Životní sen 20.

autor: BlackAngel

Bill

„Ne mami, já chci slyšet všechno,“ bolestně zašeptám a sleduju mamku. Cítím se hrozně. Z jedné strany jsem rád, že mám sourozence, že nejsem sám, ale proč to zrovna musí být Tom? Proč ON? Proč to prostě není nějaký jiný Tom? Doufám, že tohle je jen nějaký divný sen a já se zase probudím do toho hezkého, sluncem prozářeného dne. Ale realita je asi úplně jiná.

Simone

Teď, v tuto chvíli mě asi čeká nejtěžší úkol. Musím s pravdou ven, i když vím, že ta pravda bude rozhodně bolet. Když si představím, že se do někoho zamiluji a pak zjistím, že je to můj příbuzný… Brr, už jen ta představa mě děsí. Vstanu, posunu si židli blíž té Billově a posadím se na ni. Vezmu synka za ruku. A začnu vyprávět, ten smutný, ale doslova pravdivý příběh. Vyprávím o tom, jak jsem začala chodit s Gordonem a jak jsme se kvůli němu hádaly se sestrou, jelikož mi ho záviděla a milovala ho také. Vyprávím, jak jsem nakonec vyhrála, Gordona si vzala a jak se nám narodila dvojčata. A pak pokračuju tím, co se stalo jednou v parku, jak moje sestra unesla Toma a odcestovala s ním bůhví kam. Jak ho vydávala až doteď za svého syna a jak jsem to odhalila a dozvěděla se tu drtivou pravdu, co Bill dnes. Vyprávím ještě chvíli, pak se odmlčím a zdrceně sedím na židli. 

Bill

Celou dobu poslouchám a ani jednou mámu nevyruším. Moje srdce bije zase normálně a já se s tím tak trochu srovnávám. Jedno vím určitě. Už nikdy víc nebudu mít rád Tomovu mámu. Přišla mi fajn, ale teď ji z duše nenávidím. Jak mohla ukrást tak malého bezbranného tvorečka? Jak jen mohla? Zvednu se a nevnímám okolí, mířím do pokoje. Mamce jen oznámím, že chci být sám a ať mě nikdo neruší.

Tom

Dneska máme, naše skupina den pro sebe. Podle Davida, našeho manažera, musíme nabrat síly, protože pojedeme takový menší koncerty po Německu. Jenže dneska se mi doma být nechce, je krásný den, jako stvořený pro jedno krásné rande s mou láskou. Vyskočím z postele a seběhnu dolů. Dole v obýváku se zase hádá máma s tím svým frajerem. Zaslechnu něco jako, kdy mu to řekneš, ale dneska tomu nevěnuju ani trochu pozornosti, ten magor má takový kecy pořád. Teď jsem už myšlenkami u Billa a už přemýšlím, kam dnes vyrazíme. K němu to mám jen kousek, jen přeběhnu ulici.  

Dojdu ke dveřím a zazvoním, otevře mi jeho mamka. Když mě uvidí, vypadá, jako by viděla ducha. Sladce se usměju a zvolám: „Dobrý den, je doma Bill?“ Jeho mamka se ale zatváří smutně, skoro až bolestně a prohodí: „Tome, promiň, ale Bill dnes ven nepůjde, není mu vůbec dobře a nechce dnes nikoho vidět,“ řekne a zavře dveře.

No tohle, to je nějaký  divný. Zamyšleně se posadím na schody a přemýšlím, co se tak mohlo stát. Vždycky jsme se vidívali, a že by najednou nechtěl vidět ani mě? Ne, to není možný, musím se s ním vidět. Hned teď okamžitě. Vstanu a rozběhnu se ke Kaulitzům na zahradu.

Bill

Proč sakra musí  být můj bratr Tom? Pořád se v duchu ptám na to samé, ale odpověď je v nenávratnu. Vezmu si další papírový kapesník a vysmrkám se. Na stole mi začne vibrovat mobil. Jdu pro něj. Na displeji je jen jedno slovo. Nebo spíš jméno. TOM. „Né, teď mi nevolej!“ zašeptám, ale něco mě nutí ten hovor zvednout. Nakonec to udělám, zvednu mu to, ale neřeknu vůbec nic.

Tom

Jdu do zahrady, přímo pod balkon, tam má Bill pokoj. Ale nevím, jestli tam je. No tak to zjistím. Vytáhnu mobil a vytočím jeho číslo. Pořád to jen vytáčí, pak ale to konečně utichne a zdá se mi, že slyším Billův dech.

„Bille, Bille, jsi to ty?“ nechápu, proč se mi najednou neozývá. Co se mohlo stát?

Bill

Poslouchám jeho hlas v telefonu. Ze začátku jsem se nechtěl ozvat, ale pak zakrákorám: „Jo, jsem to já, co potřebuješ, Tome?“ snažím se o bezstarostný a veselý tón, ale nějak mi to nejde. Tom to asi pozná.

„Bille, kde jsi? Jsi u sebe v pokoji?“ ptá se a já vím, že se mračí.

„Jo jsem u sebe, ale proč to potřebuješ vědět? Já dnes nechci nikoho vidět… Tome?“ kouknu se na displej. Zavěsil. Jen ať ho nenapadne dnes přijít.   

Tom

Fajn, když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Vylezu po stromě k Billovi na balkon a z balkonu vejdu k Billovi do pokoje. Ten chudáček pořád koukal na mobil a já ho solidně vylekal. Vypadá příšerně. Oční stíny má rozteklé po tvářích a pod očima rudé skvrny. On brečel? Přijdu k němu a stáhnu ho k němu na postel. On se okamžitě vymrští a stoupne k oknu. Překvapeně ho pozoruju: „Bille, lásko co se děje? Dnes jsem tady byl a tvoje mamka mě ani nepustila dovnitř. A ty se chováš zvláštně. Vždycky jsi mě objal a políbil, proč se dneska chováš, jako bych byl cizí? Co jsem ti udělal, Bille?“ vykřiknu tu poslední větu, až Bill zatne pěsti. A to, co na mě zakřičí, na tu větu nikdy nezapomenu.