekci správného chování k rodičům, ale to je našemu mladýmu samozřejmě putýnka… v tu samou chvíli, kdy jsem to dořekl, se mi na oplátku zakousl do ucha. „Tak dost!“ zavelím, shodím ho ze sebe, aby se odvalil co nejdál a už si ze mě nedělal ani koně ani svačinu. „Jdeš chrnět,“ dodám, aby věděl, co ho čeká.

„Ještě né, já chci počkat na strejdu,“ fňuká Dejv, ale z mého výrazu zřejmě pochopil, že dneska nemá šanci.

„Strejda šel s Gustavem a tetou někam na flám, dneska se vrátí moc pozdě,“ vysvětluju, zatímco ho nesu do pokojíčka. Sám by nešel, potvora, musím ho do postele osobně hodit a zachumlat do peřin.

„Přečteš mi pohádku?“ zeptá se a kulí na mě oči zpod kraje peřiny.

„Jasně,“ kývnu a sáhnu po knize, která leží na nočním stolečku. Strejda pohádky vymýšlí, já radši čtu. Nemám takovej talent jako Tom, tak jsem radši koupil dětský knížky a čtu. Je to pohodlnější. „Tak kde jsme skončili?“ zeptám se a listuju po paměti. Kdybych nebyl línej si to založit, už jsem mohl dávno začít.

„Jak sluníčko vypilo štěňátku vodu z misky,“ zaculí se ten náš drobek.

„Jasně, máš pravdu, tak jdem na to,“ nalistuju šestou kapitolu a dám se do čtení…

Konečně je ticho, Davídek spinká jako mimino, stejně je takhle nejkrásnější. Vždycky na něj ještě chvíli koukám, jak klidně oddychuje, ve spánku vypadá tak nevinně, přitom je to malej ďábel. Začínám se bát chvíle, kdy půjde do první třídy, protože tuším, že bude po mně a po bráchovi. Taky jsme nebyli svatí, a to se na dobrou polovinu našich lumpáren nikdy nepřišlo. Tom byl extra mistr ve vymýšlení blbin, a já ho jako jeho mladší dvojče musel vždycky následovat, to jinak nešlo.

Co asi to moje starší zlatíčko dělá teď? Mrknu na hodiny, bude devět, to znamená, že už je s Tarou nejspíš sám a pokouší se ji balit. Doufám, že se mu to nepovede, protože by mi bylo líto Gustava, který by přišel zase o další holku, kterou miloval. Ale doufám, že Tom se opravdu nebude snažit, jak tvrdil. Slíbil, že přijde brzo, ale bůhví, jak to nakonec dopadne… dám si trošku vína a mrknu na televizi. Co jinýho, když jsem tu najednou v tichu a sám.

TOM

„Nepůjdem si někam na chvíli sednout?“ překvapí mě Tara větou, kterou jsem měl zrovna na jazyku. A hergot! To je divný, vypadá to, že nebudu muset ani hnout prstem. Doufám, že Gustav neměl dobrej čuch a tahle jeho budoucí nevěsta mě nechce sbalit.

„Jasně, máš nějakej nápad?“ zeptám se celkem vyrovnaně, snažím se nedat najevo překvapení.

„To je jedno, půjdeme a na něco narazíme,“ pokrčí rameny Tara. „Nechci být sama, když musel Gustav tak rychle za sestrou,“ slyším v jejím hlase trochu ironie, sarkasmu a trošičku vzteku. „Nejspíš je to strašně důležitý, že by to do rána nepočkalo,“ dál vrčí a je vidět, že je z Gustavova předčasného odchodu nabroušená. „Potřebuje pofoukat bolístku,“ bručí.

„Franzisca je fajn holka,“ snažím se bránit Gustavovu sestru, na jejíž nevinnou hlavu teď padají Tařiny výčitky. „Nediv se, že je nešťastná, rozvádí se a s bráchou měli vždycky hezkej vztah. Když má splín on, taky jde za ní.“ Gustav nezvolil zrovna správnou osobu, matka by byla daleko lepší, tu by Tara asi skousla líp. Její averze k budoucí švagrové se datuje od doby, kdy se ty dvě seznámily. Franzisca je o dost starší než náš bubeník a ty dvě si prostě nepadly do oka. Kdo ví, třeba právě proto zvolil jako zástěrku pro svůj odchod zrovna ji, aby se ukázalo, jaká Tara vlastně je ve skutečnosti. Kladl mi na srdce, abych si pamatoval každé její slovo, a pak mu to převyprávěl. To víš… nic takovýho. Jen to nejdůležitější. S celým tímhle pochybným kšeftem od začátku nesouhlasím, takže se nebudu ani snažit pamatovat si cokoliv, co proti jeho sestře Tara řekne. Nebudu ještě dělat rozbroje v budoucí rodině. Nehodlám ji začít balit, ani na její výzvy reagovat, takže přesně vím, co Gustavovi zítra řeknu.

„Zrovna dneska jsem mu chtěla říct něco důležitýho a on musí jít utěšovat ji,“ ještě jednou smutně pronese Tara a je na ní vidět, že se jí slzy derou do očí.

„Hele, tady je kavárna, jdem dovnitř?“ využiju toho, že jdeme akorát kolem a otevřu dveře. Gustavova nevěsta poslušně projde, necháme se uvést ke stolu a poručíme si každej dvoudecku vína.

„A vůbec… proč jsi přišel s ním?“ najednou jí dojde, že i kdyby Gustav zůstal, já bych jim nejspíš dělal křena. Na tohle jsem ovšem připraven, bylo mi jasný, že to bude podezřelý.

„Byli jsme s Gustavem nakupovat, tak jsem šel jenom s ním, bejval bych šel domů za Dejvem,“ odpovím. „Ale když jsi zůstala tak sama…“ dodám, aby věděla, jak jsem se vlastně obětoval.

„No jo, Dejv je zlatíčko,“ usměje se na mě a rukou projede husté hnědé vlasy. „Jak oslavíte jeho čtvrté narozeniny?“ zeptá se a já se bezděky podrbu na hlavě. No jo… Dejvovi budou za týden čtyři, měli bychom vymyslet nějakou speciální oslavu, aby si to kluk pamatoval.

„Ještě nevím, nějak jsme to pořádně s Billem nedomluvili, ale už se na tom pracuje,“ mrknu na ni. Přece nepřiznám, že kvůli tomu humbuku s uzdravováním táty jsme na to tak trošku zapomněli.

„Doufám, že budeme zvaný,“ mrkne na mě Tara zpoza skleničky, kterou drží za stopku, a krouží zlatavou hladinkou. „Ráda bych zase viděla Sofinku,“ dodá, protože je jí jasný, že Geovu rodinu pozveme určitě.

„Jestli to bude veřejný, tak jasně,“ kývnu, protože ještě nevím, na čem se s Billem domluvíme.

„Ta malá je strašně roztomilá,“ usměje se Tara zasněně. Mlčky ji pozoruju a mám dojem, jako by přemýšlela úplně nad něčím jiným.

„Ehm ehm,“ odkašlu si, aby si všimla, že jsem tu taky, prozatím mě skoro nevnímá. Trhne sebou, nepatrně se usměje a nabídne mi skleničku k přiťuknutí. „Na co?“ zeptám se.

„Na lásku,“ bez váhání vyhrkne a napije se. Následuju jejího příkladu a pozoruju, jak se tváří. Chvilku mlčíme, když si pro změnu odkašle Tara.

„Ehm… Tome?“ osloví mě, aby mě donutila zvednout pohled, kterým propaluju svoji poloprázdnou skleničku.

„No?“ odpovím stručně a zadívám se jí do očí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ kuňkne, skoro to neslyším. Kývnu, a čekám, co přijde. „Myslíš, že mě má Gustav rád?“ zašeptá do ticha kavárny. „Teda, abys tomu rozuměl,“ rychle dodá, „myslím, doopravdy rád. Tak rád, že by… že by…“ není schopná dokončit větu.

„Že by co?“ nedám jí šanci se z toho vykroutit. Jsem zvědavej, co se děje, protože takhle vážnou jsem ji ještě neviděl.

„Že by si mě třeba vzal,“ dokončí větu a sklopí pohled. Asi je jí trapně, tohle téma nejspíš ještě neprobírali a Gustav ji svou žádostí o ruku chce překvapit. Proto jsem dneska tady, aby si byl jist, že nedělá blbost. Proboha, co jí na to mám říct? Překvapila mě, že se zeptala tak přímo.

„No… já myslim, že tě má hodně rád,“ pronesu zvolna, ani nadšeně, ani nijak sklesle, snažím se, aby to znělo přirozeně. Nemůžu tady na ni+ vybalit, že to vím jistě a že to nejspíš přijde co nevidět. „Ty by sis ho vzala?“ zeptám se pro změnu já, aby řeč nestála. Jen přikývne a malinko zrudne. „Nejsi na to moc mladá?“ dodám ještě, protože si uvědomím, že jí bude teprve dvacet.

„Myslím, že na tom teď už nezáleží,“ odpoví trošku záhadně.

„Jak teď?“ zeptám se a nakloním se k ní přes stůl trochu blíž, protože mluví moc potichu. Nerad bych přišel o něco zajímavýho. „Teď je nějaká speciální příležitost nebo co?“

„No…“ váhá, jestli jsem hoden její důvěry, ale když se jí nepřestanu upřeně dívat do očí, podlehne… jako většina ženskejch. Jsem prostě neodolatelnej, i když tady to tak nevypadá. Prozatím mám pocit, že jsem tu spíš jako manželskej poradce než jako někdo, kdo má Taru přebrat budoucímu ženichovi. „Nastaly takový okolnosti…“ váhavě začne. „Právě dneska jsem o tom s Gustavem chtěla mluvit a on si klidně uteče za ségrou,“ nechce se jí do toho. No ovšem teď to z ní už musím dostat, to mě zajímá.

„Jaký okolnosti?“ nedám jí pokoj.

„Já nevim… nejdřív by to asi měl vědět Gustav,“ zadívá se mi do očí a je vidět, že by to nejradši vybalila, ale má nějaký zábrany či co.

„No tak, Taruš…“ pronesu familiárně, „svěř se strýčkovi Tomovi,“ dodám s úsměvem a položím chlácholivě ruku na její, ležící volně na stole. Malinko se odtáhne, ustrašeně se rozhlídne, jestli to někdo neviděl, ale nepustím ji. „Víš, že jsem spolehlivej. Budu mlčet jako hrob, nikdo se to ode mě nedozví,“ slibuju hory doly, i když vím zcela jistě, že to hned za tepla vyzvoním Billovi. To bych nevydržel, pokud je to nějaká pecka. Ještě chvilku se divně ošívá a pak sklopí oči do sklenice.

„Já… já jsem… asi jsem v tom,“ řekne větu, která sice měla něco znamenat, ale mně to připadá jako neřešitelnej hlavolam. Co to?

„Jak v tom? V čem?“ zeptám se udiveně, protože ona má zřejmě pocit, že už mi všechno řekla.

„Ježiš, Tome,“ zvedne oči v sloup, nejspíš mi tím naznačuje, že jsem úplně blbej, ale já fakt nevím, o čem to mele. „Asi jsem těhotná, chápeš,“ nakloní se ke mně přes stůl a cvrnkne mi do kšiltu. Otevřu tlamu a jen zírám.

„Cože?“ vyhrknu překvapeně. „Jsi těhotná? S Gustavem?“

„A s kým jiným? S tebou snad?“ směje se Tara mýmu překvapení a opatrně vyklouzne z mý ruky. Sáhne po skleničce, ovšem to si jenom myslí, že se napije. Nic takovýho… rychle jí skleničku vína vytrhnu z ruky a postavím zpátky na stůl.

„Těhotný nepijou,“ dodám, když na mě nevěřícně zírá. Kývnu na číšníka, který akorát prochází kolem. „Jeden multivitaminovej džus,“ poručím si a číšník s kývnutím odpluje. „No co?“ udělám nevinnej obličej. „Aspoň jeden z nás musí mít rozum,“ dodám a napiju se svýho vína.

„Ty jsi pošuk,“ pronese Tara s úsměvem a s chutí si usrkne džusu, který nám přistál na stole.

„Správně, matko, takhle to má bejt. Žádnej chlast, miminku to nesvědčí,“ hraju si na svatýho a šklebím se na ni. Chvíli na sebe jen mlčky zíráme, upíjíme každý to svoje, když se nesměle zeptá: „Jak myslíš, že na to bude reagovat Gustav?“

„No… řek bych, že to bude v pohodě,“ snažím se ji uklidnit. Musím doufat, že tahle zpráva Gustava od svatby neodradí. Mohl by se taky leknout a utéct, ale snad ji miluje natolik, že to neudělá. Na stole se mi rozvibruje mobil. Omluvně mrknu na Taru a otevřu zprávu od Gustava. Ženich je ňákej netrpělivej. Až se dozví, co vím já, bude mrkat na drát. Je ale nějak stručnej. Září na mě jen dvě slova: „Kde jste?“ Zvolím možnost odpovědět, mrknu na jídelní lístek ve stojánku, nacvakám jméno a adresu kavárny a odešlu. Jsem zvědav, co tím sleduje.

„Kdo to byl?“ zeptá se Tara, když vrátím mobil zpátky na stůl.

„Bill,“ zalžu pohotově. Nesmí tušit, co jsme na ni s jejím miláčkem upekli za boudu, to by mě asi neměla moc ráda. Vypadá to, že se stane součástí naší skupinový rodiny, tak s ní musím vycházet dobře. Jsou to ale paka nezodpovědný. Nechápu, jak mohla přijít do jinýho stavu…

„Jak se to vůbec stalo?“ zeptám se a kupodivu Tara hned ví, o čem mluvím. Ženský maj asi nějakej šestej smysl…

„Antibiotika,“ zčervená a moc se jí do toho nechce. Vidí na mně, že nevím, o co jde, tak pokračuje. „Byla jsem nemocná a brala antibiotika, přitom mi taky nebylo moc dobře… no prostě antikoncepce nějak přestala fungovat a mně to nedošlo,“ vysvětlí mi důvod neplánovaného těhotenství. No jo… to je pak těžký. Na tohle nemám co říct. Vtom Tara zvedne pohled ke dveřím a je na ní vidět, že je překvapená. Otočím hlavu stejným směrem, a koho mé oči nevidí? Není to náš bubeník? No jistě… celej uřícenej se žene k našemu stolu. Nejspíš si to celý nechal projít tou svojí kulatou blonďatou hlavinkou a došlo mu, že tady páchá na Taře pěknej podraz. Musel sedět v autě tam, kde jsme se rozloučili, jinak by tu nebyl tak rychle.

„Ahoj,“ pronese schváceně a zřítí se na židli vedle Tary. „Promiň, miláčku,“ ještě dodá, než ji políbí. „Chtěl jsem tě ještě vidět,“ drmolí a já vidím, že už jsem tady navíc.

„Tak se tu mějte, holubičky,“ zvednu se od stolu. „To víno zatáhneš, viď?“ mrknu na Gustava a ten jen vědoucně kývne. Otočím se na patě, ještě mrknu na Taru, naznačím, že jí držím palce a vypadnu. Uff… tohle teda Gustavovi nezávidím. Dnešní večer si bude nejspíš dlouho pamatovat.