autor: Cinematics
Cesta ke dveřím měla daleko do nadšení nebo radosti, Bill si ji udělal pořádně strašlivou a plnou deprese. Dokonce i slunce mu přišlo poněkud potemnělé, teď když věděl, že byl naprosto sám, to slunce, které kdysi ozařovalo Toma svými jasnými zlatými paprsky.
Připadal si divně, jednoduše vešel do cizí domácnosti, vítavé úsměvy a jednoduché mávnutí rukou mu sice nějaké strachy vymazaly, ale ne všechny. Gustav ukázal na prázdnou židli v jídelně u stolu a Bill se nepohodlně posadil.
„K tvojí výplatě,“ začal Gustav, najednou jako by se z něj stal profesionál. „Budu ti platit jednou týdně, a nebudu po tobě chtít, abys nám platil za to, že tu bydlíš. Co ty na to?“
„To je báječné, děkuji.“ Bill cítil, jak ho zaplavila panika, ale odešla tak rychle, jak přišla. Tohle byl teď jeho domov.
„Ale prosím, budeš si muset vařit a jídlo shánět sám.“
Bill přikývnul, cítil se tím poněkud zaskočený. Absolutně netušil, jak to chodí s nákupy na trhu. Ano, samozřejmě, hodně krát doprovázel služky do města, ale vždycky ho rozptylovaly ty věci, co viděl, a ty zvuky zaměstnaného venkovního světa, než aby dával pozor, jak nakupovat. Jen další připomínka toho, jak daleko byl od domova.
„To je báječné a stále moc laskavé.“ Odpověděl Bill tiše, připadalo mu těžké mluvit hlubším tónem hlasu, než jak byl vždycky zvyklý.
„Jsem rád, že se dohodneme.“ Usmál se Gustav, a nějakým způsobem jeho dětský úsměv odlehčil Billovo srdce. Georg, který měl také milý úsměv, zaujímal teď poněkud vážnou pozici, a to Billa moc neuklidňovalo. Měl rozumět, že je tohle obchod a že nejspíš proto se tvářil vážně, ale stále si tak uvědomoval, že on je tu teď jen výpomoc.
„Gustav a já jsme řešili, jak se bude bydlet a já a on spolu rádi budeme v jednom pokoji, jestli to tak pro tebe bude příjemnější. Jak víš, vážně tu pomoc potřebujeme a já bych moc nerad, abys byl nešťastný z toho, že jsi v pokoji, kde je až moc lidí.“
„Vy dva toho pro mě tolik děláte, jsem vám opravdu vděčný. Opravdu.“
Byla to pravda, bratři pro Billa opravdu dělali hodně. Nechávali ho žít v domě, zadarmo, a aniž by o tom věděli, ubytovávali uprchlíka. Bill mě sto chutí si napsat na čelo ‚uprchlík‘. Nenáviděl to, že pokud by ho tu někdo našel, Georg a Gustav by byli v pořádném průšvihu a nenáviděl myšlenku na to, co by jim asi udělal jeho otec. Ale i přes tohle všechno, pořád si dělal větší starosti o Toma.
Tom byl až moc lehký terč. Ne že by byl slabý, Bill ho viděl opravdu rozzlobeného, předtím, ale nikdo nevypadal jako on, a to bylo špatné, když ho tucty mužů hledaly. Vina, kterou Bill cítil, ho mučila, už takhle mu stahovala krk; přiváděla mu klaustrofobický pocit.
„No, ty toho budeš hodně dělat pro nás,“ promluvil Gustav.
„Ano. Potřebovali jsme tu decentní pomoc už dlouho a ty se zdáš celkem nedočkavý. Začneš zítra ráno. Ukážu ti, kde co jak dělat, až se probudíš. Zítra bude jídlo na nás, ale potom, budeš si muset chodit nakupovat sám.“ Dodal Georg a Bill přikývl.
„Žádný problém. To je to poslední co pro vás můžu udělat, když mi tolik pomáháte.“
„Tak,“ začal Gustav. „Jestli se můžu zeptat. Co tě sem přivádí? Tvůj bratr říkal, že se vrací zpátky do vašeho domovského města. Co tě sem dostalo?“
„No, vlastně,“ zakoktal se Bill, tohle nečekal. „No, on a já jsme žili o samotě, rodiče umřeli, a jelikož je čerstvě ženatý, myslel jsem si, že nechám jemu a jeho ženě náš dům, že to bude dobrý dárek pro ně a jejich budoucí rodinu.“
„To je od tebe celkem ušlechtilé,“ okomentoval Georg. „Jste si blízcí?“
„Oh, moc blízcí. Vlastně tohle je nejdelší doba, co jsme byli do sebe, od té doby, co jsme se potkali.“ Vykulil Bill oči. „Když jsem se narodil, samozřejmě.“ Opravil se. „Takže, um, ano, dokážete si představit, jak je to pro mě těžké.“
„Já myslím, že já bych si bez Gustiho užíval,“ zažertoval Georg, znovu se začal smát; jen tentokrát uhodil do ruky Gustava, to se Billovi ulevilo. „No nic, Gustave, kdybys začal s večeří, já pomůžu Billovi s jeho věcmi.“
„Děkuji.“ Řekl Bill tiše, vydal se za mnohem svalnatějším mužem, co šel před ním.
Dům byl celkem hezký a nebylo divu, že bratři dřeli, aby ho udrželi pohromadě. Stropy praskaly, sváry praskaly v polovině, prkna v podlaze byla rozklížená, omítka omlácená, ale i tak byl dům dech beroucí. Prostorný, rozlehlý, jasný a křehce vypadající po těch letech, co se na něm zřejmě nepracovalo. Podlaha nevrzala, když jste přes ni šli, všiml si Bill. Říkal si, že dřevo asi už vzdalo své sténání, po tom, co prožilo tak moc.
Georg otevřel dveře do Billova nového pokoje, ve vrchním patře a až na konci chodby. Nebyl zdaleka tak extravagantně vyzdobený jako zbytek domu, a Bill z toho měl dojem, že Gustav je celkem jednoduchá a nesložitá osobnost. Samozřejmě, dům vůbec nekorespondoval s bohatstvím, na které byl Bill zvyklý, ale byl stejně okouzlující. Měl v sobě nádech šťastných vzpomínek, jakési teplo, které dokáže vytvořit jen milující rodina. V žádném případě nemohl svůj domov srovnávat s tímto; jeho dům byl chladný a mrtvý a vždycky takový bude; kalné stigma chamtivosti a beznaděje.
Bill si opatrně zaznamenával svůj nový pokoj, jednoduše si ho mapoval, zatímco ho Georg nechal o samotě, aby si vybalil své věci a dal si je do velmi elegantní komody; krémově natřené se stříbrnými držátky a hnědým malováním v krajích dřeva. Bill nepochyboval o tom, že matka musela tohle namalovat přímo pro své dítě, drželo to v sobě mateřskou lásku a teplo.
Malá jednolůžková postel stála u zdi pokoje, zeď byla schována pod krémovou a kašmírovou tapetou, která se začínala odlupovat a odkrývat zeď u stropu. Vypadalo to až žensky, další důvod, proč si Bill myslel, že tenhle pokoj pro svého syna vyrobila matka sama; další důvod, proč si Bill byl jistý, že si všichni v této rodině jsou a byli blízcí.
Dům ukazoval všechny slzy, které zde byly prolity, i jeho starobylost, jež byla zachována. Došlo mu, že bratři se zabývali vzpomínkami, jak jen mohli, a ta myšlenka ho začala pálit v hrudníku. Jediné vzpomínky, na které se totiž mohl upínat, které měl materiálně u sebe, bylo Tomovo oblečení a malý vzkaz v jeho řetízku. Přívěšek, který Bill tak moc chtěl sundat ze svého krku a přečíst si ho, ale odmítal. Nemyslel si sice, že se mu bude po Tomovi stýskat ještě víc, než se mu stýská teď, ale věděl, že se to stane. Takže by měl na ten moment vyčkat.
Vytáhl svoje zavazadlo na malou postel s potrhanou, ale stejně milovanou prošívanou přikrývkou, Bill se prohrabal malým množstvím oblečení a začal je skládat. Dal trika do bundiček, spodní prádlo do kalhot a ponožky do kapes. Odmítal, aby se Tomova vůně rozplynula a nahradila ji vůně z domu Listingových; a tak zabalil oblečení do sebe a dal je do jednoho ze šuplíků. Šuplíku, který zabednil jedním z oblečení na spaní, aby zabránil úniku vůně. Věděl, že jednou zmizí jako všechno, co kdy miloval, ale pro teď se potřeboval držet té myšlenky, že si dokáže udržet Tomovu vůni napořád. Bez víry totiž neměl nic.
Nic v jeho novém pokoji mu nepřipomínalo Toma a on začal litovat všechen čas, kdy nadával ohledně omezeného místa v kočáře. Teď, když o tom přemýšlel, mu to vlastně bylo jedno. Alespoň v tom malém místě s ním byl Tom. Mohl se s ním mazlit a držet za ruce a líbat jeho jemnou kůži, zabořit si obličej do Tomových těžkých dredů a zmizet od světa alespoň na malou chvíli. Jediné, co měl tady, byla vůně jeho krásného, silného bratra a těžké srdce.
Billovi strašlivě zakručelo v břiše, z těch dnů, kdy jedl jen tak málo jídla, měl hlad. Zoufale doufal, že byl Gustav dobrý kuchař, modlil se, aby měli dostatek peněz na to, aby mohli uspokojit jeho bříško. S plným žaludkem se mu spalo mnohem líp, to věděl moc dobře. A tak, se Bill rozhodl, že se půjde podívat. Tiše sešel dolů schody, tak plachý a ustrašený ohledně chození po domě cizích lidí.
„Bille, zrovna jsem pro tebe chtěl dojít.“ Řekl Georg nadšeně.
„Oh, opravdu?“
„Ano. Gustava zajímalo, jestli ti je z nějakého jídla nevolno. Nechceme na tebe udělat špatný první dojem, už jen proto, že on je hrozný kuchař.“
„K čertu s tebou, Georgu.“ Zakřičel Gustav z vedlejšího pokoje a Bill se usmál nad tím, jak roztomilí bratři byli. Jen bratři a nic víc, dva bratři žijící o samotě, šťastně. Osud, o kterém si Bill byl jistý, že nikdy nebude mít, ať se snažil sám sebe přesvědčit jakkoliv.
„Ne, ne, jím všechno, opravdu. Nebudu vybíravý k mým pohostinným zaměstnavatelům.“ Bill se cítil, jako by flirtoval a ostýchal se, věc, kterou se naučil už jako malé dítě. Neměl tušení, jak muži děkují nebo dávají komplimenty jiným mužům, a tak začal trochu panikařit.
„Oh, dobře. Gustav je noční můra, co se týče jídla. Není to pravda, maličký?“ zasmál se hlasitě Georg a Bill se také nejistě zasmál. Gustav na Georga výhružně ukázal vařečkou, stále se snažil míchat to, co vařil na kotlíku zavěšeném nad ohněm.
„Bude to ode mě neslušné, když půjdu hned po večeři do postele? Jen, byla to hrozně dlouhá cesta a já jsem celkem unavený a-„
„Samozřejmě, že můžeš. Můžu se zeptat; proč jste jeli tak daleko?“ položil Georg stříbro na stůl a ukázal Billovi, aby se posadil.
„Já,“ Bill se snažil sebrat, snažil se lhát stejně lehce jako Tom. „No, věděl jsem, že kdyby mezi mnou a Tomem nebyla dostatečná vzdálenost, utekl bych domů a zničil tak dárek, který jsem jemu a jeho ženě dal.“ Bill zíral na svoje ruce, modlil se, aby to měli v genech.
„Pochopitelné. Jste si dost blízcí, ale musím se zeptat. Když jste si tak blízcí, proč tě vzal tak daleko a nechal tě tady?“
„Georgu, ptáš se až moc. Ztichni a připrav stůl.“ Okřikl ho Gustav.
„Stůl je připravený, ty idiote, jsem jen zvědavý.“
„Bille, nemusíš odpovídat, jestli nechceš.“ Řekl mu Gustav a Georg protočil oči.
„Oh, ne, to je v pořádku,“ dal si Bill ubrousek přes klín, vysloužil si od těch dvou zvědavý pohled. „Ví, že vím, co je pro nás nejlepší.“ Nebyla to lež. „A tohle je to jediné.“
„Co je dobré pro tebe, možná není dobré pro ostatní.“ Řekl Gustav monotónně a dal na stůl nádobí z čínského porcelánu, na každém z nich byla vařená zelenina. „To si zapamatuj.“
Bill o Gustavově výroku začal těžce přemýšlet, ignoroval rozhovor, který se odehrával mezi Georgem a Gustavem, a nenávist staršího z bratrů vůči tuřínům. Bill si myslel, že to, co řekl Tomovi, aby udělal, bylo správné, ale možná to nebyla odpověď. Nebo to možná nebylo správné pro jejich matku, i kdyby vskutku byla v problémech. Nebo možná to, co bylo dobré pro Billa s Tomem, nebylo dobré pro nikoho dalšího; třeba jako jejich láska.
Slova a nápady a strašné, srdce drtící myšlenky, začaly lítat Billovou hlavou jako tlukot jeho srdcem, ten rytmus bušení mu tloukl přímo za ušima, zatímco mu před jeho těžkýma očima probíhaly obrázky. Slova a bubnování byly čím dál tím hlasitější, odlepovalo ho to a ohlušovalo, dokud jeho srdce nedošlo pomalu až na samý pokraj.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Gustav ustaraně, vytrhl Billa zpátky do dění v místnosti.
„Och, och,“ rozhlédl se Bill rychle, zaznamenal všechno, co ho obklopovalo, a položil ubrousek, který žmoulal v rukách, na stůl. „Jsem jen hrozně unavený.“
„Tak proč nejdeš do postele? Ráno ti přinesu snídani a pak se mnou můžeš jít na trh a nakoupit si pro sebe jídlo, je to tak v pořádku?“ nabídl Gustav a Bill unaveně přikývl.
„A-Ano, myslím, že to je to, co potřebuju. Dobrý spánek. Cestovali jsme dny, uvnitř a venku, různé hotely.“
„Tak to musíš být pěkně rozlámaný. Jdi se vyspat, kluku.“ Zamumlal Georg mezi sousty. „Vzbudíme tě, když se bude něco vzrušujícího dít.“
„Ještě jednou děkuji, víte, za všechno.“ Vydrmolil Bill, připadal si hrozně.
Švihnul sebou na svou novou postel a zabořil si obličej do polštáře. Bylo to špatně, všechno bylo úplně špatně. Bydlel se dvěma muži. Dvěma divnými muži, se kterými neměl dřívější styk. Ten obraz byl špatný. Byl Tomův, ne těchto cizinců. Bill náležel do Tomova náručí, měl se dotýkat jeho majetku, sedět v jeho židlích, vařit mu jídla; jen tohle dávalo smysl, že? Dokud si Bill neuvědomil, že už není ženou. Tohle určitě pro muže bylo v naprostém pořádku, aby žili s jinými muži kvůli práci. Tohle byla jejich společnost, to bylo sociálně přijatelné a on ze sebe stále přeci jenom nemohl setřást těch osmnáct let života v jiném pohlaví. Sám sebe považoval za ženu, nebo ne?
Hlasitě zaúpěl tak nahlas, jak mohl, aniž by ho dva bratři dole slyšeli, pak vzlyknul. Připadal si tak zmatený a přemýšlel, jestli každičká věc v jeho životě až do chvíle, kdy potkal Toma, byla lež nebo ne, co když Tom byl také lež? Nechtěl dvakrát přemýšlet o tom, co cítil, nepopsatelnou lásku, ale co když ho Tom doopravdy nemiloval? Co když Tom Billa tímhle vším nechával projít jen proto, aby přišel na to, kdo je? Ten jediný člověk, ve kterém Bill shledával důvěru a lásku, a on si jím teď nebyl jistý.
Bill se na Georga s Gustavem koukal jako na bratry, ne milence. Neměli by na tom on s Tomem být stejně? Neměl by cítit jen bratrskou lásku a nic víc? Možná to bylo všechno, co cítil, možná Tom byl jen jeho bratr. Přeci jen, Bill nikdy předtím necítil romantickou lásku nebo sourozeneckou lásku. Možná byl jen zmatený. Nechtěl být, byl si skoro jistý, že je zamilovaný; ladilo to s každou pohádkou, kterou mu Lucia kdy povídala, a tady byl, brečel v cizí posteli, a přál si, aby o všech věcech věděl mnohem víc.
Schoulil se do klubíčka a nechal své myšlenky běžet, dokud tlak jeho pocitů nezavřel jeho víčka; všechny myšlenky se rázem zastavily a zablokovaly jakýkoliv sen o Tomovi, který by snil, kdyby nebyl tak psychicky vyčerpaný. Jediné, v co doufal, bylo, že až přijde ráno, on už nebude zpochybňovat Tomovu lásku; doufal, že se přestane cítit, jako by ho Tom opustil. Přeci jen, bylo to naprosto vzájemné, jejich konec.
Bill se probudil, když Gustav položil malý tácek s jídlem vedle postele na překrásnou komodu s oblečením, kterou Bill předešlého večera zkoumal. Tak nějak byl rád, že to byl Gustav a ne Georg, kdo ho probudil. Georg byl hodný, ale byl si jistý, že starší z bratrů by s ním třásl, aby se probudil nebo něco podobného, nebo že by ho nějak vyděsil. Byl to prostě Georgův smysl pro humor a Billa svým způsobem děsil; nelíbila se mu myšlenka, že se ho muži dotýkají; obzvlášť, když ho Georg praštil, i když to bylo jen ze srandy.
„Najez se a pak půjdeme na trh.“ Řekl Gustav s velmi hřejivým úsměvem a Bill mu úsměv automaticky oplatil.
Gustav byl zvláštní. Byl to naprostý Billův opak, a i přesto se Bill v jeho přítomnosti cítil skoro v bezpečí, až na to, že ho vůbec neznal. Zdálo se, že je hodný a klidný, že se o nic moc nestará a Bill si užíval, že si to nechával pro sebe. Nebylo to tak, že by Georgovo neustálé hlučení nebo to, co viděl, bylo obtěžující, on se jen snažil být přívětivý, ale to Bill nepotřeboval, on potřeboval prostor přemýšlet a samotu, aby tak mohl činit.
„Děkuju, nedokážu to vyjádřit lépe.“ Odpověděl Bill, natáhnul se pro jídlo a první věc, po které sáhnul, si dal do pusy. Umíral hlady.
„Vypadáš, že ti dobré jídlo přijde vhod. Včera jsi moc nejedl a jsi moc hubený. Pospěš si a půjdeme.“
Gustav bez dalších řečí odešel z pokoje a Bill jedl, jak nejrychleji mohl; ne protože ho o to poprosil Gustav, ale proto, že jeho bříško začalo kontrolovat jeho pohyby. Byl až moc hladový na to, aby nejedl, jak nejrychleji mohl. Snídaně do postele nebyla pro Billa nová věc, ale tohle jídlo bylo tak osobní; jako by ho Gustav naaranžoval jen a jen pro něj. V jeho bývalém domově kuchaři dělali jídlo pro tolik lidí, že jste dostali, co jste dostali a nesměli jste si stěžovat, tady Gustav vařil pro tři lidi a bylo to příjemné.
Bill na sebe nandal kalhoty a košili, zatahal si za límeček a nadechl Tomovu vůni. Kleslo mu srdce, všechen strach a myšlenky a lítost z odloučení. Sluníčko, které svítilo skrz okno, ho neuklidňovalo tak, jak to dělalo v minulosti. Všechno mu stále připadalo tak temné a zakalené, tak bez štěstí, oproti tomu slunci, které viděl s Tomem; ty východy slunce, které spolu strávili ve voze, byly tak teplé a tiché. Motala se mu hlava.
Oči mu ztěžkly tím stresem a únavou, byly unavené od pláče v temnotě na cizím místě. Světlo jako by ho pálilo a nohy ho nechtěly dovést dolů do patra. Byl nervózní troska nejistoty a strachu a jednoduše se chtěl vypařit, schovat se s Tomem a žít šťastně až do smrti; ale tyto šťastné konce byly jen v pohádkách.
Když se mu konečně povedlo sejít schody, bylo mu špatně víc a víc, s každým dalším krokem, Gustav si tiše sám pro sebe broukal a chodil po domě. Kývl rychle na Billa a vykolébal se z domu, Bill šel za ním.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Gustav, který šel vedle Billa, skoro jako by se styděl. Gustav nevypadal jako moc společenský člověk. Bill si odvodil, že Gustav se choval tak nadšeně a přátelsky, když se poprvé potkali, protože někoho sehnal okamžitě po tom, co pověsil ceduli, aby pro něj pracoval. Teď byl tichý a rezervovaný, to se Billovi líbilo. Měl rád klidné lidi.
„Moc dobře ne.“ Odpověděl upřímně mladší z chlapců a Gustav přikývl.
„Pochopitelné, opravdu. Jsem si jistý, že dneska to bude lepší. Až si zvykneš, že jsi od svého bratra pryč, věci se zlepší.“
„Nepřipomínej mi to.“ Zabručel Bill, když jeho maska necitlivosti začínala opadat.
Bill sledoval Gustava jako ztracené štěně, procházeli skrz davy lidí, kteří si už stavěli stánky na tržišti nebo chtěli nakoupit. Gustav měl přes záda velký pytel plný zboží k prodeji, jak Bill usoudil. Doufal, že na farmu nebude muset jít sám, i když měl Gustav nejspíš v plánu prodávat celý den.
„Doufám, že sis zapamatoval, kudy se sem jde,“ poznamenal Gustav a Bill se zastavil, v panice. „Budeš si sem muset chodit kupovat jídlo, pamatuj.“
„A-Ano, dával jsem pozor,“ vykoktal Bill.
Gustav jednoduše znovu přikývl a našel si místo vedle muže, co prodával zboží, začal si vybalovat věci. Bill stál vedle stolu, nervózně si protahoval ruce. Bylo to tu tak hlasité a všechno rychlé, byl všem na očích a neměl tu nikoho, kdo by ho ochraňoval. Byl zajisté lehký cíl, kdyby ho někdo hledal. Bílý jako sníh, třpytící se ve slunečních paprscích. Kdokoliv ho mohl uvidět mezi všemi těmi opálenými lidmi okolo něj, jeho kůže byla jedním z největších faktorů, faktorů toho, aby si lidé mysleli, že je bohatý; Nebo že bohatý byl. Jasné znamení, že nikdy nepracoval na slunci. S Tomem si starosti nedělal, ale když byl s Tomem, byl ženou. Teď tu stál jako muž, stál bledý, jako v den, kdy se narodil, oproti všem pracovníkům. Zvedal se mu žaludek.
„Klidně si něco kup ode mě,“ zasmál se Gustav svým tichým nesmělým smíchem a Billovi se udělalo trochu líp. Pro Billa byl Gustav úžasný člověk. Nebyl jako Tom, nebyl jako Georg, nebyl ani jako on sám, ale byl něco. Měl svůj osobní chlapecký šarm, a něco jakoby otcovského. Bill z Gustava necítil žádné nebezpečí, to byl pocit, který měl tak moc rád.
„Myslím, že ano.“ Usmál se Bill a vyndal nějaké peníze, které mu Tom nechal. Jelikož ještě pro Listingovy nepracoval, neměl žádné finanční zaopatření.
Když si kupoval od Gustava, Bill se nemusel snažit přijít na to, jak se stojí ve frontě, jak se smlouvá, nebo jak se dělá cokoliv jiného, protože Gustav se prostě jen zeptal, co chtěl a udělal obchod. Bill si trochu oddychnul, že narazil právě na Listingovy, a ta myšlenka mu znovu zvedla náladu. Samozřejmě, dělo se toho tolik špatného a vůbec nevěděl, co asi teď dělá Tom, ale pro něj se věci lepšily.
Alespoň do té doby, než uviděl velmi známý obličej.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Miluju tuhle povídku! ♥ Já se tak moc bojím o jejich matku a o Toma 🙁
.. Známý obličej??? To jsem teda zvědavá, kdo to bude…O.o
no, to já taky…
ou ou ou kdo to bude?? :-/
Páni, tak kdo to asi bude…jen doufám, že ne třeba jeho otec nebo nějaký strážný a podobně….ještě ho odvedou pryč a bue průšvih.
No, myslím, že když už neupustili od toho jejich plánu se od sebe odloučit, tak Bill dopadl, jak nejlépe mohl. Do budoucna totiž nevidím, že by mu Gerog s Gustavem jakkoli ubližovali, spíš ho přijali, vzhledem k tomu, že pro ně byl naprosto cizí člověk, naprosto skvěle. Teď jen Billovi přeju, aby zvládal dobře všechnu přidělenou práci, aby s ním mohli být spokojení a nedošlo tam k nějakým zbytečným konfliktům. A pak je samozřejmě důležitý brzký návrat Toma, pochopitelně se Simone. 🙂
Snad jen ta poslední věta tady v téhle kapitole nesvědčí o ničem dobrém, ale přeci jen, Bill už zdaleka nevypadá jako lady Wilhemina, tak snad zůstane nepoznán. 🙂
Tolik jsem se těšila na tento díl… a nezklamal mě…;-)
Jsem ráda, že se Billovi u Listingů líbí, očekávala jsem, že s nimi nebudou žádné problémy. Ale u pasáže, kde Bill přemýšlel o Tomovi a o jeho lásce, mi bylo stejně úzko jako jemu. A to jsou od sebe necelý den. Myslím, že Bill bude muset být hodně silný, aby celou tu dobu vydržel, doufám, že se Tom vrátí co nejdřív… i když na to se spoléhat nedá.
A potom samozřejmě hořím nedočkavostí, koho tam Bill zahlédl. V první vteřině mě napadl Paul… ale spíš si myslím, že to bude někdo ze zámku… Nádherná povídka ♥
Při poslední větě mě jako první napadla Simone, ale kdyby ten chlap mluvil pravdu, tak je to blbost, takže si myslím, že to bude někdo ze zámku…snad chudáčka nepoznají
jinak géčka jsou hrozně roztomilý, ale mám takový pocit, že se na ty dva něco dozvíme…no ale počkejme si 😀