autor: Rachel
Tak, patnáctý, úsilím vypocený díl, máte zde 😉 Trošku mi dělalo problémy popsat Billovy pocity, nakonec jsem se s tím poprala takhle. Doufám, že je alespoň trošku pochopíte, případně se zeptejte v komentářích. Chtěla bych vám taky strašně moc poděkovat za vaše krásné ohlasy, povídka se mi píše úplně jinak, když vím, že se někomu líbí a že ji někdo ocení. Budu se těšit na další a přeju příjemné počtení;-)
Vaše R. xD
Bill:
Opatrně stočím kočárek na chodník před sebou, pohledem vyhledám nejbližší volnou lavičku a nato sklopím pohled k tomu malému sluníčku, které teď natahuje ručku a zářivě se usmívá na něco za mnou. Pootočím se… a když se mým očím naskytne malé, chlupaté koťátko, zastavím kočárek.
„Je tam kočička?“ usměji se na malou Vicky a bedlivě pozoruji její velká modrá kukadla, která nespouští pohled z kotěte, netrvá však dlouho a je mi odpovědí její zářivý úsměv, plný prvních malých zoubků. Nedokážu potlačit úsměv, který se mi při pohledu na ni vkrádá na rty. Je jako u vytržení, když natahuje své malé ručky k plachému kotěti, něco si dětsky brumlá pod nosem a zvědavě se vyklání z kočárku. Za tu krátkou chvilku, co jsme venku, jsem zjistil, že ze všeho nejraději má zvířata a malé děti. Když jsme šli kolem dětského hřiště, v jednu chvíli jsem myslel, že mi vyskočí z kočárku a rozběhne se za nimi, alespoň její výraz to tak trošku naznačoval. Nakonec jsme zůstali stát jen kousek opodál a chvilku se na ně dívali.
Natočím si kočárek bokem k sobě, posadím se na volnou lavičku a zadívám se na Vickyna klížící se očka, kterýma se jen z posledních sil rozhlíží kolem sebe. Mohla by alespoň na chviličku usnout a prospat se. Sice nevím, jak je zvyklá na spánek a jak dlouho spí, myslím ale, že teď jí k němu nechybí moc.
Znova mrknu pohledem do kočárku… a když jsou mi odpovědí spánkem zavřená víčka a tiché odfukování, usměji se a vytáhnu z tašky malou teplou deku. Opatrně s ní přikryju to drobné, spící tělíčko a nato se rozhlédnu po parku a přírodě kolem sebe, která už se začíná oblékat do podzimních barev. Slabě se pousměji té neobyčejné nádheře a s pohledem, upřeným na první padající listí, se plně oddám myšlenkám, neustále vířícím v mé hlavě…
Možná jsem byl na něj až příliš tvrdý. Možná jsem se k němu neměl chovat tak uštěpačně a odtažitě. Copak jsem ale mohl jinak? Copak jsem měl opravdu na vybranou?
Celý ten rok, těch dvanáct měsíců, co byl pryč, jsem se snažil zapomenout, vtloukal jsem si do hlavy ta hloupá morální pravidla a každý večer jsem usínal s pocitem a se slibem, který jsem slíbil sám sobě, že se mé myšlenky už nebudou opakovat, že jsem natolik silný, že je dokážu přemoci. A pak… pak se tu najednou zjevil jako blesk z čistého nebe a všechna má předsevzetí a sliby se obrátily v prach. Všechno to, co jsem si tisíckrát odříkával a vyháněl ze své mysli, se do ní během jediného krátkého okamžiku vrátilo zpět.
Nechtěl jsem s ním mluvit, nedokázal jsem se mu po tom všem, co se ve mně opět začalo odehrávat, podívat do očí. Když mě ale tenkrát v noci odchytil v kuchyni, ptal se mě, proč se mu vyhýbám a navrhl mi, abychom spolu někdy někam vyrazili, nedokázal jsem mu říct ne. Naivně jsem si myslel, že by mohlo být alespoň naoko všechno tak dobré, jako bývalo kdysi, chtěl jsem, aby alespoň on měl jistotu, že je v našem sourozeneckém vztahu všechno v pořádku, když já ji už tak dlouho postrádal. Přál jsem si dát alespoň malou špetku naděje našemu vztahu, který se mi začínal hroutit před očima. A když jsem svůj cíl chtěl proměnit ve skutečnost, dal přede mnou přednost své slečně dokonalé, aniž by si tu skutečnost uvědomil. A to mi plně stačilo k tomu, abych vzdal všechny ty trapné pokusy, o které jsem se chtěl snažit.
A teď… před chvílí jsem se k němu choval tak, jako ještě nikdy, tak, jak jsem mu chtěl dát najevo, co si o něm myslím. Čekal jsem a myslel si, že ze mě moje odtažité chování k němu, nadávky a to, jak jsem jej zpražil, vyplaví alespoň část mých zmatených pocitů, že se mi alespoň trochu uleví tím, když jej zasypu snůškou nadávek a nechám průchod mému vzteku. Čím dál víc však zjišťuji, že jsem neudělal správně, že je mi ještě hůř a tolik úzko, když se v mé mysli objeví jeho obličej, ty smutné, zklamané oči, kterými se za mnou díval, když jsem s Vicky v náručí odcházel. Cítil jsem za sebou jeho pohled, ten, který na mě upíral… a kterým se na mě zadívá, až přijdu domů a znova se bude ptát, co se stalo, a dožadovat se tak odpovědi, kterou z mých úst nikdy neuslyší…
Copak on si myslí, že je to pro mě lehké? Že je lehké vídat jej, chodit kolem něj každý den, bydlet s ním pod jednou střechou… a pak večer v pokoji za zamčenými dveřmi podléhat těm hříšným svodům v podobě myšlenek, ve kterých dominuje on? Ne, není to lehké. Pro mě není lehké nic, od oné osudné noci, která to všechno změnila. Která změnila jeho v mých očích.
Začínal jsem si jej všímat víc, toho, jak mluvil, jak gestikuloval, jak se usmíval a jak vtipkoval. Ten pohled nebyl ten nedůležitý, kterým jsem se na něj už od dětství díval. Tímto pohledem jsem se tenkrát díval na Jeffa… a potom i na ostatní kluky, kteří mě něčím okouzlili. Pohled, kterým jsem stále častěji pozoroval své starší dvojče, se však přeci jen v něčem lišil. V tom, že jsem po něm k Tomovi nikdy nepocítil to, co tenkrát k Jeffovi…
A necítím to ani teď, po roce, plném odříkání, když se opět vrátil domů… i do mé nekonečné fantazie. Toma miluji jen jako svého bratra, čistou bratrskou láskou. Nejsem do něho zamilovaný, to ne, jen… líbí se mi fyzicky, přitahuje mě jeho vzhled, Tom je ten typ muže, o kterého opravdu stojím. A to je jeden z důvodů, proč nemám rád Caroline. Ona takový typ našla a získala si jej… jak si ale já mám najít někoho, kdo je typologicky stejný jako Tom? Na tohle měla ta barbína štěstí a zčásti možná proto vůči ní cítím takovou averzi. Není to jen o tom, že ji nesnáším, a ani se nedá říct, že ji nenávidím, jen… jen nechápu a neuznávám jejich chování a vztah jako u puberťáků. A ne, nežárlím na Toma. Jen si myslím, že je ho pro ni velká škoda.
Nevidím z toho jiného východiska než to, že až se teď vrátím domů, budu se k němu muset chovat stejně jako před chvílí. I když mě to v hloubi duše tolik zraňuje. Několikrát jsem i přemýšlel nad tím, že by možná bylo dobré o všem Tomovi říct a všechno by se vyřešilo. Nemůžu to však udělat. Opravdovým přiznáním, jedinou větou, bych zničil to poslední, co mezi námi zůstalo, a to nemůžu a nechci dopustit. Raději se budu užírat a v duchu trpět, než vzít Tomovi jeho poslední naději, že mezi námi bude jednou všechno v pořádku.
Nedbale se ošiju, když v kapse u kalhot ucítím krátké zavibrování a rychle opustím všechny mé myšlenky, vracejíc se tak zpátky do reality. Nadzvednu se, vytáhnu vibrující mobil z kapsy… a překvapeně vykulím oči na displej, na kterém svítí jméno toho, jehož telefonát bych teď očekával ze všeho nejmíň.
„Ahoj, Georgu,“ pozdravím, jakmile hovor přijmu a popojdu kousek dál od kočárku a od spící Vicky. Nerad bych ji teď vzbudil.
„Ahoj, Bille,“ odpoví mi známý hlas ve sluchátku trošku neobvyklým tónem, čímž ještě podnítí moji zvědavost.
„Co potřebuješ?“ zeptám se bez dlouhého chození kolem horké kaše, Georg už stejně za celá ta léta, co se známe, ví, jak moc dovedu být zvědavý. Jeho následující odpověď mi to jen potvrdí.
„Já… potřebuju si s tebou promluvit,“ začne a vyvolá tak ve mně ještě větší zvědavost. Koutkem oka nahlédnu do kočárku… a nato se opět vrátím ke Georgovi na druhém konci.
„To můžeš klidně teď, mám čas,“ navrhnu mu, odpovědi se mi však dostane hned vzápětí.
„Ne… teď ne, není dobré o tom mluvit po telefonu, lepší bude, když se někde sejdeme. Co takhle zítra kolem třetí v nějaké kavárně? Budeš mít čas?“ přemýšlivě svraštím čelo, když mě však nenapadne nic, co bych měl na zítřejší odpoledne naplánované, souhlasně kývnu hlavou.
„Jo, to budu. Takže zítra ve tři a kde?“ zeptám se na poslední na detail Georga, který se na druhém konci přemýšlivě odmlčí.
„Dám ti ještě vědět kde, nejpozději zítra ráno. Budu se na tebe těšit, zatím ahoj,“ dodá pozdrav a já jen pomalu zamířím ke kočárku.
„Já na tebe taky, ahoj,“ oplatím mu a nato hovor ukončím… sotva však stihnu mobil zastrčit do kapsy, znova mi zavibruje v ruce. Otevřu si novou zprávu od Sáry a nato popojdu ke kočárku. Ještě chvilku a budu se s tou malou princeznou muset rozloučit.
„Ahoj,“ zašeptám tiše, jakmile vejdu do malé předsíňky Sářina domu a usměji se na Sáru, která za mnou co nejtišeji zavře dveře a pomalu ke mně přejde.
„Ahoj,“ usměje se a nato se skloní k malé Vicky, která asi usnula nekonečným spánkem. Prospala celou cestu domů a i teď, když je konečně doma, se ani nenamáhá podívat na Sáru, která ji prstem šimrá na tváři, zatímco ke mně vzhlédne.
„Tak co, jaká byla? Doufám, že tě moc nezlobila,“ optá se mě s úsměvem a mně nezbývá, než zavrtět hlavou. Na to, jak jsou dnešní malé děti rozmazlené a neposlušné, je Vicky úplný andílek.
„Byla úžasná celou dobu, hodná a strašně moc sladká,“ odvětím šeptem, abych malou nevzbudil, stejně, jako Sára.
„Potkala jsem se na zahradě s Tomem, když jsem před chvilkou přijela, a říkal, že chce Vicky hlídat každý den. Prý od něj snědla celou přesnídávku. Málem jsem ho nepoznala, tolik se změnil za ten rok, co byl pryč,“ zašeptá a já cítím, jak se mi začíná vlévat horkost do žil při zmínce o něm. Jen nepřítomně kývnu hlavou a naposled mrknu na spící Vicky a na Sáru.
„Tak, já už budu muset jít. Měj se hezky, Sáro, a pozdravuj. A kdykoli budeš potřebovat pohlídat, tak zavolej, není problém,“ dodám a otočím se k domovním dveřím, následován Sárou.
„Ahoj, Bille, moc ti děkuju, že jsi mi tak pomohl. Určitě se ozvu, až budu potřebovat. Pozdravuj mámu,“ dodá a naposled se se mnou rozloučí.
Usměji se a zamířím po chodníku k našemu domu, vytahujíc z kapsy klíče. Doufám, že Tom nebude doma, zrovna teď na jeho otázky vážně nemám náladu. Otočím klíčem v zámku a otevřu… veškeré mé naděje se však obrátí v prach ve chvíli, kdy vejdu do předsíně. Nejen, že se tu povaluje nejmíň deset párů jeho tenisek, ale navíc je už tady dobře slyšet, že v obýváku jede televize. Nevím, jestli je vážně tak hluchej, ale plus pro mě, alespoň neuslyší, že jsem přišel. Opravdu teď nestojím o to, aby o mé přítomnosti tady věděl.
Tiše vklouznu na chodbu a jen po špičkách zamířím ke schodům do horního patra… mé kroky však přeruší volající hlas, vycházející z obýváku.
„Bille!“ Sakra. Na okamžik se zastavím, než si uvědomím, kam chci jít a proč a tiše, a zároveň co nejrychleji, se snažím vyšlapat schody nahoru. Chystám se rychle zdekovat tak, aby mě aspoň neviděl, Tomovy kroky jsou však rychlejší než mé tiché plížení. Netrvá dlouho… a k mým uším se opět doline jeho hlas.
„Bille? Bille, počkej…“ zavolá za mnou a nadobro tak zastaví mé kroky. Nemá smysl teď utíkat, když o mně ví. Pootočím se a upřu na něj svůj pohled.
„Co je zase? Potřebuješ snad něco?“ plácnu první, co mi přišlo na jazyk, a nato si v duchu vlepím facku. Možná to vyznělo až příliš ostře. Tomův zaskočený pohled mě v tom jen ujistí.
„Co ti to přelítlo přes nos?“ zeptá se a vzhlédne ke mně těma svýma podmanivýma očima, které mě už tolikrát obměkčily. Nemám pražádnou chuť mu na tuhle jeho otázku odpovídat.
„Mně? Vůbec nic,“ odseknu a rychle zmizím v horním patře dřív, než si stihne vymyslet další všetečnou otázku. Zavřu za sebou dveře pokoje, plácnu sebou na postel… a konečně začnu přemýšlet nad Georgovým zítřejším plánem.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
♥ ♥ ♥ ♥ no words 😛
wow to je nepopsatelny ty billovi myšlenky
Tak já se v Billovi fakt nevyznám, co vlastně teda chce??!! Normálně mě ser.!! To chceToma celý život držet za ručičku a schvalovat mu partnery? Na jednu stranu tvrdí, že ho nemiluje a na druhou se chová jak žárlivá manželka trpící stihomamem po 20. letech společného soužití, stíhačka jedna…xD Rachel, promluv mu do duše, nebo mě z něj picne xD
ty Billovy neustálé úvahy o všem možném i nemožném mě vážně už rozesmívají:D.paličák jeden.
velice by mě zajímalo,co bude mít Geo na srdíčku;).
[3]: Teď to v tom díle bylo, Jani xD Ne, nechce ho držet za ručičku a schvalovat mu partnery. Ne, nemiluje ho… ale Caroline nesnáší proto, že si našla takový typ, který chce on. Nevím teď přesně, jak to vysvětlit, je to v té větě, která začíná: A to je jeden z důvodů, proč nemám rád Caroline…
Zkus si ten odstaveček znovu přečíst a uvidíš 😉 Já se to snažila vysvětlit tak, jak jsem to vytvořila:-D Do člověka nemusíš být zamilovaný, aby jsi nesnášel jeho partnera, v tomhle případě Caroline 😉
[5]: Asi máme každá jiné myšlení, pro mě je Billovo chování prostě pořád nepochopitelné =) Třeba to pochopím později, on mě tenhle díl vůbec hodně překvapil, já jsem si totiž do teď myslela, že Bill Toma miluje, tak jsem z toho nějak mimo =D
[6]: Proto jsem ten díl napsala, proto, aby sis to nemyslela xD xD xD
[7]: Ale mě se to nelíbí, já to tak nechci xDDD
Toto nie je taká slniečková krásna poviedka ako si zvykla písať. Tom sa trápi a miluje tú hnusobu Bill sa trápi a miluje hlavne seba 🙁 nemám ich takýchto rada.