autor: LadyKay
„Hm, chceš si povídat?“ Vím, že to zbožňoval. Vždycky jsme si spolu vykládali dlouho do noci, dokud jsme nebyli natolik unavení, že jsme nebyli schopni jediného slova.
„Povídat?“ V jeho hlase slyším náznak úsměvu. „O čem?“
„O čem chceš.“
„O tobě. Víš, napadlo mě… Že jsi hezkej a nehorázně přitažlivej chlap a že je divný, že nikoho nemáš. Nepřijde ti?“ No, tak to je paráda. Z témat týkajících se mojí osoby, o nichž se zrovna moc bavit nechci, se hned napoprvé do jednoho strefil.
„Nerad se na někoho vážu.“ Možná nejsem teplej, protože jinej chlap než on mě nepřitahuje, ale ani tak nemám potřebu mu tohle vyzvonit.
„Opravdu? A to ti to nechybí? Nemyslím sex, ale pocit, že tě někdo miluje. Víš, takový to, že se máš ke komu vracet, když jsi pryč, že na tebe někdo čeká.“
„Momentálně na mě budeš čekat ty.“ Snažím se odlehčit tuhle pomalu se zhušťující atmosféru. Zasměji se a lehnu si na záda.
„Taky fakt.“ Bill se přisune blíž ke mně a skloní se nade mnou. Možná by bylo lepší, kdyby mě napodobil a lehl si taky. Tohle ať zkouší na… Ne, na něj ne!
„Ale já ti přece nemůžu stačit…Jsem přece brácha.“ Kdybych nevěděl, že je to ptákovina nejvyššího kalibru, tak bych se domníval, že Bill má dar číst myšlenky a že zjistil, že jsem do něj zamilovanej jak puberťák. Přece se mu nemohlo povést z mých pohledů na jeho osobu vydedukovat, jak to je.
„To nevadí.“ Poodsunu se více ke kraji, jenže on udělá to samé. Co mu hrabe, proboha?! Já vím, že měl mou blízkost vždycky zatraceně rád, ale copak mu nestačí, že vedle mě leží?
„Když to říkáš…“
„Možná bychom měli jít přece jen spát, Bille.“ Hraně zazívám a chci se k němu otočit zády, jenže jeho ruka, tisknoucí moje rameno, mi v tom zabrání.
„Ale mně se nechce.“
„A co bys chtěl dělat?“
„Tohle…“ Než se naději, Bill mi splní jedno z mých tajných přání. Jedním pohybem se přesune do mého klína, přitiskne svoje rty na mé a začne mě líbat. Celý zkoprnělý pod ním ležím. Nejsem schopen ničeho. Oči mám doširoka otevřené, ruce i nohy naprosto ztuhlé, zatímco můj bráška svými štíhlými prsty hladí moje ramena a krk. Bill je blázen a neuvěřitelnej! Teď už nepochybuji o tom, že v něčem jede.
„Bille!“ Vyhrknu, když se vzpamatuji a silou ho od sebe odstrčím. „Co to děláš? To…“
„Nesmím? Nejde? Je zakázaný?“ On se směje? Jemu to přijde směšný? Mně teda vůbec ne. Zaprvé mi to ubližuje, protože on to jistě nedělá, protože je do mě zabouchnutej, a zadruhé to má nežádoucí účinky. Sakra dlouho jsem neměl sex a ten jeho rádoby žertík by mohl skončit katastrofou.
„Přesně tak.“
„Ale já to chtěl udělat. Neříká se, že zakázané ovoce chutná…“
„Nejlépe. Jo, říká. Ale tohle ovoce bys raději trhat neměl, a už vůbec bys neměl toužit ochutnat je podruhé.“ Pokusím se jej setřást z klína, ale ten malej satan se místo, aby slezl, na mě provokativně zhoupne.
„Jsi normální? Okamžitě ze mě slez, lehni si a koukej spát. Tohle není vtipný.“ Spíš než jako rozkaz to vyznělo jako prosba.
„A když ne? Potrestáš mě? Prosím!“ Znovu se ďábelsky zasměje a rukama se zapře o moje ramena. Tohle fakt přehání. Popadnu jej za paže a společně s ním se převalím. Bill zalape po dechu a vyčkává, co bude dál.
„Řekl jsem ti, abys slezl, ne?“
„Moc dobře víš, že jsem nikdy nikoho neposlouchal. A ty nejsi výjimka…“ Jeho dlouhé štíhlé nohy se ovinou kolem mého těla. Já ho přetrhnu! Nechápu, na co si to hraje? Je vyloučeno, aby se mě pokoušel dostat. Přece není tak zkaženej jako já! Bill je sice gay, ale to neznamená, že ho musím přitahovat i já.
„Kurva, pusť mě!“ Zkusím na něj být zlej, třeba to zabere, on mě propustí a zachrání především sám sebe.
„A když ne. Co uděláš pak, Tommy? Co mi uděláš?“
„Bille, do hajzlu, přestaň! Tady končí veškerá sranda!“ Uchopím jej za štíhlá ramena a důrazně jím zatřesu, doufajíc, že se vzpamatuje a dojde mu, že to, co dělá, není v pořádku. Jenže s ním to ani nehne. Pošklebuje se dál a odmítá mě propustit.
„Kurva, dej ty nohy dolů a tohle,“ zahřmí můj hlas, když se Bill otře svým rozkrokem o můj, „tohle už víckrát nedělej, mohl bych…“
„Co?“ Bill vyhrkne, a ačkoli je tma, dokážu si dost dobře představit jeho dychtivý výraz.
„Nic a teď uhni.“ Surově ze sebe strhnu jeho nohy. Bill se okamžitě vymrští do sedu a sleduje, jak si beru polštář a následován Absinthem, kterého tohle naše divadlo probudilo, mířím ke dveřím.
„Kam jdeš?“ Zaskučí. Co si jako myslí? Že po tomhle vedle něj zůstanu?! Musel bych být padlej na hlavu. Tohle mě stálo sakra hodně sebekontroly a nevím, zda bych dokázal odolat znovu. Dvakrát se mi nabídl, dvakrát jsem jej odmítl. Do třetice bych to možná už nezvládl.
„Spát, a ty bys měl jít taky. Dobrou.“ Prásknu za sebou dveřmi, za nimiž jsem zanechal svoje zmatené a odmítnuté dvojče.
Bill
To jsem dokonale podělal! Určitě je na mě naštvanej a má na to právo. S takovou si můžu jít sbalit saky paky a vrátit se k Petovi, který mě před chvilkou znovu prudil. Celou noc jsem oka nezamhouřil. Jen jsem se převaloval ze strany na stranu, přemýšlel, sám sobě v duchu nadával a čas od času zabloudil pohledem ke dveřím. Doufal jsem, že se Tom třeba vrátí, až ho ten vztek přejde. Nepřešel…
„Tommy?“ Oslovím jej, když se mi podaří sám sebe přemluvit a odhodlám se vystrčit nos z ložnice. Tom sedí zády ke mně na pohovce a zřejmě si hraje se psem.
„Mlč. Nic neříkej.“ Jeho hlas zní pořád strašně zvláštně. Nepřijde mi ani tak naštvaný jako smutný… Nebo zklamaný? Možná je zklamaný mnou…
„Chtěl jsem se ti…“
„Není za co. Včera se nic nestalo. Smazáno a pokračujeme dál.“ Ani za jeden krátký pohled mu nestojím. Tak rád bych mu vysvětlil, proč jsem to udělal, proč jsem se choval jako největší úchyl pod sluncem, ale nedokážu to. Sám svoje chování nechápu a nedovedu si to vysvětlit. Jak bych je mohl objasnit jemu?! Dokonce jsem teď ztratil i řeč. Vůbec nevím, jak a o čem se s ním mám bavit. Možná jsem i rád, že se na mě nedívá, nemám odvahu se mu podívat zpříma do očí.
„Co tam stojíš? Posaď se, znervózňuješ mě.“ Usednu tedy do křesla a snažím se dívat kamkoli, jen ne na Toma. Ale i tak mi k němu pohled občas zabloudí. Drbe psa na břiše a vypadá u toho jako malý kluk. Usmívá se a žvatlá na něj. Tom a žvatlání – zvláštní kombinace. Jednou takhle bude žvatlat na svoje… Při pomyšlení na to, na koho bude takhle brebentit, mě tak divně bodne u srdce. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nikdy mě nenapadlo, že jednou můj Tom nebude můj, ale že bude patřit někomu jinému. Až bude mít svou rodinu, bude jako Georg. Bude o ní neustále mluvit a bude s nimi pořád.
„Ty nechceš děti, že ne?“
„Cože?“ Tom se zakucká. „Jak tě toto zase napadlo?“
„Jo nebo ne?“ Dožaduji se odpovědi.
„Ani ne. Možná… Později snad, ale teď rozhodně ne. Zatím mi stačí tohle mimino…“ Zašklebí se na psa, který proti němu šermuje packami. Doufejme, že mu Absi bude stačit i nadále. Lepší pes, co mě nemá rád, než nějaká coura. I kdyby mě sebevíc milovala… Ne!
„Měli bychom asi…“
„Já jsem ready. Čeká se jen na tebe.“ Sdělí mi, že jsem já ten, kdo zase zdržuje, zatímco on je už dávno připraven vyrazit makat. Lépe řečeno připraven dělat mi společnost…
Tom
Dneska je tu extrémní nuda! Bill si odfrčel zchladit žáhu na nějakém chudákovi a mě tu nechal trčet. Vůbec je dneska nějakej šáhlej, furt na mě čumí, a když si toho všimnu, dělá jakože nic. Moc se mnou nemluví, a když už, tak se mě ptá na naprosté voloviny. Jako třeba ráno… Nevím, jak došel na děti… Asi má bráška nahnáno, že si pořídím baráček s bílým plotem a milující ženušku, která mi porodí párek hezkejch dětiček, a na něj se vybodnu. Být Billem, tak bych se tohoto nebál. V následujících letech se k tomu fakt nechystám! Stačí mi Absinth… Ještě děcka… Bych musel být fakt padlej na hlavu.
„Pan Kaulitz tu není?“ Vyruší mě agentka z mých úvah o potencionálním rodičovství. Hrozná baba! FBI i CIA jsou proti ní nuly, ta by je s přehledem strčila do kapsy.
„Vidíte ho snad někde?“ Je slepá nebo co? Bill kolem ní musel projít, takže si ho určitě všimla. Té by to neuniklo. Tohle je jen kontrola, zda tu nedělám něco nepatřičného. Ať nemá strach, nemám v úmyslu to tu bráchovi rozkrást.
„A nevíte, kam odešel?“
„Jsem snad jeho osobní asistent? Ne, takže nemám v popisu práce vědět, kde se pan Kaulitz nachází.“ Tak, sbal se a nazdar! A nezapomeň za sebou zavřít. Zvenku.
„Ale on tu má…“
„Kytky?“ Vyhrknu první, co mě napadne, a vstanu. „Kde jsou? Převezmu to za něj.“ Semetrika si mě nedůvěřivě změří pohledem, ale k mému překvapení nic nenamítá. Kývne na poslíčka a ten nakluše dovnitř. Opět rudé růže. To jistě ten Jens…
„Kde to mám podepsat?“ Hodím mu na papír autogram a zadívám se na kytici.
„Je tam nějaký vzkaz?“ Aniž bych čekal na odpověď, sám se rozhodnu zjistit, zda mu ten magor opsal zase pár veršů. Lístek tam samozřejmě je. Vezmu si jej, strčím jej do kapsy a obrátím se na mladého kluka, co si mě zvědavě prohlíží. Možná mě poznal, možná taky ne. Kdo ví…
„Tohle odnes a vyhoď. Pan Kaulitz si to tak přeje.“ Otočím se na kolegyni Bonda a výhružně se na ni podívám. No, určitě se jí to nějak nezdá. Bill byl z těch kytek vždycky mimo, takže jí určitě přijde podezřelý, že by najednou otočil a nechtěl. Ať zkusí ceknout, že jsem to roští poslal pryč!
„Můžeš jít.“ Vyzvu poslíčka znovu. Pořád stojí a střídavě se dívá na květiny a na mě. Nakonec se přece jen sebere a odejde. Modlím se, aby cestou nenarazil na Billa. Ten by asi nechápal, kam ten pugét nese…
„Pan Kaulitz o ty květiny nemá zájem. Rozumíme si?“ Znovu se obrátím na tu nepříjemnou ženskou. Nic neřekne, jen kývne a sedne si ke svému stolu. Snad bude držet jazyk za zuby a nic mu nevyslepičí.
„Když zrak můj po tvém hledu hladoví, neb srdce v lásce povzdechy se souží, tu s lásky obrazem, když slaví kvas, můj zrak i srdce pozve na hod skvělý…“ Ježiš, to je debil! Co to jako má být? Jistě je to zase něco od Willdy, ale nějak nepobírám, co tím autor chtěl říci. Papír zmuchlám a strčím zpátky do kapsy. Radši se nebudu pokoušet o rozbor, protože bych stejně nic chytrýho nevymyslel. Místo toho si stoupnu k oknu a počkám na Billa. Už by mohl dojít. Je tu nuda a docela bych odsud vypadnul. Chudák můj pes je doma sám. Snad nás nečeká další překvápko! Včera jsme ho našli, jak spí na zemi. To by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby si neustal na bráchovým hábitu. Na mých rtech se objeví škodolibý úsměv, když si vybavím to zděšení v Billových očích. Jak ten řval! ‚To byl unikát, Tome, jediný model! Víš, kolik mě to stálo úsilí, než jsem ho vymyslel?!‘ Aby se nepodělal! Prej unikát! Ha ha ha, takovej cár mu spíchnu taky. Stejně se to na nic jinýho nehodí. Absíkovi to alespoň posloužilo, aby nemusel spát na studený zemi.
„Mám já tohle zapotřebí? Banda neschopných imbecilů to je!“ Moje hysterická manželka, jak jsem Billovi před Absim začal říkat, se jako uragán vřítí do kanceláře.
„Viď? A ty tak strašně dřeš…“
„Samozřejmě!“ Přejde moji ironickou poznámku a sedne si na stůl. A sakra, asi mě čeká další přednáška o tom, jak do noci pracuje na návrzích, jak se stará o svoje zaměstnance a o blaho firmy, kolik jí toho obětoval a podobně. Myslím si svoje. Chápu, že na toto musí mít člověk prostě talent, a že návrhář nemůže být jen tak někdo, ale že by nějak moc dřel, to bych teda neřekl. Svou práci popisuje tak, jako by makal v nějakým lomu.
„…a přestaň se šklebit.“ Ukončí konečně ten příval slov a zvedne se.
„My někam jdeme?“ Dělám ze sebe blbce. Bill očividně na moje vtípky nemá náladu, protože po mně jen šlehne pohledem, sbalí si svoje krámy, co si tu stihnul roztahat a se vztyčenou hlavou zamíří ke dveřím.
„Jdeme domů.“ Tak domů? On už je tam doma, asi mi něco uniklo. Bože! To jsem to dopracoval. Pes si mě omotal kolem prstu, brácha můj byt považuje už za svůj, do zelí mi leze nějakej fanatik. Jediné plus pro moji osobu je, že se můj potencionální švagr nejspíš konečně propadl do…
„Co ten tu chce?“ Řeknu si spíše pro sebe. Už na něj nikdy nebudu myslet, beztak jsem ho přivolal.
„To bych taky rád věděl.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Opět perfektní, já mám normálně problém vymyslet koment, protože tohle je tak perfektní, že to žádný komentář nemůže dostatečně vystihnout =)♥ Vrtá mi docela hlavou, co to do Billa vjelo, že se plazil po Tomovi jak psí víno xD A z Toma prostě nemůžu, to není člověk, to je přírodní úkaz xD Vždycky se skvěle bavím a dneska to nebylo jinak, nejvíc jsem se posmála u toho, jak si Absi ustlal na Billově hábitu xDDD
Ježiši, Ken se nám objevil! Hodně mě teda zarazil Bill…jako vyvynulo se to docela fajnově i když pro Toma je to zjevně dost těžký tohle jeho chování…a ten Bill mě docela štve s tim jak se u Toma zabydluje a všechno nechává jen na něm. Tom by ho měl zapojit do domácích prací xD Úžasnej dílek a těšim se na dalš¨í a přidám se ke kluklum…to by mě taky fakt zajímalo co ten tam dělá!!