„Proč jsi to udělal?“ zašeptal Bill a rozrušeně si přejel prstem po svých měkkých rtech, kterých se ještě před malou chvílí dotýkaly ty Tomovy.
„Vždyť se to muselo stát, Bille, oba víme jak dlouho už k tomu směřovalo,“ odpověděl důrazně Tom.
„Směřovalo? Ne! Copak nechápeš, že k tomu nikdy nemělo dojít?“
„Lžeš sám sobě. Dobře víš, že to cítíš úplně stejně, ale prostě si to nechceš připustit, protože máš strach.“ Bill trhnul rameny.
„Strach? Z čeho?“ Bratr k němu pomalým krokem přistoupil a s tou největší něhou jaké byl schopen vzal jeho tvář do dlaní, čímž jej přinutil, aby mu hleděl do tmavých očí. „Bojíš se, že když se to stane jednou, už s tím nedokážeš přestat.“
Bill vydechl a se zavřenými víčky opřel hlavu o bratrovu hruď. Tolik jej uklidňovalo, když mohl poslouchat pravidelný tlukot jeho srdce a cítit každé jeho vzrušené nadechnutí. Tom jej k sobě přivinul a jemně hladil. Věděl, že nemůže spěchat, musel mu dát čas, bylo jasné že právě v tuhle chvíli nesmí na Billa tlačit, nesmí jej k ničemu nutit. Pozvolna jej objal a dál mu nezbývalo nic než čekat, znal bratrovu citlivost, kdyby na něj teď silněji sáhnul, věděl že by ho od sebe odstrčil. Bill tiše zvednul hlavu a podle výrazu v těch nevinných čokoládových očích Tom poznal, že je rozhodnuto. Nemusel nic říkat, i beze slov věděl co má udělat. Podruhé za večer se přitisknul na Billova ústa.
Tentokrát ale neexistovala jediná překážka, cítil jak mu bratr vychází vstříc, nedokázal držet rty pevně sevřené, stačilo pár správných doteků a pootevřel je, aby do nich mohl Tom proniknout svým jazykem. Opatrně jej laskal na krku, snažil se být co nejjemnější, vypozorovat co se Billovi líbí a co je mu nepříjemné. Když mu zajel rukou na ploché bříško a pokusil se jej položit na gauč, bratr ho zarazil. Tom znejistěl, neuvědomoval si jak velkou silou se jej pokoušel dostat pod sebe, ale měl pocit že tak zlé to zase nebylo. Billovi ale šlo o něco jiného. Pohlédl na Toma.
„Tady ne. Ten gauč je tvrdý a vůbec…“ Tom pochopil. V duchu si vyčítal, že ho to nenapadlo dřív. Pomohl Billovi vstát a společně zamířili do jeho pokoje…
Bill si rukou protřel unavené oči. Za celou noc se mu podařilo upadnout do neklidného spánku jen na necelé dvě hodiny. Nedokázal spát, prostě to nešlo, hlavou se mu honily zběsilé myšlenky, které ani nestíhal přijímat a bolela jej hlava z toho, jak nad nimi musel neustále přemýšlet. V očích jej štípaly neodlíčené zbytky tmavých stínů a pravou ruku měl úplně strnulou. Nemohl se divit, za celou tu dobu kterou strávil v posteli, nezměnil polohu a ležel na pravém boku. Nebylo to nic příjemného, ale bylo mu jasné, že jakmile by se začal převalovat, probudil by Toma. Znovu se mu vrátily vzpomínky na předešlou noc a přinesly další nové otázky. Pohlédl přitom na bratra. Spal naprosto klidně. Nejevil sebemenší známky rozrušení nebo tíživých snů. Ležel pohodlně, hlavu položenou na Billově pravé ruce, kterou teď díky tomu téměř necítil. Když se Bill po těch dvou nepříjemných hodinách probudil do naprosté tmy vládnoucí v pokoji, nemohl si rychle uvědomit jestli to, co se odehrálo je pravda nebo ne.
Opatrně nahmatal Tomovo spící tělo ve svém objetí. Byla to pravda. Zbytek noci strávil úvahami o tom, že porušil jedno ze svých tří základních zásad. Nevěděl jak na to má reagovat, nevěděl jak se má chovat k bratrovi až se probudí. Proto se ten okamžik snažil co nejvíc oddalovat, raději trpěl v nepohodlné pozici Tomovy matrace, než aby jej svými pohyby vzbudil a musel se mu podívat do očí. S těmito úvahami si vystačil až doteď, když se za okny začalo rýsovat bledé slunce, které ještě pořádně nehřálo. Jak se to vůbec stalo? Jistě, velice dobře si pamatoval jak se to stalo, veškeré detaily mu nejspíš v hlavě zůstanou napořád. Přišlo to najednou, ani jeden z nich neměl čas o tom přemýšlet, uvažovat jestli jednají správně a jaké to bude mít následky. Ano, vždycky k sobě měli s Tomem blízko, jeden znamenal pro druhého úplně všechno, ale nikdy by nepomyslel, kam až může ta jejich bezmezná náklonnost zajít. Každý člověk má nějaké hranice a oni je právě překročili.
autor: Heidi
betaread: Janule
achoojky u mě na blogu je SONB tak kdyby se ti chtělo tak se přihlaš byla bych mooocinky ráda.
Panebože, já jsem tohle nepsala, to jsem tenhle blog ještě vůbec neznala, to musela být jiná Janča =)
Jak pak to sníma dopadne.
Takže som sa predsa len odhodlala, pretože… a napriek tomu, že som čítala komentáre pod poslednou kapitolou. Skúsim to teda. Začiatok je krásny…