Me, Myself and Romeo 19.

autor: LadyKay

„Nerozluční bratři. Ahoj, lásko…“ Ježiš, to je dement! Bille, uhni mi z cesty, abych mu mohl poupravit ten jeho samolibej ksichtíček. Nedovedu se rozhodnout, co mě vytočilo víc. Jestli ta jeho narážka na nás dva, to oslovení ‚lásko‘ a nebo výraz jeho obličeje. No, on se ten jeho ksicht ani obličejem nazývat nedá…

„Pete.“ Být Kenem vezmu nohy na ramena! Tenhle tón totiž moc dobře a rozhodně pro jeho osobu nevěstí nic dobrýho. Agentka, jak vidím, taky zpozorněla. Možná to bude ještě zajímavý a třeba tu sehrajeme parádní divadlo. Bill je očividně naštvanej. Není se čemu divit. Ten jeho krasavec se mu totiž vůbec neozval! Kašle na něj, a teď si sem přijde a čeká, že z něj Bill asi padne na zadek.

„Mohli bychom spolu…“

„Není o čem. Jdeme.“ Brácha se na mě otočí a vykročí. Jenže peroxid mu zahradí cestu.

„Jak není o čem? Myslím, že my dva si toho musíme dost vysvětlit. To tvoje…“

„Co?“ Zavrčí Bill tak, že by mu i Absi mohl závidět. „Máš snad v úmyslu mi zase něco začít vyčítat?! Sorry, nemám náladu. Tommy?“ A máš to a breč! Máš si ho víc vážit. Vím minimálně o jednom člověku, který by dal cokoli za to, kdyby mohl být na tvým místě.

„Billy, nechci ti nic vyčítat. Chci s tebou jen mluvit.“ Pete po něm chňapne, až Bill, snažící se kolem něj prosmeknout, zaskučí bolestí. To podělal! Nechtěl jsem se mezi ně motat, ale nesnesu, aby se k němu někdo v mojí přítomnosti choval takhle.

„Řekl ti, že s tebou mluvit nechce, ne?“ S přimhouřenýma očima a rukama sevřenýma v pěst stojím teď tváří tvář svému sokovi, připraven mu doopravdy jednu vrazit, sáhne-li na Billa znovu.

„Ty se do toho…“

„Budu. Nedovolím, aby mu kdokoli ubližoval, jakkoli ubližoval!“ Moc si se mnou nehraj, chcípáku, mohl bys špatně skončit. Je mi fuk, že bych tu ztropil scénu těm, co jsem svým křikem vylákal z kanclů.

„Tome, nech ho…“ Bill mě zatahá za ruku. „Půjdeme.“ Pro tentokrát má ten pošuk kliku.

„Co s tebou udělal? Vymývá ti mozek nebo co?“

Kdyby mě brácha nenacpal do výtahu a ten se za námi nezavřel, skočil bych mu po krku. On si jako myslí, že mám potřebu proti němu Billa štvát nebo co? Má mě za ubožáka? Na jeho úroveň bych se nikdy nesnížil.

Bill

K čertu! Taky sem musel vlézt, když se mi to nehodí? Tomovi jsem záměrně zatajil, že mi několikrát volal a psal, a že jsem mu ani jednou neodpověděl. Vše z čistě sobeckých důvodů. Ač mám Peta rád, chci být teď jen s Tomem. Chci bydlet u něj, trávit s ním čas a mít ho neustále na blízku. Málem se to provalilo. Ale měl jsem z pekla štěstí. K něčemu ale tato Petova přepadovka byla dobrá. Dík ní jsem zjistil, že je bráška stále ochoten bránit mě do rozervání těla. Pete mě jen slabě stisknul. Vyjeknul jsem úlekem, ne bolestí, ale Tom byl v tu ránu u nás připraven zasáhnout.

  

Teď kráčí přede mnou a slyším, jak nadává. Na čí adresu všechny ty „lichotky“  směřují se ani ptát nemusím. Nijak to nekomentuji. Radši předstírám, že je neslyším. Co to bylo? Prudce se otočím za sebe. Že by Pete? Možná se odmítl smířit s tím, že s ním nechci mluvit, a rozhodl se jít za námi. Chvilku stojím a pátrám očima po prostoru podzemních garáží. Nikde nikdo. Asi se mi to jenom zdálo. Už mi z něj hrabe!

„Tak Bille, pojď přece!“ zahučí netrpělivě Tom a navrátivší se mě uchopí za loket. „Zase jsi snil nebo snad nějakej bubák?“ Naráží na moje dřívější snění uprostřed bílého dne, kdy jsem s hlavou v oblacích přemýšlel o budoucnosti a růžově si ji maloval. No, realita se podstatně liší od toho, co jsem si kdysi vysnil. Něco vyšlo, ovšem něco stále chybí. Poznámka o bubákovi měla zase původ v našem dětství. Chodíval jsem za Tomem do jeho pokoje s tím, že se bojím. Byla to ale hlavně jeho vina. Strašil mě, že je u mě pod postelí příšera a že mě kousne. Vždycky jsem se tam před spaním díval, ale nic nenašel. Takže jsem si lehnul, ale stejně jsem pak uprostřed noci utekl k němu. Věřil jsem totiž, že Tom dokáže všechny strašáky zahnat a oni mi tak neublíží. Dítě, no. I dnes se ale domnívám, že pouze s ním jsem v naprostém bezpečí a že jen můj starší bratr je schopen mě před vším a všemi ochránit.  

„Nech si ty narážky, ano?“ Strčím do něj, čímž si vysloužím další vlnu smíchu z jeho hrdla. Odemknu si dveře a chystám se usednout za volant.

„Nemohl bych?“ Ukáže prstem na moje místo a podívá se na mě psíma očima. Jak malej kluk. Ale copak bych mu mohl něco odmítnout? Obejdu tedy auto, hodím mu klíče, které obratně chytne, a posadím se na sedadlo smrti. Tom, zjevně spokojen, že jsem se nijak nehádal a nechal ho bez keců řídit, sedne vedle mě a nastartuje. Už mám i osobního šoféra.  

***

„Co si mě tak prohlížíš? Radši něco říkej.“ Tom zatočí a nepřestává se culit. Mě tím ale vytrhl z mých úvah o tom, jak je den ode dne krásnější. Možná je dobře, že to udělal. Bůhví, kde bych zase skončil. Musím s tím něco dělat! Jsou chvíle, kdy mám pocit, jako by se mi zatměl mozek a jako bych byl naprosto mimo. Za normálních okolností by mě ve spojitosti s Tomem tak chlípné myšlenky nikdy nenapadaly. Ano, mám k němu velmi vřelý a silný vztah. Vždycky jsme byli víc než jen obyčejní sourozenci. Objímal jsem jej, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, sem tam jsem od něj dostal pusu na čelo nebo mě pohladil, aniž by k tomu měl důvod. Udělal to jen, protože mě měl rád. Ale přisuzoval jsem to našemu dvojčecímu poutu. Vždycky se mi líbila myšlenka, že jsme jedna duše rozdělená do dvou těl. Myslím si to pořád.

„Co je? Nejsi náhodou nemocnej? Jindy meleš, ke slovu mě nepustíš, a teď mlčíš jako ryba. Hele, jestli je to kvůli…“

„Ne, jen jsem… Jen jsem přemýšlel.“

„O čem? O něm?“ Proč se domnívá, že myslím pořád na Peta? Vždycky jsem nejvíce přemýšlel o něm. Jemu patřily a patří skoro všechny moje myšlenky, protože je pro mě nejdůležitější pod sluncem. I když jsem s ním nebyl a nemohl s ním mluvit, myslel jsem na něj, kudy jsem chodil. Nebylo dne a ani hodiny, kdy bych si na něj aspoň na okamžik nevzpomněl.

„Ne, o tobě, mně. O nás.“ Zas tak daleko od pravdy nejsem. V podstatě je to pravda.

„A na co moudrýho jsi přišel?“

„Probereme to doma.“ Naposledy se na něj usměji a zadívám se ven z okna, za nímž se míjí ulice města. Všude plno lidí. Někteří sledují výkladní skříně, jiní spolu klábosí uprostřed chodníku a pár zvědavců se otočí za naším autem.

   

***

„Večeře!“ Tom zařve a já sebou trhnu. Odložím časopis, líně se zvednu a opustím ložnici, kam jsem se prozíravě uklidil pro případ, že by Toma napadlo vyhnat mě ven do toho nečasu, abych vyvenčil psa. Jak znám Absintha při nejbližší příležitosti by mě ohodil blátem. Možná bych se i dík jeho zákeřnosti vykoupal i v nějaké louži.

„Co to je?“ Zadívám se na jídlo na talíři. Dokonce i vařit se jakž takž naučil. Sice jen taková jednodušší jídla, ale i to se cení. Ve srovnání s dřívějškem se to nedá srovnávat. Jeho krupičnou kaši, podobající se spíše betonu, a to nejen barvou, ale hlavně konzistencí, cítím v žaludku ještě dnes. Vaří, pere, uklízí… Hotový muž v domácnosti. Odsud se jen tak nehnu, ještě by ho mohla ulovit nějaká taková jako ty jeho dřívější coury. Pro každou ženskou je Toma škoda.

„Čína.“ Potvrdí mi moji domněnku.

„Čemu se zase tlemíš?“ Zkoumavě si prohlížím jeho tvář. Zajímalo by mě, co je tu zase tak strašně srandovního.

„Radši nic.“ Mávne rukou a sedne si naproti. „Díváš se na to, jako bych tě snad chtěl otrávit. Arzén mi bohužel došel…“

„Hahaha, jsi vtipnej.“ Pořád stejně urejpanej. Vždycky využije chvilku, kdy si do mě může rýpnout. Sice to umím taky, ale ne tak dobře jako on a tudíž jsem mu jeho narážky nemohl nikdy dostatečně oplatit.

„Hele,“ Tom si nacpe do pusy ten svůj výtvor a začne přežvykovat. Když polkne první sousto, čekám, co to s ním udělá. Když vidím, že je v pohodě, naberu taky, abych mohl posoudit, zda to chutná stejně dobře, jako to vypadá a voní.

„O čem jsi chtěl mluvit?“ Zvedne ke mně pohled a vloží si další sousto do úst.

„Já?“ Polknu a nechápavě se na něj zadívám. „A jo, ty myslíš to…“

„Jo, přesně to. Poslouchám.“

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Jen nevím, jestli mi na to odpovíš. Víš, přemýšlím o tom strašně dlouho. Snažil jsem se na něco přijít, jenže neúspěšně…“ Odložím vidličku a sáhnu po sklence. Mám dojem, že bráškovi krapet ujela ruka s pepřem, chilli a nebo něčím jiným, protože mám pusu v plamenech. Radši ale budu zticha, snaží se a nerad bych se ho dotknul. Taky bych další dny mohl strávit o vodě a chlebu.

„Na tohle mi můžeš odpovědět jen ty. Akorát si nejsem jistý, jestli…“

„Asi vím, na co se chceš zeptat. Musíme o tom mluvit teď? Při jídle? Nepočkalo by to na později?“

Tom

Nevím, co mu mám říct. Žvýkám jedno sousto za druhým a snažím se vymyslet odpověď na případnou Billovu otázku, proč jsem začal pít. Je mi jasný, že chce mluvit o tom. Tváří se až moc vážně a o čem jiném by tak dlouho přemýšlel, jak mi sám řekl. O tomhle jsem s ním nikdy nemluvil. Tenkrát u mamky jsme se bavili o všem možném, ale tomuto jsem se vyhýbal jak čert kříži. Dnes však nejspíš nastal čas objasnit mu i tuhle část mojí minulosti.

  

Odložím příbor, počkám, až Bill dojí a odnesu oba talíře. Pak ho naženu k dřezu, aspoň nějak se může zapojit. Psa jsem už vyvenčil sám. Půl hodiny jsem jej potom drbal, abych ho vysušil. Když jsem k němu šel s ručníkem, začal kolem poskakovat a chňapal po něm. Asi si myslel, že jeho páneček vymyslel další děsně zábavnou hru. Cvok!

Divím se, že Bill ani neceknul, že to jídlo pálí. Trošku jsem to neodhadnul s kořením. No, co, i mistr tesař se někdy utne. Sám jsem měl ale strach, že mi shoří huba! Když spolkl první sousto, čekal jsem, že začne kňučet, co jsem to tam dal, že mu to dělám schválně a kdesi cosi, ale kdepak. Mlčel, všechno bez řečí snědl a ještě mě za to pochválil. Asi se z Billa během doby, co jsem ho neměl možnost vidět, stal milovník ostrých jídel…

Pomalu se k němu vracím. Mezitím se přemístil od stolu, aby se posadil na sedačku. K mému úžasu se vedle něj uvelebil i Absík a nechává se od něj drbat za ušima. Když si ale všimne, že Bill dneska nemá ani brambůrky, ani tyčinky, odfrkne si a odvalí se pryč. Zmetek jeden prodejnej! Když se Bill cpe a dává i jemu, je mu dobrej, ale jinak jej nemůže ani cítit.

„Tak.“ Vybídne mě a sepne ruce. Dychtivě na mě hledí, očekávajíc moji zpověď. Zaženu vtipnou představu Billa v sutaně a usednu vedle něj.

„Nevím, jak začít…“

„Třeba tamtím. Jak jsi zmizel, hledal jsem tě všude, ale nemohl jsem tě nikde najít. Jako by se po tobě zem slehla. Vím, už jsi mi řekl, že jsi byl tam, ale…“ Snaží se mi nějak pomoct. Jo, o léčebně jsem se zmínil na mamčině oslavě, ale Bill chce slyšet celou story. Mám z toho zvláštní pocit. Něco jiného je o tom vyprávět Georgovi a něco jiného Billovi, který je vlastně příčinou toho všeho, přestože o tom nemá sebemenší ponětí.  

„Nemusím ti připomínat, že jsem chlastal. Ani moje výstupy není potřeba znovu líčit. Myslel jsem, že to mám pod kontrolou, pořád jsem si odmítal připustit, že to tak není. Měl jsem problém, ale nechtěl jsem ho vidět. Až mamka…“ Odmlčím se. Znovu se mi totiž v paměti vynoří její tvář, jak mě v slzách prosí, abych se zachránil. Abych něco udělal, dokud to jde, a nezničil se. Bill mlčí, nijak na mě netlačí. Dává mi prostor, abych nabral dostatečné množství sil k pokračování.

„Až ona mě přiměla jít tam.“

„K čemu?“ vyhrkne. Vzápětí si ale přikryje dlaní ústa a sklopí zrak. Asi mu docvaklo, že řeč je o tom baráku, kde jsem se zbavoval své alkoholové záliby. „Promiň, nechtěl jsem.“

„Do léčebny,“ pokračuju, jako by nic neřekl. Když už jsem začal, dokončím to. „…jsem se nechal zavřít, abych se toho zbavil.“ Jo, od chlastu mi pomohli, od lásky k němu ale ne. Na to i oni byli krátcí.

„Mám za sebou všechna sezení ‚Ahoj, jsem ten a ten a jsem tady, protože…‘. Horší jak v krimu. Pořád jsi pod dohledem, pořád se s tebou o něčem baví. Rozebírali se mnou snad každej den mýho života. O všem a všech chtěli dopodrobna vyprávět. Hrůza! Ale jak vidíš, pomohlo to.“ Ačkoli jsem na sebe byl hrdej několikrát, nikdy ne tak jako v den, kdy jsem se toho zbavil a mohl jsem s čistým svědomím říct, že jsem to zvládnul.

„Mohl bych…“ Bill se na mě podívá, ale nedořekne to, co začal. V jeho očích ale vidím to ‚proč?‘. Čekal jsem, že to bude chtít vědět. Už na té oslavě tam ty otazníky byly. Dám mu stejnou odpověď jako cvokařům. Oblafnul jsem lidi s diplomem, na něj to zabere taky.

„Bylo toho moc. Tlak okolí. Pořád jsi všem na očích, každej tvůj krok je sledován. Ať  řekneš cokoli, obrátí to proti tobě. Nezvládnul jsem to. Jsem slaboch.“

„To nejsi! Jsi silnější než kdokoli jiný!“ Vykřikne, až se i já leknu. Tenhle tón jsem dosud neznal. Billův vážný výraz po chvilce zmizí a nahradí jej takový lítostivý nebo zklamaný. Nejspíš tuším, co bude teď následovat.

„Proč jsi mi to neřekl? Pomohl bych ti. Spolu bychom to překonali, Tommy. Nemuselo to…“ Znovu se odmlčí. Chtěl říct, že kdybych se mu jen slovem zmínil, nemusel jsem dopadnout takhle. Přesně tohle jsem čekal. Ano, řešili jsme problémy společně. Billovy starosti byly i moje a naopak. Ovšem tohle jsem ani s ním nemohl sdílet, byl to čistě můj problém. Copak jsem za ním mohl přijít a říct mu: ‚Hej, Bille, zabouchl jsem se do tebe a chci tě ojet. Co s tím budeme dělat?‘?

„Už je to za mnou. Teď víš, kde jsem byl a proč jsem do toho padnul. Lituju toho, ale nejvíc však lituju toho, jak jsem se choval k tobě. Tu facku si nikdy…“

„Dávno odpuštěno.“ Bill vykouzlí na svých rtech úsměv. Odpustil, ale já si to nikdy neodpustím. Vztáhnul jsem na něj ruku, ačkoli jsem jej vždy bránil. Sám jsem jej udeřil, přestože jsem byl dřív připraven schytat místo něj každou jemu určenou ránu. Chvilku naproti sobě jen v tichosti sedíme. Pak se ale ke mně nakloní a pevně mě obejme. Do nosu mě praští jeho parfém a na tváři mě zašimrá pramen jeho vlasů.

„Tome, jsem na tebe hrdý. Tak moc hrdý.“ Podruhé od doby, kdy jsem odsud vypadnul, jsem od něj slyšel tuhle větu. Tentokrát ale zněla ještě upřímněji než předtím. Billovi se i malinko třásl hlas. Znovu mezi námi zavládne ticho. Bráška mě hladí po zádech a tiskne se ke mně.

   

„Bille?“ Cítím, jak se mi nosem otře o krk a kůži ovane jeho horký dech. Bože! Ne! Už zase?!